Temnota nevinných - 7. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Začíná nový příběh. Příběh bolesti a nespravedlnosti. Příběh plný utrpení a temna. Začíná temnota nevinných.
Ellie docházejí všechny důsledky předchozí noci. Dokáže se po tom všem ještě pomstít?

21.11.2011 (11:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 748×

Zamžourala jsem do slunečného rána. Den, který přišel byl něčím divnej. Co se to včera stalo? Dívala jsem se na oblohu a pokoušela se prohlédnout tu mlhu, které mi zahalila vzpomínky. Co se teda stalo? Dveře nepatrně vrzly a dovnitř vešel Alastor. Při pohledu na jeho mokré vlasy a ručník obmotaný kolem pasu mi okamžitě docvaklo, co se stalo.

„Do prdele!“ Vyskočila jsem z postele a zrudla jako rajče. Proč mi nedošlo, že jsem nahá?! Rychle jsem zase zalezla do peřin a snažila se uklidnit.

„Děje se něco?“ zeptal se tak překvapeně, jako by se včera nic nestalo. Dělá si srandu. Do hlavy mi pomalu naskakoval celý včerejšek a…

„Děje se něco?! Děje se něco?!“ řvala jsem na něj jak smyslů zbavená. Já blbka, já kráva!

„Můžeš se uklidnit?“ Stál ve dveřích a mírně nakloněnou hlavou a nečitelným výrazem ve tváři. Jak se může takhle blbě ptát?! Rozhlížela jsem se po pokoji a hledala svoje oblečení. To stihlo vysublimovat či čo?

„Hledáš něco?“ usmál se na mě. Jo! Momentálně něco, čím tě praštím po hlavě! Kde to oblečení je?

„To oblečení nenajdeš,“ upozornil mě a opřel se o rám dveří. Jak?! Co?!

„Proč?“

„Nevydrželo,“ řekl náhle tak dětským hláskem ve stylu já nic. Málem jsem se začala smát, ale pro udržení svého už tak nahlodaného rozumu a alespoň zdání autority, jsem zachovala kamenný výraz.

„No super. A co já teď?“

„No, věci máš v koupelně.“ Už jsem říkala, že ho jednou přizabiju? Zabalila jsem se do peřiny a sunula se tím směrem.

„Počkej,“ zvolal za mnou.
„Ještě nějaký intelingentní nápad?“ Otočila jsem se k němu, abych ho mohla zpražit svým hustým pohledem, ale on tam už nebyl. Idiot! Nejdřív jsem se chtěla obléct, ale nakonec jsem se rozhodla pro sprchu. Potřebovala jsem ze sebe to všechno smýt.

Horká voda mi zbarvila kůži do růžova. Kapky mi stékaly po tvářích a mísily se se slzami. Tohle se nikdy nemělo stát. Nedokázala jsem se uklidnit. Klepala jsem se a z očí se mi řinuly potoky slz. Bylo mi špatně. Špatně ze mě samotné. On mi zabil rodiče, co udělám já? Slíbím mu pomstu a pak se s ním vyspím! Jak jsem jim to jen mohla udělat?! Chtěla jsem křičet. Ideálně tolik, aby mu praskly ušní bubínky. Alespoň malá útěcha.

Na prstech jsem měla vroubky a všude kolem mě byla bílá pára. Ani jsem si neuvědomila, jak horká ta voda byla. Postavila jsem se na ručník a usušila se. Tak sprcha byla k ničemu. Pořád jsem ze sebe cítila jeho vůni. Vtiskl se mi pod kůži. Nemohu nic popřít. Nemůžu zapomenout. Je to jako jed.

Dokážu to skončit? Tolik bych si to přála. Měla bych se mu pomstít. Ideálně ho zabít, ale na to nemám. Ano, měla bych, ale neudělám to. Místo toho, až se vrátím zpět k němu, mu nejspíš znovu podlehnu. Jak jsem naivní. Ne, já nejsem naivní. Já jsem jednoduše blbá. Mimoděk jsem pohledem zabloudila ke krabičce s žiletkami. Bylo by to tak snadné. Rychlé a moc by to nebolelo. Myslím. Ne! Tohle nemůžu. Nesmím! Nevím, jestli by naši chtěli, abych se mstila, ale když se zabiju, nikomu mimo sebe tím nepomůžu. A nikdo neví, jestli bych vůbec pomohla alespoň sobě. Pro lásku k nim… Musím žít. Jeho životem je pomsta. No, alespoň máme něco společného.

Truchlit pro ztrátu někoho, koho milujeme, je přímo štěstí v porovnání s nutností žít s někým, koho nenávidíme. (Jean de La Bruyére)

V komentářích jste psali, že chcete vědět víc o Ellie, protože si ji nedokážete pořádně představit. Nějak moc jsem vás nepochopila, takže sem teď dám její fotku a na případné otázky odpovím v komentářích nebo další kapitole. :)