OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Temnotou spolu 1. kapitola

28.10.2010 (17:00) • Salazaret • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1226×

1. kapitola – T jako Tajemství

Svět se musel zbláznit. Jako bych jim to neříkal, celý rok. Ale ne, jednodušší je ze mě udělat lháře a blázna. Rozmazleného fracka co si jen vymýšlí. Ale když ho viděli na vlastní oči, tak najednou otočili, Potter je hrdina. Pche! Nejsem žádný hrdina, jen kluk co byl ve špatnou dobu na špatném místě. Copak to nikdo nechápe?!

Všude byla černočerná tma a Harry bezcílně bloudil po Bradavickém hradu. Ale jako už mnohokrát, vždy skončil na jediném místě. Tam kam se poslední dobou uchyloval, když mu bylo mezi lidmi, v nebelvírské místnosti, těsno.

Bylo to tu nádherné a tak nějak nebezpečné. Jako každé místo v zapovězeném lese. Ale tahle malá jeskyně nebo co to bylo, byla na samém okraji, ale byla dobře skryta jak očím lidí, tak tvorů žijícím v lese. Harrymu se tam moc líbilo, přizpůsobil si to tam vlastním potřebám. Skřítci mu v tom velmi ochotně pomohli, ať už se jednalo o přikrývky nebo jídlo, ve své skrýši toho měl dostatek. Kolem dokola rozmístil ochranná kouzla, a pak jen seděl zabalený v tlusté dece a pozoroval dění okolo sebe.

Už nejednou se mu podařilo vidět přenádherné jednorožce, jak pobíhají po mýtině. Jak ztřeštěná hříbata poskakují okolo svých matek. V těch chvílích se cítil opravdu šťastný. Všude kolem bylo tolik života, až mu to bralo dech. Už když tam byl podruhé, pochopil, že mýtina před jeskyní je něco jako hlavní místo, kde jednorožci pobývají.

Ale mnohokrát měl pocit, že ho někdo, nebo něco sleduje. Byl to podivný pocit až se mu v zátylku zježily chlupy. Ale nikdy nikoho neviděl. Dokázal tam sedět hodiny a hodiny, někdy vůbec nešel spát a z lesa šel přímo na snídani. Bledý, unavený, ale šťastný.

***

„Harry?“

„No tak, Harry, posloucháš?“ Harry se na ni ohlédl, ale pak pokračoval dál v koukání z okna.

„Co je ti?“ zkusila to znovu Hermiona.

„Nic,“ odpověděl, ale nepodíval se na ni.

„Harry, přede mnou nic neutajíš, vidím , že tě něco trápí,“ dorážela jeho kamarádka.

„Mě opravdu nic není!“ Harrymu se špatně mluvilo, zvlášť se svými kamarády. Poslední dobou s nimi byl strašně málo. A ne že by nechtěl. Od té doby co Ron začal chodit s Hermionou, byli většinou někde zašití. Byl osamělý. Na kamarády se nemohl spolehnou a proto se schovával v lese. Cítil se tam v bezpečí.

„Jak myslíš.“ Hermiona se zvedla a šla za Ronem, který už na ni čekal u Buclaté dámy.

Už to tak nejde, nevydržím to! Ty pohledy kolem, všichni mě mají za hrdinu. Co je na tom, že už jsem několikrát přelstil smrt? Byli to jen shody okolností. Proč kvůli jedné věštbě muselo zemřít tolik lidí? A kolik jich zemře ještě? Za každého mrtvého v této válce můžu já.

Zvedl se od okna a vydal se na večeři. Sám. Šel pomalu, neměl kam spěchat, za kým spěchat.

Kdyby mě aspoň ve snech nepronásledovaly ty ocelově šedé oči, toho spratka Malfoye!

Když v tom na jedné opuštěné chodbě uslyšel kroky. Nechtěl teď nikoho potkat, tak se schoval za jednu sochu.

„Draco, to nemyslíš vážně?! Co je ti?! Poslední dobou se chováš divně.“ To byla Panksi a vypadalo to, že je dost rozčílená.

„Nech mě být, proč vlastně za mnou pořád lezeš?!“ Draco ji odbyl a nechal ji na chodbě stát samotnou.

Harry vyčkával dokud Panksi neodešla. Chvíli čekal a pozoroval toho mladého Zmijozela, jak ladně kráčí chodbou. A místo, aby zamířil do velké síně, šel zase na procházku do zapovězeného lesa. Přehodil přes sebe neviditelný plášť, který nosí neustále u sebe, a vydal se na své oblíbené místo. Proč zrovna Malfoy?! Proč se zrovna musím zamilovat do toho hnusného… odporného… krásného… Bože!!! Co to se mnou je!!!

A takhle to bylo každý večer. Harry skoro vůbec nejedl, nespal. Hned jakmile skončilo vyučování, šel do jeskyně a sledoval magické jednorožce, ani nevěděl proč nebo, co ho táhne na tohle místo. Ta strašná moc, která ho tu táhla byla jeho drogou, jeho každodenní chléb.

Už mnohokrát přemýšlel, že vystoupí z úkrytu a podívá se na jednorožce blíže, ale jeho vědomí ho drželo v dostatečné vzdálenosti od těhle tvorů. Od jejich magie i života. Ale i tak se za pouhý měsíc z něj stala jen pochodující schránka, s duší bloudící po nekonečných dálkách. S přáteli se vůbec nestýkal, nechyběli mu a on jim určitě taky.

Bylo něco po půlnoci a Harry běžel Bradavickou chodbou jako smyslů zbavený. Nedbal ani na to, jestli ho někdo uslyší, měl na sobě neviditelný plášť a to mu stačilo.

„Ještě jedna chodba a pak ještě jedna…“ Najednou ucítil náraz, odlétl asi dva metry dozadu a hlavou praštil do zdi. Zamlžilo se mu na chvíli před obličejem. Co nejrychleji se vyškrabal na nohy, jen jak to bylo v jeho silách, a chtěl zjistit do koho to narazil. Pomalu se rozešel k ležící postavě. Nebyl to nikdo jiný než Malfoy. Co tu proboha chce v tuhle hodinu!!!

Harry chtěl kolem něj jen projít a pomalu pokračovat ve své cestě, ale nevšiml si, že při nárazu mu sklouzl neviditelný plášť a teď ležel vzadu u zdi. Ale když si to Harry uvědomil, už ho silná ruka chytila za paži.

„Co tu pohledáváš, Pottere?!“ řekl trochu přiškrceným hlasem. Se mu nedivím, když dostal pořádnou ránu do zad. Ušklíbl se

„Nesahej na mě Malfoyi!“ Harry byl jako smyslů zbavený. Tak strašně moc už chtěl být s jednorožci, že mu bylo všechno jedno. Ale ten dotyk… Copak to nechápe! Asi ne, je to přece Malfoy, ten by ve mně neviděl nic jiného než nenávist, ani kdybych mu mával milostným psaníčkem před očima. Nádhernýma očima… Už zase… Mírně zatřepal hlavou, aby se zbavil těch myšlenek, které se mu poslední dobou vkrádají do mysli.

„Pomátl jsi se, Pottere! Chceš, aby nás někdo načapal?!“

„Nech mě být jasné, je to snad moje věc!“ Harry Malfoye od sebe odstrčil a vydal se ke dveřím. Ještě přes sebe přehodil, spadlý neviditelný plášť, a byl pryč dřív, než stačil Malfoy udělat cokoliv jiného. Ať už to bylo cokoliv.

***

Ráno na snídani přišel Harry pozdě. Už tu skoro nikdo nebyl, jen u stolu zahlédl Hermionu a Rona, kteří očividně na něj čekali. A jakmile vstoupil do velké síně vydali se k němu.

„Kde jsi byl celou noc?! Ron tvrdí, že jsi vůbec nespal ve své posteli. Poslední dobou se chováš divně. Děje se něco, Harry?“ ptala se Hermiona a starostlivě si ho prohlížela. Harry byl celý pobledlý a pod očima měl velké fialové kruhy.

„Už jednou jsem vám říkal, že mi nic není!“ odbyl je zase Harry a šel směrem ke stolu, kde se hodlal najíst. Proč mě pro jednou nenechají napokoji!?

„Ale nevypadá to, že ti nic není. Jsi celý pobledlý. Vypadá to jako by jsi celé dny nespal!“

Harry se jen na ni podíval, dal tím najevo, že se o tom nehodlá bavit.

„Pojď Hermiono, to nemá cenu,“ řekl Ron a vedl Hermionu pryč. Harry se po nich ani neohlédl.

„Copak, copak, Pottere, něco tě štve?!“

Harry se nemusel ani podívat a moc dobře věděl kdo to je. Tenhle sladký hlas bych poznal všude.

„Sledoval jsem tě, Pottere, i když bylo to dost těžké. Ale nakonec jsem zjistil kde jsi byl.“ Pošeptal mu Malfoy do ucha a se samolibým úsměvem odešel. Harry tam jen stál a fascinovaně sledoval, jak Draco odchází.

***

Ten den Harry nešel ani na vyučování a po skromné snídani se vydal zase za jednorožci. Ale tentokrát si slíbil, že už vstoupí k ním. Něco mu říká, že dneska je ten den. Dneska se konečně dočká. Harry se prodíral lesem a dneska se mu to tu zdálo trochu více temné, než předešlé dny. Bylo tu strašné ticho a klid. Šel pomalu, věděl, že nyní není třeba pospíchat. Oni tu vždy budou… ať se stane cokoliv.

Po chvíli došel na mýtinu a schoval se za jeden strom. Byli tu! Čekají na mě. Harry se usmál, a pak vykročil. Byl to nádherný pocit, cítit tu moc tak blízko. Nejprve bylo Harrymu divné, že se ho Jednorožci nebojí. Stál tam uprostřed jejich stáda a ani jeden nejevil známky, že by mezi nimi byl vetřelec.

‚Vítej vyvolený.‘ Harry se chytl za hlavu a vyděšeně se koukal kolem sebe. Směrem k němu se blížil jeden z jednorožců. Co se to děje! Podivil se Harry.

‚Neboj se nás, jsme tví přátelé.‘ Znovu ten hlas. Tohle Harry nesnášel, když se mu někdo vloupe do jeho hlavy.

„Co to?!“

„Jak je možné že slyším vaše myšlenky,“ řekl Harry zmateně.

‚Slyšíš je, protože chceme, abys je slyšel. Dlouho jsme na tebe čekali. Už jsme nedoufali, že se objevíš. Ale hvězdy říkali, že si nemáme zoufat, že už brzo přijde, čas kdy k nám přijde vyvolený, a ten čas přišel.‘

„Já nejsem vyvolený, jen mi tak říkají. Neudělal jsem nic převratného. Nechápu, co po mě všichni chtějí! Nechci se stát vrahem jen kvůli tomu, abych svět zbavil Voldemorta!“

‚Možná to zatím nechápeš, ale pro mnohé z nás jsi vyvolený. Máš v sobě tajemství. A právě to je jediná dobrá věc, kterou ti ten zlý dal. Moc k sobě přivolat takovou magii, že se ti o tom nezdálo ani v nejdivočejších snech. On ti totiž ukázal, jak promlouvat s těmi, co nemluví. Otevřel ti mysl.“

Harry tam stál a momentálně nevěděl, co má říct. Takže Voldemort mu dal mnohem víc něž mu kdo tvrdil.

„Dokážu s vaší pomocí Voldemorta zastavit?“ zeptal se opatrně Harry.

‚Tohle neví nikdo z nás. Ukáže to až budoucnost. Stačí když budeš naslouchat a možná se to podaří a…‘ Tohle už jednorožec nedokončil, protože za nejbližším stromem se objevil ten nejnepravděpodobnější člověk. Ale než se stačil jen podívat, co se na mýtině děje, jednorožci byli pryč a místo nich tu stál jen naštvaný nebelvírský student.

„Co tu chceš Malfoyi!?“ Harry byl naštvaný. Ale jsem rád, že tu Draco je… Ne! Nejsem rád, že tu Draco je, konečně jsem se dostal blíže k jednorožcům a on mi to pokazil!

„Viděl jsem tě, Pottere, jak se zase kradeš do zapovězeného lesa. Chtěl jsem zjisti co tu provádíš,“ ušklíbl se Zmijozel.

„Co je ti do toho Malfoyi, od kdy se staráš o to, co já dělám!?“ Harry prošel kolem něj. „Nestarej se o mě, taky se o tebe nestarám!“ Kéž by jsi se o mě staral a já o tebe. Harry posmutněl.

„Ale no tak, Pottere, nedělej, že jsi uražený. Nesluší ti to,“ ušklíbl se zase Malfoy a následoval Harryho.

„Bože, Malfoyi, co po mě chceš! Nemám na tebe náladu.“ To mi tu ještě chybělo! Jeho hloupé narážky!!! I když…

„Já po tobě nich nechci, ale všiml jsem si, že poslední dobou moc nevycházíš s těmi tvými kamarádičky,“ uchechtl se .

Harry neodpověděl. Až moc dobře věděl, že v tomhle Mafoy nelže. Nechtěl si přiznat pravdu, od té doby, co s něj stal hrdina, je sám.

Najednou se Harry zastavil a koukal někam daleko před sebe.

„Copak, Pottere, došli ti slova?“ dotíral, „Pottere, vnímáš vůbec?“ Lehce do něj šťouchl.

„Ticho Malfoyi!“ přikázal mu Harry a dál sledoval něco, co zatím Malfoy neviděl.

„Co tam vidíš, přeludy?“ řekl Draco.

„Sakra, Malfoyi, buď zticha!“ přikázal mu Harry a přimáčkl ho k nejbližšímu stromu ve chvíli kdy kolem nich proletěl šíp.

„To nám tu ještě scházelo, stádo rozzuřených kentaurů. Copak nestačí jeden otravný Malfoy,“ ulevil si Harry

„Kdo je tady otravný!“ bránil se mladý Zmijozel.

Harry mu přitiskl na pusu ruku a tiše ho posouval za strom, o který se opírali.

„Říkal jsem ti, že máš být zticha! Kentauři nejsou zrovna přátelští tvorové. Ublíží ti když budou moci!“ šeptl Harry a posouval Malfoye směrem ke svému chráněnému úkrytu.

„Od kdy se ty staráš o moji bezpečnost?!“ To by mě taky zajímalo! Nebo spíše moc dobře vím od kdy… od té doby, co z něj nemůžu spustit zrak.

„Jak chceš Malfoyi.“ Harry ho pustil a udělal pár kroků a schoval se za hranicí svého kouzla.

Malfoy tam zůstal zaraženě stát a koukal se směrem, kde Harry před chvíli zmizel.

Věděl jsem, že to zabere. Nevím, kde se ve mně tyhle kouzla vzaly, ale jako by mi něco našeptávalo jak kolem sebe udělat dostatečnou ochranu. Pomyslel si Harry a sledoval další Malfoyovo počínání. Draco tam stál asi dvě minuty, když se kousek od něj ozval dusot mnoha kopyt.

„No tak, Pottere, kde jsi!“ Poprvé po dlouhé době, uviděl v těch šedých očích strach. Opravdový, upřímný. Harry ho ještě chvíli nechal dusit, ale pak ho chytl za hábit a stáhl ho k sobě do magického kruhu. Nedovolil bych, aby ti kdokoliv ublížil!

„Nesahej na mě!“ Malfoy opovržlivě sundal Harryho ruku ze své.

„Zrovna jsem ti zachránil krk, měl by jsi mi za to být vděčný. I když možná ani nevíš, co to slovo znamená!“ Určitě neví, je to přece Malfoy! Roztomilý Malfoy!

„To že mě odsuneš o metr na stranu neznamená, že jsi mi zachránil krk!“ bránil se Zmijozel.

„To si mýlíš! Vidíš tu zlatou linku, co se táhne okolo nás?!“ ukázal Harry na třpyt na zemi.

„A co má být!“ odfrknul Draco.

„Copak jsi tak blbý nebo se jen tak tváříš!? Je to kouzlo!“ Harry se musel usmát. Malfoy se tvářil jako přikovaný a hleděl někam mezi stromy a Harryho vůbec neposlouchal.

Harry Malfoye otočil směrem k sobě a tiše mu pošeptal.

„Je to kouzlo rozumíš, nesmíš s tohohle kruhu vystoupit dokud nebude klid. Jasné!“

„Co ti dává právo mi rozkazovat, Pottere!“ řekl Draco a poodešel od Harryho.

„Já ti nerozkazuji Malfoyi! Ale jestli chceš klidně jdi, já tě tu nedržím. Jo a pozdravuj kentaury.“ Harry se vydal směrem ke svému skromnému příbytku, sedl si na nevelkou postel a zadíval se na mýtinu jednorožců. Ach Draco, kdybys jen věděl!

Draco chvíli stál u okraje, ale pak se vydal směrem k Harrymu.

„ Kde to vlastně jsme?“

„Co je ti potom, dneska jsi tu naposled!“ odfrkl Harry a dál se koukal na mýtinu. Mám rád samotu, ale Draco se ke mně aspoň nechová jako k celebritě.

„Mě je to stejně jedno! Hned jak kentauři odtáhnou, jdu do hradu!“ Draco si sedl opodál a podíval se taky směrem k mýtině.

„Hm, dělej si co chceš.“ Harry uviděl jednoho jednorožce, jak se tiše prochází. Něco hledal, zkoumal. Harry ho pozorně sledoval, každý jeho krok. I když mu po chvíli zmizel z dohledu, pořád věděl, že tam jsou a že ho sledují. Hlídají.

Stejně je to divné. Jak je možné, že jím rozumím. A co pro mě chystá budoucnost? Nechci ještě do toho zatahovat jednorožce. Jsou to tak překrásní tvorové, tak čistí, nezaslouží si jít do války, jen kvůli mně! Harry seděl a nevnímal Draca, který si pořád na něco stěžoval.

„Slyšíš mě, Pottere?“ Musel zvýšit hlas, aby ho Harry vůbec zaregistroval.

„Ty jsi pořád tady?!“ Harry se na něj zle podíval. Ale kdyby se mladý Zmijozel podíval pořádně, viděl by v tom pohledu jen přetvářku.

„Očividně ano, na co pořád myslíš!? Jsi nějak mimo!“

„Co je ti potom Malfoyi, nemusím se ti se vším svěřovat.“ Harry vstal a přešel k okraji. Kentaurové tam pořád byli. Asi se tu na chvíli usadili.To bude tedy průšvih. Nepřišel jsem na hodinu přeměňování a teď nestihnu ani lektvary. Teď nevím kdo mě zabije rychleji, jestli Snape nebo Brumbál. Pomyslel si Harry a ne zrovna s chutí si zase sedl na postel.

„Víš, Malfoyi, myslím, že to tu bude ještě nadlouho proto navrhuji, aby jsme si navzájem pomohli, jinak se odtud nikdy nedostaneme. Jak vidíš, kentauři se hned tak nehodlají odtud vzdálit, proto navrhuji je obejít, ale musíme to vzít přes mýtinu jednorožců a říkám ti předem o nic se nepokoušej, jednorožci zase nejsou tak milí, jak si možná myslíš!“ Tedy já přesně ještě nevím jací doopravdy jsou, ale Malfoye nemůžu vystát hodně lidí, tak proč ne jednorožci.

„Proboha, Pottere, myslíš, že já se s tebou potáhnu pře celý les! To raději zůstanu tady a počkám!“

„Jak chceš, ale zmrzni si tu sám!“ Harry se zvedl přitáhl si plášť blíže k tělu a vydal se směrem k jednorožcům. Moc dobře ví, že jemu pomůžou, ale není si jistý, jak jednorožci zareagují na Malfoye. Udělal několik kroků, když ho dohonil Draco.

„Takže nakonec ses rozhodl jít?“ Aspoň, že tak. Představa zmrzlého Malfoye… Draca je děsivá.

„Nemysli, že je to kvůli tobě! Jen se mi tam nechtělo sedět samotnému.“

„Jak šlechetné Malfoyi.“ Škoda, že to není kvůli mně.

Šli asi deset minut, když Harryho přepadl ten samý pocit jak vždy, když věděl o přítomnosti jednorožců.

‚Ty i tvůj přítel by jste se měli vrátit do hradu. Momentálně tady není bezpečno. Kentauři jsou poslední dobou dost nevrlí. Ale přesvědčíme je, aby jste měli sem i k hradu vždy volnou cestu.‘

„Děkuji, ale sem budu chodit jen já, ten vedle mě je tu přespočet,“ řekl tiše Harry.

„Na koho to sakra mluvíš, Pottere!!“ ozval se zmateně Draco.

‚Ano zatím.‘ Mezi stromy se objevil jednorožec a lehce pohodil hlavou, aby se Harry vydal za ním.

„Jak to myslíš zatím?! To jako on tu bude taky?!“ Harry se zděsil. Ne, že bych nechtěl, ale…

‚Víme, co cítíš, takže víme, že určitě tu nebudeš chodit sám.‘ Jednorožec se vykročil směrem hloub do lesa. Nebelvír jen potřásl hlavou a otočil se na Zmijozelské princátko.

„Buď zticha Malfoyi, jen pojď za mnou,“ pokynul mu.

„Nemusím tě poslouchat, nejsi má matka, Pottere!“ odfrkl si Draco, ale když si všiml jednorožce ztichl.

„Jak je možné, že se nás nebojí?“ šeptl potichu, spíše pro sebe než pro Harryho.

„Ticho Draco!“ šeptl Harry

Draco poslechl. Konečně.

„Jak nás dostanete kolem kentaurů?“ zeptal se Harry jednorožce.

Draco si jen odfrkl, ale raději nic neříkal.

‚Promluvíme s nimi, jsou to stejně magičtí tvorové jako my. Poslední dobou je to s kentaury těžké, ví, že se něco chystá. Jsou nervózní tak jak všichni v lese.‘ Jednorožec se zastavil a svými tmavomodrýma očima se podíval na Harryho.

Harry v těch jasných očích uviděl strach, ale i naději. Jednorožec ji viděl v něm.

Harry natáhl ruku a lehounce se dotkl jednorožcovi hlavy.

„Já vím.“ Harry se na něj pousmál a znovu ho pohladil.

Draco tam jen stál a nevěřícně se díval na to, jak mladý Nebelvír hladí jednorožce a trvalo mu docela dlouho než si uvědomil, co se před ním odehrává.

Draco přistoupil blíže, ale jakmile to jednorožec zaregistroval couvl. Harry se na něj otočil, zamračil se, ale raději nic neříkal. Jen kývl na Malfoye, aby ho následoval.

„Kam to jdeme?!“ ozval se po chvíli Malfoy.

„Říkal jsem ti, že to musíme vzít trochu oklikou!“ šeptl Harry „A být tebou, byl bych zticha, nechtěj jednorožce naštvat!“ usmál se naoko Harry.

Celou cestu už Malfoy ani necekl, ale bylo na něm vidět, že má mnoho otázek. Ani jednorožec nemluvil, jen ladně plul vedle nich.

‚Teď se musíme rozloučit. Ale brzo tě očekáváme Vyvolený.‘ Jednorožec ještě jednou pohodil krásnou hlavou a než stačil Harry cokoliv říct, byl pryč. Taky bych chtěl umět tak rychle zmizet.

„Máš velké tajemství, že Pottere?!“ řekl pobaveně Zmijozel

Harry se k němu prudce otočil a přimáčkl ho k nejbližšímu stromu.

„Ano to mám, ale ty o něm nikomu neřekneš!“ varoval ho Harry. Má krásný usměv.

„A to víš se stoprocentní jistotou!“ odvětil klidně Malfoy.

Harry ho pustil a rozešel se k hradu.

„Ano vím!“ V očích mu nebezpečně zajiskřilo. Ano Draco, vím…