Temnota nevinných - 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Začíná nový příběh. Příběh bolesti a nespravedlnosti. Příběh plný utrpení a temna. Začíná temnota nevinných.

10.11.2011 (17:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 732×

Ještě než se pustíte do čtení, chtěla bych vám poděkovat za milé komentáře, které mi při psaní pomáhají a tak nějak mě nutí psát dál.

Můj veliký dík patří lysithea20 a muck, které komentovaly zatím všechny kapitoly a zasloužily se o to, že ta dnešní je o něco delší. Děkuju vám oběma.

Vzbudila jsem se v měkoučké posteli.

„Ahoj,“ usmál se tím nejsladším úsměvem.

„Ahoj,“ oplatila jsem mu úsměv a dočkala se dokonalého polibku. Necítila jsem žádnou potřebu ho odstrkovat. Naopak jsem si ho přitáhla k sobě.

„Jak ses vyspala?“

„Dobře. Jen si nepamatuju, jak jsem usnula.“

„Není to jedno?“

„Je.“

Znovu jsem se k němu přitulila a stáhla ho k sobě do postele. Bylo mi strašně skvěle. Jako by všechny výčitky, strach, vztek i touha po pomstě prostě zmizeli a v celém svět pro mě zůstal jen on. Alastor. Můj temný anděl. Zamilovala jsem se. Teď jsem to už dokázala bez příkras přiznat. Zamilovala jsem se do jeho očí. Jednoho safírově modrého a druhého rudého jako krev. Zamilovala jsem se do jeho špinavě blond vlasů i překrásného úsměvu.

„Nad čím přemýšlíš,“ zadíval se mi do očí. Kdybych stála, podlomila by se mi kolena.

„Nic důležitého.“

„Dáš si něco?“

„Co?“

„Dáš si snídani? Prospalas celý den.“

„Vážně? Trochu hlad mám.“

Vylezla jsem z postele a hrnula se k tašce s oblečením. Už jsem si chtěla svlékat oblečení, ale když mi došlo, že tu pořád je, zrudla jsem až na zadku.

„Mohl bys odejít?“

„Jasně, promiň,“ řekl a za pár vteřin se za ním zaklaply dveře. Oblékla jsem si světlé džíny a tílko a šla za ním. Čekala jsem, že ho budu hledat po celým baráku, ale stál vedle dveří, ruce ležérně zastrčené v kapsách a na rtech úsměv, který mi jako vždy před tím podlomil kolena. Jak to dělá?!

Při snídani mě obskakoval jako princeznu. Sám prý už jedl. Nechala jsem se obskakovat. Nebyla jsem na to zvyklá. Naši mě vždycky učili samostatnosti. Najednou se jejich smrt zdála v pořádku a já Alastorovi nedokázala vyčítat jejich vraždu. Kdyby je nezabil, nikdy bych nemohla být s ním. Po snídani se odebrali do jeho ložnice. (Vím na co myslíte, ale šli jsme koukat na filmy.) Ta místnost byla děsivá a přitom fakt pěkná. Na první pohled mi bylo jasné, že černou barvu fakt miluje.

Oproti zbytku domu byl poměrně moderně zařízený. Asi dva metry ode dveří stála masivní mahagonová postel s nebesy a černým saténovým povlečení. Proti ní byla na zdi obrovská plazma. Tak fajn, na ten film se docela těším. U zdi pak stála vysoká skříň a na druhé straně stůl s počítačem. Plácli jsme sebou na postel a dali se do vybírání filmu. Nečekala bych to, ale filmů pro puberťáky měl poměrně dost.

„Pana nebo orel, jo?“

„Co je? Náhodou je to dobrej film,“ bránil se, ale já byla rozhodnutá si z něj udělat srandu.

„Nepovídej. A co se ti na něm líbí?“

„Necháš toho?“ Netvářil se zrovna nadšeně, ale o to víc mě to bavilo.

„Ani ne.“

„Tak já ti pomůžu,“ usmál se sladce a políbil mě. Přivřela jsem oči a přitáhla si ho blíž ho sobě. Čas letěl kolem a já ho nemohla vnímat. Polibky nabíraly na intenzitě. Nemohla jsem dýchat. Ani jsem nechtěla. Jediné, co bylo v tu chvíli důležité, byl on. Když se ode mně odtrhl, cítila jsem jakousi zradu. Věděla jsem, že se oba musíme nadechnout, ale tohle bylo jednoduše moc brzo. Hlava se mi pořád točila a já jsem toužila po dalším polibku. Hrozně moc.

„No tak. Budeme koukat na film, ne,“odbyl mě. Měl pravdu.

Zbytek dopoledne jsme se váleli v posteli a koukali na filmy. Ani jeden z nás neměl náladu mluvit. Zdálo se mi, že mezi námi něco visí, ale nedokázala jsem to pojmenovat. Oběd vařil on. Nikdy bych do něj neřekla, že umí tak skvěle vařit, ale je to tak. Doufám, že bude vařit častěji. Po jídle jsme se vrátili k televizi a tam zůstali až do večera. Celodenní válení mi moc neprospělo. Byla jsem celá ztuhlá a křupalo mi v kloubech.

„Nějak jsi mi v té posteli zestárla,“ zasmál se.

„Hm,“ zavrčela jsem a pokoušela se alespoň trošku protáhnout. Na večeři jsem se hrabala dost nešikovně a měla jsem pomalu strach, že dřív, než uvaří, na té židli usnu. Sledovala jsem ho při vaření a málem mi tekla slina. Radši nebudu zmiňovat, že o to jídlo jsem zas tak velký zájem neměla.

Společná večeře probíhala v naprostém tichu. Slyšela jsem i vlastní dech. Rozčilovalo mě to. To se s ním radši budu hádat než abychom nemluvili.

„Stalo se něco?“ Bála jsem se zeptat, ale už mi to fakt lezlo na mozek.

„Víš, chtěl jsem se tě zeptat na to samé. Proč se mnou nemluvíš?“

„Myslela jsem, že nemluvíš se mnou.“ Tím náš rozhovor zase skončil a mě to štvalo. Nejsem zvyklá mlčet. Po jídle jsme se opět vrátili k televizi. Už mě to začínalo nudit. Chvilku jsem sledovala film, ale nebavilo mě to. Podívala jsem se na něho a naše pohledy se střetly. Přisunul se blíž ke mně a spojil naše rty. Zavřela jsem oči a užívala si polibek i jeho doteky. Tu noc jsem však zašla mnohem dál, než bych chtěla.

Láska je ze všech vášní nejsilnější, neboť útočí současně na hlavu, srdce i tělo. (Voltaire)

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování