OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Temná strana 9. kapitola - Babi, prosím

11.05.2011 (17:00) • SmoulaXX • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1356×

Babi, prosím

Pochodovala jsem po pokoji a nadávala jako špaček, zatímco Fluffy celkem poklidně seděla na posteli a sledovala, a hlavně poslouchala, moje výlevy zahrnující vraždy, vaření v oleji, dřevěné kolíky a středověké mučírny. Ten debil Alex mě dostal…! Vrčela jsem jako smečka potrhlých psů a házela nadávky líp, než Šebrle oštěpy.

„Já nechápu, proč tak vyvádíš,“ zamumlala si ta zrádkyně pro sebe a sedla si do tureckého sedu. „Když jsme byly včera za tvojí mámou, byla jsi v pohodě,“ konstatovala a zamračeně koukla se z okna. Před chvílí se strhla hrozná bouřka, při které létaly ohromné blesky a silné provazce deště demolovaly kdejakou střechu.

Přidušeně jsem vydechla. „Protože nemůžu přidělávat starosti mámě!“ vyjekla jsem a venku se zablesklo tak mocně, až mě to oslepilo. Krucinál, to je ale bouřka. „Ale on mě tak… tak štve!“ vřískala jsem a chtěla nadávat dál, ale zastavil mě Fluffyin výraz. Zadumaně a podmračeně sledovala dění za oknem.

„Něco se děje?“

Fluffy se ke mně otočila a podzvedla obočí. Tvářila se jako šílenec, tohle se mi nelíbí. „Alex je kus, nemyslíš?“

Vyletěla jsem jako střela. „Nemyslím!“ Blesk a šílená rána, která se venku ozvala, následovala má slova, jako by je chtěla podtrhnout. „Počkej… proč jsi to řekla?“ Fluffy vstala a otevřela okno, hukot deště okamžitě přehlušil moje slova a do pokoje zavál ledový vzduch. Otřásla jsem se zimnou a hned se hnala okno zavřít, ale Fluffy ho zavřela ještě dřív a otočila se na mě.

„Takhle bouřka je tvoje práce,“ prohlásila vesele a rozvalila se na postel. „Když zařveš a rozčílíš se – jsou blesky. A to mizerný počasí… řekla bych, že ta tvoje síla roste, brouku,“ uchechtla se nenuceně. Chtěla jsem něco namítnout, ale místo toho jsem sklapla pusu a přišla k oknu. Že bych fakt…? Ale to přece nejde, abych působila bouřky. Fakt je, že jsem se cítila popuzeně, ale přece bych cítila, kdybych stvořila něco takového.

„Tohle samy nezvládneme,“ šeptla jsem a rozběhla jsem se ke skříni a začala hledat věci na sebe.

„Co? Co to děláš?“ nechápala Fluffy. „Snad nechceš jít ven!“ vyděsila se, načeš jsem zakoulela očima. Nechce jít ven, aby nezmokla. To je celé. Ale já to teď potřebuji ze všeho nejvíc.

Otočila jsem se k ní a hodila po ní bundu. „Ne. Jdeme k babičce.“

„A to si myslíš, že ti nějaká ‚věštkyně‘ pomůže?“ To, jak nazvala babičku, mě nijak neurazilo, ani tón, který použila. Až přijdeme k ní, ona to pochopí. Jen jsem kývla a pospíchala dolů, táta byl v pracovně, kam jsem vpadla jako velká voda.

„Měla bys klepat,“ napomenul mě od stolu. Na nose měl šílený brýle a lá Doktor Psycho a kolem něho se válelo snad milion stohů papírů aneb utříděná pracovna mého otce. Připadalo mi to jako ten starý sklad, kde jsme měly sraz s Leonardem-blbcem a párečkem krvesajů s drahými hadry.

Vzhlédla jsem rychle ke stropu. „Jo, jasně… Jdeme s Fluffy k babičce, mám koupit něco cestou domů?“ řekla jsem jakoby nic neutrálním tónem a snažila se vypadat přesvědčivě. Technicky vzato nelžu – ne zrovna teď, ale v poslední době si těch mých lží užil až příliš. „Fluffy  je moje kamarádka z Anglie a přijela sem studovat, může u nás zůstat, než si něco najde?“ nebo „Mně nic není, všechno je v pořádku!“. Všechno lži. Mělké a snadno prokouknutelné lži. Přesto mi věří.

„Chce jít v téhle bouřce ven?“ Otočil ke mně mírnou tvář s jemnými mimickými vráskami a strništěm. „Není to trochu ukvapené, Calure?“ zeptal se a pohlédl z okna. Jo, lilo pořád jako z konve, ale teď jsem to cítila i já. Cítila jsem déšť a jeho vůni, i když byla pořád uvnitř domu.

„Možná, že je,“ připustila jsem a rychle vymýšlela, co řeknu dál. „Ale babičku jsem dlouho neviděla, stýská se mi a budu opatrná, slibuju!“ zazubila jsem se.

„Doufám… Pozdravuje Seiren.“ S těmihle slovy se otočil zpátky k svému notebooku a cosi začal vyťukávat do vyhledávače, vypadal naprosto pohlcený prací, a tak jsem ho nechala v tom malém, omezeném světě, ve kterém žije už… od té doby, co máma odešla do nemocnice. Což bylo asi pár měsíců po mých druhých narozeninách. Tehdy zjistili, že je vážně nemocná, ale nikdy nikdo nepřišel, co to je. Chová se to podivně, řekl nám doktor před pár měsíci, nic podobného jsem ještě neviděl.

Možná, že kdybych měla tu moc, mohla bych… Zatřásla jsem vzdorovitě hlavou. Pokud mám nějaké schopnosti – budou znamenat problémy. To vím zcela jistě.

„Takže se potáhneme Prahou za nějakou –“

Prudce jsem Fluffy vytrčila ze dveří. „Ne. Pojedeme za mojí babičkou, která mi řekne, co jsem za potvoru,“ vysvětlila jsem a zastrčila si klíče od bytu do tašky a hodila si ji přes rameno.

„Proč jsi si tak jistá?“ nechápala a dívala se na mě stylem Já-ti-nevím.

„To je snadný – znám Seiren!“ A už jsem brala schody po třech dolů.

◘◘◘

Přede mnou se jako z mlhy vynořil starý dům v gotickém stylu. Černé prýskané cihly, špičatá a dlouhá okna vypadala, jakoby je někdo natahoval na skřipci a vrána sedící na parapetu několik pater nade mnou nepřátelsky vykřikla a snesla se dolů, a pak neznámo kam odletěla. Tenhle dům, ve kterém babička Seiren bydlela od té doby, co ji děda přivedl, byl děsivý úplně vždycky. Stál tu už od druhé poloviny třináctého století, poučoval mě otec jako malou, ale nejsou záznamy o tom, kdo ho postavil a proč.

Jo, zábava tyhle kecy. Já mu na to celkem dobře odpověděla „půjdeme už na tu zmrzku, tatí?“. Nadšený ze mě fakt nebyl, ale vysvětlujte čtyřleté holce historii nějakého baráku. Nemožné.

„Že mě to místo nepřekvapuje,“ zasyčela Fluffy a nedůvěřivě si prohlížela dům. „Vlastně jsem zklamaná. Nejsou tu chrliče ani pes baskervilský,“ bručela dál, i když jsem ji lehce šťouchla do žeber a otevřela dveře, které mocně zasténaly.

Podupávala jsem netrpělivě nohou. „Jdeme?“

„Jasně! Ono ti to nakladatelství nestačilo!“ prskla po mně vztekle a naklusala dovnitř. Spolkla jsem uštěpačnou poznámku na její adresu a rezignovaně šla za ní. Proč já ji všude tahám? No protože jsem blbá!

Když jsme beze slov vyšplhaly do třetího patra a došly ke dveřím, které se schlíple krčily na druhé straně chodby, tak to už Fluff nevydržela. „Ježíš, víš, co mě štve?“

„Ne, ale ty mi to určitě povíš,“ opáčila jsem drze.

Našpulila pusu. „Že už nemám svoje schopnosti!“

„Tys nějaké měla, madam Velká hubo?“ S uchechtnutím jsem postupovala chodbou a poslouchala, jak z nás ukapává voda. Obě dvě jsme byly pěkně promočené. Aby ne – jakmile jsem vyšla ven, déšť ještě zesílil. Vlastně to ani moje vina, za to může ten podvraťák Alex. Zuřivě jsem zatřásla hlavou. Nemysli na něj, nebo to půjde s touhle roztomilou planetkou do háje.

„To teda měla!“ zakvílela mi do ucha. „Abys věděla, tak jsem měla naprostou super schopnost. Mohla jsem lidem šeptat myšlenky, popostrčit je –“

„Z mostu?“ zvedla jsem obočí.

Vztekle po mně šlehla pohledem. „Já už tebou nepromluvím,“ zasyčela.

Zářivě jsem se na ni usmála. „Mám poslat děkovný dopis?“ Jen zasupěla a já se zatím propracovala, až ke dveřím od babiččiného bytu, když tu se náhle otevřely a v nich stála Seiren. I na svůj věk byla pořád exoticky krásná. Nedal se u ní odhadnout věk, neměla téměř vrásčitou kůži, ostrá indiánská tvář s přísnýma, ale hřejivýma očima byla moudrá a stále z ní čišela energie. Taková byla ona. Moje babička.

„No, dámy, budete stát venku dlouho nebo se půjdete trochu ohřát?“ nadhodila jen tak a hustý, černý cop si přehodila přes rameno.

Fluffy vykulila oči. „Jak jste to…?“

„Ahoj, babi, stýskalo se mi!“ přerušila jsem ji a hrnula se ji obejmout. Babička mi nastavila náruč a pevně si mě k sobě přitiskla. Nevadilo jí, že jsem mokrá jako myš. Nechala jsem se konejšit v její náruči a ani jsem si nevšimla, že mi ukápla slza. A další a další. „Babi…,“ zašeptala jsem, ale na druhé slabice se mi zlomil hlas. „Já nej…nejsem…“ Hlas se vytratil.

„Já vím, beruško. Já vím, neboj se. Všechno Ti povím,“ chlácholila mě a houpala se mnou v náruči.

„Ty,“ fňukla jsem, „víš?“

Babi na mě mrkla a pozvala nás obě dál. Fluffy se na mě (neuvěřitelné!) povzbudivě usmála a drcla mi do ramene, když jsem si utírala slzy. Vešly jsme do malého, světlého bytu v hřejivých barvách medové, podzimní hnědé a tmavě fialové. Babička nám oběma hned přinesla deky a ručníky a šla postavit na čaj. Když přišla a konečně si sedla, zadívala se na Fluffy.

„Odkud jsi, maličká?“ zeptala se jí a zvědavě naklonila hlavu. To bylo poprvé, co jsem ji slyšela se na něco ptát. Trochu mě to udivilo, ale pak mě napadlo, že ani já o Fluff nic nevím. Teda ano – to, že je múza, ale o její minulosti toho vážně nic nevím. Nikdy mi nic neřekla. Sundala jsem si ručník z hlavy a otočila k ní hlavu.

„Já… pocházím Anglie a zemřela jsem roku 1902,“ řekla tiše. To se u Fluffy moc často nevidí, ale sama jsem cítila, že ji bolí na to myslet. Aniž bych chtěla, poposedla jsem si k ní blíž.

Na to se babička záludně usmála. „Tak propojené.“

„Prosím?“ zkřivila nechápavě rty Fluff.

Babička se nadechla a začala: „Ty jako múza a ty, Calure, jako její svěřenka máte mezi silné mystické, ale i emoční a citové pouto, které nelze nijak zpřetrhat.“ Mírně se usmála, když viděla, jak na ni obě nesouhlasně civíme. „A mimo to, vy dvě jste skutečně velmi… vázané jedna na druhou. A teď – pokračuj, Fluffy,“ vybídla ji.

„Víte, já si toho vlastně moc nepamatuji. Vím, že jsem žila v Londýně s otcem, jehož jméno si nepamatuju stejně jako jeho tvář, byla jsem člověk a puf… prostě jsem umřela, ani nevím jak, a pak jsem se probudila, až když se Calure narodila.“ Když to vyprávěla, tak se zamyšleně drbala na hlavě a bylo vidět, jak loví v paměti, ale evidentně nebylo lovit co. Její mysl byla prázdná. A proč? Protože to někdo chtěl. Stejně jako někdo chtěl, abych byla to, co jsem. A co jsem? To nevím, ale rozhodně to nebude nic pěknýho. Na mopslíka s mašličkou jsem asi stála špatnou frontu!

Když jsem viděla, jak se u té odpovědi trápí, zasáhla jsem. „No, babi, říkala jsi, že… že něco víš. Teda vypadalo to tak, takže…“ Radši jsem sklapla. Hlas jsem měla pořád hrozně nakřáplý od pláče a v krku mě pálilo. Babička se na mě usmála a Fluffy mě obdařila vděčným „dík“.

„No ano, Beruško. Vím, že jsi neobyčejná –“

„Já mám těch hádanek už, už dost… prosím, co jsem zač?“

„A to chceš slyšet ode mě?“ podivovala se. „Neměla bys to vědět?“

„Měla,“ přiznala jsem poníženě, „ale já to nevím… když nejsem člověk, tak co?“ Zase mi do očí vstoupily hořké slzy a do okna narazil prudký poryv větru.

„Podívej se dovnitř sebe, Calure –“

„Ale já se nikam dívat nebudu!“ vyletěla jsem. „Já to potřebuju pojmenovat! Je to velký, horký a cítím to, ale já chci jméno, potřebuju jméno! To jméno!“ křičela jsem a ani jsem nechtěla. Měla jsem babičku moc ráda a mrzelo mě to, ale ty řeči mě už štvaly! Nedalo se to vydržet. Myslela jsem, že mi pukne hlava a zlost se na sebe navalovala už delší dobu, bylo jen otázkou času, kdy mě něco tak naštve, až takhle hnusně bouchnu.

„Původní,“ řekla mi a pak se zasmála: „A nekřič na mě, na to si ještě pár dní počkáš, než budeš mít důvod.“

Fluffy se nespokojeně zavrtěla. „Původní? Co je to?“ chtěla vědět a zvědavě kroutila hlavou, až se jí vlnky skoro narovnaly.

„To nevím, ale znám někoho, kdo bude.“ V tu ránu se zvedla a začala štrachat ve stole, který stál u okna. Chvíli to trvalo, ale nakonec našla malý, modrý zápisník a našla v něm jméno. „Na,“ podala mi nakonec papírek. DAVEY STONER, hlásal papírek společně s adresou, která byla někde na Malé straně.

„Babi, kdo je to?“ ptala jsem se jí u odchodu a zamračeně koukala na lísteček s adresou. Určitě to bude nějaká zapadlá ulice plná úchylů.

Záludně se usmála. „Víš, co jsem ti říkala o tom, že na mě budeš křičet?“ Kývla jsem. „Tak si to povíme pak.“

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temná strana 9. kapitola - Babi, prosím: