OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Beauty of Dark-Light 14. kapitola

21.12.2015 (16:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1066×

Dotkla jsem se jeho srdce. Přála jsem si, aby Igraine měla pravdu, přála jsem si, aby ke mně Tristan něco cítil, protože i já jsem k němu začala cítit něco víc. Chtěla jsem, aby to všechno, co jsem zatím prožila tady, mělo nějaký smysl.

„Tak co? Půjdeš?“ ptala se Igraine.

„Řekni mi jen jednu věc a buď upřímná.“

„Slibuji.“

„Tohle všechno je díky Tristanovi, anebo mu pomáháš?“

„Ne, nepomáhám,“ řekla a usmála se. „Jak tě to napadlo?“

„To je jedno,“ mávla jsem nad tím rukou a už byla na nohou. Rychle jsem přiskočila ke skříni a začala jsem hledat modré šaty s červenými a bílými květy. Včera večer jsem je jen naštvaně hodila do skříně a ani jsem příliš nedávala pozor kam, takže je teď najít bylo docela těžké.

„Jsou moc hezké,“ pochválila mi výběr švagrová, když jsem je konečně vytáhla na světlo.

„Ještě aby nebyly.“ Byly od něj.

Zavřela jsem se v koupelně a rychle se do nich převlékla. Zanedlouho přišla Igraine a v ruce nesla dvě věci.

„Venku je už trochu zima,“ řekla a podala mi můj bílý propínací svetr. „A tohle se ti bude hodit k šatům.“

„Kde jsi je vzala, jsou tvoje?“

Ty červené balerínky mi byly povědomé, ale zároveň se mi zdálo, že jsem je nikdy neviděla.

„Ne. Občas jen stačí, když těm tvým změním barvu.“

„Díky.“

Několika tahy jsem si namalovala oči – hnědé stíny, černá tužka a řasenka, věděla jsem, že víc nestíhám. Trochu mě zamrzelo, že si nestihnu udělat nic s vlasy, musely zůstat stejně zvlněné, jako každý jiný den. Alespoň jsem si je učesala. S překvapivou rychlostí jsem byla hotová za několik minut.

Před domem jsem se rozloučila s Igraine a nastoupila do auta, které mě mělo odvést za Tristanem. Cesta netrvala dlouho, asi jen dvacet minut. Byla jsem hrozně nedočkavá, zvědavá, těšila jsem se, co to vlastně připravil. Měla jsem jednu teorii – romantickou večeři ve dvou.

Auto zastavilo před restaurací, jak jsem čekala. Řidič mi otevřel dveře od auta a nechal mě vystoupit. Myslela jsem, že půjdeme dovnitř, ale on mě místo toho zavedl vedle restaurace a ukázal mi cestu nahoru po schodech. Dál už nešel, měla jsem jít sama. Netušila jsem, co to má znamenat, ale šla jsem, jak mi řekl.

Nahoře už na mě čekal Tristan a slavnostně prostřený stůl. Je něco lepšího, než večeře při svíčkách? Ano, večeře při svíčkách pod hvězdnou oblohou.

„Ahoj,“ řekla jsem a usmála se.

„Vítej,“ řekl prostě. Nic neřekl, ale všiml si mých šatů. Doufala jsem, že ho to potěšilo. „Myslel jsem, že nepřijdeš.“

„Tak proč jsi čekal?“

„Doufal jsem.“

Bylo hezké, že to se mnou nevzdal. Možná viděl tu lepší část mého já.

„Promiň, že mi to dlouho trvalo,“ omluvila jsem se. „Příště pro mě musíš poslat dřív.“

Usmál se a já bych se vsadila, že za to mohlo slovo příště. Dovedl mě ke stolu a odsunul mi židli, abych se mohla posadit.

„Tristane,“ oslovila jsem ho, když jsme už seděli naproti sobě a čekali jsme, až nám přinesou jídlo. Ani jsem nemusela nic říkat, stejně se díval jen na mě. „Omlouvám se. Za to, co jsem ti včera řekla. Nemyslela jsem to tak.“

„Nezlobím se.“

Byla jsem ráda, že jsme se zase usmířili. Tedy, že jsem se já omluvila. Stejně jsem za to mohla jen já. Kdybych také občas mlčela a poslouchala ho…

„Co to je?“ Na stole u mé skleničky ležela malé zdobená krabička.

„To je pro tebe.“

Asi jsem neuměla dobře schovávat radost z dárků. Takže jsem se jen usmívala. Objevil moji slabost. Ale nebylo to jen kvůli tomu. Přece by mi ty dárky nedával jen tak.

„Neotevřeš to?“ zeptal se, když jsem držela krabičku v rukou a stále se jen přihlouple usmívala.

Odklopila jsem víčko a vytáhla jsem jednu ze zlatých náušnic. Vypadalo to na ruční práci, musely být hodně drahé.

„Jsou nádherné.“

„Po mojí babičce. Místo náušnice, kterou jsi ztratila.“

On nezapomněl?

„Děkuju.“

Odložila jsem krabičku na stůl, abych našla poslepu dírku a mohla si náušnice dát do ucha. Když se mi to povedlo, hodila jsem si vlasy na záda, aby byly vidět. Tristanovi zářily oči a na rtech měl úsměv, měl radost spolu se mnou.

Jídlo bylo opravdu dobré, stejně jako víno, které jsme pili, jen se mi zdálo, že mi rychle stoupá do hlavy. Ale mohlo to být i tím, že jsem nebyla zvyklá pít. Když jsme byli po jídle, nechtěla jsem ještě odejít, takže jsem přemýšlela, o čem začít vést hovor. Nakonec mě jedno téma napadlo, ale nevěděla jsem, jestli je vhodné.

„Tristane, nezlob se, víš, nechci vyzvídat, ale… jsem… jsem jen zvědavá.“

„Zeptej se na cokoli.“

„Dobře,“ řekla jsem, zvedla skleničku a napila se.

„Možná bys měla nejdřív položit tu sklenici.“

„Ještě tam mám,“ upozornila jsem ho a ještě se napila.

Věděla jsem, že bych už neměla pít, nebyla jsem na to zvyklá a už teď jsem cítila, že mám dost. Ale také jsem věděla, že potřebuji nějak popostrčit, abych se na to Tristana konečně zeptala. Třeba si ani nebudu pamatovat, že jsem se ho ptala.

„Takže. Chci se tě zeptat…“ Nastala chvilička ticha, kdy jsme oba čekali, co řeknu. Dívala jsem se na stůl, nebyla jsem natolik odvážná, abych se ho zeptala a dívala se mu při tom do očí. „Proč jsi mi neřekl, že už jsi byl ženatý?“

Skousla jsem si ret, protože mi dlouho neodpovídal. Vzhlédla jsem a zjistila jsem, že i on se raději díval na stůl, jako by přemýšlel, co má říct. Možná by nejraději všechno zapřel nebo se z toho nějak vhodně vymluvil.

„Jmenovala se Catherine, že? Proč jsi o ní nikdy nemluvil?“

„Nebyla vhodná příležitost.“

Zdálo se mi, že z něj vyprchala skoro všechna radost, když jsem se na Catherine zeptala. Nebo to bylo jen tím, že se mu nelíbilo, že jsem to zjistila? A nezjistila jsem to od něj, ale od někoho jiného?

„Zaslechla jsem její jméno a chtěla jsem vědět, kdo to je. Igraine mi o ní řekla. Říkala, že jsi ji velmi miloval, prý to byla láska jako z románu.“

Nebylo to úmyslně, ale muselo to z mých úst vyznět trochu žárlivě. Možná jsem doopravdy žárlila. Záviděla jsem Catherine.

„Nemluvme o tom, Leno,“ poprosil mě Tristan. Zřejmě to nebylo téma, o kterém se chtěl dnes večer bavit.

Přikývla jsem. „Jak chceš.“

Nevěděla jsem, kolik bylo hodin, když jsme se vraceli domů. Opět jsme byli odvezeni autem, nebyla jsem příznivcem přenášení, jakkoli to bylo rychlé a v jistých chvílích účinné.

Vešli jsme do domu, držela jsem se Tristana jako opory, abych šla alespoň trochu rovně. Asi jsem to trochu přehnala s pitím, ale nebylo to úmyslně.

„Točí se mi hlava,“ přiznala jsem a chytila jsem se zábradlí u schodů. „Neměla jsem pít tu poslední skleničku.“

„Neměla jsi pít už tu předposlední. Ale říkal jsem ti to.“

„Já vím. Jenže jsem hrozně tvrdohlavá.“

Pomalu jsem zvedala jednu nohu za druhou a šla jsem po chodech nahoru. Na jedné straně jsem se opírala o zábradlí a z druhé strany mě pro jistotu podpíral Tristan.

Vyšli jsme na terasu a já jsem se podívala na oblohu, jestli neuvidím hvězdy. Bylo jasno, takže jsem je viděla, ale zdálo se, že naše planeta jaksi zrychlila. Všechno se točilo.

„Děje se něco?“ zeptal se Tristan, když jsem se zastavila.

„Hodně se na mě zlobíš?“

„Proč?“

„Protože jsem se takhle zřídila.“

„Ne,“ odpověděl s úsměvem.

„Tak dobře.“ Nevěřila jsem mu, ale nechtěla jsem se hádat.

Šla jsem do pokoje, ale bylo těžké jít rovně, zdálo se mi, že se všechno kolem mě točí, všechno mi chce utéct. Byla jsem už u dveří, když jsem ztratila rovnováhu a málem jsem spadla. Tristan mě chytil. Chviličku jsem se motala na místě, nevěděla jsem, co se děje.

„Myslím, že takhle to bude lepší,“ uslyšela jsem říct Tristana.

Pak už jsem jen ucítila, jak mě vzal do náruče a nesl do pokoje. Položil mě na postel a lehce mě vyzul z balerínek. Já jsem se posadila a vzala ho za paži. Nechtěla jsem, aby už odešel. Posadil se na kraj postele a díval se na mě. A já na něj.

„Měla by sis lehnout, nebo se ti bude zase točit hlava,“ řekl.

Nechtěla jsem si lehnout, ne sama. A bylo mi jedno, že se mi točila hlava, nebylo to kvůli tomu, že jsem pila.

„Copak?“ Pořád se usmíval, asi jsem vypadala hrozně komicky.

„Zůstaneš tu se mnou?“ zeptala jsem se.

Díval se na mě, vypadalo to, že přemýšlí, jestli to myslím vážně. Myslela jsem to vážně. Chtěla jsem, aby byl se mnou. Pomalu jsem ho vzala za ruku. Pevně jsem se jí chytila jako opěrného bodu, jako té jediné věci, kterou jsem měla. Vytáhla jsem se k němu, zavřela oči a políbila ho. Nevěděla jsem, jestli mě od sebe neodstrčí, ale nechala jsem se vést svým srdcem, tím nejlepším průvodcem, kterého jsem mohla mít.

Tristan se neodtáhl, ačkoli byl překvapený, něžně mi polibky opětoval. Ještě nikdy jsem nezažila nic takového, nic, co by rozechvívalo každý kousek v mém těle. Nic, žádná magie mě nemohla ovládat víc, než city k tomuto muži a touha po něm. A nebylo to žádné pomatení smyslů, věděla jsem, co dělám a proč to dělám. Bylo neuvěřitelné, že jsem až teď objevila, co k němu cítím, že jsem do něj zamilovaná.

Pustila jsem jeho ruku a podívala se na něj. Ano, určitě bylo správné to, co jsem teď dělala. Položila jsem mu ruce kolem krku a znovu ho přitáhla blíž k sobě. Lehce mě pohladil po tváři a znovu mě políbil. Chtěla jsem, aby to už nikdy neskončilo.

Zrovna ve chvíli, když jsem si to pomyslela, se Tristan ode mě odtáhl. Zmateně jsem se na něj dívala, čekala jsem, co se bude dít dál. Zvedl se z postele a nic mi neřekl. Otočil se a chtěl odejít.

„Tristane?“

Zatavil se a podíval se na mě.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se.

Neodpověděl mi a odešel z pokoje.

Nechápala jsem, co to mělo znamenat. Proč odešel? Co jsem udělala špatně? Nebo mě snad nechce, vyložila jsem si to všechno špatně?

Zvedla jsem se z postele a nazula se do balerínek. Trvalo mi to docela dlouho. Pak jsem vyšla ven a šla hledat Tristana. Nejdřív jsem vyšla po schodech nahoru do patra, tušila jsem, že bude na terase, anebo u holubů.

Nezmýlila jsem se, stál na terase, ruce měl založené za zády a díval se do noci. Zdálo se, že byl hluboce ponořený do svých myšlenek.

Přišla jsem k němu a položila mu ruku na rameno.

„Tristane?“

Stále se díval před sebe, jako kdyby mě nevnímal. Bylo to jako mluvit se stěnou, odpovědi jsem se asi neměla dočkat.

„Tristane!“ řekla jsem hlasitěji. „Co se stalo, proč jsi odešel? Vysvětli mi to.“

Otočil se a podíval se na mě.

„Měla by sis jít do pokoje, je tu zima.“

To je to jediné, o co se stará? Jestli mi bude zima? Kvůli tomu jsem sem nepřišla. Proč mi nechtěl nic říct?

„Takže nevysvětlíš? Neodpovíš mi?“ ptala jsem se a znělo to ublíženě. Také mi to ubližovalo. „A co si mám myslet?“ položila jsem další otázku. „Uprostřed líbání vstaneš a odejdeš, jako kdyby se nic nestalo? Ale ono se stalo, Tristane.“

„Ráno si o tom promluvíme.“

Mám čekat do rána? Až si vymyslí pořádný důvod? Ne, nebudu čekat, musí mi to vysvětlit hned. Vzala jsem ho za paži a chtěla ho otočit k sobě.

„Ráno? To už bude pozdě. Řekni mi, co se stalo! Je za tím Catherine, že ano?“ Když jsem vyslovila její jméno, zlomil se mi hlas. „Ona je ten důvod.“

„Leno, tohle nejsi ty. V tomhle stavu nevíš, co děláš, ani co říkáš.“

„Aha, takže podle tebe jsem opilá? To jsi mi chtěl říct? To je to tvoje vysvětlení?“

Vzal mě lehce za paži. „Pojď, odvedu tě do pokoje.“

„Nejsem opilá!“ řekla jsem a vytrhla jsem se mu. „Trefím sama.“

Sešla jsem opatrně po schodech dolů a vrátila jsem se zpět do pokoje.

Já jsem tak hloupá! A zasloužila jsem si to, zasloužila. Co jsem si to myslela? Že mě miluje? Že mě chce stejně jako já jeho? Jak jsem si to jen mohla myslet? Já jsem tak hloupá, že se mu ještě vrhnu do náruče, sama ho políbím!

Ale ne, když to chce takhle, budu se chovat, jak chce on.

Přišla jsem do pokoje, vzala jeho prozatímní postel a vyhodila ji ven z pokoje. Už jsem ho tam nechtěla. Rozhodl si to všechno sám. Zavřela jsem se v pokoji a pro jistotu jsem se zamkla kouzlem. Pak jsem si uraženě lehla na postel, ani jsem ji nerozestlala, skopla jsem si boty z chodidel a chtěla spát.

Trvalo jen chvíli, než se Tristan chtěl dostat do pokoje a zjistil, že to nejde.

„Leno, otevři.“

Otevřít? Ani mě nehne.

„Otevři, prosím. Leno!“

Doufala jsem, že nebude mluvit moc dlouho, ale raději jsem vstala a šla mu otevřít.

„Jaké to je, mluvit se stěnou?“ zeptala jsem se ho, když si to konečně také vyzkoušel, jako já.

„Co to má být?“ zeptal se a ukázal na vyhozené věci.

Podívala jsem se na ně. „Řekla bych, že tvoje postel,“ odpověděla jsem.

„To vím.“

„Tak proč se ptáš?“

„Leno-“

„Hra skončila, Tristane,“ skočila jsem mu do řeči. „Ty jsi ji ukončil. Stejně všichni vědí, že jsme manželé jen na papíře a s tímhle kroužkem kolem prstu. Já nejsem tvoje opravdová manželka, tou je stále Catherine. Jdi spát do jejího pokoje.“

Zavřela jsem za sebou dveře a znovu se zamkla. Ať si jde, kam chce. Já jsem ho u sebe už nechtěla.

Už jsem skoro spala, když se ozvalo jemné zaklepání na dveře. Tušila jsem, že to bude Igraine. Zvedla jsem se a šla jsem jí otevřít.

„Můžu jít dál?“ Byla jen v noční košili, vypadala, jako kdybychom ji vzbudili.

„Pojď.“

„Doufám, že neruším.“

„Ale ne,“ řekla jsem. Bylo to jedno. Tahle noc už byla stejně dost rušná.

Posadily jsme se na postel a Igraine se na mě starostlivě dívala.

„Jen chci vědět, jestli ti něco není,“ řekla, aby odůvodnila svůj příchod.

„Ne, nic,“ zapřela jsem a věděla, že nevypadám moc dobře.

„Nechceš něco přinést? Můžu ti udělat čaj.“

Podívala jsem se na ni vražedným pohledem a naštvaně jsem řekla: „Dneska se ke mně všichni chováte jako k opilé.“

„To se ti zdá,“ snažila se to zapřít, jako kdybych byla úplně hloupá a nepoznala to. Nervózně si zandala pramen vlasů za ucho a čekala, jestli budu něco říkat dál. Pravda byla, že jsem se jí chtěla na něco zeptat.

„Tristan stále miluje Catherine, že?“

Igraine mi neodpověděla, ale nemusela nic říkat, poznala jsem v její tváři souhlas. Pokývala jsem hlavou, věděla jsem to.

„Igraine, jak má člověk bojovat s duchem? Jak mám bojovat s ženou, která už nežije?“

Otevřela jsem oči do dalšího dne. V pokoji bylo hodně světla, zřejmě jsem spala dost dlouho. Pomalu jsem se posadila a měla jsem chuť si zase hned lehnout.

„Moje hlava,“ řekla jsem a chytila se za ni. Tak takhle to dopadá, když se člověk opije. I obyčejná myšlenka ho bolí.

Zvedla jsem se z postele a šla ven. Ještě stále jsem na sobě měla šaty ze včerejška, neměla jsem sílu se převlékat. Shlédla jsem z terasy dolů a uviděla jsem Camelii a Igraine při snídani.

„Kde je Tristan?“ zavolala jsem na ně dolů.

„Dnes jsem ho ještě neviděla,“ řekla Camelia.

Igraine se na mě smutně podívala a řekla: „Včera odešel pryč. Nevím, kam šel, ale ještě se nevrátil.“

Odešel? Kam mohl jít? vrtalo mi to hlavou. Vrátila jsem se do pokoje a šla jsem se dát zase dohromady, musela jsem se umýt a převléct.

Když jsem se za vším ohlížela zpět, přišla jsem na to, že za tu hádku jsem vlastně zase mohla já. To já jsem vytáhla na světlo tu věc s Catherine. A ani mě nenapadlo, že bych tím mohla Tristana zranit. Miloval ji přece, kvůli ní porušil zákon, postavil se své matce. A navíc zemřela tak tragicky. Třeba jsem ho jen zbytečně obviňovala. Nechtěla jsem mu ublížit, ale zvědavost byla silnější. Potřebovala jsem, aby mi o ní něco řekl.

Jako nejlepší řešení jsem viděla omluvu. Když se mu omluvím, třeba mi odpustí. A zase se udobříme. Včera to tak fungovalo.

Hlava mě už bolela míň, když jsem venku uslyšela hodně hlasů. Rozhodla jsem se vyjít z pokoje a podívat se, co se děje. Na našem patře jsem viděla Camelii a nějakou návštěvu. Nebyl to zrovna někdo, koho bych si přála vidět.

„Podívejme se, kdo za námi přišel. Lena Darkshadeová,“ řekl Darren, jen co mě uviděl. Asi si myslel, že mě vyvede z míry, když zdůrazní mé příjmení.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem jeho i tu ženu, co stále vedle něj.

Byla přibližně stejně vysoká jako on, měla tmavší vlasy s melírem a na očích sluneční brýle. Sundala si je a mile se na mě usmála.

„A, Lena, nový člen naší rodiny,“ řekla. Ani mě nepřekvapilo, že mě zná. Zdálo se, že mě zná každý. „Já jsem Scarlett Darkshadeová, Darrenova žena,“ představila se.

„Těší mě.“ Darren a Scarlett se mi zdáli jako dost nesourodý pár, ale protiklady se vždy přitahovaly a zřejmě se vždy přitahovat budou.

„Sedneš si s námi?“ zeptala se Scarlett.

„Ne, díky, možná později.“ Opustila jsem je a šla jsem na horní terasu. Chtěla jsem se zeptat Igraine, jestli neví něco nového o Tristanovi. Už na schodech jsem ale uslyšela jeho hlas a věděla jsem, že je doma.

„A jak ti to jde ve škole?“

„Máme dneska volno, nechci se bavit o škole,“ řekl dětský hlas. „Zajdeme za Arrowem? Chtěl bych se na něm projet. Už dlouho jsem ho neviděl.“

„Půjdeme za ním, ale až za chvíli,“ řekl Tristan, který si všiml, že k nim přicházím.

Seděl na terase a naproti němu asi osmiletý chlapec s tmavými vlasy.

„Kdo je to?“ zeptal se ten chlapec.

„Ještě se neznáte,“ řekl Tristan. „Leno, tohle je Garrett, Darrenův syn. Garrette, tohle je Lena.“

Jen Lena? Neřekne Garrettovi, že jsem jeho žena?

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho. Posadila jsem se vedle Tristana, řekla jsem si, že si počkám na vhodnou příležitost, abych zmínila včerejšek.

„Už jsem se konečně naučil tu básničku, kterou jsi mi říkal. Můžu ti ji říct?“

„Teď ne, Garrette,“ zastavil ho. „Možná později.“

„Ale já bych ji ráda slyšela,“ vložila jsem se do toho.

Garretta to očividně potěšilo a mě také. Zajímalo mě, co za básničku mu to mohl Tristan říkat.

„Strejda Tristan tu básničku napsal pro tetu Catherine,“ uvedl svůj přednes Garrett.

„Pro Catherine?“ ujišťovala jsem se, jestli jsem slyšela dobře. Zamrzl mi úsměv na tváři. „Samozřejmě. Jak jsem hloupá! Vidíš, měla jsem pravdu!“

„V čem měla pravdu? Proč odešla?“ slyšela jsem ptát se chlapce.

Zvedla jsem se z lavičky a běžela jsem zpátky do pokoje. Ani jsem se nezastavila u Darrena, Scarlett a Camelie. Zavřela jsem za sebou dveře a sedla jsem si na studenou zem. Nechtěla jsem se rozplakat, ale když jsem byla skrytá před světem, mohlo to být vlastně jedno.

Myslela jsem si, že jsem to jako opilá všechno špatně pochopila, ale měla jsem pravdu. Udělal to kvůli ní, kvůli Catherine. Neměl mě rád, mohla jsem to všechno vzdát. Nemiloval mě. Ale víc než tohle mě zraňovalo to, že miluje jinou. A že ji miluje tak věrně. Kdyby se mě to netýkalo, vzdychala bych nad tím, jak je to romantické, že se jí nechce vzdát, ale takhle jsem cítila jen vztek.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Beauty of Dark-Light 14. kapitola: