OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Temná strana 5. kapitola - Fluffy pomocníkem aneb Nevěř nelidem

27.02.2011 (12:00) • SmoulaXX • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1276×

Takže, mám múzu. Včera jsem to zjistila. Jo, vidím ji a slyším. Momentálně stojí v obýváku a snaží se zvednout knihu. Ale moc jí to nejde, je tak trochu průhledná, a tak trochu mrtvá. Není to problém, narodila jsem se tak. Ona byla se mnou celých sedmnáct let, vlastně osmnáct, za dva týdny. Byla tu, je a asi bude. Umf. Nezbavím se jí. Budu její kecy snášet do konce života a pak skončím v domově pro choromyslné, kde chodí lidé v županech a dvě pilule považují za snídani. Ne, to rozhodně nepomáhá.

Převrátila jsem se na břicho a zakousla se do jablka.

Ta malá otravná… zrůdička tu se mnou bude pořád, pořád a pořád. Co budu dělat za dvacet let, když mě už teď bolí hlava a z jejích keců se mi dělá na zvracení. Bože, tohle není normální. Jsem zatraceně v hajzlu. Složila jsem si hlavu do dlaní, ale moc dlouho jsem to nevydržela. Rána z obývacího pokoje, která se nesla bytem, mě probrala.

Ohryzek letěl do neznáma a já vyskočila z postele tak rychle, že jsem ani nevěděla, že to jde. Přerazila jsem se na schodech a upadla na naleštěných parketách. Než jsem do místnosti doběhla, byla ze mě jedna velká modřina. Jenže to, co jsem viděla, mě zase složilo. Pokolikáté už?!

Chytla jsem se futra a civěla na starožitnou vázu, která se válela po zemi. Ovšem, nebyla nějak v celku. Asi ta nejdražší věc, kterou vlastníme, se teď válela u nohou průzračné, vznášející se obludy s culíky.

„Hups,“ uchechtla se múza a zakryla si ústa, která byla zvlněná do mírného úsměvu. Pak se zasmála a na to rázně dodala: „Stejně byla hnusná.“

„Hnusná?!“ vybuchla jsem a začala funět jako stoletá lokomotiva před explozí.

„No… já ji zvedla, zvládla jsem to. Pochval mě!“ dožadovala se a vázu překročila jakoby nic. Zírala jsem na ni jako na přízrak, a to ona byla. Teda, přízrak je něco jiného, ale existuje to ve stejné sféře.

„Co?“ hekla jsem a plácla si ruku na obličej. „O, Bože, řekni, že mě zkoušíš,“ zamumlala jsem tiše. Naplácla jsem se na futro a sjela po něm dolů. Táta mě přerazí, ne zabije mě a stáhne ze mě kůži, ze které si udělá hadr na nádobí.

„Něco blbě?“ optala se Fluffy, ale vůbec mě nevnímala, zvědavě zkoumala obraz nad krbem. Další drahá věc. Pak už jsem koutkem oka viděla, jak se snaží obrazu dotknout. Zaječela jsem něco, jako Jedeš! A chtěla ničitele srazit z cesty, ale až za letu mi došlu, že to bude setsakramentsky bolest. Prolétla jsem skrz Fluffy, která se podivně zavlnila a rozplynula. Zatímco ona zmizela, já narazila do příčky krbu.

S žuchnutím jsem spadla k zemi a na hlavu mi spadla cena za „největšího jedlíka roku 2002“, kterou si můj otec tak pyšně pochvaluje, že ji dokonce vystavil na krb, který díky obřímu zlatému hamburgeru, ztratil veškerou krásu.

„Zabiju tě,“ zavřeštěla jsem a sápala se po vlnící se múze, která mě propichovala ostrýma očima.

Zvonivě se zasmála: „Já už mrtvá jsem, zlato. A to, že jsi mě zrušila, tě přijde draho!“ Tentokrát vypadala úlisně a zlověstně se usmála.

„Jdi… jdi někam, ty škatule stoletá!“ křikla jsem po ní a postavila se na třesoucí nohy, které dostaly divnou konzistenci, připadala jsem si jako chobotnice. „Umíš si představit, jak je ta věc drahá?!“ zasupěla jsem a vzala do ruky jeden modrobílý střep.

Fluffy obrátila oči v sloup, zdálo se, že přemýšlí. Ale to se mi fakticky jen zdálo. „Tolik taková hovadina stojí, fakt nevím, ale tipuju tak stovku ve výprodeji?“ ptala se a vypadala vážně zmateně.

„Je to starožitnost! Má to stotisícovou hodnotu!“ řekla jsem bez dechu a pak jsem se uklidnila a promnula si oči. „Dobře, uklidím to a řeknu tátovi, že je u mě v pokoji a snažila jsem se ji namalovat, jasný?“

„Á, to mě ani neseřveš?“ zeptala se drze a okukovala mě jako maso za plexisklem.

„Ne!“ zařvala jsem a poslušně se beťaha do kuchyně pro smeták a lopatku. „Nemá to cenu,“ brblala jsem vztekle.

♫♫♫

„A kam to jdeme?“ ptala se Fluffy a držela se těsně za mnou, protože jí vadilo, když ji lidi ‚zruší‘. Vlastně ani nevím, co to znamená a kam zmizí, ale asi to není moc příjemné. A tipovala bych, že to trochu zabolí. Ale o lítosti se nedá říct ani slovo. Dobře jí tak! Rozflákala vázu, zkritizovala mi šaty! Tak ať jí někdo zláme ty její průhledný pracky, nádheře jedný!

„Říkala jsem ti, že na brigádu. Do jednoho nakladatelství, pracuje tam jeden nečlověk, nevím, co byl přesně zač. Moc ho neznám, ale potkali jsme se v kavárně a říkal, že má pro mě práci. Asi mě viděl v knihovně,“ pokrčila jsem rameny a snažila se ignorovat pohledy lidí kolem mě, kteří si určitě mysleli „chudák holka, mluví sama k sobě“. Jo, to bych fakt ráda.

„Těm se nedá věřit,“ zasyčela Fluffy a pohledem se přilepila k jedné z výloh.

„A múzám taky ne,“ odsekla jsem. Fluffy ale kupodivu neřekla vůbec nic. „Hm?“

Fluffy koukala do výlohy nějakého butiku a vypadala, že za chvíli omdlí. A bohužel ne hrůzou. Popošla jsem k ní a s unaveným výrazem jsem mrkla skrz sklo. Byly tam boty, asi tři páry lodiček. Byly docela hezké, ale mě tohle moc nebere.

„Co je?“ zívla jsem a sledovala svoji neviditelnou společnici. Divná věta, ale fakt je, že i já ji těžko viděla, kéž bych vážně neviděla.

„Ty boty jsou krásný… Proč takový nenosíš?“ obořila se na mě a přísně na mě koukala.

„Protože bych si zlámala nohy?“ opáčila jsem znuděně a s protočením očí pokračovala dál. Fluffy do mě hučela zbytek cesty. Pořád jsem si opakovala, že jsou okolo lidi, a kdybych vybuchla, zavolali by policii anebo sanitku, to je jedno. Nevztekej se, nevztekej se, opakovala jsem si dokola, zatímco se do mě múza navážela.

Vážně, mít múzu je děsně náročné. Zajímalo by mě, jestli jsou všechny takové. Nesnesitelné, namyšlené a kritizující. Jo, jasně, ona s její postavou a ksichtem si může dovolit, ale jak k tomu přijde průměrný člověk jako já?!

Když jsem se sama sebe zeptala na dvacátou šestou otázkou ohledně šílenství, dorazily jsme na místo. Na Vinohrady, Slezskou 92. Netrvalo mi dlouho tam dorazit, Prahu znám dobře a když máte v patách někoho jako Fluffy jste tam ještě rychleji. (Uděláte totiž cokoliv, abyste utekli.)

Velká, honosná budova skřípnutá mezi dvěma nevkusnými výstřelky minulého století. Jo, to je Fantom Print, nakladatelství, které hledám. Tohle skvělé nakladatelství se specializuje pouze na sci-fi a fantasy. Jo, moje oblíbené žánry společně s historií. Ovšem, čtu to jenom ze zvědavosti - kolik je toho na těch žvástech pravdy. Ne, že bych tomu nějak propadla. To fakticky ne. Jak jsem už řekla, historie příšer, to je můj píseček. Baví mě číst o čarodějnicích, které na středověku pálily lidi a náramně se u toho bavily. Jak to je? Zloděj křičí, chyťte zloděje? Jo, tak.

Tohle přísloví možná lidi vymysleli, ale nelidi ho uvedli do praxe. A to se vším sadismem, který mají. A že ho mají!

„Fantas magory? Proč ne, ale nechápu, co na tom máš, když se celé dny vrtáš v historii těch oblud,“ řekla Fluffy a zhoupla se na patách. Ta holka je jako časovaná bomba, nevydrží minutu v klidu. Ale podivně mě to uklidňuje. Je zvláštní, jak si zvyknete na zvuk vrtačky, když jí posloucháte každý den.

„Baví mě to,“ pokrčila jsem rameny a ohlásila se. Za chvíli se ozval bzučák a my mohly dovnitř. Divný, podržela jsem jí dveře. „Hele, nejsi ty taky obluda?“ zeptala jsem se zájmem. Jenže jakmile jsem větu dokončila, prolétla mi hlavou bledá ruka. Zaječela jsem a uskočila.

Fluffy si uraženě odfrkla. „Tak, abys věděla, madam Všechno vím. Já jsem mrtvá lidská holka, stejně jako duch, ano? Oni, našeptávači, kožoměnci, bažináči, sukuby - jsou potvory. Stíháš?“ Jen jsem kývla a pomalu pochodovala po schodech.

„Takže ty pomluvy, že jsme, oni jsou, změnění lidé a bla, bla… jsou hlouposti. Jsou to odlišný rasy. Jen múzy a duchové jsou lidského původu,“ zasmála se a jemně si na schodech poskočila. Její smích zněl něco jako „já jsem nejlepší, pozor“.

„Takže se nemůžu proměnit v upíra?“ zeptala jsem se jako idiot a špulila u toho pusu jako ještě větší idiot. „Protože teoreticky…“

„No jasně, že můžeš. Na Hallowena je jich ve městě spousta,“ zazubila se na mě a její škleb připomínal zlou ježibabu, která chce Jeníčka sníst ještě před tím, než bude dozlatova. Klidně i bez omáčky.

„Tak jsem to nemyslela,“ odsekla jsem uraženě a se zvednutou bradou jsem chtěla vyjít poslední schod, ale díky mému super balancu mi podjela noha a už hrozilo, že si bude Fluffy hledat navou svěřenku. Naštěstí mě chytla teplá ruka a vytáhla mě na nohy. Vyjekla jsem a na svého zachránce jsem se nalepila jako obtížný hmyz.

„Ehm,“ odkašlal si nervózně ten chudák, kterého jsem pořád pevně svírala kolem pasu. Uvědomila si to a chtěla jsem, co nejrychleji zmizet, ale shodou okolností se mi bunda zahálka za zábradlí a já jsem nemohla ani tam, ani zpátky. Hrabala jsem bezmocně nohama a až po chvíli mi došlo, že to asi takhle nepůjde. Povzdechla jsem si a rezignovaně se postavila. Pak jsem sebrala veškerou odvahu a ignorujíc Fluffyin záchvat smíchu jsem se podívala na svého zachránce.

Vysoký muž, mohlo mu být kolem pětadvaceti. Měl oválný obličej s hrubými, ale dokonalými rysy. Měl medově hnědé vlasy a světle hnědé oči, které měli barvu jantaru. Měl na sobě dobře padnoucí sako a černé džíny.

Záhadně se usmál. „Těší mě, slečno. Jsem Leonard Krejčí,“ podal mi žhnoucí dlaň a jeho světlé oči lehce potemněly. Vyjeveně jsem zírala, než jsem si uvědomila, že ten frajer mluví na mě. „Hledáte někoho?“ optal se zdvořilostním tónem.

„Já… já… já…“ Měla jsem okno. Vakuum uvnitř mé hlavy zapustilo kořeny. „Pracovat!“ vyhrkla jsem okamžitě.

„Cink. Cink. Cink. Jó, tos vyhrála! Holka, Nobelovka je doma,“ zněl mi v hlavě škodolibý chechtot.

„Bože, sklapni už,“ zavrčela jsem nerudně.

„Prosím?“ Leonard Krejčí na mě koukal pobaveně. Byla jsem mu k smíchu. Cizímu, nádhernému klukovi jsem byla k smíchu.

„Já, omlouvám se. Já jsem Calure Doležalová. Mám tu pracovat, hledám pana Kopku,“ zakoktala jsem nervózně a těkala pohledem všude možně, jen jsem se nedívala na něj.

„Kopka,“ zamyslel se a úsměv z jeho tváře zmizel. „Toho najdete v přízemí. Kancelář na konci chodby.“ Jeho hlas zhrubnul a jeho klidná tvář se ztratila za prostupnou maskou.

„Tak děkuju,“ šeptla jsem. „Nashledanou.“

„Buďte opatrná, slečno. Pan Kopka má… velký apetit,“ zamumlal nepřítomně a zmizel mezi dveřmi proti mně. Zůstala jsem tam stát jako solný sloup. Velký apetit. Prokrista, ten chlap vážně není člověk. Předtím jsem si dělala legraci. Věděla jsem, že byl divný, ale… nebýt člověk? No jasně, to se stane jen mě.

„Půjdeš tam?“ zeptala se mě celkem vážně Fluffy a její věčně veselá tvář se na chvíli zachmuřila.

„Co mám dělat?“ sykla jsem a lehce jsem se otřásla. Tenhle tvor taky očividně nebyl člověk, dole na mě čeká krvelačná zrůda. Zvláštní bylo, že jsem nepocítila ani záchvěv strachu. Jen odporu. Neměla jsem strach. Jen jsem se zhnuseně podívala ze schodů.

„Odejít?“ opáčila drze múza a nespokojeně začala dupat nožičkou. Docela snadno jsem si představila, jak se ozvěna klapotu nese velkou chodbou a odráží se od vysokých stěn a vrací se zpátky. Buch, buch, buch.

Povzdechla jsem si. „Nemůžu, slíbila jsem tátovi, že si přivydělám a trochu mu pomůžu. Knihovna moc nevynáší, Fluffy.“ Už jsem dál nemluvila, buďto mě nechá počítat výtisky anebo mě sežere. Jedno nebo druhé.

Píseň

Měla bych se jich bát a měla bych se jim vyhýbat. Tak jako všichni lidé. Bojíme se jich, máme se jich bát. Ale oni jsou všude kolem mě, jako by byli stále se mnou. Pořád se s nimi setkávám. A nemůžu s nimi mluvit? Nejsem divná jen… přitahují mě. Příliš a tolik, tak skutečně.

Opřela jsem se o zábradlí a vzhlédla ke dveřím, ve kterých zmizel Leonard.

Možná, že nejsem tak úplně normální. Vidím i to, co bych neměla a teď nemyslím múzu, která se snaží urvat světlo ze stěny. Je to v lidech, v nich. To, jak se chovají. Snažím se to všech sil popírat a vážně se mi to daří, ale… Pak někoho potkám.

„Kašlu na to, Fluffy. Jdeme pracovat,“ řekla jsem odhodlaně a seběhla jsem chody, ale jakmile jsem sešla schody a pustila jsem zábradlí, zmocnil se mě strach. Bylo to zvláštní, tak jiné. Nemívám strach, ne z nich. Ale teď? Pohltila mě panika.

Rychle jsem se podívala, kde jsou ty dveře.

Dlouhá tmavá chodba bez oken, světla tvořila atmosféru, která mě spíš děsila. Tmavé kouty a jedny dveře. Vydala jsem se chodbou. Rychle a tiše. Když jsem byla v půlce, začala jsem utíkat. I když vím, že tu byla Fluffy se mnou, stála přímo vedle mě. Nepomůže mi, nemůže.

Třesoucí rukou jsem zaklepala, znělo to jako by byly dveře ze železa. Čekala jsem hlas, který skřípěl jako sklo, ale neozvalo se nic. Zaťukala jsem znovu, ale žádnou odpověď jsem nedostala. Vzala jsem tedy za kliku a vstoupila do prostorné místnosti. Tohle byla kancelář, myslím, nic jsem totiž neviděla. Všude byla tma a páchlo to tu jako sklep. Udělala jsem krok vpřed a hned mi došlo, že musím zmizet, ale ovál mě chlad a dveře se zabouchly.

Otočila jsem se a pár minut jsem bezvýsledně lomcovala s klikou. Teď jsem se bála, jako nikdy před tím. Chtěla jsem si dokázat, jak jsem dobrá, ale nakonec mě zabijí jen pro mnou vlastní hloupost.

Přeci jen tu někdo byl. Byla z něj cítit krev, smrt a bolest. „Holčička, sladká holčička,“ zazpíval příšerný hlas, zněl jako nehty křípějící po tabuli.

Otočila jsem se na naplácla se na dveře. Najednou byla Fluffy pryč, jasně, když jde do tuhého, nechá mě v tom. Nevěděla jsem, co dělat, ale rukou jsem o cosi zavadila. Spínač? Praštila jsem do něj vší silou, ale stačilo jen málo. Nad mojí hlavou se rozsvítil skleněný lustr. Místnost byla rozlehlejší, než jsem si myslela. Byly tu ke stopu velké knihovny a všemu vévodil mahagonový stůl uprostřed pracovny. Byl na něm notebook, ale nikdo u něj neseděl.

„Moc sladká, voňavá holka. Sladká, sladká, sladká,“ prozpěvoval si šílený hlas šťastně, vzhlédla jsem a viděla jeho majitele. Rukama se držel, ne, byl přilepený, ke stropu a jeho dravčí oči mě hladově sledovaly.

Vykřikla jsem hrůzou a zabušila na dveře. „Ty zvrácenej úchyle,“ prskla jsem a se slzami v očích jsem se otočila ke dveřím a vší silou jsem je snažila otevřít. Ale pak mě chlad objal a já přeletěla místnost. Přistála jsem na zemi, ale cítila jsem příšernou bolest na rameni. Na zem dopadlo pár karmínových kapek. Ten bastard mi roztrhl rameno.

„Krásná, chutná holčička. Zůstaň tu se mnou, neboj se, budeme jeden. Brzičko budeme jeden,“ zatrylkoval a přikrčil se ke skoku. Ale v tu chvíli mi padl do oka kus tyče. Nevím, kde se tu vzal, asi kus nějaké trubky. Jen se tam tak válel a měl ostrý konec. Lehce jsem se vytáhla na nohy, ale zůstala jsem v podřepu, jen jsem po tom tvorovi střelila očima.

„No, fajn, potvoro. Zkus sežrat tohle!“ křikla jsem ve chvíli, kdy po mě skočil. Jen tak - tak jsem popadla tyč a otočila se s ní. Bylo to rychlé mihnutí, ale na tyč něco narazilo. Zavrávorala jsem a tyč mi vylétla z rukou. Až pak jsem si všimla, co to vlastně bylo. Ta stvůra se na ten kus kovu nabodla. Nebyla sice mrtvá, ale umírala. Cítila jsem bušící krev ve spáncích a dech mi nestačil, ale musela jsem vypadnout. A dveřmi to nepůjde.

Bylo tam okno. Přiskočila jsem k němu a roztáhla těžké závěsy. Příšerně to zaskřípalo, ale bylo mi to fuk. Prudce jsem do okna vrazila a vykoukla z něj, přízemí. Díkybohu. Ani jsem se neotočila a vyskočila z něj.

Utíkala jsem dlouho a vrážela jsem do lidí. Bylo mi to jedno. Měla jsem strach, pořád jsem si myslela, že jsem něco víc. Že umím vnímat ostatní tak, jak to nikdo jiný nedokáže. Ale já jsem prostě holka, holka, co má strach. Právě jsem zažila tu nejhorší věc, kterou jsem mohla. Vlastní vinou.

Žila jsem mimo, jsem člověk a nemůžu se míchat do jejich světa…

Pak jsem do někoho narazila a spadla jsem na zem. Když jsem se chtěla zvednout, uviděla člověka, do kterého jsem narazila. Byla to Fluffy. Hmotná. Skutečná.

Její oči se leskly od slz…

„Co se to proboha stalo?“ zeptala se mě vyděšeně.

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temná strana 5. kapitola - Fluffy pomocníkem aneb Nevěř nelidem: