OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Beauty of Dark-Light - 13. kapitola

23.11.2015 (14:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1216×

Domů jsme se vraceli pěšky. Slunce nám svítilo do zad a Arrowa jsme vedli mezi sebou. Nemluvili jsme, alespoň myslím, že ne. Já jsem byla příliš zamyšlená, a jestli mi Tristan něco říkal, tak jsem ho vůbec nevnímala. Nastavená na autopilota jsem kráčela dopředu, krok za krokem a v hlavě jsem měla milion myšlenek.

Vždy jsem věděla, že city patří pod správu srdce a mozek jim do toho obyčejně nemá co kecat. Jen se pozastavuje nad tím, co člověk vlastně dokáže cítit. Co všechno umí překousnout, co všechno odpustí jen proto, že ví, že dvě duše jsou spřízněné a musí být spolu. S nikým jiným by totiž tak šťastné nebyly.

„Ani jsem si neuvědomila, jak moc tady přemýšlím,“ řekla jsem nahlas, jen co mě ta myšlenka napadla. „Asi jsem konečně pochopila, co máš na tomhle místě tak rád.“

„Konečně jsi pochopila ticho?“

„Asi ano,“ usmála jsem se. „Čím déle jsem tady, tím více chápu tenhle svět, tohle místo a lidi v něm.“

„A zdá se, že už jsi i změnila svůj názor na temnotu, respektive temné čaroděje.“

„Možná trochu,“ usmála jsem se.

Blížili jsme se k domu, slunce bylo už za obzorem, ale obloha byla zbarvena barvami duhy. Stále tu bylo dost světla. Dovedli jsme Arrowa zpět do stáje, nechal se ode mě dlouho hladit, než jsme mohli odejít. Já jsem také nechtěla jít pryč, v jeho přítomnosti jsem nacházela zvláštní klid. Stejně jsme ale museli odejít, nemohli jsme zůstat celou noc ve stáji.

„A co budeme dělat teď?“ zeptala jsem se, když jsme procházeli branou do domu.

„Já navrhuji, že bychom se mohli navečeřet, co říkáš?“

„Tak dobře,“ souhlasila jsem.

Vešli jsme dovnitř a hned jsme uslyšeli hlas Tristanovy matky Camelie.

„Ne, nechápu to. Jak jsi mohla?“

Podívali jsme se na sebe s Tristanem ve stejný moment. Oba zmatení, stejně jako Camelia jsme nic nechápali.

„Co se děje?“ řekla jsem nahlas otázku, kterou jsme si kladli oba.

Neodpověděl, šel rovnou do našeho patra, kde byla Camelia. A také Igraine s nečekanou návštěvou. Toho muže jsem nikdy neviděla, ale drželi se s Igraine za ruce, takže jsem usuzovala, že to bude Peter, Igrainin přítel, o kterém jsem zatím věděla jen já. A teď zřejmě i Camelia.

„Jak ses mohla opovážit? Buď ráda, že se toho nedožil otec. Jak můžeme snést takovou hanbu? Je to jen obyčejný člověk!“

„No a? To je to pro tebe tak moc důležité?“ ptala se nechápavě Igraine.

Přišli jsme s Tristanem mezi ně, zrovna v této části rozhovoru.

„Tristane,“ oslovila ho matka.

Igraine nic neřekla, jen se na bratra vystrašeně podívala a čekala, že ji zachrání.

„Co se tu děje?“

„Igraine přivedla tohoto mladého muže a představila mi ho jako svého přítele. Přítele, o kterém jsme neměli tušení, a prý ji požádal o ruku.“

„Vážně?“ neudržela jsem svůj údiv jen ve svých myšlenkách. Zdálo se, že to mezi nimi bylo vážnější, než jsem si myslela. Že by mi lhala o tom, že se znají jen půl roku? I to je dost možné.

Usmála jsem se povzbudivě na Petera a Igraine. Teď, když přišel Tristan, tak už to bude určitě v pořádku. On Igraine pomůže, věřila jsem mu.

„A v čem je problém?“ zeptal se Tristan, který tušil, že něco není v pořádku, pokud je jeho matka takto rozlícená.

„Je to jen člověk. Obyčejný člověk, nepatří ani ke světlým, ani k temným. A Igraine čeká, že jim dám požehnání!“

„Miluji ho!“ přerušila matku Igraine.

„To ale nemůžeš! Nemůžeš být s ním!“

A bylo to tady. Všechny karty byly vyloženy na stůl. Tedy skoro všechny. Peter se postavil před Tristana a představil se mu.

„Já jsem Peter Blackburn.“

Natáhl k Tristanovi ruku. Ten chvíli zaváhal, jako kdyby přemýšlel, jestli má na toto gesto reagovat podle pravidel slušného chování. Nakonec mu stiskl ruku bez jediného slova.

„Bratře, vím, že podle našich zákonů a zvyků je tohle špatné,“ promluvila do ticha Igraine. „Ale jsou věci, které vládnou nad všemi zákony. Věci, které nikdo z nás nedokáže ovládat a bojovat s nimi.“

„Máš pravdu, Igraine,“ přitakal Tristan. „Podle našich zákonů je tohle špatně. A v tomto ohledu musím souhlasit s matkou.“

„Co?“ vložila jsem se do jejich rozhovoru. „Ty jsi na její straně?“

„Nepleť se do toho, Leno.“

„Budu se do toho plést!“

„Leno.“ Obrátil svou tvář ke mně a řekl temným hlasem mé jméno. Musela jsem se kousnout do jazyka, abych mu nic neřekla.

„Bude lepší, když odejdete, pane Blackburne,“ řekla zdvořile Camelia, ale očima metala blesky.

Igraine se chytla Petera ještě křečovitěji, nechtěla ho nechat jít.

„Mami, prosím.“ V Igraininých očích se třpytily velké slzy, které pomalu přetekly a stékaly jí po tvářích.

„Co se tím změní, když teď Petera pošlete pryč, hm?“ zeptala jsem se Camelie a zároveň i Tristana. „Myslíte si, že Igraine jen tak zapomene? Takhle to nefunguje. Jen jí ubližujete.“

„Řekla jsem ne! Nemůžeš být s ním. Zákony se budou ctít.“

Camelia udělala rukama před sebou několik kruhů, které mířila na Petera.

„Ne!“ slyšela jsem říct Igraine, než Peter zmizel, jako by se přemístil, což samozřejmě neuměl. Doufala jsem, že mu Camelia neudělala nic hrozného, že ho nijak nezranila nebo něco podobného. Igraine byla otřesená, ale kdyby to bylo vážné, myslím, že by reagovala jinak, takže jsem se trochu uklidnila.

Zdrcená dívka se dívala střídavě na svého bratra a svou matku. Po tvářích jí tekly slzy. Nedokázala jsem určit, jestli je víc smutná, nebo naštvaná. Nic neřekla. Otočila se zády ke své rodině a rozeběhla se po schodech do svého pokoje.

„Igraine!“ zavolala jsem za ní, ale bylo už pozdě. „Doufám, že jste teď spokojení,“ obrátila jsem se na Tristana a Cameliu.

Nechápala jsem, jak mohli Igraine takhle ublížit. Matka svojí dceři, bratr své sestře. Jako kdyby nebyli jedna rodina a nějaké přihlouplé zákony si ctili víc než lásku.

Rozeběhla jsem se po schodech nahoru za Igraine. Věděla jsem, že bude u sebe v pokoji. Opatrně jsem otevírala dveře, když jsem vstupovala dovnitř, nevěděla jsem, v jaké bude náladě.

„Jdi pryč, Leno,“ uslyšela jsem její zavzlykání.

„Igraine…“

„Řekla jsem, že máš jít pryč,“ řekla o něco důrazněji.

Ležela na posteli, schoulená do klubíčka ruce měla složené pod hlavou. Rozhodla jsem se ji neposlouchat a šla jsem k ní. Sedla jsem si na kraj postele a pohladila ji po vlasech.

„Nenávidím je,“ zašeptala. „Nezajímá je, jak se lidi cítí, jen si ctí zákony. Myslela jsem, že mě bude bratr chápat, ale zmýlila jsem se. I on se postavil proti mně. A ty, která mě znáš nejkratší dobu, ses postavila za mě a za Petera. Je to pochopitelné? Pro mě ne.“

„Já vím. Je to hrozné, co ti udělali. Jako kdyby jim na tobě vůbec nezáleželo.“

„To ne, záleží jim na mně. Ale hodnotí všechno podle svých měřítek. Teď se jen bojím, že udělám něco, čeho budu později litovat.“

Posadila se na posteli, vážně se na mě podívala. „Měla bys raději jít.“

„Nepůjdu,“ odmítla jsem a vzala ji za ruce. Byly neuvěřitelně studené, trochu se třásly. „Kamarádky se nikdy neopouštějí. Hlavně ne v takové chvíli, když vím, že mě potřebuješ.“

„Já vím a moc si toho cením. Ale ty nevíš, co člověk jako já dokáže.“

Nelíbilo se mi to, co říkala. Nechápala jsem, kam přesně míří, čeho se přesně bojí, ale určitě to na ní zanechalo stopu, jizvu. A bylo pro ni těžké, odhalit ji někomu.

„Nechceš mi to trochu víc přiblížit?“ zkusila jsem nesmělou otázku.

„Snad jindy. Teď o tom nechci mluvit. Chci být raději sama.“

„Tak dobře,“ souhlasila jsem nakonec. „Ale kdybys něco potřebovala…“

„Vím, kde si tě najít. Předpokládám, že neutečeš.“

„To je správný předpoklad,“ řekla jsem a pousmála se tomu vtipu. Zvedla jsem se z postele a pomalu jsem odcházela.

„Igraine,“ řekla jsem ještě, než jsem za sebou zavřela dveře, „tohle nemusí být konec. Není to konec. Ty a Peter budete spolu.“

Igraine se pousmála, byl to spíš jen úšklebek, nevěřila tomu, co jsem říkala. A upřímně, ani já jsem tomu moc nevěřila, ale moc jsem se snažila.

Scházela jsem dolů do svého pokoje a neviděla jsem ani svou dokonalou tchýni a ani Tristana. Oba se někam vypařili a mně bylo úplně jedno kam. Neměla jsem náladu ani na jednoho z nich. Nejspíš bych jim pořádně sáhla do svědomí místo Igraine. Ona jen v tichosti přijala to, co jí bylo řečeno a nijak s tím nebojovala.

Tenhle den byl jedním z těch náročnějších, takže jsem si lehala do postele hodně unavená. A také s hlavou plnou myšlenek. Zdálo se mi neuvěřitelné, jak se Tristan zachoval. Byla jsem na něj naštvaná i za Igraine. Ale to, co jsem cítila, nebyl jen hněv. Byla to i lítost, že jsem se v něm tolik spletla. Hlavně potom, co se dneska stalo.

„Nebyl jsem rád a nesouhlasil jsem, přesto ale jsem teď rád, že jsem tě potkal. A jsem rád, že jsem teď tady s tebou.“

Nemohla jsem jeho slova dostat z hlavy. Ani ty jeho oči, které tak zářily, když se na mě díval. A pak se všechno zkazilo. Všechno teplo, kterým mě naplnil, nahradil chlad, jako když v zimě otevřete okna ve vytopené místnosti.

Nechápala jsem to. Vždy, když jsem k Tristanovi začínala pociťovat větší… náklonnost, zvrtlo se to a já ho zase začala nenávidět. Pořád se to kazilo a já jsem byla jako na houpačce. Mám ráda Tristana, nenávidím Tristana, takhle pořád dokola.

Dveře do pokoje se pomalu otevřely a vešel Tristan. Viděl, že ležím v posteli a nebylo rozsvíceno, takže si myslel, že už asi spím. Přistoupil k prádelníku a vyndal si svoje věci na spaní.

Rozhodla jsem se ho informovat o tom, že nespím, a hlavně o tom, co si myslím. Posadila jsem se a zeptala se ho: „Jsi už spokojený?“

„Leno,“ řekl mé jméno, ale neotočil se na mě. „Nerozumíš tomu, proč jsem to udělal.“

„Samozřejmě, že nerozumím. Já jsem tady vždy pokládána za tu hloupou, které se musí všechno vysvětlovat a ke které se všichni chováte, jako by byla malé dítě.“

Zvedla jsem se a šla k němu, abych mu viděla do tváře.

„Proč jsi to udělal?“ zeptala jsem se a měřila si ho pohledem. „To ti na Igraine vůbec nezáleží? To je ti úplně ukradená?“

„To ne,“ odpověděl.

„Tak co to mělo znamenat? Chápu, že se takhle zachováš ke mně, že se takhle zachováš k cizím lidem, ale ke své vlastní sestře? Nevím, jestli jsi tak bezcitný, že nechceš, aby byla tvá sestra šťastná, nebo tak bezmocný, že se ani nedokážeš postavit své matce a těm přihlouplým zákonům. Co je to za pravidlo, že by čarodějka nemohla žít s obyčejným člověkem? Jen proto, že nemá schopnosti, jí není hoden? Nebo jak to vysvětlíš?“

Chvíli to vypadalo, že mi to vysvětlí, ale pak to vzdal. Jako kdyby nemělo smysl mi něco vysvětlovat. To mě docela urazilo. A také donutilo se do něj obout ještě víc.

„Ano! Jen si mlč,“ podpořila jsem ho ironicky. „Tím se určitě všechno vyřeší.“

Vzal si svoje věci a odešel pryč z pokoje, ani se na mě nepodíval.

„A ještě líp! Uteč přede mnou. Ale před tím, co jsi Igraine udělal, neutečeš!“

Zabouchl za sebou dveře, očividně se měl dost co ovládat, aby se se mnou nezačal hádat.

Další den jsem místo snídaně šla hned za Igraine. Zaklepala jsem na dveře od jejího pokoje a zevnitř se ozvalo tiché: „Dále.“

Opatrně jsem otevřela dveře, podobně jako včera. Zastavila jsem se na prahu dveří a nebyla schopná se pohnout. Igrainin pokoj se od základů změnil. Pastelové barvy vystřídala černá a šedá. Všechno bylo vzorně uklizené, žádný studentský nepořádek nebylo nikde vidět. Bylo to příliš nastrojené, neosobní, okamžitě jsem poznala, že se něco děje.

Sama Igraine měla jednoduché černé šaty, docela dost dlouhé na dnešní dobu.

„Igraine?“

„Toho si nevšímej,“ řekla mi. Seděla na posteli, vedle sebe měla položený svůj mobil. Kolem postele byly dokola rozloženy svíčky, které nyní už nehořely, ale vypadalo to, jako kdyby hořely celou noc.

Přišla jsem k ní a sedla si na kraj černě povlečené postele.

„Jak se máš?“ zeptala jsem se, i když ta otázka byla zbytečná. Stačilo se podívat kolem sebe.

„Mizerně,“ odpověděla po pravdě Igraine. „Jsem hrozně unavená. Moc jsem toho nenaspala, dost jsem kouzlila. Pro jistotu. Ale to není to, co mě trápí nejvíc.“

Zvedla mobil a podívala se na display. Pak ho jen znechuceně znovu odhodila na postel.

„Peter se mnou nemluví. Nebere mi telefon, neodpovídá mi na zprávy. Od doby, co ho matka přemístila pryč, o něm nic nevím.“

„Tak jdi ty za ním. Přeci víš, kde bydlí. Stačí, když se přemístíš.“

„Nemůžu. Matka mi nevěří, chce mě mít pod dohledem. Kolem domu je štít, nepustí mě ven.“

„Štít? Něco jako temnočarodějská obdoba domácího vězení? Jsi plnoletá, nemá právo tohle dělat.“

„Je to moje matka,“ řekla Igraine a chtěla tím vysvětlit všechno. „Její slovo má váhu. Ani ty ses nevzepřela otci, když ti řekl, že se musíš provdat, byl to fakt.“

Igraine zasáhla to pravé místo. Ani já jsem neprotestovala, jen jsem prosila, ale proti otcově slovu jsem se nebouřila. Slovo rodičů bylo v našem světě jako zákon.

„Víš, že mám pravdu. Jsou to naši rodiče.“

„Co budeš dělat?“ zeptala jsem se.

„Nevím. Mluvila jsem s Piper, bude teď na chvíli můj prostředník. Slíbila mi, že zítra přijde. Snad pro mě bude mít dobré zprávy.“

„Neřekla jsi mi tak úplně pravdu, když jsi řekla, že spolu chodíte jen půl roku, že ano?“

„Neřekla. Chodíme spolu delší dobu,“ přiznala. „Proto je to pro mě těžší! Tak dlouhou dobu jsme se schovávali, aby to takhle skončilo?“

„Neskončí to. Třeba Peter jen potřebuje čas. Já jsem po svém prvním setkání s Camelií také nebyla zrovna v té nejlepší náladě,“ přiznala jsem. Pak jsem si uvědomila, že asi není nejvhodnější mluvit tak o ní, když je to Igrainina matka.

„Promiň,“ omluvila jsem se.

„To nic.“

Chtěla jsem odvést Igraininu pozornost, takže jsem začala mluvit o první věci, která mě napadla.

„Nemyslíš si, že by to tu chtělo trochu oživit? Černá je barva jako každá jiná, ale nemusíš ji mít všude.“

„Mně se líbí.“

„A nechceš jít třeba ven?“

„Ne. Chtěla jsem se spíš trochu prospat.“

„Jak chceš. Půjdu tedy dolů.“

Lehce pokývala hlavou a lehla si na postel. Já jsem se zvedla a nechala jsem ji osamotě. Ničilo mě, když jsem ji musela takhle vidět. Nikdy mi nedělalo dobře, když jsem viděla člověka, který se trápil.

Když jsem vyšla z Igrainina pokoje, potkala jsem na patře jejího bratra. Na chvíli jsme se zastavili a dívali se beze slova jeden na druhého.

Ale já jsem s ním nechtěla mluvit, i když on možná něco říct chtěl. Než si promluví se mnou, musí si promluvit s Igraine a napravit, co udělal. S touhle myšlenkou jsem odešla do pokoje a zavřela se tam skoro na celý den.

Byla jsem začtená, ale i tak jsem slyšela jemné zaklepání na dveře. Tušila jsem, že to bude moje švagrová.

„Dále,“ řekla jsem a zavřela knihu.

„Ahoj. Neruším tě?“ zeptala se a stála ještě ve dveřích.

„Jak bys mě mohla rušit? Pojď dál.“

Igraine vešla a vypadalo to, že má mnohem lepší náladu. Neměla už na sobě černé oblečení jako ráno, měla modré džíny a hnědou halenku. Vypadalo to mnohem líp. Do té doby, než přišla blíž a na tváři se jí objevil zamyšlený a zamračený výraz. „Ty ještě nejsi připravená?“

„A na co bych měla být připravená?“ Nevěděla jsem, o čem mluví.

„Před domem čeká auto, řidič přijel pro tebe,“ vysvětlila mi.

„Cože?“

„Ano. Tristan tě chce ani někam vzít, ale vypadá to, že ti nic neřekl.“

„Tak tomu řidiči řekni, že může klidně odjet, nikam nejdu,“ řekla jsem klidně a otočila uraženě hlavu na stranu. A já s ním půjdu někam ven? Co si jako myslí? Někdy bych vážně chtěla nahlédnout do mužské mysli, abych pochopila tu logiku.

„Proč?“ ptala se Igraine, která mě očividně nechápala.

„Proč? Nikam nepůjdu. Kazí ti tvoje štěstí a já s ním mám někam jít? Nechci, nepůjdu ven s někým, komu jsou zákony dražší než jeho rodina.“

„Takhle o něm nemluv,“ zastávala se bratra.

„Docela rychle jsi zapomněla na včerejšek.“

„To ne,“ namítla. „Mluvila jsem s Tristanem. On chce, abych byla šťastná a abych byla s Peterem. Jen potřebuje čas, aby to mohl vysvětlit matce a ostatním. Řekl mi všechno a já se na něj nezlobím. To já jsem byla příliš zbrklá a myslela jsem si, že všechno vyřeším takhle. Měla jsi pravdu, sama jsi mi to řekla, bylo by lepší, kdybych na to matku i bratra připravila předtím, než jsem Petera přivedla.“

Že by Igraine říkala pravdu? Neodhadovala jsem Tristana na takový typ člověka, který by ubližoval lidem. A Igraine měl moc rád, bylo to na něm vidět.

„Ani ty se na něj nezlob, tobě přece nic neudělal. Jdi za ním.“

„Nepůjdu,“ trvala jsem si umíněně na svém.

„Leno,“ oslovila mě jménem a zdálo se mi, že je trošku naštvaná. Posadila se ke mně na postel a začala mluvit.

„Tobě nedochází, že to všechno dělá pro tebe? Protože tě má rád? Něco ti řeknu. Tristan se nikdy o nikoho tak nestaral jako o Catherine, nikdy nikoho tak nemiloval. Když zemřela, moje matka se snažila, aby se znovu oženil, aby náš rod pokračoval, je přeci její jediný syn. Ale on nechtěl. Řekl, že po Catherinině smrti už nikoho nechce, že nikoho nenazve manželkou.“

Nechápala jsem, kam tím proslovem míří. Zatím jsem pochopila jen to, že Catherine byla pro Tristana jedinou.

„Ale to všechno bylo před tebou. Ty to možná nevidíš, ale já ano. Vidím, jak se změnil. Dotkla ses jeho srdce.“

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Beauty of Dark-Light - 13. kapitola: