OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Temná strana 12. kapitola - Velká párty aneb Zase nám šlo o krk

14.07.2011 (16:00) • SmoulaXX • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1461×

Velká párty aneb Zase nám šlo o krk

Co bylo minule a čeká nás tentokrát

Hned potom, co se nám u dveří zjevil Davey, u kterého už jsme si byly jisty, že se nikdy neukáže, začalo hotové peklo. Můj život opět dostal perfektní ránu pod pás a chudáček se málem složil. Teď můj byt neobýval pouze otec Ignorant, múza Fluffy, ale ve volných chvílích se sem nakvartýroval i jeden zmetek a jeho nadržený zadek.

Naneštěstí měl skutečně jednoho přítele, kronikáře a strážce Vyšehradského hřbitova, který by byl ochotný se s námi sejít a probrat situaci. Má jen jednu vadu. Naprosto překvapivě! Není to člověk, nýbrž kentaur.

A co se o nich říká? Jsou moudří a hodně toho pamatují, jen… jen se jim nedívej zpříma do očí, nebo Vám odlehčí zátěž na krku. Nadobro.

Současnost

V mém pokojíku bylo přeplněno, narváno. Proměnil se k nepoznání, módní doplňky, šaty, boty, kabátky a dokonce i kosmetika, to všechno pokrývalo silnou vrstvou podlahu, postel i veškerý nábytek. Nebyla toho příčinou Fluffy, teoreticky, protože tohle mělo jen jediný důvod. Večírek, mejdan, párty… říkejte tomu, jak chcete, já osobně na to říkám jen jednu věc „ať už jsem, proboha, doma!“.

S tikem v oku a mopem v ruce jsem nehybně stála ve dveřích a nevěřícně zírala na tu spoušť. Není přece možné, aby tohle množství žactva pohltila moje skříň a prádelník. To je fyzicky nemožné. Jedna možnost zahrnovala ukojit mou závislost na uklízení a vrhnout se jako tornádo do pokoje, druhá možnost byla, že ten mop prostě vezmu a až půjde Fluffy kolem, použiju ho jako kopí.

Nějak si nemůžu vybrat, co je lákavější. Minulý týden jsem po ní chtěl hodit kávovar, v úterý stůl, ve středu ji přejet náklaďákem a včera jsem ji chtěla dusit tak dlouho, dokud by neměla barvu zralých rajčat.

„Brý ráno, Mole,“ zavřískla mi Fluffy do ucha tak, že jsem úlekem zařvala a skočila po dveřích, které mi sice nenastavily milující náruč, ale nechaly mě, abych po nich sjela na zem s rozbitým nosem. „Co je, probůh? A neválej se mi po těch šatech!“ nezapomněla mě ještě napomenout, než jsem nadobro zdechla.

Zaúpěla jsem a pomocí mopu se stavěla na nohy. „Ty,“ namířila jsem na ni prst, „divý tvore, koukej ten nepořádek uklidit dřív, než já uklidím tebe,“ varovala jsem ji temným vrčením a stále se držela za pohmožděný nos. Pak jsem se na vteřinu zarazila. „Ty jsi mi řekla ‚Mole‘?“ Nedůvěřivým pohledem jsem ji sjela od hlavy až k patě. Měla na sobě jen můj ručník s beruškami a další, se slunečnicí, obmotaný kolem hlavy.

„Jsi Mol, Calure,“ objasnila mi důležitě a natáhla se na postel, tak, aby na mě viděla. „Kniho-mol, studio-mol, úklido-mol,“ pochechtávala a po chvíli ta slova začala rýmovat.

Vztekle jsem švihla mopem a šla ho uklidit do komory, kterou mám hned po ruce, je totiž vedle dveří mého pokoje. A když už, tak se říká pořádkumilovný. „Jasně, jasně. Jsem mol. Ha. Ha,“ řekla jsem suše a převracela oči. „A teď to ukliď!“ křikla jsem na ni a založila si ruce v bok.

„Dobře, mami. Ale nejdřív si z toho něco vybereme na sebe, ano?“ usmála se smířlivě a začala si prohlížet své dlouhé štíhlé nohy. Ten pohled se jí evidentně zalíbil, a tak mrkla na mě a pak na hromady šatů u mých nohou.

Podrbala jsem se na hlavě. „Já na večírky nechodím, navíc tam nechci,“ zamumlala jsem nejistě pozorujíc spoušť po podlaze.

„Žádný problém, od toho jsem tady,“ zazubila se Fluffy a její ruka vystřelila jako kobra do hromady přímo přede mnou a o chvíli později mi do čela narazila malá, černá kabelka. „Jedna věc, odškrtnuto, další hledám,“ broukla a se zafuněním se dál nořila do šatstva.

Bylo to psaníčko, které mělo vprostřed malý diamant. Povzdechla jsem si a položila si jej do klína. „Vzhledem k minulé ‚párty‘ bych navrhovala běžecké boty, plamenomet a přilbu,“ bručela jsem při pohledu na boty, jež se mi dostaly do rukou. Lesklé lodičky v kouřově černé.

„Co se týče zbraní,“ ozvalo se heknutí z moře textilu, „Davey na nás bude čekat před klubem a něco přinese… Há! Mám to!“ vykřikla vítězně a vynořila se i s mými šaty. Jak jsem mohla už předem tušit, měla barvu, o které Fluff prohlásila, že vznikla pro mě. Ledově modrá, jako když se díváte skrz rampouch na oblohu. Na to, že jsem horká hlava, je to docela studený.

„Ty si s ním nějak rozumíš,“ ušklíbla jsem se a prohlížela si svůj příští oděv. Šaty byly velice úzké, skoro bych řekla, že jsou jako popínavá rostlina v oděvním průmyslu. Měly ramínka široká asi tři centimetry, která se zužovala, vzadu spojila a celá záda tak tvořilo jen pár šňůrek. Naneštěstí holá záda končila asi někde na kříži a šaty měly délku někam nad kolena. To se dalo snést na jeden večer.

Vykulila na mě oči. „S ním, jo?“ rozohnila se náhle. „Tak, abys věděla! S tím debilem nechci mít nic -“

Vyplázla jsem jazyk. „Chceš ho ojet,“ zatrylkovala jsem vesele, oplácela jsem jí přesně stejnou mincí. Minulý týden řekla mně to samé o Alexovi, tady to má. Nevšímala jsem si toho, jak nadává a zaujala místo ve sprše místo ní. Bylo příjemné se trochu zchladit, když jsem se tak rozpálila. Navíc jsem potřebovala trochu zkrotit to háro, které si stálo na mé hlavě a nějak se nehodlalo pohnout, protože mi bylo řečeno – hádejte kým –, že prý éra afra skončila. Ta múza je normálně drzá.  Asi pošlu zpátky do… no do mé hlavy teda ne.

Vysušila jsem si vlasy, které stále trčely do všech světových stran, a v ručníku se vydala zpět do pokoje, kde byl stejný bordel jako před tím. Měla jsem chuť ječet, hystericky řvát a rvát si všechno možný. Nenávidím nepořádek a Fluffy ho miluje, jak je jen možné, že dokážeme vydržet v jednom pokoji? Někdy mě to přivádělo až do transu… asi vážně začínám trochu bláznit.

„Co se tváříš jako by sis sedla na ježka?“ optala se Fluffy stojící zády ke mně. Zrovna si zapínala šaty. Někdy mě doslova zaráží její slovní hříčky, kombinace i podivná slova, která z ní tak často lezou. Vlastně mě zaráží její vyjadřování jako celek. A místo ‚hurá‘ říká ‚hujá‘. Podivné.

Opřela jsem se lhostejně o dveře. „Uvažuju… Jak to, že jsem tě ještě nezabila?“ ušklíbla jsem se s mírnou nevěřícností v hlase, kterou překrylo pousmání.

Otočila se se škodolibým úsměvem na rtech. „Ďábel je přeci nedotknutelný.“ No jasně, zamumlala jsem v duchu a na mentálním seznamu úkolů si odškrtla narážky na Fluffy, které mají za následek fatální výpadek mého vědomí. Pak už jen ječím a chci ji zabít.

„Ďábel je taky všudypřítomný,“ zabručela jsem a posadila se ke stolu a vytáhla zrcátko. Moje pleť byla příšerně vysušená. Jsem jako šmirgl papír. Náhle se ke mně naklonila, leknutím jsem málem prorazila zeď.

Přivřela oči. „Jako bych něco zaslechla.“

„Jsi trochu nahluchlá stářím,“ zazubila jsem se, až mi přiletěl pohlavek, jen to plesklo. Až dneska přijde Davey, použiju ho jako velkou plácačku na mouchy. Hádejte, kdo je ta moucha.

Povzdechla jsem si a odehnala ji s rázným „ukliď, nebo zemřeš“. Dál už jsem se věnovala jen svému seschlému zjevu. Jestli v tom podniku bude někdo koho znám, uteču a už mě nikdy nikdo neuvidí. To přísahám.

###

Pár hodin nato jsem hořce litovala svých rozhodnutí, že se narvu do těch šatiček a půjdu do nočního klubu. Sice jsem hodně litovala i toho, že jsem tátovi opět lhala, ale… ne tolik. Podezřele jsem si na to zvykla. Dřív jsem byla zvyklá mu říkat všechno, teď mu lžu skoro o všem…

„Zase se lituješ,“ obvinila mě zničehonic Fluffy, která vystoupila z černého sporťáku. Opravuji, z Daveyho sporťáku. Nevím, z čeho mi bylo víc zle, jestli z toho, že jsem se na něj celou dobu mačkala (protože madam Fluffy odmítla sedět vepředu) a on měl snad deset rukou, nebo z toho, že jel asi světelnou rychlostí. Chtělo se zvracet a k tomu mě přepadla vina. Já se litovat nemusím, vím, že jsem k politování.

Vztekle jsem škubla hlavou a podupávala nohou. „Tobě do toho nic není,“ zasyčela jsem popuzeně, náhle jsem však ucítila něčí ruku, která se mi ovinula kolem pasu. Rychlostí blesku jsem se otočila a vpálila ji Daveymu přímo mezi oči. Zavrávoral, měla jsem radost, ale… náhle se na mě usmál. Ten parchant!

„Jsi tak roztomilá,“ cukroval a jeho nenechavá ruka mě hladila po paži. Cítila jsem, jak to ve mně vře. Ještě jeden letmý dotyk a je tuhej.

Setřásla jsem ze sebe všechna jeho chapadla. „A ty seš perverzní -“

„Chceš zkusit,“ nahnul se ke mně, „jak moc?“ šeptal. V tu ránu se mi ale zatmělo před očima. Kolem krku mě držela Fluffy a v ruce svírala… vážně to byla pouta? Kde by se tu… Jo, už vím kde, pomyslela jsem si vědoucně a pohled mi na chvíli sjel na auto.

Zafuněla a strčila mě za sebe. „Dej jí pokoj, nebo se postarám o to, že ty úchylárny už provádět nebudeš. Nebudeš mít totiž čim!“ vyjela na něj.

Tu se usmál a lehce si projel rukou kudrliny. „Nevěřila bys, co dokážou mé nohy, když…“

„Tohle nemá smysl. I kdybys mu uřízla ruce i nohy,“ řekla jsem jí znuděně, „tak… zatraceně, myslíš, že by si to udělal jazykem?“ vytřeštila jsem oči z náhlého myšlenkového pochodu.

Znechuceně na něj vycenila zuby. „I kdyby jo… Nechci sedět v první řadě,“ zasupěla a táhla mě dovnitř. Tam vám ale bylo lidí, hotovej harém – což soudím podle nedostatky textilu a nahých zadků, na kterých byly příležitostně položeny něčí ruce. Mále jsem se znovu pozvracela. A nebylo to tím, že se za námi Davey táhnul jako duch.

„Co dělá kentaur tady, do háje?“ zakřičela jsem, abych přehlušila muziku, na Daveyho.

Zvedl obočí do ostrého oblouku a mírně samolibě se usmál. „Ukázal jsem mu opravdový život. Je to starý přítel.“

„Neposlouchej ho. Užili si spolu a teď ti to líčí jako super historku,“ brblala Fluffy a hbitě se prodírala masou těl nakonec baru, kde v jednom z boxů měl údajně sedět dost nebezpečnej chlap s dvěma páry kopyt.

„Chceš snad znát všechny detaily?“ zeptal se najednou bezelstně. Fluffy se jen otočila a máchla po něm rukou, minula, ale ten její výraz… vraždil za ní. Davey – je to neuvěřitelné! – konečně zmlknul.

Fialovomodré světlo mi bilo očí a hlasitá hudba mi řvala do ucha tím způsobem, že jestli jsem si stěžovala, že špatně slyším, tak teď už si stěžovat nemusím. Neuslyším vůbec. Davey nám pokynul k volným barovým stoličkám s prostým vysvětlením „nedát si tu nic k pití je hřích“. A protože my nehřešíme (a nikoho tu neznáme a nechceme se nechat zabít) jsme zasedly vedle něj.

„Co si dáte, krásné dámy?“ ozvalo se od barmana, zatímco jsem v kabelce lovila peněženku. Ani jsem se na něj nepodívala a pomalu jsem rudla. Tohle místo mě děsilo snad ještě víc, než ta stoka, kde jsme Daveyho potkaly. Jakoby každému na čele blikal rudý nápis sexuální objekt. Nebo oběť, momentálně jsem v tom neviděla rozdíl.

„Tři vodky s ledem,“ odpověděl nevzrušeně satyr a chytil mě za ruce. „Klid, nebuď nervózní. Uvolni se,“ ušklíbl se na mě neodolatelným úsměvem.

Načeš mě polil mráz a bylo po nervozitě. „Dej ty pracky pryč,“ řekla jsem naprosto chladně. Pokrčil rameny a usmál se, evidentně roztály ledy. I když hrozný první dojem zůstal.

„Tak… kde máš toho svýho kámoše?“ zeptala se zvědavě (a možná trochu jízlivě) Fluffy, naklonila se k baru a zvedla právě přinesenou sklenici.

Pozvedl koutek úst. „Přijde, ale bude to chvíli trvat. Jsme tu dřív -“

„A to proč?“ skočila jsem mu do řeči a Fluff mě s podezřívavým pohledem následovala.

„Chtěl jsem vás dvě víc poznat. Jste zajímavé,“ vysvětlil vesele a mě jen zacukalo v oku. Chorobná touha ho praštit stále víc stoupala a koukám, že Fluffy na tom nebyla o nic líp. Ale nakonec jsme se nějak domluvili všichni tři. Zjistili jsme, že Davey je módní poradce celebrit a má jeden prestižní butik tady v Praze. A pak nás zahrnul spoustou historek… Mohla jsem se sázet, co by mě zabilo dřív. Davey totiž evidentně znal všechny lidi i nelidi, kteří kdy spatřili boží světlo. Představte si, že Brutus byl sice kruťák, ale pořád fakt skvělý mejdany a byl na chlapečky. Zdroj: Davey. Ten chlap je něco jako obrovská mystická drba a všeználek vjednom. Akorát nevím, čemu mám věřit jako prvnímu…

Zrovna jsem byla na pokraji zhroucení a dozvědění se, co přesně prováděla věštkyně Sibyla, když byla v koupelně, když jsem najednou na zátylku ucítila něčí rty. Málem jsem vyletěla z kůže, ale pár silných paží mě objalo a přitisklo si mě to k sobě. Byla jsem jako opařená a najednou se jeho jazyk dotkl mého ucha.

„Voníš jako broskve a čokoláda,“ zašeptal mi ten hebký, medový hlas do ucha. Ten… ten… ten úchyl Alexandr!

Prudce se mi vyrazil dech ze rtů. „Ty jeden, odpornej…“

„Pšššt, lásko,“ zavrněl a najednou mi jeho ruka sjela na stehno. To už jsem viděla vzteky dvojmo, vrazila jsem mu loket do břicha a naplácla se – sice nechtěně, ale momentálně vděčně – na Daveyho. Vzteklý pohled jsem obrátila ke své múze.

„Nemáš mi čirou náhodou pomáhat?“

Zavrtěla hlavou se škodolibým úsměvem. „Teď ti nic nehrozí,“ prohlédla si zvrhlého upíra. „Je čistej,“ prohlásila a přihnula si z vysoké sklenice s pochybným obsahem.

Střelila jsem pohledem po něm. Alex se na mě vesele usmíval. Měl na sobě černé tílko a džíny ověšené řetězy. Inkoustově černé vlasy měl tentokrát spuštěné na ramena a stříbrozelené oči sledovaly každý můj pohyb.

„Kdopak to je?“ naklonil se mi přes rameno Davey a naprosto sprostě ho hltal pohledem.

Protočila jsem oči. „Otrava.“

„Fakt?“ ušklíbl se. „Tak se na to podíváme… jsem Davey Stoner,“ napřáhl před sebe ruku se zdvořilostním tónem. Se zamračenou tváří jsem se od něj odlepila a napila se, k mé smůle jsem zapomněla, co sklenice obsahuje a hltala jsem to jako vodu, takže jsem se málem udusila. Mezitím jsem očima loupla po Alexovi. Nedůvěřivě sledoval Daveyho ruku a pak se jí váhavě dotkl.

„Jsem Alexandr,“ zamumlal a měřil si ho od hlavy až k patě. „Docela by mě zajímalo, proč se taháš s ‚tímhle‘,“ promluvil najednou na mě. Přestala jsem se dusit a chtěla ho seřvat. Davey je možná parchant, ale znechucený tón si nezasloužil. Snažil se nám pomoct. I když… už nebylo potřeba. Puk se na něj vesele usmál a pak ho ze samé radosti z toho seznámení políbil. Bůhvíproč se mi rty samovolně zvlnily do úsměvu. Fluffy vedle mě se taky dobře bavila, chechtala se tak, že možná přehlušila i hlasitou hudbu.

No, pohled na vytřeštěného, rudnoucího Alexe, který se nafukoval jako pouťový balónek a na Daveyho, který si to vyloženě užíval, stál za… všechny prachy světa. Fakt.

„Nakonec to není tak hrozný,“ zazubila jsem se na svou múzu.

Úsměv mi oplatila. „Neříkej hop, dokud nepřeskočíš, Zlato.“ A napila se. Napodobila jsem ji a koukala na to skvělé divadlo. Když se Alexovi tu obří přísavku podařilo ze sebe sundat, měl tesáky, že s nimi mohl otvírat láhve. Chtěl našeho průvodce praštit, ale ten mu největší lehkostí uhnul a zkroutil ruku za zády.

„Někdy si to zopakujem, Brouku.“ Špičkou jazyka mu olízl smyslně krk a Alex zdrhnul s výrazem králíka, kterého už notnou chvíli žužlala liška. Málem přitom vyrazil dveře. Nastavila jsem ruku a Davey mě plácnul. Měl naprosto prohnaný výraz, přesně takový, jaký puk má mít. A já byla vážně vděčná. Tentokrát.

„Dík,“ hlesla jsem s pořád dobrou náladou.

###

Kterou mi po půl hodině zkazil kentaur Zoel. Chlap s napůl koňským a napůl lidským tělem, který měřil asi zhruba dva metry. Havraní vlasy mu ve vlnách splývaly po ramenou a lemovaly římský obličej. Snědá, rudá kůže vypadala jako indiánská. Jo a byl děsivej. Běhal mi mráz po zádech.

„Původní, hm?“ zamručel nevesele. „To je celkem zastaralý výraz pro Temné Pány. Teď už jim tak nikdo neříká,“ vysvětlil nám a obdařil Daveyho vědoucným pohledem a odkráčel, ale pak se zastavil a ještě dodal: „Být vámi, vypadnu. Dnes jsou tu samí upíři.“ Tak to by vysvětlovalo spoustu věcí, třeba jako Alexova návštěva. Ale taky to, proč jsem právě šlápla do kaluže krve. Kentaur byl ta tam, když nám to došlo.

„Je tu někde zadní východ?“ vypískla Fluffy. Jenže to neměla dělat, najednou se všechno zastavilo. Hudba zticha a na nás se otočilo sto zářících očí plných dychtivé touhy. Ucouvla jsem, ale narazila jsem do baru, odkud se ozvalo zasyčení od barmana. Taky upír… Zatraceně.

„Útěk?“ hekla jsem.

„Útěk,“ přitakal Davey a v tu ránu se vypařil a my za ním, jenže to už se za námi hnala horda krvežíznivců v nekřesťansky drahém oblečení. Vážně super. Co se týče Daveyho tak možná, že jeho kontakty nebudou tak zlé, ale místa, na která chodí, stojí za nic.

Zdrhali jsme ulicí k autu, samozřejmě, že jakmile jsme opustili bar, už nám nic nehrozilo, ale zvyk je zvyk.

„Kde máš auto?“ štěkla vyčerpaně Fluffy po Daveym.

Ten se podrbal na hlavě. „Stálo tady… hé, páni. Je tu modrá zóna,“ usmál se náhle a koukl na ceduli hlásící, že zde nesmí parkovat. Bylo téměř viditelné, jak Fluffy ruply nervy a vrhla se po něm. Mlátila ho hlava nehlava. Samozřejmě, že Davey se celkem dobře bavil a všem ranám uhnul. Ale chci vidět ten tanec, až zjistí, že se celou tu bodu usmívá. Vlastně, když o tom tak přemýšlím, vidět to nechci. Bůhví v co se to může zvrhnout.

Mimochodem, o těch Temných Pánech vím. Jsou to zatraceně zlý bytosti, a jestli jsem jedna z nich, tak to potěš pánbůh. Ale fakt by mě zajímalo, proč jsem se to musela dozvědět takhle. Babi to věděla. Nebo to bylo kvůli té osině v zadku Daveymu? Těžko říct.

Na podpatku, který jsem v tu ránu zlomila, jsem se otočila s jediným cílem. Spát až do Vánoc!

Ták, děkuji za nádherné komentáře, které mi vždycky vykouzlí úsměv na tváři. Jsem Vám opravdu vděčná. =)

A tak se Vás ptám - kromě Calure by měl v epilogu i pohled někoho dalšího. Koho? =)

1. Fluffy

2. Davey

3. Alex

Hlasujte! ;)

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temná strana 12. kapitola - Velká párty aneb Zase nám šlo o krk: