OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Temný stín - prolog

24.02.2011 (17:00) • sajsinka9 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 710×

Byla chladná noc. Zdálo se, že temnější než kdykoliv před tím. Zavřel jsem oči a začal vnímat onen chlad, který se mi rozléval po polonahém těle. Usmál jsem se, a přitom ubohém  pohybu jsem ucítil pachuť krve. Pěkně mně zřídili. Jako vždycky. Pohlédl jsem na své zakrvácené ruce. S uspokojením jsem mohl říci, že valná část krve nebyla moje. Zvedl jsem hlavu a pořádně se rozhlédl kolem. Byla tu, Temný stín, jak jsem ji pojmenoval. Uvědomil jsem si, že tahle situace je jako z nějakého amerického bijáku.

Znáte to… chlap v temné uličce proti němu horda chlapů v jasné přesile, docházejí mu síly, je zmlácený, krvácí a silný déšť mu moc nepomáhá. Připravili ho o všechno, co měl (i když, dobrá v mém případě jsem je já o to připravil první), ale přece jenom mu zbyla hrdost, bože, vždyť on je tu ten hrdina, tohle je jeho příběh! Však on sebere poslední zbytek sil a při úžasné dojemné hudbě se zvedá z mokré země, odplivává krev, která se mu nahromadila v ústech a s úsměvem se postaví jasné smrti čelem….

Ale věřte, tohle není můj případ. Nejsem hrdina, nemám odvahu a už vůbec, bože, vždyť v tomhle stavu jsem rád, že se držím na nohou.

Ale pokračujme v mém příběhu. Nechme chvilku tuhle scénku být a vysvětleme si, proč k ní vlastně dojde.

Mé jméno zatím není důležité, sám se sobě poslední dobou tak hnusím, že se neodvažuju nějak nazývat. Pravdou je, že jsem hráč. Obyčejný gambler. A z nějakého nepochopitelného důvodu velmi špatný, což v mém příběhu hraje značnou roli. Netuším proč, ale vždycky mám štěstí na hordu silných chlapů, kteří prohlédnou mé nenadále vítězství a vyřizují si se mnou účty v zadních uličkách oněch klubů, kde tak rád hraji. Ale díky příteli alkoholu, který je v posledních měsících mým neobyčejně věrným kamarádíčkem, skoro nic necítím.  Netuším, proč tohle dělám. Protože pokaždé následuje to samé… Rvačka, krev, pot a no dobrá někdy i slzy. Přijdu chudý, a odejdu jako chudý, ale s bonusem zmláceného těla. Mnozí z vás řeknou, že jsem obyčejná troska. Ano, jsem. Ale já jsem ztratil to nejcennější, co jsem kdy v životě měl a tohle všechno... to je útěcha, která mi pomáhá zapomenout.

Před pár týdny se mi ale stalo něco zvláštního, co mi změnilo můj dosavadní život z nejhroznější na hrozný. Ta samá situace jako dnes, ale konec se už začínal podobat nějakému mystery filmu. Stál jsem sám proti pár dobře naštvaným chlapům, kteří si se mnou chtěli vyřídit účty. Po kapsách měli peníze, které jsem defakto vyhrál já, ale bohužel, nějak jsem se nestihl vypařit dřív, než doslova objevili moje esa v rukávech. Zavřel jsem oči a byl jsem připravený.  Když netuším jak, přehnal se mi po obličeji lehký vánek, doprovázený zvláštní vůní, a to mě donutilo otevřít oči. Obrázku, který se přede mnou objevil, jsem jen těžko mohl uvěřit, ale ti chlapi, leželi na zemi a byli v bezvědomí.  Zmateně jsem se kolem sebe začal rozhlížet, ale nikde nikdo. Neuvěřil jsem, jaké mám štěstí a řekl jsem si, ať to byl kdokoliv, zachránil mi krk a taky jsem byl tu noc o pár set dolarů bohatší.

Moc jsem nad tím nepřemýšlel a šel jsem se opít. Za pár dní mě znovu ovládla ona touha a já si šel zahrát. I tentokrát se přese mě přehrnul temný stín a ony muže zlikvidoval. Na chvilku jsem měl pocit, že jsem ten temný stín zahlédl a ať to bylo cokoliv, bylo to stoprocentně blonďaté. Bohužel, byl jsem moc opilý, abych to mohl solidně posoudit.

Ale pravdou je, že se tahle situace, začala stávat rutinou. Velmi výhodnou rutinou. Temný stín si nedokázal nikdy pomoc.  Pokaždé rozzuřené muže zpacifikoval a já jsem vydělal. I když v posledních dnech mě nechával pořádně podusit, což mi znovu připomnělo ony muže, obry, dalo by se říct přede mnou a náš příběh se zase vrací zpátky do nemilé přítomnosti.

Začínal jsem trošku panikařit, když jeden z nich vytáhl baseballovou  pálku a druhý nůž. Vypadali velmi, velmi nazlobeně. Lehce řečeno. Znovu jsem se nadechl a nervózně se usmál. Kde sakra vězí? Věděl jsem, že mi tohle dělá naschvál. Při posledním „setkání“ jsem se pokoušel trochu konverzovat, ale zdálo se, že Temný stín je trochu vzteklejší a tak jsem toho raději nechal. Nechtěl jsem riskovat, že přijdu o svou tajemnou blonďatou ochranku.

Muži se začali přibližovat. Koutkem oka jsem zahlédl na střeše pohyb. Byla tady. Zatraceně. Věděl jsem to. Byla tu celou dobu, tak proč už nezasáhne.

„Ehm, mají zbraně a myslím, že se je nebojí použít!“ řekl jsem, doufající, že můj hlas jí vůbec neodhalí mojí stoupající nervozitu z oné situace.

Jeden z mužů se na mě zvláštně podíval a v tom pohledu jsem viděl svoje mrtvé tělo. Ta ale vážně musí být naštvaná. Znovu jsem vzhlédl, s myšlenkou, že to nejspíš bude naposledy, jsem konečně zahlédl blonďatou skvrnu, jak míří dolů. Zavřel jsem oči, protože z nějakého důvodu, jak jsem se naučil, nechtěla, abych jí viděl a po chviličce bylo po všem…

„Páni, už jsem si myslel, že mě v tom vážně necháš ženská!“ vykřikl jsem. „Blondie, vždyť měli zbraně! Mohli mě zabít a věř mi, vsadím se, že tady v temných ulicích New Yorku, hned tak nenajdeš ideálního člověka na zachraňování!“

Ač bylo hrobové ticho, věděl jsem, že tam pořád někde je. Byla se mnou pořád. Pronásledovala mě, a kdyby mi tolikrát nezachránila život, asi bych jí nějakým, ehm, magickým úřadům nahlásil za obtěžování? Ano jistě za těch pár týdnů, mi došlo, že zřejmě nebude člověkem. V prvních chvílích jsem to sváděl na alkohol, v druhých už jsem sázel na nádor mozku. Víte, takové přátelství s něčím nadpřirozeným má takových pět fází jako u rakoviny. Však víte: První fáze – odmítáni skutečnosti, druhá fáze – zlost, třetí fáze – vyjednávání za pomocí knihovny a internetu, čtvrtá fáze – deprese řešená alkoholem, pátá fáze – no konečně se s tím smíříte.

„Bože, koukni na mě! Mám zničený další šaty! A ještě k tomu všemu musí pršet. Bůh mě vážně nemá rád. Skutečně nemá. Jestli to nehodilo aspoň dvě stě dolarů… Vážně nebaví mě mlátit se za míň. A příště, byla bys tak laskavá a využila svoje úžasně rychlé pohybové schopnosti dřív, než potkám nějaké chlapy s pistolemi a doufám, že budeš zatraceně rychlejší než kulka, jinak to tvé úžasné zachraňování mé duše bude k ničemu a,“ bohužel, nestačil jsem to doříct, protože Temný stín se rozzuřeně prohnal po mé osobě a já měl pocit, jakoby mě přejel vlak.

„Páni,“ vyplivl jsem další krev, „ty máš vážně páru, příště…“

„Žádný další příště už nebude. Protože já končím se zjevně zbytečnou snahou zachraňovat ti tu tvou bídnou kůži!“

Ano, byla rozzlobená. Ale to byla vždycky. Věděl jsem, že jí to rychle přejde. Sebral jsem prachy a v rozedraném oblečení, v kterém bylo mé rozmlácené tělo, jsem se vydal k domovu. Doprovázela mě její vůně. Byla se mnou. Nedokázala dodržet slovo a nechránit mě a já si po každé  zadal, že přijdu na to, proč tohle všechno dělá.

Musím...

Autor: sajsinka9, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temný stín - prolog: