OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Temná strana 13. kapitola 2. část - To, co bylo potom

03.08.2011 (11:00) • SmoulaXX • Povídky » Na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1603×

Zaprvé se omlouvám, že jste museli tak dlouho čekat! =) Přesto Vám moc děkuju za trpělivost. =)

To, co bylo potom

Calure

Studené prsty mi přejížděly po nose, tvářích a rtech. Ve vzduchu byl cítit chlad, přípravek na ošetřování nábytku a jemná vůně mýdla, medu a jarního deště. Alexova vůně. Omamná esence jeho kůže byla všude, já sama voněla jako on. Cítila jsem jeho ruce, které si se mnou hrály. Netušila jsem, zda ví, že jsem vzhůru nebo pořád myslí, že o tom nevím a má z toho dětskou radost, jako vždycky ze všeho. Tajemný a svůdný upír, který na Vás vyskočí hned z druhé kapitoly knížky… Houby. Je to pubertální pako.

Ta skutečnost mě uklidňovala. Mám stále navrch. Jak emočně, tak mentálně.

Dlaň mi lehce sklouzla po kůži mezi prsy až k pupíku, ale ani tam se nezastavila. Takže ví, že nespím. Prudce jsem vydechla a otevřela jedno oko. Chvíli jsem zkoumala jeho tvář. Rozcuchané černé vlasy a zvednutý pravý koutek v náznaku úsměvu. Alex. Můj Alex.

„Co na mě tak civíš, úchyle?“ zamručela jsem nevrle a vycenila zuby v nepřátelském úšklebku, ale sotva jsem se dostala do poloviny. Chtěla jsem na něj usmát a opětovat mu ten přitroublý škleb. Měla jsem ale stále svou hrdost. A nejen to, kdybych to udělala, už bych se nikdy nemohla podívat do zrcadla.

„Nebránila ses,“ namítl vesele a následně přivřel oči, rukou mi zajel do klína, ale jen mě zkoumavě pozoroval. Štval mě. Už zas… Ale nepřestal.

Snažila jsem se zůstat v klidu. Ale to se snadno řekne! „To… to… z t-tebe ještě nedě… lá-lá-“ Slastně jsem vzdechla a na vteřinu zavřela oči. Byla jsem naprosto mimo, došla mi slova. Nechala jsem je zadusit v dalším stenu, který se mi vydral z hrdla, když si mě ten bídák přitáhnul do náruče a druhou rukou mě hladil po krku a ňadrech.

Naklonil se a jeho náhle horký dech mi ovál tvář. „Já neřekl, že zvrhlík nejsem. Jsem,“ tiše se zasmál a kousnul mě do krku, až jsem vyjekla. Jenže to nebylo bolestí, nýbrž touhou. Asi jsem nějak narušená, ale jeho kousání mě nutilo sténat. Mrazilo mě přitom po těle. „Ale… včera mi nepřišlo, že by ti to vadilo,“ vrněl mi dál do ucha a lehce mě posunul nahoru, až mě nakonec položil na svůj polštář. Jeho jazyk a protáhlé špičáky si neomylně razily cestu po mém krku. Čekala jsem nažhavený drát, který by mnou projel, ale nestalo se tak.

Slíbával si cestičku dolů, ale stále jsem se snažila vzdorovat a zůstat klidná. Ale copak to šlo…? Špičkou jazyka mi přejel po rtu, instinktivně jsem pootevřela ústa, ale uslyšela jsem jen zasmání a náhle jsme byly jeho rty na mé klíční kosti. Mučil mě. Chvíli mi okusoval bradavku, až jsem si myslela, že zešílím a propracovával se dál.

Zoufale jsem se vzpínala, ale bylo to zbytečné.

„Mizero… nemáš dost? Dvacet čtyři hodin v kuse,“ hlesla jsem omámeně.

Políbil mě na podbřišek. „Je mi devatenáct. Kdybych měl mít dost?“ V jeho hlase jsem slyšela pobavení a škodolibou radost, že mě má v hrsti. Tolik mě štve, ráda bych ho praštila, ale… ale… jeho rty. Tak horké. Zakousla jsem se do prstu, nechtěla jsem vzdychat nahlas. Přišlo mi to hloupé. I když jemu zjevně ne! Teda, podle toho, co říkal včera.

„Jen?“ hlesla jsem a dál si žužlala ruku.

Další smích. Parchant. „Sto devatenáct,“ zamumlal a v zápětí rychle dodal: „Ale v přepočtu na lidský věk je to patnáct,“ chechtal se. Nejspíš moji reakci čekal, tak zvedl hlavu. Zato já jsem se udýchaně vytáhla na lokty.

„Nejsem na děti,“ řekla jsem mu ostře. „Jsi jenom chlapeček.“

Na to se zazubil a nepostřehnutelným pohybem se posunul, najednou byla jeho tvář u té mé. „Fakt? Na to, že jsem jenom chlapeček, tak seš na mě dost nadržená,“ zamyslel se a kroutil očima, jakoby pátral v paměti. Tak teď mě vážně nasral. Co si to, krucinál, dovoluje? Ruka mi vystřelila naprosto automaticky, ale najednou tam nebyl – máchla jsem do prázdna – a jeho jazyk mi přejel po vnitřní straně stehna. Dech mi zaskočil v krku. A pak mě kousl, jeho zuby projely mou kůží jako nic. Po pár vteřinách se přesunul jinam. Prohnula jsem se v zádech. Laskal mě nejdřív jen rty a pak přidal u ruce.

Praštila jsem sebou zpátky do toho měkkého koberce a nechala ho. Ale stejně je to blbec… Musí být.

Fluffy

S neblahým pocitem jsem se prodírala metrem a hledala ceduli, která by mě z toho martýria dostala. Přeplněná městská doprava a metro, kde se mi každou chvíli na zadku objevila čísi ruka? To není nic pro mě, ale… mě by vážně zajímalo, proč ten puk jezdí autem. Myslím, že tahle úchylná doprava by ho uspokojila mnohem víc. A každé ráno.

Vážně mě momentálně štvalo, že mi Calure zakázala pořídit si auto. Právě teď to bylo při nejmenším nevyhovující. Vztekle jsem zavrčela a vzala potenciálního narušeného idiota po hlavě, kluk se málem na těch eskalátorech přerazil. No co… viděla jsem, jak mu v tom párty stanu, co měl v kalhotách, tancoval kámoš. Cítila jsem drobné uspokojení z dobře mířené rány a opět se vrátila k zrovna teď důležitým myšlenkám.

Kde je Calure?

V duchu jsem si procházela ty nejhorší scénáře, jelikož jsem se s ní nemohla spojit. Což mělo jen dva důvody – blokovala mě, nebo je… Ne. To tedy rozhodně není. To rozhodně nepřichází v úvahu. Určitě se někde baví, zatímco se můžu strachy zadusit k smrti.

Zuřivě jsem sevřela ucho kabelky a cítila, jak se mi do tváří žene červeň. Funěla jsem jako zápasník po turnaji. Jestli se mi ta nezodpovědná člověčice dostane do rukou, vlastnoručně ji uškrtím. Dál jsem se zaobírala myšlenkami na způsob vraždy mé vlastní svěřenky, až jsem dorazila k Daveyho bytu. Ohromný, pompézní palác. Mě fakt nemohlo překvapit, že Ořechovka veze na zádech jeho zadek. Samozřejmě, ušklíbala jsem se mezitím, co mě nějaký chlápek v obleku pouštěl dovnitř. Věnoval mi přitom velice vřelý pohled.

Naštvaně jsem za sebou ty dveře zavřela, až ho to prásklo do zad. Na to nemám náladu! A ani kam jinam jít… Caluřině babičce jsem volala, ale odpojili jí telefon a mohla být tady. Telefon jsem neměla, ale adresu jo. Když se včera nevrátila domů a telefon nezvedala, snažila jsem se nevyvádět, ale dneska jsem jak na drátkách.

Prostorným vestibulem s drahými sochami a rostlinami jsem jen prosvištěla a hnala se ke dveřím s číslem sto osm. Jakmile jsem je spatřila, trochu mi zatrnulo. Je to byt toho nadržence, kterej nemá v hlavě nic jinýho než chlast, sex, krádeže a trpí naprostou nymfomanií. Bylo mi z toho zle, ale nakonec (za tohle mi dlužíš fakt hodně, Calure) jsem zaklepala.

Ozvala se rána a tlumený křik: „U Dia! Kdo sem leze v takovou nekřesťanskou hodinu?“

Zaťala jsem pěsti a snažila zhluboka dýchat. „Donášková služba,“ ucedila jsem, když se rozrazily dveře a v nich Davey. Nebo to, co z něj zbylo. Kocovina, zdá se, má mnoho podob. Puk s oteklýma očima a nasinalou pletí byl zážitek na celý život. Pak mi ale po zádech přešel mráz a já podívala, co měl na sobě. Má nálada opět klesla na bod mrazu. Ten nestydatý parchant měl na sobě jen triko. Tričko v tmavě rudém provedení, ze kterého na mě křičel nápis. TOY WITH ME, bilo mi do očí.

„Co, do pr -“ Zarazil se a pořádně si mě prohlédl, pan nasadit ten rádoby svůdný pohled přes husté řasy a pokřiveně se usmál. „Ahoj,“ vyšlo z něj nakonec. Mám dojem, že si myslí, že má momentálně tak sexy tón, díky kterému se mu složím… na kolena, zavrčela jsem v duchu.

„Je tu Calure?“ vyštěkla jsem ne zrovna příjemně.

Prohrábl si hnědé kadeře a obdařil mě zpola vážným a zpola svádivým pohledem. „A měla by být?“ koketoval se mnou. Měla jsem chuť ho zabít, ale odolala jsem. Zatím. Pootevřel mi dveře, tak jsem to brala jako pozvání. O slušném chování zjevně neslyšel.

„Je tu? Viděl si ji?“ syčela jsem skrze zaťaté zuby a podmračeně na něj koukala. Něco se mi tu nezdálo.

Usmál se. „Ne, malá kočička Calure si určitě někde hraje s tím svým upírem,“ odvětil naprosto temně. Tak, až mě to zarazilo. Přestala jsem se třást hněvem a pořádně se podívala na dveře – zamčeno, klíč není v dohledu. Jsem nahraná. „Ty, Fluffinko, umíš číst?“ zazubil se sladce a dlouhým prstem si přejel přes nápis, který se mu táhnul po hrudi. Za tu Fluffinku ho umlátím.

„Číst?!“ Ve mně vzplál oheň. „Ty jeden chlípnej kreténe! Nemůžu najít Ree, nevrátila se domů. Mohlo se jí něco stát a ty tu stojíš v tom triku a v…“ Jak měla pokračovat ta věta? Nijak. On měl vážně jen to triko, na kratičký okamžik mi pohled sjel do příslušných partií, ale jakmile jsem to zjistila, pohledem jsem uhnula. Úchylák, který se nemá za co stydět.

„No problemo,“ zazubil se a triko letělo do neznáma. „Takhle je konverzace vždycky mnohem příjemnější,“ šklebil se na mě a vesele mu hrálo v očích. Mnou projížděl děs. Přibližoval se, začala jsem couvat. Co krok, to ústup. Pomalu jsem začínala panikařit, ten puk byl nenormální. Najednou jsem narazila na zeď, toužebně jsem koukla po okně. Když tak jím proskočím. Určitě budu mít míň zranění.

Ten chlap byl nebezpečný. On byl lovec. Kdo by tušil, že puci jsou opravdoví predátoři?

„Nechtěj mě naštvat!“ vyhrožovala jsem s potlačovaným jekotem. Snažila jsem se zůstat klidná, klidná. Odkdy má takový oči? Tak moc zelené. Vnímavé. Živé. A příliš blízko.

Najednou byl u mě, vyjekla jsem. „Domácí si stěžoval na rámus, tak co kdybychom mu ukázali, co je to pořádný rámus?“ nabídnul mi s hladovým úšklebkem na rtech.

„Ty magore. Přestaň!“ hekla jsem a chtěla ho třísknout po té jeho palici. Jenže mi ruku chytit a políbil ji na hřbet. Což by v dané situaci nebylo tak hrozné, ale pak začal používat jazyk. Vytřeštěně jsem po místnosti hledala únik. „Davey… Ježíš.“

Zasmál se a mě ovál jeho dech. Bylo z něj cítit víno. „Tak toho jsem znal. Parchant, ale nebyl zas tak chytrej. Obral jsem ho,“ šeptal mi zlehka do ucha a tisknul se na mě. Ráda bych se bránila – kdybych mohla!

„To napůl spíš?“ ucedila jsem.

„Přijde na to,“ odvětil a jeho rty se k těm mým nebezpečně blížili. Pomoc! Mami, tati… Kriste pane, pomoc!

Nasucho jsem polkla. „Na co?“

„Mé sny jsou barvité,“ zamumlal a jeho horké rty mi přejely přes dolní ret. Snažila jsem se vzepřít, ale byla jsem jako hadrová panenka. A on tahal za provázky. Toužila jsem ho zabít, skutečně zabít a pak najednou, když už jsem si myslela, že jsem ztracená, zazvonil telefon. Skočila jsem po něm jako bych se bála, že uteče. Ve skutečnosti jsem se však tetelila radostí. Ať volal kdokoli. I když jsem doufala, že volá Ree.

Hmátla jsem do kabelky. „Jo? Tady Fluff.“

Na druhém konci se ozvalo vzteklé zafunění. „Mně je jedno, kdo tam je! Chci zpátky do svýho bytu. Spolubydlící mi právě sebral klíče a nechce mě pustit do bytu!“ ječel na mě hystericky mužský hlas. Absolutně jsem netušila, která bije. Byla jsem jen ráda, že mě to zachránilo od toho puka. Který ještě mimochodem stál u zdi a toužebně se za mnou díval. Debil.

„Tak… to bude asi omyl,“ zamumlala jsem zadumaně a marně se pokoušela spojit si tvář s tím hlasem. Byl klučičí, to jsem věděla s jistotou. Ale silně jsem pochybovala o tom, že bych někoho takového znala.

Povzdech a rána. „Můj spolubydlící se jmenuje Alexandr,“ zavrčel. „Má tam holku, ale mně je to fuk! Vychází slunce, nechci, aby ze mě byl škvarek.“ Blik, cvak. Kde jinde by Calure byla, než u něj. Otázka je, jestli dobrovolně. Skutečnost, že by se jí něco mohlo stát, mě vyděsila. A taky naštvala! Ta pijavice…

„A kdes‘ vzal číslo, upíre?“ vyjela jsem z nenadání. Dostalo se mi ale velmi zajímavé odpovědi. To jsem musela vidět na vlastní oči. A Davey musel jít se mnou. Ačkoliv mám ten dojem, že to ani nebylo ze zvědavosti (a ze starosti už vůbec ne), ale z morbidního přání zemřít. I když to vyslovil jinak, chtěl to samé – původně si to chtěl rozdat na veřejných záchodcích.

Calure

Dosušila jsem si vlasy a oblékla si připravené oblečení. Kysele jsem pomyslela, že na mém bývalém tričku byly ještě znatelné stopy po zubech. Radši jsem to nechala plavat, za posledních pár hodin jsem sice neměla moc prostoru na naštvání, ale přesto se mi to povedlo. Jsem poměrně horkokrevná. Jen by mě zajímalo po kom… Po kom. Máma s tátou, nejsou to moji biologičtí rodiče. Bůhví, jak vypadá moje matka nebo můj skutečný otec.

I když podle toho, co jsem slyšela, jsou to monstra. Příšery. Potěš pánbů.

Zavrtěla jsem hlavou a namířila si to do malé kuchyňky v zadní části bytu. Byl to hezký, velice drahý byt. Ukázalo se, že to nebylo žádné obrovské sídlo jeho rodičů, ale byt pro dva. Dokonce jsem měla tu čest poznat jeho spolubydlícího Patrika. Bohužel jen na chvíli, někdy mezitím, kdy mu Alex zabouchl před nosem a jeho rázným prohlášením „děláme to v obýváku, nazdar“. Zamračila jsem se nad tím, ale technicky měl pravdu. Ležela jsem nahá na zemi, nemohla jsem si moc vyskakovat.

Chudák kluk.

Byl to tu jako z jiné doby. Všude po stěnách drahé obrazy a bílé táflování se zlatými ornamenty. Ačkoliv to tu bylo docela malé, žádný přehnaný prostor, vypadalo to pěkně. A nijak mě nepřekvapilo, že všechna umělecká díla jsem originály.

Zrovna jsem se pokoušela zprovoznit kávovar, když mě pár ledových rukou chytil kolem pasu a vyzdvihnul nad zem.

„Zmiz. Dělám snídani,“ mručela jsem a pokoušela se mu vykroutit. Ten kávovar mě vážně štval. Vypadal nově, ale ten šváb, kterej se na mě usmál, když jsem ho otevřela, mě teda nenadchnul. Ten vynalézavý parchant si z nánosu prachu udělal celkem pěknej gauč. Nakonec jsem neměla to srdce ho zabít a letěl z okna. Což mě přivádí k další záludné otázce… byla ta klika na okně vážně zlatá?

Přitáhnul si mě blíž. „Já už posnídal,“ zamumlal a políbil mě na zátylek. Trochu mě zamrazilo, ale kupodivu to teď bylo docela příjemné.  I když za význam věty bych to nejradši uškrtila.

„Nula negativní chutná?“ osopila jsem se na něj, zatímco jsem s kávovarem praštila a postavila vodu na kafe. Kašlu na to – ta věc mě nerozhodí. Akorát chudák šváb to schytal.

Protočil oči a začal si vázat vlasy do culíku. „Jak víš, že máš nějakou krevní skupinu?“ zajímal se a vztekle mručel, protože mu prameny stále padaly do obličeje. Chvíli jsem ho zamyšleně pozorovala a pak jsem k němu přistoupila a vzala jsem mu modrou gumičku z rukou. Trochu jsem mu vlasy rozcuchala a nechala mu je spadnout do tváře. Takhle mu to slušelo nejvíc, líbil se mi takhle.

Položila jsem mu dlaň na tvář a on zavřel oči. „Nevím. Mám to napsané v papírech, ale pravda to být nemusí…,“ zašeptala jsem a bez sebemenší známky radosti se pousmála: „Moje zrůdná DNA by byla pro vědce asi zajímavé zpestření -“ Vykřikla jsem, v jedné vteřině jsem stála u linky a v té další jsem sebou třískla o zeď. Alex mě provrtával potemnělým pohledem – což byla vážně jen řečnická fráze, upírům se barva očí nijak nemění. Jen jim zčerná bělmo.

„Tohle,“ syčel skrz pevně sevřenou čelist, „už nikdy neříkej. Je ti to dost jasný? Ty nejsi nic špatného a ať tě ani nenapadne o sobě takhle někdy mluvit. Rozumělas?“

Odkašlala jsem si, jeho sevření kolem krku nebylo zrovna jemné. „Chceš po mně přísahu věčné věrnosti, nebo mi prokazuješ svou drsnou lásku?“ zeptala jsem se potměšile.  Ale vysloužila jsem si tak další škrcení.

„Tohle není hra,“ mračil se. „Prostě mi to slib.“

Zakoulela jsem očima, ale nakonec jsem se vzdala. „Slibuju,“ povzdechla jsem si, ale dívala jsem se mu do očí. V šeru byly mechově zelené, na světle se zdálo, že jsou skoro stříbrné. Nechtěla jsem se s ním o tom bavit, přesto mě nepustil a políbil. Jeho něžné kousání jsem si vyložila po svém a nebránila jsem se tomu. A ze snídaně nakonec úplně sešlo. Ach jo.

Po chvíli, asi počítám s dvaceti minutami, vášnivých doteků a vzdechů, které musel vytrpět kuchyňský stůl, se ozvalo zuřivé mlácení do dveří a neutuchající křik. Odtrhla jsem se o něj a tázavě se na něj podívala, když bral do ruky nůž.

„Jdu Patrika zabít,“ oznámil mi a prkenným krokem vyšel z kuchyně. Ještěže měl na sobě spodky.

Sama jsem se koukla na svůj super ohoz, který momentálně tvořilo tričko válející se mi pod nohama. Sebrala jsem ho a nespokojeně jsem se šla podívat, co se děje. Jenže sotva stačil otevřít dveře, ozvalo se syčení a v tu ránu se válel na zemi a na něm klečel blonďatý kluk se vzteklým výrazem ve tváři. Neměla jsem ale moc času ho prozkoumat, srazilo mě k zemi něco jiného.

Do tváře jsem se dívala napružené Fluffy.

„Ježíš,“ zamumlala jsem ve špatné předtuše. Ne, že bych na ni zapomněla, ale já neměla čas na volání.

Kolem nás prošel Davey. Co ten tady…? „Nechápu, co s tím chlapem všichni máte. Nebylo by lepší říkat ‚Davey‘? Nebo ‚Náš všemocný Bůh s velkým‘-“

„Zatraceně, vypadni z mýho bytu!“ snažil se křičet Alex, zatímco s ním vytíral podlahu ten upír se spáleninou na levé ruce. Davey mu ale poslal jen pár mlaskavých pusinek, načež Alex vykulil oči a zrudnul.

Kolem krku jsem najednou měla obmotané dvě bledé ruce, které byly na předloktí posety pihami. „Můžeš mi vysvětlit, kde jsi byla? Co jsi měla tak důležitého na práci, žes‘ mi nemohla zavolat? Nebo poslat smsku?“ Držela se, ale byla jen otázka pár vteřin, než vybouchne a mě zase polezou oči z důlků, jako s Alexem v kuchyni.

„A já jsem sexuální deviant. Momentálně jí vyčítáš, že ti během té bohulibé činnosti nezavolala. Nepřipadáš si trochu nenormální?“ ozval se nad námi Daveyho povýšený hlas. Obě dvě jsme ztichly a popuzeně se na něj podívaly. On ale žvanit nepřestal. „Třebaže by to bylo velmi zajímavé. Musím vám konečně dát svůj mobil…“

„Bože… pomoz,“ zamumlaly jsme zoufale naráz. Tak to je naše velká, veselá rodinka. Úchyl, múza a mutantek s nadrženým netopýrem na krku. Fakt, ty tam nahoře, pomáhej nám.

###

O nějaký čas později

Pondělní snídaně. Celkem klidná, rutinní záležitost. Dokud mi něco nedošlo. „Fluffy, jak ten kluk vlastně sehnal tvoje číslo?“ zajímala jsem se a málem se opařila kafem. Krucinál.

Potutelně se zazubila. „Umí číst myšlenky.“

„Upír čtoucí myšlenky, jo?“ broukla jsem a napila se. V zápětí jsem se zarazila – a ne protože jsem si spálila jazyk. „Proto ses tam tak hnala, že jo?“ obvinila jsem ji podrážděně.

Obdařila mě omluvným šklebem. „Musela jsem ho vidět! A víš, jak jsem byla zklamaná, že nebyl zrzavej?“

Jo, to si dovedu představit. „Co? Chtělas‘ autogram?“ ušklíbla jsem se na ni.

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Chtěla jsem se ho zeptat, jestli je Bella nějak duševně labilní, když si nevybrala Jacoba.“

No jasně.

Tolik komentářů? O tom se mi ani nesnilo! =D Je to senzační, děkuju Vám. =*

A anketa, ve které můžete znovu hlasovat! ;)

1. Fluffy

2. Davey

3. Alex

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temná strana 13. kapitola 2. část - To, co bylo potom: