Tell me why 1.díl • OurStories.cz ~ naše povídky

Ahojky, ano vím, že jsem se dlouho neozvala, ale jsem zpátky a přináším novou povídku. Asi už to nebude tak rychlé jako dřív, ale na tom asi moc nezáleží. V prvním dílku se Vám bude zdát asi všechno zmatené a nějaké divné, ale všechno se dozvíte ve správnou chvíli.

04.05.2010 (20:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 746×

Asi sedmnáctiletá dívka nesla v náručí malou holčičku, která klidně spinkala. Blonďaté vlásky spadaly dívce přes ruce a téměř splývaly s jejími vlastními, které měla volně rozpuštěné.

„Slečno Adamsová, můžu ji od vás vzít...“ nabídnul se muž v obleku, který za ní poslušně poskakoval.

„Ne, Jimme. Zvládnu to sama. Raději se postarej o zavazadla!“
„Jistě!“ Jimm se za ní ještě chvíli díval a v jeho očích byl smutek, ale možná i hrdost. Tolik se o svoji mladší sestru starala. Dokonce ani teď ji nechtěla budit a sama ji nesla.

Dívka holčičku donesla až do soukromého letadla, které bylo připraveno na letišti. Lehce ji usadila do kožených sedaček a jemně ji připoutala.

„Zoe...“ zašeptala holčička, ale neotevřela očička.

„Neboj, jsem u tebe!“ Sotva ji dívka usadila, tak si hned sedla vedle ní a chytila ji za ruku. „Za chvíli budeme u táty...“ usmála se povzbudivě, ale slova útěchy věnovala spíš sobě než jí. Holčička se ještě zavrtěla a potom se dál nechala unášet říší snů.

„Jimme, můžeme odletět!“ šeptla, když konečně vstoupil do letadla.

„Dobře, půjdu to říct pilotovi. Přejete si něco?“

„Ne...“

„Klidně se můžete jít vedle převléci do něčeho pohodlnějšího... Určitě se budete chtít prospat, je noc a bude to dlouhá cesta...“

„Nechci! Udělejte to co jsem vám řekla!“ přerušila ho ostrým hlasem. Jimm jen rychle přikývnul a vytratil se do kokpitu.

Blondýnka přejela holčičce dlaní po hedvábných vlasech. Byla tak krásná, dlouhé blonďaté vlásky, které obě zdědily po matce, ale ty její oči. Měla tak neuvěřitelně modré oči... Ona na rozdíl od její malé sestry zdědila tmavě hnědé oči po otci.

Skoro pokaždé, když se na Lili podívala viděla svoji matku. Byla jako její kopie... až moc přesná kopie.

Zoe se zabořila do sedačky a na chvíli zvažovala Jimmova slova, která jí radila, aby se převlékla. Měla na sobě úzké džíny, boty na podpatku, tričko s dlouhým rukávem přes které měla hozenou stříbrnou vestičku a kolem krku měla navěšenou hromadu bižuterie.

Lili milovala všechny ty třpytící se věci.

Zoe na ni pohlédla a cítila její teplou ručku mačkající její dlaň a okamžitě zahnala myšlenky na to, že by ji pustila.

„Slečno...“ Jimm se jí ani nedotkl a v ní cuklo.

„Co se děje?“ vyjela po něm nevrle a skontrovala Lili.

„Jsme na místě.“

„Dobře.“

„Mám ji vzít ven?“

„Ne! Já to udělám!“

Lili pomaličku otevřela jedno oko.

„Zoe?“

„Ahoj...“ Na Zoeině tváři najednou nebylo ani mráčku. „Jak jsi se vyspinkala?“

„Skvěle...“ Lili se modrýma očkama rozhlédla kolem sebe. „Už je tu táta?“

„Neboj se, za chvíli budeme s ním.“

Blodnýnka mlčky přikývla a počkala až ji sestra pomohla z pásů. Potom seskočila ze sedačky a počkala než se za ní vydala Zoe. Pomaličku vyšly z letadla a obě dvě uviděly muže stojícího na přistávací ploše.

„Tatíííí!“ Lili se k němu rozběhla a skočila mu do náruče, ale Zoinin výraz byl znovu ostrý a tvrdý. Muž se s ní taky vřele vítal, jednou ji lehce vyhodil do vzduchu a vzápětí ji chytil.

„Ahoj Zoe...“

„Domluvil jsi to?“

„Lili, co kdybys šla s Jimem napřed? Já a sestra tě doženeme...“ Muž ji postavil na zem, ale Zoe se do toho okamžitě vložila.

„Nemusí jít s Jimem. Může jít s námi!“

„Zoe!“

„Proč by nemohla jít s námi?!“

„Ještě pořád jsem její otec!“

Zoe už se nadechovala, aby mu do obličeje vmetla spoustu urážek, ale včas se zastavila a jen kývla na Jimma.

I když se v tomto sporu musela vzdát, stále vypadala jako kdyby vyhrála.

Jimm vzal Lili jemně za ruku a vydal se s ní napřed.

„Domluvil jsi to?“

„Ani jsi mě nepozdravila.“

„Čau tati, je to domluvené?“

„Zoe...“

„Tak je to nebo není?“

„Samozřejmě, že jsem to domluvil!“

„Tak nechápu o čem se tu ještě bavíme!“ Blondýnka se chtěla rozejít směrem, kudy už vyšla její sestra, ale její otec ji rázně zastavil.

„Nic si od toho neslibuj!“

„Myslím, že to co si od toho slibuji je jen moje věc.“

„Co jsem ti udělal?! Proč jsi na mě tak hnusná?!“

„Nic... neudělal jsi vůbec nic!“

„Zoe! Já nemohl...“ Jeho rozčílený hlas se najednou zlomil a nechal ji jít. Měla svoji vlastní hlavu, měla svojí hrdost a taky si sebou nesla svoji bolest.

Boty, na kterých šla hlasitě klapaly a byl to jediný zvuk, kromě skučícího větru, který se okolím rozléhal.

„Půjdeme dolů na večeři. Obleč se, ano?“ Zoe si přidřepla k židli v hotelovém pokoji, na kterém seděla její sestra a houpala krátkýma nožkama. Něco si čmárala na bílý papír a vypadala u toho spokojeně a zasněně.

„A nemůžeme si tu věčeři sníst tady? Jsem unavená.“ Upřela na sestru ty modré pronikavé oči a Zoe najednou chtěla říct ano... V tuhle chvíli by jí snesla i modré z nebe...

„Zlatíčko, já vím, že jsi unavená, ale mám pro tebe překvapení. Zvládneš to kvůli mně?“

Vypadalo to, že na chvíli váhá, ale potom odložila červenou pastelku.

„Ale oblečení mi vybereš ty!“

„Jasně. Pojď!“
Zoe otevřela kufr a chvíli do něj hleděla.

„Co třeba tohle?“ Vytáhla z něj bílé kalhoty a růžovou mikynu. Tahle kombinace jí tak seděla.

„Dobře... učešeš mi vlasy?“

„Jo. Ale převleč se.“

Lili chvíli trvalo než se do oblečení nasoukala, ale Zoe se nakonec dočkala a učesala jí vlasy. Potom se šla převléct i ona. Přehodila si kalhoty z džinů na černé a potom zvolila elegantní bílé triko s volnými, dlouhými rukávy a odhalenými rameny.

„Můžu teď učesat já tebe?“ Zoe nervozně pohlédla na hodinky. Ještě měly čas. Lehce jí pokývnula a sebrala ze stolku hřeben, který sestře podala a sedla si na podlahu k posteli, tak aby na ni Lili dosáhnula.

„To je strašné!“

„Co se děje?“

„Ty tvoje vlásky se stále kroutí!“ Rozčilovala se Lili, ale působilo to na ní tak roztomile. Jasně, že se její vlasy vlní. Ona je neměla tak krásně rovné jako ona. Sem tam tvořily vlny nebo malé lokny, ale ne hned u hlavy. Tam poslušně seděly.

Mělo to výhodu... nikdy si je nemusela nějak významně upravovat, protože působily dojmem, že jsou upravené od profesiální kadeřnice, ale pokud je chtěla mít rovné, tak musela použít žehličku, kterou tak nesnášela.

„Achjo... asi je neučešu...“ zoufla si Lili a podala Zoe hřeben.

„Ale ano, jsou učesané... Moje vlasy jsou jenom víc neposedné...“
Lili pokrčila rameny.

„Půjdeme?“ zeptala se jí Zoe a počkala než její sestra seskočí z postele, aby mohly vyjít.

„Tatínek už tam je?“ Lili pozorovala čísla pater, kterými právě výtahem projížděly.

„Ano. Ten už tam je.“ odpověděla Zoe a taky pozorovala čísla. „Jsme tady!“ řekla, když se výtah zastavil a dveře se otevřely.

Byly v přízemí, kde se nacházela restaurace. Sem chodili jen bohatí hosté hotelu nebo lidé, kteří si potrpěli na luxusu.

Lili se sestry držela jako klíště.

„Podívej se tam...“ pošeptala Zoe a lehce naznačila směr, kam se měla její sestra podívat. „Vidíš? Tam je táta.“

Lili chvíli rychle těkala očima tam a zpátky, ale potom se rozzářily a ona Zoe pustila a rozběhla se mezi stoly.

„Tatíííí!“ slyšela Zoe a věděla, že šok teprve příjde. Rychle popošla tak, aby viděla ke stolu. Její otec tam neseděl sám a Lili teď naprosto mlčela a vypadala jako by stuhla.

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování