OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tavaling Lugu - 5. kapitola

28.05.2011 (14:00) • LucilleDanion • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 825×

„Chvíli bych je poslouchal a musel bych je všechny nechat propadnout, byla jsi mé alibi, abych mohl odejít,“ zazubil se a místo toho, aby se vydal k mému autu, kráčel jiným směrem. „Mám tu za hodinu a půl schůzku, nechceš mi do té doby dělat společnost? Můžu ti to tu ukázat.“
Vyhlídka, že ještě hodinu můžu být blízko toho okouzlujícího učitele pro mě byla lákavější, než to, že budu doma. „Pochybuju, že je tady co ukazovat.“
Rozesmálo ho to. „Máš pořád tak negativní přístup?“
„Vždycky,“ kývla jsem s úsměvem a následovala ho do jedné nebarevné suché uličky. Mířil se mnou na náměstí, to už jsem poznala podle směru, že se vydal přímo doprostřed.
„Tak proto ti vadí, že se tvoje sestra chce přidat k těm holkám? Vadí ti všechno?“ zašklebil se a šel pomalým tempem, což mi vyhovovalo. Nechápala jsem dnešní lidi, co pořád někam spěchají, nic jiného nedělají. Do práce, do školy, z práce, ze školy. Pořád a pořád. Já se vždycky v klidu nasnídám, jdu si svým vycházkovým tempem a sice mám problémy, že mám denně pozdní příchody, ale stojím mi to za to.
„Ne, moje sestra je chytrá. Jen nechápu, proč před nimi předstírá, že není. Mohla by být ze všech předmětů nejlepší, jenže ona místo toho hubne do velikosti třicet čtyři.“
Procházeli jsme okolo obchodů s červenou střechou, který jsem měla tu čest vidět jenom ve starších filmech. Každý nás zdravil a vůbec to tu vypadalo o mnoho přátelštěji, než v New Yorku. Poprvé za pobyt jsem musela uznat, že to mělo něco do sebe. Lidé tu byli uvolněnější, povídali si a klábosili na ulicích. Navíc bylo léto a na ulicích stálo velké množství květinářství s čerstvými liliemi a tulipány. Celý okrsek byl promíchán těmi vůněmi.
„Tak to dneska je,“ řekl klidně a usmál se. „Jen si chce získat kamarády, za pár let z toho vyroste.“
Pokrčila jsem rameny. „Být oblíbená jí bere odmalička. Vyhrála i nějakou americkou pěveckou soutěž, když byla malá. Nerozumím tomu, jak nahrává komerci a nechává se unést přesvědčením, že když bude slavná jako Eminem, neskončí na drogách.“
„Každý byl takový, no tak.“
Se smíchem jsem zavrtěla hlavou. „Neumím si vás představit, jak trsáte na Elvise.“
„Nedělej se mě starouše, jo? A tykej mi, nebo ti taky budu vykat,“ usmíval se a mě dostával ten jeho božský klid. Zahnul k jakési oranžové kavárně s terasou a odsunul mi židli. „Prosím, slečno.“
„Bettyina kavárna? Vsadím se, že tu je jediná číšnice a ta se jmenuje Betty.“
„To si piš, holka,“ ozval se za mnou rázný hlas jakési tlustší paní. Měla okolo pasu uvázanou zástěru s oranžovým nápisem Betty. Otevřela tlustý (ne jako ona) bloček a rádoby mile na nás vycenila zuby.
„Já bych si dal kávu a Meg si dá vanilkové Latté.“
Zírala jsem na něj. Jak to mohl vědět? Z myšlení mě vytrhl zase ten hlas, akorát o trochu vřelejší. „Ty jsi Arnoldova holka? Vítám tě v našem malém městě.“
Rozpačitě jsem se usmála. „Děkuju.“ A ona naštěstí odešla. Víte, nemám ráda, když je někdo milý. Já radši ty ironický a zlý potvory, protože k nim můžu být stejná.
„Latté?“ zdvihla jsem jedno obočí.
Pokrčil rameny. „Když jsme čekali na Petera, vyprávěla jsi mi nějaký příběh a zmínila ses o tom, že sis koupila Latté.“
To mě rozesmálo. „Ty jsi vážně učitel. ,Řekni mi cokoliv, budu naslouchat'.“
„Budu,“ ušklíbl se. „Je to má práce.“
„Ještě ne, ještě nezačal školní rok.“
Betty před nás postavila vysokou skleničku s Lattéčkem, šlehačkou a skořicí a před Tobbyho jeho malý šálek. Musela jsem uznat, že to vypadá skvěle. A voní.
„Ale brzy začne,“ namítal a vsypal si do kávy jeden pytlíček cukru.
Udělala jsem to samé a pomalu promíchávala obsah skleničky. „Tváříš se, jako by ses těšil.“
„Těším. Baví mě učit a otravovat žáky.“
To mě donutilo se rozesmát. „Máš zvláštní koníčky.“
*
Nechápala jsem, proč se hádal, aby mi to kafe zaplatil. Nebylo to žádný rande ani nic takového. Nakonec si vydobyl svou, ten kluk se prostě hádat umí, to se musí nechat.
Podrážděně jsem ho následovala do parku. „Nemůžu ti přece brát ten tvůj učitelský plat,“ utahovala jsem si z něj a vážně i on jednal se mnou jako s nějakou kamarádkou.
„A já tobě tvoje kapesné,“ poslední slovo spíše odfrkl. A to mě něco napadlo.
„Vlastně bych si mohla najít práci.“
„Ty?“ zlomyslně se ušklíbl a dělal, jak přemýšlí nad mojí úvahou. Nakonec zavrtěl hlavou. „Myslím, že bys svého zaměstnavatele obvinila z korupce, nebo něco takového.“
Naštvaně jsem si sedla na jednu z desítek vyprahlých laviček a Tobby si přisedl. „Haha, to není pravda. Co se jinak tady dá dělat?“
„Chodit na párty, užívat si s kamarádama?“
„Než bych chodila na párty, kde si pouští všelijaké disco a další vymývárny, radši bych šla do kláštera. A kdybych chtěla pít, přihlásím se do pálírny Jacka Danielse.“
Rozchechtal se, až mu jeho hnědé vlasy padaly do světlem ještě více zářivějších očí. „Ty jsi neuvěřitelná. Vážně. Na všechno máš takovouhle odpověď.“
„Vím, co si myslíš. Že jsem spolkla všechnu moudrost světa.“
Zavrtěl hlavou. „Ne, myslím, že jsi moc chytrá. Chytřejší, než lidi v tvém věku. Koukni na Petera, ten si ničeho jinýho, než x-boxu, nevšímá.“
Nevím, proč mě to od něj potěšilo. I má psycholožka mi říkala, že jsem nadprůměrně inteligentní a mám vysoké sebevědomí (což kecala) a já neměla ani náladu jí poslouchat. „A holek, fotbalu...“
Kývl. „Pojď, doprovodím tě k autu, snad to stihnu.“
„Nemusíš, snad to zvládnu sama.“
Nedal si říct a tak jsme spolu procházeli okolo nějakého ožralého bezdomovce a nadšenou starou paní, co házela drobky holubům.
„Tobiasi!“ zaječel jakýsi hlas nějaké megery. Automaticky jsme se po něm oba otočili.
To už k nám kráčela asi dvacetipětiletá dívenka s jasně hnědými vlasy a štíhlou postavou. „Tobiasi, za šest minut máme sraz!“
„Já vím, promiň, to je Meg, moje nová studentka. Ukazoval jsem jí to tu,“ omluvil se a vypadal najednou jinak. Jako by měl něco ospravedlňovat. Podpantoflák jeden.
„Nejsi vůbec zodpovědný, to je to tvoje věčný běhání se studentama a kamarádíčkování. Máme objednaný stůl,“ poznamenala netečně.
Tobias na mě pohlédl, jelikož mi před pár minutami slíbil, že mě doprovodí. „Ne, ne, já to zvládnu, říkala jsem ti to.“
„Dobře, zavolám ti,“ řekl a bylo vidět, že ho výstup té slečny ztrapnil. „Musíme vážně probrat ten rozvrh, jo? Tak zatím.“
Pak jsem se plahočila ulicemi sama. Nevěděla jsem ani jaký směr, dokonce jsem s sebou neměla mobil, jen mp4. Nasadila jsem si sluchátka a vydala se hledat cestu se společností hudby.

Autor: LucilleDanion (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tavaling Lugu - 5. kapitola: