Temnotou spolu 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Harry a Draco zůstali v celém lesa úplně sami... Uvědomí si konečně, že i tak dva odlišní lidé můžou být přátelé?

13.11.2010 (18:00) • Salazaret • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 591×

3. kapitola – M jako Mezi námi

„To tady máme opravdu spát?“ zeptal se trochu nervozně Draco. Harry se na něj usmál a pokrčil rameny.

„Já to dělal mnohokrát, nikdo tě neotravuje a je tu navíc krásný výhled,“ řekl a posadil Draca na postel kterou tady měl schovanou.

Harry chvíli postával, ale nakonec se posadil vedla svého bývalého rivala. Tedy aspoň to si myslel, nevěděl na co teď Draco myslí. Co když to je jen jedna z jeho falešných přetvářek? Opravdu stojí o mé přátelství?

„Ale mě se nechce spát!“ řekl z ničeho nic zarputile mladý Zmijozel. Harry se rozesmál, ale při pohledu na naštvaného Draca ho hned přešel.

„Já tě přece nenutím, klidně si dělej co chceš.“ Harry se na něj podíval, ale pak odvrátil tvář. Zahleděl se do lesa a spozoroval pár dovadivých zvířat. Bylo to až příliž dokonalé, oba chlapci byli jako ve snu. Z ničeho nic tu sedí vedle sebe a nemetají po sobě kouzly a zatím nepadla ani jedna urážka.

„Co bude dál?“ šeplt tiše Draco a zadíval se do stejného místa jako Harry.

„Nevím... Nepřemýšlím o budoucnosti, nikdy nevím, co se může stát. Třeba budeš nejmocnější čaroděj pod slunce a pak tě přejede autobus a ani nevím jak. Život je složitý a navíc je jen jeden tak proč ho neprožít naplno?“

„To je přesně to, co se mi snaži otec vytlouct z hlavy. Ale nechci být stejný parchant jako on!“ Harry mlčel. Nevěděl co na to říct.

„Neříkám, že ho nemám rád, je to můj otec! Ale... Nechci udělat to, co se ode mě očekává... Nemůžu to udělat... Nechci!“

„Proto si teď tady?“ zeptal se Harry a znovu se podíval do jeho ocelových očí.

„To je jen jeden z důvodů.“ Harry jen kývl hlavou a opřel se o studenou kamenou zeď.

„Nikdo by nás neměl nutit do něčeho, co nechceme udělat a přesto vždy uděláne to, co po nás chtějí. Každý má něco. Každý říka jaký nejsem hrdina a přitom jsem se o tohle neprosil! Jsem jen pouhou loutkou a nic s tím nedokážu udělat. Možná proto jsem tady já...“

„Slova Nebelvíra,“ ušklíbl se Draco a taky se opřel. Bylo docela chladno, ale obou chlapcům bylo dobře. Byla to jedna z darů jednorožců.

„Nebelvíra? Co ty o mě vlastně víš? Nemůžeš soudit lidi podle toho v jaké jsou koleji. Já neměl být v Nebelvíru!“

„Neměl?“ zajímal se Draco.

„Moudrý klobouk mě tehdy chtěl poslat jinam, ale odmítl jsem a to jen z čiré hlouposti. Myslel jsem, že kvůli přátelům, ale byl jsem na omylu. Měl jsem ho poslechnout a možná by teď bylo vše jinak!“

„Kam jsi měl jít?“ Dracova zvědavost se opravdu nedala přehlédnout. Harry přimhouřil oči a pak se ušklíbl.

„Žere tě to, že to nevíš že?“

„Klidně mi to neříkej! Nepotřebuji to vědět!“ naštval se Zmijozelský princ a otočil se k němu zády.

„Stejně vím, že mi lžeš. Chceš to vědět!“ zasmál se Harry a chytil ho za rameno a otočil ho k sobě.

„Nedělej, že jsi uražený! Už dávno jsem tě prokoukl!“ Draco se ušklíbl, ale pak se taky rozesmál. Takhle se necítil už hrozně dlouho a dost ho překvapuje tohle podivné přátelství. Nikdy se necítil tak uvolněně jako teď. A přitom by ještě nedávno by za sebe nechal mluvit svou hůlku, ale teď se to změnilo. A to v ten okamžik, kdy pochopol, že jsou na tom stejně. Oba mají spackaný život jen tím, že se narodily ve špatný čas. Oba to v rodině neměli jednoduché a tak samo i ve škole. Malfoy je jméno a s ním souvisí i nadřazené chování a brutalita. A jméno Potter zase znamená slávu a to jen proto, že se jednomu černokněžníkovi nepovedlo pitomé kouzlo. Oba dva měli přátelé, kteří je zklamaly. Říká se, že přátelé si nevybíráš to oni tebe. A možná to donutilo spojit síly dvou úplně odlišných a přitom stejných osudů.

„A řekneš mi to?“ řekl s dokonalým úsměvem Draco.

„Zmijozel,“ řekl jako by nic Harry. Draco zůstal zaraženě sedět.

„To jako fakt? Ty jsi měl být v mé koleji? Páni! Tohle by bylo něco, kdyby se hrdina Potter dostal do naší koleje! Brumbála by z toho trefil šlak!“ Harry se tomu musel usmát. Možná kdyby kdysi nechal udělat kloubouk to co měl. Bylo by teď opravdu vše jiné. Nebyl by Brumbálová loutka a žil by normálně. Voldemort by ho tak moc neohrožoval, kdyby věděl, že jde v jeho stopách. Měl by větší šanci to pak s ním zkoncovat. A to jednou provždy. Ale nyní to musí udělat jinak.

Začínal věřit v sílu jednorožců i když zatím nevěděl, co to obnáší.

Seděli tam takhle asi hodinu, ani jednomu se nechtělo spát. Jen sledovali okolí. Byla tu tma, ale přesto viděli perfektně. Každý detail, každé zrnko prachu. Každý pohyb jednorožců i jiných zvířat. Ale nepřišlo jim to zvláštní. Asi to tak mělo být.

„Jak dlouho tu ještě budeme? Docela nuda...“

„Netuším, Draco,“ odpověděl mu Harry a Draco se ani nepozastavil nad tím oslovením. Přišlo mu to přirozené.

„Mám hlad...“

„Ježiši, Draco! To nedokážeš být ani chvíli potichu?“ Protočil oči v sloup a postavil se, aby se mohl protáhnout.

„Já za to nemůžu! Už jsem takový!“ bránil se Draco.

„Všiml jsem si a pak kdo je tady Nebelvír! V některých věcech by jsme si mohli podat ruce,“ řekl Harry a vydal se blíž k okraji, aby se podíval kam se jednorožci poděli. Draco ho následoval.

„Kam šli?“

„Kdybych to věděl, tak tu nestojím. Třeba jen museli odejít.“

„Nebo je to zkouška,“ napadlo Draca. Harry nad tím taky uvažoval. Ale o co jdu doopravdy jde, to mu nedocházelo. Možná si to jen nechtěl přiznat.

„Jdeme je najít?“

„To opravdu chceš jít semnou hloub do lesa? Bez ochrany a bez nikoho kdo ti pohlídá zadek?“ ušklíbl se Harry.

„Na to tu mám tebe,“ řekl jen Draco a vyšel z poza kouzla. Harry se divil jeho elánu. Takhle ho opravdu ještě nazažil.

„To určitě. Nemám určitě lepší věci na práci, než chránit tvůj zadek,“ řekl zvesela Harry a odbočil na pěšinku, která vedla severně do lesa.

„Odkdy se vlastně bavíme zrovna takhle? Kdyby nás tak viděl někdo ze školy, mysleli by si, že jsem si něčeho připili.“ Draco šel vedle Harryho a on se na něj podivně usmál. Draco nechápal, co v tom úsměvu bylo schované. Ale Harry to moc dobře věděl. Byl rád. Byl tak strašně rád, že tu s ním Draco je.

„Nezajímá mě jejich názor, je to naše věc ne?“ optal se Harry a odbočil a ani nevěděl kam. Něco mu říkalo, že tam má jít.

„Co vlastně jsme?“ zaptal se zničeho nic a to donutilo Harryho zastavit.

„Přátelé?“ navrh Harry a podíval se mu do očí. I kyž tu byla tma viděl ten podivný lesk.

„Tak jo!“ řekl Draco a nadáhl ruku. „Ahoj, já jsem Draco.“ Harry zmateně zamrkal, ale pak se usmál a ruku přijal.

„Harry.“

Bloudily lesem celou noc, ale na nikoho nenarazili. Na žádného živého ani mrtvého tvora. Když začalo svítat, byly unavení a celkově naštvaní. Ale přesto na sebe mluvili jako dva přátelé, kteří jen ztratili cestu. Snažili si pomáhat navzájem. Ale přesto jim to nešlo do hlavy.

„Kde myslíš, že jsme?“ zeptal se Draco.

„V lese?“ odpověděl celkem zoufale Harry a posadil se na kus mechu a opřel se o strom.

„To mě fakt nenapadlo!“ povzdechl si Draco a následoval Harryho příkladem.

„Měli bychom se vrátit.“

„To mě taky vůbec nenapdalo. Ale jak? Když nevíme kde jsme.“ Harry se rozhlédl kolem a všiml si, že to tu celkem poznává. Zamračil se.

„Draco?“

„Hm?“

„Myslím, že vím kde jsme!“ skoro vykřikl nadšeně Harry.

„V lese?“

„Nezačínej zas!“ zabručel na něj.

„Já si s tím lesem nezačal, to byl tvůj nápad.“

Harry se postavil a šel po malé a skoro neviditelné pěšince. Draco ha jako pokaždé následoval.

Asi po deseti minutách byli u kraje lesa a k nim prosvítalo slunce. Harry se nadšeně zasmál.

Oba dva vyšli do slunného dne s úsměvem na tváři. Stoupali společně k hradu a mlčeli. Nevěděli co najednou říct. Jak to bude dál? Co se bude dít? Co jednorožci? Proč odešli? Hlavy měli přeplněné těmito myšlenkami. Ale bylo jich ještě mnohem víc.

Na pozemcích byl doposud klid. Bylo ještě poněkud brzy a studenti určitě ještě spali. Vždyť byla dnes neděle. A podle tradic některých studentů. V neděli se nic nedělá a to hodlají dodržet.

„Takže...“ začal Harry, ale nevěděl, co má říct dál. Chtěl toho říct tolik, ale nevěděl kde začít.

„Takže...“ pokusil se začít Draco, ale také mu došla slova. Dívali se navzájem do očí a trpělivě čekali, co udělá ten druhý.

„Jdeš večer do lesa?“ zeptal se Harry. Draco se na něj usmál. On se usmál!

„Jestli půjdeš ty, tak klidně.“

„Tak tedy ahoj večer?“

„Hm... Tak ahoj!“ řekl ještě Draco a zmizel v chodbě Bradavického hradu. Harry osaměl, ale přesto byl neskonale šťastný. Takhle se necítil už velmi dlouho. Hřálo ho naprsou a po dlouhých měsících to tu začal mít zase rád. Teď měl důvod tu zůstat a neplánovat žádné zbabělé útěky. Bude tady a bude bojovat. Jak proti Voldemortovi tak proti každému kdo se mu postaví a nejen mu, ale i Dracovi.

Vyšel těch pár schodů a vydal se rovnou na snídani. Taky tu bylo poněkud prázdno. A ten kdo ho potkal se na něj díval poněkud divně. Přecejenom celou noc trajdal po lese, je špinavý. Unavený ale přesto si vykračuje zvesela.

Sedl si na kraj stolu a vzal si topinku s máslem a dýňový džus. Spokojeně přežvykoval a přemýšlel, co podniknou veřer. Tohle totiž musí ještě probrat. Jak se k němu má na veřejnosti chovat?

Vzal si druhou topinku a všiml si, že sál je už z velké části zaplněný. Ale nejvíc ho zaujal jeden ocelový pohled. Zvedl hlavu a lehce se na něj usmál. Draco mu úsměv oplatil, ale pak nasadil svou obvyklou Malfoyovskou masku. Harry se jen ušklíbl a dál pokračoval ve zdatné snídani.

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování