OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Beauty of Dark-Light - 12. kapitola

19.11.2015 (12:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1240×

Další den jsem se probudila s dobrou náladou, se zvláštním tušením, že možná tento den bude ještě lepší, než ten včerejší. Vstala jsem brzy, slunce ještě ani nevyšlo. Chvíli jsem byla zmatená, nechápala jsem, proč ležím na posteli obráceně, ale ve vteřině se mi vše vybavilo.

Pomalu jsem se posadila a podívala se, jestli je Tristan stále v pokoji. Pousmála jsem se, když jsem ho viděla, jak leží na zemi, své tmavé oči měl zavřené a tiše oddechoval. Bylo zvláštní vidět ho takhle, připadal mi mnohem zranitelnější, obyčejnější, víc bližší.

Znovu jsem si lehla, dívala se na strop nade mnou a vzpomínala na včerejší večer. Bylo opravdu krásné slyšet verše protkané láskou z Tristanových úst. Jako kdyby řekl nějaké kouzlo, díky kterému jsem se teď usmívala na prázdný strop, jako kdybych byla blázen. Zamilovaný blázen – jedna z možností.

A vlastně to ani nemuselo být kouzlo. Nebo bylo? Láska je svým způsobem kouzlo, a tím nechci říct, že bych náš vztah chtěla pojmenovat tímto abstraktem. Láska? To určitě ne.

Čím dál víc jsem ale začínala přemýšlet o tom, že všechno má nějaký hlubší význam. Všechno, co se stalo a bylo špatné, se možná stalo za účelem něčeho dobrého.

„To, že je Tristan tvůj manžel, má svůj význam – pro tebe i pro něj.“

„A jen kvůli nějakému významu mám být s někým, koho nemiluji?“

„Jsi si jistá, že k Tristanovi opravdu nic necítíš?“

Jak jsem si měla být jistá? Nebyla jsem si jistá ničím. Až moc jsem si uvědomovala ty dvě stránky v sobě, a teď nešlo o magii. Jednalo se o části mě, které milovaly jiné osoby, části, které žily rozdílné životy. Část, která směřovala ke světlu a nechtěla zapomenout na Adricka, a část, která se smířila s temnotou a začala tíhnout k Tristanovi. Jenže jak jsem si měla vybrat? Žádná z těch částí neměla navrch, byly si víceméně rovnocenné.

Tristan se začal převalovat, začínal se probouzet. Nechtěla jsem, aby věděl, že jsem vzhůru, tak jsem se rozhodla předstírat spánek. Nebylo to poprvé.

Zavřela jsem oči, nechala jsem ochabnout všechny svaly. Trochu jsem ještě pootočila hlavu, vlasy mi spadly přes obličej, vypadalo to mnohem věrohodněji, že spím.

Poslouchala jsem a snažila jsem se rozpoznat, představit si, co se právě děje, ale nešlo mi to moc dobře. Tristan byl až moc tichý, aby mě nevzbudil. Musela jsem se hodně ovládat, abych neotevřela zvědavostí oči a nepodívala se, co dělá.

Ucítila jsem lehký dotek na tváři. Tristan mi odhrnul vlasy z tváře – velmi jemně, jeho dotyk byl lehký jako vánek. Už jsem nevydržela to předstírání a pomalu jsem otevřela oči, jako kdybych se probouzela. Chtěla jsem vědět, jak zareaguje.

„Dobré ráno,“ řekla jsem a usmála se. Pro jednou jsem já překvapila jeho a ne on mě.

„Dobré ráno,“ odvětil.

„Když jsi mě uspal, řekl sis, že mě i vzbudíš?“ zeptala jsem se.

„Ne. Nechtěl jsem tě vzbudit.“

„Vážně? To je škoda, už jsem tě chtěla pochválit, že se ti to povedlo.“

Podařilo se mi ho rozesmát, a to byl výkon, protože já po ránu vtipná nebývám.

„Budu si to pamatovat pro příště.“

Otočil se, šel směrem ke koupelně.

„Příště? Připrav se na to, že příště nemusím být tak milá jako dnes,“ upozornila jsem ho a posadila se na posteli.

Zůstal zamyšleně stát, pak se s úsměvem otočil na mě a zeptal se: „Ty jsi dnes milá?“

No počkej! Chovám se, jak nejlíp umím, a on o tom ještě pochybuje? Vzala jsem polštář, na kterém jsem spala, a hodila ho po něm. Mířila jsem dobře, ale on ho chytil a hodil mi ho zpět. Neměla jsem tak dobrý postřeh, polštář mi vyklouzl a skončil na zemi.

„Ne, už nejsem milá!“ zavolala jsem za ním, než se zbaběle zavřel v koupelně.

Nebyla jsem ani milá, ani veselá. Dokázal moji náladu úplně od základů změnit. A přitom si se mnou jen zahrával. Řekl to schválně, ví, jak se chovám, určitě si všiml, že jsem tak neuvěřitelně milá, jako kdyby mě vyměnili.

Plácla jsem sebou zpátky na postel a rozesmála se. Chovali jsme se jako děti. Nebo… jako dva lidé, kteří se škádlí, kteří… jsou zamilovaní.

Po snídani jsem šla do pokoje, abych udělala jednu neodkladnou věc. Nechtěla jsem s otcem mluvit přímo, ale věděla jsem, že by bylo správné dát mu o sobě vědět. Ano, nezodpovědnost, jedna z mých dalších vlastností, na které nejsem hrdá. Táta měl o mě určitě strach, jak jsem ho znala.

Napsala jsem mu krátký vzkaz na kus papíru:

Ahoj tati,

omlouvám se Ti, že jsem se neozvala dřív, ale neměla jsem sílu. Řekla jsem Adrickovi pravdu, ale to Ty asi víš. Nebylo to pro mě lehké, raději bych se s ním rozloučila z očí do očí. Teď už je to jedno, nikdy ho neuvidím.

Věci tady probíhají docela normálně, všechno se docela ustálilo a já se mám dobře. Stejně mi ale chybíš. Nedokážu si představit, že Tě už možná neuvidím, je to krutá daň temných zákonů a té smlouvy, kterou jsme museli dodržet.

Myslím na Tebe, doufám, že se máš dobře.

Tvá Lena

Přeložila jsem papír nadvakrát a pak jsem se zarazila. Nemusela jsem vlastně shánět sirky, abych ho zapálila. Že by temnota měla i své klady?

Soustředila jsem se na své schopnosti a přinutila jsem papír ve své ruce vzplát. Nejdřív to šlo pomalu, ale po chvíli pohltil velký plamen vše, co jsem držela, a zmizel stejně rychle, jako se objevil, nepopálil mě.

Tahle ohnivá pošta byl docela rychlý způsob, jak poslat zprávu na místo, které jste znali. Ale vázala se jen na místo. Nemohli jste takový vzkaz poslat osobě, o které jste nevěděli, kde je. Proto mě Adrick nemohl kontaktovat jinak, než přes moderní techniku. Nebo by se sem musel dostat.

Hodně jsem o Adrickovi poslední dobou přemýšlela. Mohl brát mou svatbu jako zradu? Že jsem se vdala za jiného, protože jsem musela? Jak by asi vypadal můj život teď, kdybych byla stále v Californii? Byl by určitě úplně jiný. Měla bych starosti s tím, že se musím učit na testy, nebo že nemám žádné šaty na nejbližší party.

Určitě bych ale neřešila vnitřní rozkol způsobený dvěma muži.

Po odpoledni, které jsem strávila venku ukrytá ve stínu se svou nejmilejší knihou, jsem se vrátila do pokoje. Hned poté, co jsem otevřela dveře, první věc, která mě upoutala, byl jakýsi balíček na posteli. Světlý papír se dal jen stěží přehlédnout na tmavočerveném povlečení.

Zvědavě jsem si ho hned šla prohlédnout. Nebylo to nic pevného, spíš to vypadalo jako nějaké zabalené oblečení. Hrozně moc mě zajímalo, co to je, takže jsem začala velice opatrně rozbalovat papír. Musela jsem se hodně snažit, abych pak mohla zamaskovat stopy po své zvědavosti.

Každá špatnost je asi předem odsouzena k tomu, aby na ni někdo přišel, takže i v tomto případě se otevřely dveře a do pokoje vešel Tristan. A uviděl mě, jak se snažím rozbalit tu tajemnou věc, která určitě nepatřila mně. Ačkoli nevypadal naštvaně, rychle jsem se snažila vymyslet, co řeknu, jak vysvětlím, co dělám. V rychlém proudu myšlenek jsem ze sebe dostala jen jednu větu.

„Promiň, já jsem nechtěla…“ řekla jsem a tvářila se provinile.

„Já se nezlobím,“ řekl a usmál se. „Je to pro tebe.“

„Pro mě?“ ujišťovala jsem se.

Přikývl.

„Od tebe?“

Když to bylo pro mě, nemusela jsem být už tolik opatrná při rozbalování, takže jsem rychle rozlepila papír a vytáhla, co bylo uvnitř.

Netušila jsem, čím jsem si tenhle dárek zasloužila, ale musela jsem uznat, že se mi Tristan trefil do vkusu. Nebesky modré šaty s červenými a bílými květy nebyly jen posledním módním trendem, patřily i do mého stylu oblékání. Přemýšlela jsem, jestli je vážně vybíral sám, nebo mu někdo poradil. Odkdy se chlapi vyznají v módě? Neměla bych začít podezřívat i Igraine?

„Děkuju,“ řekla jsem a smazala si z tváře ten příliš nadšený výraz. Nemusel vidět, jak moc mě to potěšilo.

„Není zač. Líbí se ti?“

„Ano, jsou moc hezké,“ řekla jsem a usmála se. „Dneska jsi doma brzy. Děje se něco?“

„Ne,“ odvětil, překvapený, že se ho ptám na práci. „Firma, se kterou jsme měli mít jednání, schůzku zrušila, takže jsem skončil dřív.“

„Aha.“ Stála jsem před zrcadlem, šaty před sebou, a zkoumala jsem, jestli a jak mi budou slušet.

„Co je to?“

Otočila jsem se na Tristana, který držel v ruce přeložený list papíru s ohořelými okraji. Odhodila jsem šaty na postel a vytrhla mu papír z ruky. Doufala jsem, že Tristana neurazí, že je mi dražší kus papíru než dárek od něj.

„To je od táty,“ řekla jsem a rozložila papír.

Leno,

rozhodně uznávám, že ses mi mohla ozvat dřív, měl jsem o Tebe hrozný strach. O Tobě a Adrickovi vím, stále se na Tebe ptá. Už pomalu ani nevím, co mu mám odpovídat. Také Tě hledala Meryem. Vypadá to, že ani jí jsi neřekla o své svatbě.

Svatba není jen problém, který jsi ty nevyřešila mezi svými přáteli. Ani v rodině jsme se nesetkali s pochopením. Abbott, tvůj strýc, se mnou přestal komunikovat, protože jsme se spojili s temnem. Ani si neuvědomil, že mohl být na mém místě, nebýt tebe. Mohl to být on, kdo by musel vdávat svou dceru, Jori, do temné rodiny.

Nemysli na vzdálenost mezi námi. Doufej v to, že se setkáme. Věř tomu a splní se Ti to.

Táta

Já vážně musím začít víc přemýšlet. Táta za mě musel řešit moje problémy. Musí se potýkat s Adrickem i s Meryem, mou nejlepší kamarádkou v Californii. Vdala jsem se, vypadla jsem z domu a stejně má se mnou otec víc starostí, než kdybych byla pořád u něj. Zítra asi zapnu mobil a všechno vyřeším. Nemůžu všechno nechávat jen na něm.

Nepřekvapilo mě, že Abbott zareagoval takhle. Jen mi to od něj přišlo docela hnusné. Vždyť je to bratr mého otce! Já občas jednám nelogicky, ale na něj vážně nemám.

„Špatné zprávy?“ zeptal se Tristan, když viděl, jak se na dopis mračím.

„Ne. Tedy vlastně ano,“ přiznala jsem „Problémy doma. Lidé, co se nikdy nepoučí a nevidí, jaké mají štěstí,“ konstatovala jsem.

„Můžu?“ natáhl ruku pro list, aby se podíval, co mi otec píše. Nebylo tam nic tajného, takže jsem mu ho s klidem předala. Rychle ho přelétl očima a pak se zeptal: „Adrick a Meryem jsou tví přátelé?“

„Ano, moji nejlepší přátelé,“ objasnila jsem. „Neřekla jsem jim, že se budu vdávat. Pořád jsem doufala, že se třeba něco změní.“

„To jsme doufali všichni.“

Vrátil mi dopis, otočil se a odcházel pryč.

„Kam jdeš?“ zeptala jsem se. „Jestli to můžu vědět,“ dodala jsem rychle.

Otočil se a podíval se na mě.

„Pojď se mnou,“ řekl.

Odložila jsem dopis na stolek a usmála se. Těšilo mě, že možná objevím něco nového v tomhle monotónním životě. Tiše jsem následovala Tristana, tentokrát už bez otázek.

Vyšli jsme na terasu a šli po schodech až dolů. Tam Tristan zamířil k bráně a já ho následovala. Před domem jsme zahnuli doprava a šli směrem za dům. Zdálo se, že je tam ještě nějaký přístavek, který je přístupný jen zvenku. Byla tam další brána podobná té u domu, jen o něco menší.

Tristan vešel dovnitř, přes něj jsem neviděla, co je uvnitř. Nevěděla jsem, co mě čeká, snažila jsem se být připravená na všechno. A nakonec se ukázalo, že je to jen koňská stáj, v které byl krásný hnědý hřebec. Před stájí byl malý prostor porostlý zelenou trávou. Tristan šel dál, ale já jsem zůstala zdráhavě stát u dveří.

Naznačil mi, že klidně můžu jít blíž, nikdy jsem na tyhle hranice nevěřila, takže bych drze šla i bez vyzvání, ale… bylo tu to ale. Koní jsem se tak trochu bála. Odvážila jsem se udělat pár kroků dopředu.

„Je krásný,“ řekla jsem, ale stále jsem je pozorovala z dost velké vzdálenosti. „Je tvůj?“

„Ano.“

„Holubi, kůň, jaké zvíře u tebe objevím příště?“ položila jsem napůl řečnickou otázku.

„Už žádné. Ale je pravda, že dřív jsem jich měl víc.“

„A teď?“

„Nemám tolik času.“

„Aha,“ pochopila jsem. „To já jsem všechny svoje domácí mazlíčky měla dost krátce. Asi nejsem typ člověka, který se musí o někoho starat.“

„To si nemyslím. Spíš jsi tehdy nebyla připravená se o někoho starat.“

Tehdy? Občas mi i teď připadá, že se ani neumím postarat sama o sebe. Neumím vyřešit svoje vztahy a neumím ovládat svoje emoce a často říkám, co si myslím, než si promyslím, jaký to bude mít dopad.

„Nepůjdeš blíž? Zdá se mi, že Arrow by tě moc rád poznal.“

Jít blíž k Tristanovi, na to bych možná kývla. Ale ten kůň, ať už byl krásný, jak chtěl, bála jsem se ho. Měla jsem před ním respekt.

„No, já…“ Snažila jsem se přijít na vhodnou výmluvu, ale nic mě nenapadalo. Měla jsem v hlavě úplně vymeteno.

Tristan se usmál (to ještě více pomohlo mému vymytému mozku) a šel blíž ke mně.

„Nemusíš se ho bát, nic ti neudělá.“ Vzal mě za ruku a vedl mě k Arrowovi. Přivedl mě až k němu a nepouštěl mě. Mohl tušit, že kdyby to udělal, asi bych vzala nohy na ramena? „Zkus si ho pohladit.“

Pohladit? Tristan to myslel vážně. Měl mě v hrsti, nechtěla jsem před ním vypadat jako strašpytel. Opatrně jsem natahovala ruku ke koni, připravená ucuknout, pokud by udělal nějaký nečekaný pohyb. Nestalo se tak a já jsem ho pohladila po bílé lysině.

„Líbíš se mu.“

„To ty takhle poznáš?“ zeptala jsem se.

„Je to vidět. Kdyby tomu tak nebylo, nechal by se pohladit jednou, ale pak už ne.“

Nevěděla jsem, jestli mu věřit, nebo ne. Strach mě už přešel, Arrow byl opravdu milý a nic mi neudělal, jak Tristan slíbil.

„Nevím, proč jsem se bála. Je milý.“

„Jela jsi už někdy na koni?“

„Já? Ne, já jsem se jich dřív tak trochu bála.“

„Možná teď přišel čas to vyzkoušet.“

„Teď? C-co?“

„Není to nic těžkého. Tady se chyť,“ řekl a dal mi ruce na přední část sedla, kterou jsem neuměla pojmenovat. „Nohu dej do třmenu a vytáhni se nahoru.“

„Víš, umíš to krásně popsat, pochopila jsem to, ale s tou realizací to bude horší,“ varovala jsem ho předtím, než jsem se vrhla na svůj první pokus. Překvapivě to nebylo zas tak těžké, nikomu jsem neublížila, ani sobě ne.

Spatřila jsem svět z koňského hřbetu a bylo to hezké. Bylo to něco nového, ale moje obavy byly zbytečné, nebylo to nic strašidelného.

„Arrowe, vypadá to, že dnes pojedeme na projížďku ve třech.“

Hladila jsem Arrowa po hřívě, takže jsem si ani nevšimla toho krátkého momentu, kdy Tristan vysedl na koně a objevil se za mnou.

„Co to děláš? Jsme tu dva, nejsme pro něj příliš těžcí?“

„Na mě je zvyklý, a ty? Jsi lehká jako peříčko, ani tě necítí.“

Peříčko? Doslova určitě ne. Ale nic jsem nenamítala. Koneckonců, Tristan už věděl, jak se pronesu. Asi jsem podle něj byla lehká. Při pohledu na jeho paže se nebylo čemu divit.

Vzal do rukou uzdu a otočil nás směrem k bráně.

Jet na koni vlastně nebylo nic těžkého, pokud jste nejeli sami. Upřímně, já jsem se jen vezla. Dívala jsem se kolem na krajinu, všechno jsem nechávala na Tristanovi. Co jiného měla dělat taková nezkušená osoba, jako jsem byla já?

„A kam jedeme?“ zeptala jsem se po chvíli ticha, kdy jsme si byli velmi blízko, cítila jsem Tristanovo teplo, které mě hřálo víc než sluneční paprsky na kůži.

„To je překvapení.“

„Překvapení,“ zopakovala jsem a zasmála se. Otočila jsem hlavu, abych na něj alespoň trochu viděla. „Proč mám takový pocit, že jsi tohle plánoval?“

„Nemám tušení,“ odpověděl a tajemně se usmál.

Nejdřív šaty a teď tohle. Bylo s podivem, že se mi ještě nekouřilo z hlavy, jak hořečnatě jsem přemýšlela, co tímhle vším může zamýšlet. Nebo jen hledám poklad na nesprávném místě? Hledám něco na místě, kde nic není?

Krajina kolem nás se začala měnit. Mezi pískem a kamením se začalo objevovat více zelených rostlin, sice pouštních, ale i to byl život na nehostinném místě. Jasné oranžové, červené a růžové květy opuncií, juky, které vrhaly jen malý stín na místa, kde skoro celý den svítilo slunce. Přijeli jsme do malé oázy, na místo, kde poušť ztrácela svou moc.

Tristan sesedl z koně a pak pomohl i mně dolů. Byl to nezvyk znovu stát na vlastních nohách.

„Je tu hezky,“ řekla jsem a plně vdechla vůni toho místa. Vzdáleně mi něco připomínalo, jako kdybych tu už byla, ve snu.

„Ano, je tu příjemně. Mám tohle místo rád.“

„Máš pro to nějaký zvláštní důvod?“

„Chodili jsme sem s Igraine, když jsme byli malí. I když rodiče z toho nebyli nadšení.“

„Proč ne?“

„Bylo tu jezero. Přes zimu tu vždy bylo až do května. Ale už dlouho tu není. Několik let.“

Bylo pro mě těžké přestavit si tady v té poušti jezero, i když jsem věděla, že takové věci jsou možné. Škoda, že tu ta vodní plocha nebyla teď. Vidět, jak se západ slunce odráží na vodní hladině, by bylo dokonalé. Romantická scéna jako z filmu. Ale opravdový život má k dokonalému filmu daleko.

I když se mezi námi najdou dokonalí muži a dokonalé ženy, dokonalé lásky, manželství bez hádek, lidé, kteří se netrápí penězi a dluhy, lidé, kteří mají rádi život, šťastné konce, v opravdovém světě má tohle všechno i opačnou stranu. To je to smutné na realitě. A zároveň to krásné, protože nic není stejné, všechno je jedinečné.

„Napadla mě jedna věc, kterou bych ti chtěl říct, ale nevím, jestli je správné ji říct.“

Podívala jsem se na něj a čekala jsem, co řekne. Nevyzvala jsem ho, jen jsem mlčela. Pro jistotu, abych svými slovy zase něco nezkazila.

„Nebyl jsem rád a nesouhlasil jsem, přesto ale jsem teď rád, že jsem tě potkal. A jsem rád, že jsem teď tady s tebou.“

Trvalo mi chvíli, než jsem si uvědomila, že na něj zírám s pootevřenými ústy, zkamenělá, jako kdyby jeho oči měly moc Medusy. Sklopila jsem zrak, když mému mozku došlo, co ta slova znamenala. Ničemu to ale nepomohlo. Jen jsem byla ještě zmatenější. Teď už jsem si vůbec nebyla jistá, kam a komu patřím. Definitivně jsem se rozdělila na dvě části, které mezi sebou začnou dřív nebo později válčit.

„Nevrátíme se? Začíná být zima,“ řekla jsem, když zavál chladný vítr od severozápadu.

„Dobře,“ souhlasil. V jeho hlase bylo slyšet zklamáni, že jsem nijak neokomentovala jeho slova.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Beauty of Dark-Light - 12. kapitola: