OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Temná strana 14. kapitola - Vlkodlačí krize

02.09.2011 (15:00) • SmoulaXX • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1451×

Vlkodlačí krize

O pár dní později, neděle

Dveře jsou celkem príma vynález. Hned po zdech. Drží věci venku a chrání vás uvnitř. Ale někdo k nim prostě musel vymyslet klíče. A pak to šlo celý do háje, protože ty věci, které mají zůstat venku, se naučily dveře odemykat.

Výsledek?

Vařím teď pro dva krky a můj byt celkem často poskytuje rohožku jednomu skotskému kozlíkovi. Tím pádem nemám chvíli klidu.

Tentokrát jsem utekla k babičce Seiren na celý víkend. Akorát, že ‚klid‘ bylo krycí jméno pro pomoc. Nevěděla jsem, co se sebou dělat, a tak jsme spolu trénovali moje nové schopnosti. Nebylo to špatné, ale přes všechno to soustředění (o kterém jsem nevěděla, že jsem ho schopná, protože ve škole spím) to bylo docela náročné. Ale aspoň nepůsobím přívalové deště a bouřky.

Jenže evidentně dokážu uhranout dobytek, ale nespravím ani otvírák na láhve.

Lehce v depresivní náladě jsem pomáhala babče vymalovat obývák na tmavě hnědou. Bohužel mi bylo řečeno, že to musím zvládnout v sedě. A nesmím se dotknout štětce ani stěny. Umění telekineze je prý velmi důležité pro můj vnitřní klid. Pche… můj vnitřní klid zemřel, když jsem nevědomky vdechla život jedné užvaněné múze.

„Jde ti to opravdu dobře, má milá,“ usmála se na mě babička mezi dveřmi, když si nandávala náušnice, obrovské kruhy s peřím, „ale dej si záležet. V pravém rohu ti to trochu dělá kocoury.“ Neříkala to sice nijak káravě, přesto jsem měla tendenci se při jejích mírných výtkách skrčit a snažit se.

Odfoukla jsem si vlasy ze zpoceného čela. „Fajn. Kam se chystáš?“ zajímala jsem se a jakmile jsem v soustředění své energie povolila, štětka se bouchnutím odporoučela k zemi. Nic nevydrží.

Seiren se místo odpovědi záludně usmála. „Běž otevřít dveře, Calure.“

„Ale vždyť nikdo -“ Sklapla jsem. No jasně, že nikdo neklepal. Pravděpodobně ještě umírá na schodech, protože výtah tady nefunguje. Rychle jsem se zvedla a pádila ke dveřím. Byla jsem strašně unavená, ale zároveň ve střehu. Seiren tvrdí, že je to normální. Vynaložená síla mě unavuje, ale mé schopnosti mě drží na nohou. Zvláštní nepoměr.

Bez rozmyslu jsem otevřela dveře. Což se o sekundu později vyjevilo jako velmi špatný nápad.

O futro se opíral Alex a než jsem si ho stačila pořádně prohlédnout, vrhl se na mě. Jeho horký jazyk mi začal plenit ústa s takovou hladovou chutí, až se mi podlomila kolena. Ale ne, že bych mu to neoplácela, ale byla jsem trochu zaskočená.

S vypětím všech sil jsem se od něj odtáhla. „Co… to… kruci děláš?“ hekla jsem a snažila se nezalykat. Vzduch bylo právě nedostatkové zboží a luxus, který jsem si nemohla dovolit. To bylo nejen mrzuté, ale i poměrně neetické.

Potutelně se zazubil. „Je něco špatného na tom, že chci vidět svoji dívku?“

Vykulila jsem oči. Nechodím s ním, spala jsem s ním. A to je rozdíl! Vztekle jsem mu dupla na nohu tak, že uskočil dobrej metr a hrozivě na něj ukázala prstem: „Nejsem žádný tvoje děvče! A nelez furt za mnou! Zalez zpátky do mauzolea.“

Obdařil mě zvednutým obočím a klidným výrazem. Málem jsem se vzteky udusila. „Víš, že se ti přes tričko rýsují bradavky?“ zeptal se s pohledem zavrtaným do příslušných míst. Tak teď mě opravdu nasral.

„Cože? Ty úchyle!“ zavřískla jsem a zabouchla dveře. A hned jsem si to rázovala do kuchyně a spustila na Seiren. „Tohohle jsi mě mohla ušetřit.“

„Drahoušku, nebuď taková. Ten chlapec tě má rád,“ chlácholila mě a popíjela zelený čaj. Měla sto chutí vzít ten hrnek a omlátit jí ho o hlavu. Mně fuk, jestli mě má rád. Pořád je to debil, pořád je to úchyl a pořád je to upír, ksakru. Asi začnu nosit česnekový korále a místo kabelky krucifix.

Zafrkala jsem. „Ten chlapec je monstrum a jeho věčně nadržená zadnice je všude, kam se hnu. Unavuje mě to,“ povzdechla jsem si a sesula se na židli. Nebylo to v tom, že mě v jednom kuse štve. Ale tohle není žádnej podělanej román. Je to upír, monstrum. Ne, že já bych nebyla, ale… Když on mě tak štve!

Na hlavě mi přistála teplá dlaň a rozcuchala mi vlasy. „Stejně to dopadne tak, jak má,“ znovu se na mě tak hřejivě usmála a pak drze dodala: „A samozřejmě, že si to nechám pro sebe.“

Vážně děkuju, babi.

Téhož dne, odpoledne

Seděla jsem u jídelního stolu s Fluffy a pojídala pizzu. Nic neobyčejného, teda pokud by nebyla moje společnice tak zaražená a nezírala do země. Trochu mě to zarazilo, ta holka má věčně plnou pusu řečí a i když to nerada přiznávám, docela mě to uklidňuje. Ráda ji poslouchám, protože vím, že je v pořádku. Navíc se nad tím někdy i zasměju, ale dneska? Jedné, co z ní vypadlo, bylo ‚nevař, koupila jsem pizzu‘.

Začala jsem mít podezření na koňskou dávku sedativ.

„Tak jo řekneš mi to sama, nebo to mám z tebe páčit?“ zeptala jsem se, zatímco jsem přežvykovala tu šunkovou lahůdku. Věnovala mi pouze posmutnělý pohled a mě uvízlo sousto v krku. Sakra, udusím se svým nejoblíbenějším jídlem. To je ale pech!

„To nic. Jen…“

„Jen, co?“ naléhala jsem.

Povzdechla si a bezmocně udeřila do stolu. „Zdálo se mi, že jsi mě vrátila zpátky! A já nechci… mám strach,“ přiznala se s očima plnýma slz. Moje večeře letěla kamsi do neznáma a rychlým krokem jsem k ní přiklusala. Vzala jsem její drobnou hlavu do dlaní a koukla se jí do očí. Na světle tmavě hnědé, ale jinak je to neproniknutelná čerň.

„Já tě nikdy nikam vracet nebudu, ano?“ Prve jsem chtěla hystericky ječet, ale pak mě napadlo, že by asi moudré nebylo. Jo, to bylo vtipný… já a moudrost. Bože, tenhle příběh upadá. „Jsme rodina. Jen já a ty. Rozumíš?“ říkala jsem jí s rozvahou a dávala si pečlivý pozor, aby byl můj hlas vyvážený.

Kývla, ale sama jsem viděla, že to v pořádku není. A proto jsem se uchýlila k drastickému řešení. Ale šla jsem nahoru, aby mě Fluffy neslyšela.

Telefon nezvonil dlouho. Rozhodně ne tak, jak bych si přála.

„Davey Stoner osobně, važte slova, važte -“

„Zavři zobák, to jsem jen já,“ zabručela jsem nevrle.

Ozvalo se nespokojené mručení. „Fluffy není doma?“ A mám ho dost!

„Ovšem, že je doma,“ vřískala jsem tiše, „v tom je ta potíž. Je smutná, máš dneska v noci něco v plánu, nebo se jdeš bavit?“

„Žádáš mě o pomoc?“ protahoval zvěstně.

Poraženě jsem vydechla. „Ano.“

„Dvacet minut.“ Cvak. Telefon ohluchnul.

A když jsem mlčela před Fluffy, povedlo se mi ji i navléct do šatů a říct jí, že jdeme bavit. O pukovi ani slovo, jinak by mě zadupala do země a satyr by skončil jako potrava pro ponravy. Ta múza by nás rozcupovala. Samozřejmě, že vím, co jí ten mrzák udělal, ale… mám takové nedbalé tušení, že zatím bude víc, než povyražení.

Ale to by mi nikdo nevěřil.

„Sluší ti to,“ usmála jsem se na Fluffy mile, zatímco si obouvala lesklé žluté střevíčky. Myslím, že byla přešlá delší dobu. Bůhví, kdy se jí ten sen zdál poprvé. Jen mě mrzí, že mi to neřekla hned. I když vím, co si myslí – že ona má pomáhat mně, ne já jí. Ale opak je pravdou. Je to moje kamarádka, rodina i spolubydlící. Je se mnou častěji než vlastní rodina. Až na Seiren.

Kývla vlavou. „Tobě… taky,“ vzdechla. Viděla jsem, že ji to opravdu trápí, a tak jsem natáhla ruku a vzala ji kolem ramenou.

Zrovna jsme scházely schody, když k nám dolehlo zuřivé bušení na dveře. Já toho puka uvařim a sežeru! Fluffy po mně hodila nechápavý pohled, ale já už tam nestála, s prskáním jsem seběhla schody a vrhla se na dveře a s tím, že do něj zabodnu klíč.

Ale jakmile jsem otevřela, vběhlo do bytu podivné stvoření se zakrvácenou hrudí a roztrhanou černou košilí. Rozšířené, zelené oči zaplnil děs a samolibý parchant byl ta tam.

„Zavři ty dveře, kurva!“ dostal ze sebe a zalykal se dechem. Fluffy zamrkala a dívala se střídavě na něj a na svůj ohoz. Pak vrhla pohled na mě. Říkal jediné. A já? Málem jsem si vzala lžičku a šla si kopat vlastní hrob.

„Co šílíš? Seš nalitej?“ nechápala jsem. Ale v tu chvíli se proti mně rozeběhl a třísknutím dveře zavřel. Vyčerpaně se na ně zavěsil a sotva popadal dech. Vůbec jsem nevěděla, která bije. Vypadal jako by si vyskočil z okna, desetkrát ho přejelo auto a posloužil jako večeře pro zdejší zrůdičky.

Zhluboka se nadechl a vydechl. „Vlko… vlkodlak. Tam. Na chodbě,“ kuckal a pak na mě vrhl bezradný pohled a už zařval. „Ty nevíš, že o patro níž bydlí vlkodlak!?“

Protočila jsem oči. „Jasně, že vím. Včera mi půjčoval struhadlo na sýr. Ale dneska ráno měl odjet. Je úplněk…“ Nedokončila jsem. S hrůzou jsem se podívala na Daveyho a pak na Fluffy, kterou rychle přešla horkost. Není nic horšího, než měnící se vlkodlak. První noc úplňku. Kriste pane, jsme mrtví.

Zděšené ticho proťal nelidský řev prosáklý bolestí. A ten zvuk rozhodně nebyl o patro níž.

„Co budeme dělat?“ šeptla jsem tichoučce a ve strachu zírala na ně. A oni dva zase na mě.

Puk ale vyletěl z kůže. „Co budeme dělat!? Ty to musíš vědět! Ty umíš čarovat, do prdele!“ A jak řval, vlkodlaka to očividně i slyšitelně upoutalo a najednou se na schodech ozvala tříštivá rána, Davey leknutím vyjeknul a vrhnul se za mě.

Obdařila jsem ho velice chladným pohledem. „Jasně, hrdino.“

„Vážně,“ řekla s obavami v hlase Fluffy, „máme vůbec na výběr?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Lítat neumim a skákat z patrovýho baráku taky ne.“ Což mě momentálně štvalo.

Otočila jsem se k těm dvěma čelem a úspěšně ignorovala řvoucího tvora za zády. „Máte rádi pejsky? Jeden přítulnej a levnej leží u vchodu.“

„To nemyslíš vážně! Sadismu se nebráním, ale tohle je sebevražda!“ vyjekoval puk.

Drze jsem se usmála. „Co chci dělat? Uvidíme, jestli je čínský přísloví pravdivý.“

„Jaký?“ mračila se Fluffy.

„Pes, kterej štěká, je nedovařenej.“

Děkuju Vám za podporu a krásné komentáře. :)

A anketa, ve které můžete znovu hlasovat! ;)

1. Fluffy

2. Davey

3. Alex

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temná strana 14. kapitola - Vlkodlačí krize: