OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Temnota nevinných - 5. kapitola

03.11.2011 (12:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 684×

Po dlouhé době koukání do prázdna jsem se postavila a pokusila se uklidnit. Ten kluk mě štval. Snad i víc, než jsem si vůbec byla ochotná přiznat. Popravdě jsem se ho i bála, ale strach je něco, co si jen nerada přiznávám. Stála jsem v prostorné kuchyni. Bylo tu docela dost světla, vzhledem ke zbytku domu. Nemarnila jsem čas hledáním Alastora a ptaním se, jestli si mohu vzít něco k jídlu. Spokojeně jsem si otevřela lednici a usmála se nad spoustou jídla. Moc chuť jsem neměla, ale nakrájela jsem si do misky ovoce, posadila se na linku (Nechápu k čemu je stůl a židle, když existuje kuchyňská linka.) a dala se do jídla.

„Vidím, že sis našla zábavu.“ Objevil se ve dveřích.

„Jo, bylo to fajn, dokud jsi nepřišel.“

„Pořád jsi tak odměřená,“ povzdychl si, jako by káral malé dítě. Znala jsem ho chvíli, ale za tohle jsem ho už nesnášela.

„Potřebuješ něco?“

„No, něco by se našlo.“ Přišel ke mně blíž.

„Co je?“ Nějak jsem znejistěla. V tuhle chvíli bych si radši přiznala strach, ale nebyla to pravda. Já se nebála. Nebo alespoň to nebylo to hlavní. Líbil se mi a hodně. Líbila se mi ta temná aura, ten úsměv. Dostávalo mě to do kolen a jen těžko se odolávalo. Čím blíž ke mně byl, tím hůř se odolávalo a já zapomínala, proč tomu vlastně vzdoruju. Vzal mi misku z ruky a postavil ji vedle mě. Připadala jsem jako omámená. Možná jsem byla, možná se ve mně jen ozvala moje pubertální duše. Co vím jistě je to, že během pár chvil jsem ho držela kolem krku a líbala se s ním. Pár minut jsem se vznášela v ráji a pak se to zaseklo. V tu chvíli jsem před očima uviděla mrtvé tělo své sestry a křik svých rodičů.

„Ne! Tohle je špatný. Moc špatný.“  Začala jsem ho od sebe odstrkovat. Do očí se mi hrnuly slzy.

„Počkej. Co blbneš?“

„Blbnu? Ty jsi vrah mojí rodiny. Tohle se nemělo stát.“ Motala jsem se ve vlastních myšlenkách, protože to,co se stalo, se nemělo nikdy stát. Na jednu stranu jsem byla šťastná, že se to stalo, na druhou jsem se nenáviděla. Seskočila jsem z linky a otočila se k němu zády, aby neviděl moje slzy. Snažila jsem se uklidnit. Přehrávala jsem si v hlavě všechno špatný. Přehrávala jsem si smrt rodičů, přenos sem, jeho hnusné chování, ale pořád to nestačilo. Připadala jsem si jako blázen. Ne, bylo to horší než bláznovství.

„To nic. Nic se neděje,“ tišil mě a znovu si mě přitahoval k sobě. Tolik jsem to chtěla, ale moje svědomí bylo razantně proti. Nedivila jsem se. Chápala jsem, proč to není dobré. Chápala jsem, že to nemůžu dělat, protože je to špatné. Cítila jsem se jako zrádce, jako někdo, kdo zradil svou rodinu. Zůstala jsem k němu stát zády a snažila se uklidnit. Alastor otevřel lednici a něco tam přehraboval. Neotočila jsem se, dokud vedle mě nepostavil sklenici džusu.

„Vypij to.“ Usmál se povzbudivě.

„Děkuju.“ Vypila jsem tu sklenici do dna. Náhle mě přepadla únava. Oči se mi zavíraly a já cítila, že ztrácím kontrolu nad svým tělem.

Lidská srdce jsou jako ty vzácné stromy, jež nevydají svého léčivého balzámu dříve, dokud je láska neporaní. (Jean Antoine de Baif)

Představuji vám Alastora.

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temnota nevinných - 5. kapitola: