OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Temná Strana 3. kapitola - Problémy na sebe nenechaly dlouho čekat

19.12.2010 (12:00) • SmoulaXX • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1345×

Problémy na sebe nenechaly dlouho čekat

Unaveně jsem mžourala do slunečního světla. Dobrý Bože, proč musí ten šmejd tak pekelně pálit? Abyste rozuměli - jsem nejspíš jediná, lidská forma na zemi, která nenávidí slunce. No, i když ‚nenávidí‘… nedostačující, řekla bych. Jsem na něj alergická. Jak psychicky, tak fyzicky. Nemůžu jít na přímé slunce - hned mi rudne kůže, tvoří se mi popáleniny a příšerně mi to dráždí oči.

Taky proto mám celoročně bílou, průsvitnou kůži. Ale nestěžuju si, slunce jsem nenáviděla vždycky. Ať jsem na něj jít mohla anebo ne.

Vzala jsem tašku, postavila ji do chodby a začala se obouvat. Jo, není nad moje staré, barevné tenisky. S našitým modrým srdíčkem na levé straně tak, aby překrylo díru, kterou jsem si způsobila pádem ze schodů, au. 

„Hele, čau. Já jedu. Máš všecko?“ Po několik let stejná věta každé ráno. Tohle snad už není ani ranní rutina, ale něco mnohem horšího!

Ani jsem k taťkovi neotočila hlavu. „Jasně, ahoj, ahoj, mám všecko.“ A několik let pořád ta stejná odpověď. Jiné už nejsem schopná. Pak už jen to klasické cvaknutí zámku u dveří do garáže a jde se.

Zrovna jsem se soukala do mikiny, když mi zapípal mobil. „Moment!“ sykla jsem. Ani mikinu si nemůžu oblíct v klidu. Hladově jsem přiskočila k mobilu. Měla jsem totiž jisté mínění o autorovi smsky.

„Dobré ranko, Karkulko, spinkala jsi dobře?“ Mohlo mě napadnout, že dávat Benovi svoje telefonní číslo je chyba číslo jedna a sebevražda číslo dvě. Ale vlastně je to docela příjemná chyba. Za ty dva týdny, co jsem ve škole mám pocit jako kdybychom se znali odmalička. Vážně, povídat si s někým jako je on je velmi zvláštní. Občas mívám pocit, že vidí skrz mě.

„Dobré bych nepoužila, stravitelné. Nepřítel, slunce, ukázal zuby a spala jsem dobře. Ty?“ Obratem jsem odepsala a sbalila se. Dnes máme školu od deseti, ale mám v plánu jít dřív a zastavit se v mé oblíbené kavárně na snídani. Když přijdu dost brzo, tak stihnu jejich výborné koblihy. Vyšla jsem z domu, nasadila si sluneční brýle, na hlavu jsem si narazila baret a s táhlým povzdechem jsem vyrazila do slunce.

Po pár sekundách zazvonil mobil, překvapivě. „Nemáš snad ráda sluníčko? Divné, nevím o tom. Já spal vážně skvěle, dlouho a tvrdě.“ Dokážu si ten jeho výraz představit. Spokojený a vychytralý, ale sympatický. Takový je Ben, sice mi až moc připomíná nenáviděné slunce, ale dokáže mi skutečně rozjasnit den.

„Nevíš o mně spoustu věcí, Bene. Třeba, že na slunce mám alergii. A ten spánek ti docela závidím, my totiž máme velmi hlučné sousedy!“

***

Praha byla jako každé ráno - narvaná k prasknutí. A tak mě to po druhé stanici metrem naštvalo a šla jsem pěšky, tramvaj nejela, protože opravují koleje. Ach jo. Tak budu muset zaměstnat své drahocenné nožičky. Ale ne zas moc, vezmu to zkratkou. Sice mám ‚zakázáno‘ používat zkratky - tím se především myslí temné, boční uličky. Ale copak jsem si dala někdy říct?

Není pravda, že tahle ulička je úplně mimo, je jen trochu odsunutá. Jasně, neproudí tu davy lidí a nikdo po nikom nešlape, ale není to žádná tmavá ulička. Těm se vyhýbám - nechci být sežrána. Alespoň ne vědomě.

Jenže… ani odsunutá ulička Vás neochání před stvůrami.

Když jsem uslyšela pochybné mlasknutí, tak jsem se zastavila. Znělo to… Kruci, znělo to jako kdyby někoho trhali na kousky. Zadržela jsem dech a snažila se splynout s cihlovou zdí. Srdce se zase pokoušelo napodobit kapra na suchu a dechem bych přehlušila lokomotivu. Pak ten hlas. Tvrdý, lesklý, medový, zpěvný, krutý.

„Jsi jen ohavná odpornost, Gabrieli. Nezasloužíš nic jiného než smrt a to, myslím, je i tak dost milosrdné.“ Hlas byl úsečný, ale klidný. Připomínal mi trochu syčení chřestýše před útokem.

To je teď ale úplně jedno, musím zmizet. Rychle!

„Mluv za sebe, Frederiku. To ty jsi krvelačná zrůda, která vysává lidi pro své vlastní potěšení.“ Druhý hlas byl hrubý a prosáklý vyčerpáním. Bolestí.

„To, že ty jsi nikoho nezabil dlouhou dobu z tebe ještě nedělá spasitele. Máš černou minulost. A já taky. Ale ty jsi víceméně zrůda, já jsem aristokrat. Ty patříš do klece.“ Zvláštní, jaký vztek to ve mně probudilo. Najednou jsem nevěděla co, ale nerozhodovala jsem se mezi „zmizet“ a „zůstat“, nýbrž mezi „skočit tam a vytřást z krutého hlasu duši, pokud nějakou měl,“ a mezi „udělat randál“. Sice to bylo nezodpovědné, ale něco mi říkalo, že bych neměla nechat jen tak.

A tak jsem se prozatím rozhodla pro možnost číslo dvě. Když to nezabere tak… tam půjdu.

Sebrala jsem cihlu ležící na zemi vedle mě a pevně ji sevřela v dlani. Rychle… Mrštila jsem ji o protější stěnu a ona se rozletěla na malé kousíčky - byla už hodně popraskaná a stará.

„Co to bylo?“ Těžký, unavený hlas to slyšel jako první. To je dobře, napadlo mě. Jen se rozutečte a přestaňte se rvát, pitomci. Chvíli jsem poslouchala, ale najednou se kroky začaly přibližovat. Zpanikařila jsem a schovala se za auto. Přece mi to ale nedalo a vystrčila jsem hlavu, i když jsem riskovala její ztrátu.

Z úzké uličky vyšel muž v kožené bundě, měl medově hnědé vlasy, hlavu skloněnou k zemi a svíral si levou ruku. Bunda mu prosakovala krví. Rychle jsem ho přelétla pohledem a podívala se na dalšího vycházejícího. Muž v dlouhém černém kabátu. Ale on nešel, vypadalo to, jako když levitoval. Sledovala jsem ho, ale on se v zápětí otočil a já viděla jeho rudé oči. Rychle jsem zmizela za autem, krev mi tepala ve spáncích jako šílená.

Tak proto… Upír, ten chlap byl upír. Ten hnusný a… a zlý byl upír. Moje tělo na něj reagovalo zcela přirozeně. Reagovalo na predátora. Ty oči… jsou vždycky tak děsivé? Pevně jsem doufám, že to nikdy nejistím.

Rozeběhla jsem se a chytla muže ve světle hnědé, kožené bundě za loket. Dávala jsem si velký pozor, za který. „Jste v pořádku?“ ptala jsem se ho udýchaně. Otočil se na mě. Mohlo mu být tak kolem třiceti, možná i míň. Vypadal dobře. Jeho rysy mi ale byly hodně povědomé.

„Cože? Jistě, že jsem v pořádku. Proč bych neměl?!“ vyštěkl a nedůvěřivě si mě měřil. Jasně, já se ti snažím pomoct, tak mě sežer, tupče!

„Protože Vám prosakuje bundou krev, pane. Viděla jsem Vás jít, držel jste si ruku. Je vám dobře?“ Snažila jsem se o milý tón, ale pořád jsem tendenci mu to vpálit do obličeje - Vy znáte upíra?

Muž se na mě koukal chvíli v naprostém ohromení, ale pak se rozesmál. Super, jsem k smíchu. „Ne, já jsem… Jsem v pořádku, vážně. Jen jsem praštil. Jste milá, ale já už půjdu, mám tu auto,“ znovu se zasmál.

„Dobře, bála jsem se. Tak nashledanou,“ mávla jsem na něj. Mávnutí mi oplatil a něco zamumlal. Sice nevím co, ale milé to nebylo. To vím jistě.

***

„Latté… a koblihu,“ usmála jsem se na blonďatou servírku.

„Jistě.“ Její sametový hlas Vás pohladil a moc krásně voněla, tak zvláštně. Ona sama byla moc zvláštní. Nebyla jako ty přitroublé bloncky, které vídám normálně. Ona byla… jiná. Úplně. Měla dlouhé, rovné, plavé vlasy, které měla přehozené přes rameno v culíku sahajícím, až po pás. Ve tváři měla ostře řezané, ale přesto jemné rysy a její modré oči byly tmavé, ale krásné. Připomínaly noční oblohu v srpnu. A celkově ve tváři byla vidět inteligence.

Prostě byla jiná, ale krásně jiná.

Snadno bych si ji představila jako princeznu na bílém koni s krásným mečem u pasu. Zasnila jsem se natolik, že ani nevnímala přítomnost vedle. Když mi tedy do zorného pole vstoupila bledá ruka, tak jsem div nezaječela. Trhnutím jsem se otočila a civěla na… anděla. Padlého anděla. Jen černá křídla chyběla.

Havraní, delší vlasy měl stažené do kratičkého culíku. Jen pár neposlušných plamínků mu splývalo na čele. Bledá tvář s jemnými rysy a dokonalými rty se roztáhla do pobaveného úšklebku. Ocelově šedé oči mě zvědavě pozorovaly. „Dnes je venku hodně slunečno. Škoda. Myslel jsem, že bude pršet. Mimochodem, dobré ráno.“ Hlas mi zatemnil mysl a já plavala na řece stříbrných očí.

Bez mrknutí oka jsem něco řekla, stále omámená jeho pohledem. „Slunce patří do pohádek… Mělo by tam zůstat.“ Nějak jsem si neuvědomovala, co jsem to řekla, ale mám dojem, že to nebylo podstatné. 

„Snad nemáš pravdu,“ povzdechl si a odvrátil hlavu. Jakmile se jeho oči ztratily do šera místnosti, tak zatřepala hlavou. Potřebovala jsem se z toho vzpamatovat. Polejt mě studenou vodou, jak by řekla babča. 

„Proč bych ji neměla mít?“ zajímala jsem se a kývla na servírku, která mi donesla snídani.

„Já mám slunce rád,“ otočil se a znovu mě uvěznil očima, „ale slunce nemá rádo mě. Mám na něj menší alergii,“ pousmál se. Tentokrát jsem pohled odvrátila já. Potřebovala jsem dýchat.

„Jsem na to stejně, s tím rozdílem, že já ho nenávidím. Mám pocit, že svět zalije žlutým, matoucím světlem a šedá realita na chvíli zmizí. Pak ale přijde mrak a bouřka… A tobě zase prší na hlavu a všechno je stejně na nic jako před tím,“ řekla jsem pozorujíc sluneční paprsek, který osvětloval druhou polovinu stolu. „Lže… “ zašeptala jsem. Nebyla jsem si jistá, jestli mě slyšel.

„Tvůj pohled na věc je skutečně zajímavý. Je zvláštní, tak jako ty, Calure,“ řekl a cítila jsem v jeho hlase jakousi úlisnost. „Budu muset jít, moje princezno. Uvidíme se na první hodině.“ A úlisnost byla pryč. Alex se na mě zářivě usmál a zmizel zadním vchodem ještě dřív, než stačila cokoli odpovědět.

Svět je čím dál tím šílenější. Ráno zachraňuju cizího chlápka před upírem a teď… mám třesavku ze dvou šedých očí. „Já jsem vážně magor.“ Neodpustila jsem si zasyčení. 

Kdo je trochu popletený z mého 'přeskakujícího' děje: Ten nenavazující, matoucí děj je vlastně trochu nepodstatný. Jedná se pouze o to, aby jste věděli, jak žila Calure před dějovým zvratem, který přijde. Jen pro informaci.

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temná Strana 3. kapitola - Problémy na sebe nenechaly dlouho čekat: