Camilla se poprvé setkala s Wentworthem, se svým mafiánským únoscem. Nechala se jím zlákat. Jeho uhrančivým obdsidiánovým pohledem, jeho sexy tetováním. Jím.
Přinese jí toto setkání slibovanou večeři?
01.04.2025 (10:00) • Ghostprincess • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 26×
Camilla
Nemyslím. Nepřemýšlím. V hlavě mi neběhají žádná slova. Můj mozek zůstal v metru, které se momentálně nachází na předměstí Austinu. Cestu po eskalátorech, ven z metra, mám v mlze. Následuji ho jako čerstvě narozená káčátka svou matku. Nevím, kam mě vede, nebo co tam na mě čeká. Vím jistě jen jednu věc, uhranul mě. Něco mě k němu poutá a ta síla mě vábí, přitahuje mě. Venku mě ovane čerstvý, chladný vzduch a rozcuchá mi černé vlasy. On stojí přede mnou a nataženou rukou mi ukazuje směrem do otevřených dveří černé limuzíny a zve mě tak dovnitř. Kde se tu vzala? Zavolal ji, nebo tu na něj celou dobu čeká? Stojím a nehýbu se, když nasednu, nemusím se dožít večera. Cizí muž, cizí auto, hloupá Cami.
„Nevím jak ty, ale já mám vážně hlad. Takže bys mohla pohnout tím svým malým zadkem a vlézt dovnitř, než mi tu zmrzneš na kost. Vidím, jak se třeseš, maličká.“ Nevím, co mě přimělo k pohybu. Dominance jeho hlasu? Sedím na vyhřívaných, kožených sedačkách dřív, než dořekne poslední slova. Nasedne hned za mnou. Dveře se za námi zavřou a mně hlavou probleskne, že živá se z limuzíny už nedostanu. Řidič nastartuje limuzínu a se slabým cuknutím se zařadíme do houstnoucího austinského provozu.
Sedím si na rukou, zahřívám si je o vyhřívanou sedačku a skrývám tak, že se mi třesou nervozitou. On mě pozoruje, upřeně na mě hledí. Propaluje mě pohledem a je mi to nepříjemné. Snaží se docílit toho, abych něco řekla? Pokud ano, povedlo se mu to, protože déle to ticho už nemůžu vystát. „Mohl bys mi pro začátek prozradit své jméno?“ Alespoň bych ráda znala identitu svého vraha.
Hledí na mě svou obsidiánovou černí, v očích se mu zaleskne. Natáhne se po ručně řezané karafě s hnědo-zlatou tekutinou, sejme z ní skleněné víčko a nalije si do skleničky na dva prsty. Nabídne mi, ale zakroutím hlavou. Alkohol by mi sice dodal odvahy, ale chci být při smyslech pro případ, že by mi přeci jen hrozila nějaká hrozba. Hlasitě polkne, než se mi představí, a já nemohu odtrhnout oči od jeho přeskakujícího ohryzku. „Jmenuju se Wentworth Cresswell.“ Pozoruje mě, zkoumá mou reakci. Vykulím oči, stále upírající na jeho krk. Pomaloučku zvedám svůj zrak, přejedu jím přes jeho rty roztažené do širokého úsměvu, cení na mě své bílé zuby. Směje se mi, doslova. Směje se mému pochopení. Konečně zabloudím k jeho černým očím a v zadní části limuzíny se rozlehne jeho smích, zvedající mi chloupky po celém těle. Odzbrojující smích. „Měla by ses teď vidět, maličká. To jsem tě až tak vyděsil?“ Na sucho polknu, oči zamlžené. Nesmím brečet, pokárám se. Chtěla jsem znát jméno svého vraha, a to přání se mi splnilo. Zemřu rukou člena nejznámější italské mafiánské rodiny ve státě, ne-li v celé Americe. Vím, kdo je. Často o něm čtu a slýchám.
„Kurva,“ hlesnu téměř neslyšitelně. Nevím, co víc bych dodala. Plně si vědoma své situace se zmůžu pouze na tato slova. A myslím, že mou situaci skvěle vystihují. Proč jen jsem se nechala zlákat? Jak jsem mohla být tak hloupá?
„Ptát se tě, zda víš, kdo jsem, nemá smysl, jak vidím.“ Vzhlédnu zpět k jeho očím, nevím, co on vidí v těch mých, ale jeho pohled ztvrdne a nepatrně svraští obočí k sobě. „Hej, klid. Já ti neublížím, maličká.“ Bohužel si nejsem jistá, zda těmto slovům mafiána můžu věřit. To oslovení už mě štve, ale pod tíhou jeho pohledu se tak cítím. Maličká. Titěrná. „Slyšela jsi, co jsem ti právě řekl, Camillo?“ Samozřejmě, že jsem ho slyšela, ale je to mafián a… Počkat!
„Jak víš, kdo jsem?“ Zhrozím se, opět mi vstanou chlupy na celém těle, tentokrát to má ale co dělat se strachem zaplavujícím mé tělo. Mafián, který zná mé jméno, nevěstí nic dobrého. Do čeho jsem se to zapletla?
„Jak jsem řekl, nemám v plánu ti ublížit,“ jeho výraz je tvrdý a pak dodá jen, „zatím.“ Nepatrně se třesu strachy, protože nevím, jestli mi vážně ublíží. Mnohem víc mě ale teď zajímá, jak ví, kdo jsem a na tuto otázku mi zatím neodpověděl.
„Na něco jsem se ptala!“ vyjedu se zvýšeným hlasem. Strach mě nutí jednat útočně a mozek si neuvědomuje, že mě moje prořízlá pusa může brzy stát život. Nemůžu si ale pomoci, když se bojím, mám tendenci dávat najevo, že to tak není. Snažím se svůj strach skrýt.
Palcem pravé ruky si přejede po spodním rtu, načež si ho skousne. „Ty o kšeftech svého bratra nemáš nejmenší tušení, že?“ Zvláštní je, že mě jako první nenapadlo, proč se můj starší bratr zapletl s mafií. Jako první mě napadlo, že to, co se stalo v metru, nebyla náhoda, Wentworth celou dobu věděl, kdo já jsem. Vybral si mě, záměrně. „Řekněme, že starší ze sourozenců Ranierů si rád zahrává se zakázaným ovocem.“ Odmítám tomu věřit, ale říká to tak sebejistě. Postupně si uvědomuji, že mluví pravdu.
Zbytek cesty spolu nemluvíme, poněvadž mi dělá problém zpracovat příchozí informace. První bomba: Jsem uvězněná s mafiánem. Druhá bomba: Můj bratr Matteo se zapletl do obchodu s mafiánem. Třetí bomba: Má budoucnost je nejistá a pravděpodobně krátká, jsem mrtvé děvče. Tupě zírám na dveře limuzíny, nevnímám jeho ani okolí. Čas je pro mě v této chvíli irelevantní. Limuzína zastaví a já zpozorním. Wentworth počká, až mu jedna z jeho goril otevře dveře, a beze slova vystoupí ven, kde se zastaví. Neochotně za ním vystoupím a postavím se vedle něj. Zvednu hlavu k té ohromné haldě cihel přetvořené do dechberoucího sídla viktoriánského stylu. Ten objekt musí mít nejméně sto místností. Dobře, to přeháním, ale je ohromný. Otočím se dokola a zamrazí mě v zádech. Široko daleko se rozléhá jen tráva. Spousta trávy a pár stromů. Jedinou výjimkou je fontána, kolem které se točí auta při odjezdu z pozemku. Nacházíme se uprostřed ničeho. Pokud v mé hlavně byly myšlenky na útěk, vypařily se v momentě, kdy mé oči uzřely tu nekonečnou pláň. I kdybych se rozhodla utéct, daleko neuteču. Nemám se kam schovat a můžou mě jednou ránou z pistole sejmout.
Wentworth mě pozoruje a opět se široce usmívá. Jednu ruku má zastrčenou v kapse kalhot. „Jestli přemýšlíš nad tím, že utečeš, rovnou tu snahu vzdej. Široko daleko není nic než plochá pláň a objekt je monitorovaný,“ sdělí mi rezervovaně. Začínám mít pocit, že nelhal, když říkal, že čtení lidí je jeho koníček. „Vítej ve svém prvním přechodném domově,“ dodá.
Založím si ruce přes hruď a zaujmu obranný postoj. „Tady bydlet nebudu,“ odseknu mu. Snažím se hrát drsnou, ale nežere mi to.
„Ne, to nebudeš. Alespoň ne dlouho. Pojď dovnitř!“ rozkáže mi pevným hlasem a vyndá ruku z kapsy. Teď je má svěšené podél těla. Zakroutím hlavou, otočím se a chci se vrátit zpět do limuzíny. Kolem svého pasu cítím silné, mužné ruce, které mě pevně sevřou a najednou už nestojím nohama pevně na zemi. Než se vzpamatuju, koukám směrem dolů na štěrkovou cestu. Vidím jeho nohy, kráčející vstříc vchodovým dveřím. Jeho rameno mě tlačí do podbřišku, rukama mu buším do dolní části zad a prosím, ať mě pustí.
„Pusť mě!“ křičím na něj a zmítám se na jeho rameni. Pádu se bát nemusím, jeho silná paže mě pevně drží v bocích těsně nad zadkem. Štěrková cesta ustoupí a on vkročí na mramorové schody. Kolem se rozléhá jen klapání jeho bot a můj křik. „Řekla jsem, abys mě pustil.“
„Nemel sebou!“ Kopu nohama, ale přidrží mi je druhou rukou. Zvednu hlavu, vidím dvě černě oděné gorily zavírat dveře. Wentworth se mnou prudce smýkne a já už nesídlím na jeho rameni, nýbrž mě drží v náručí.
„Vítej v mém letním sídle, maličká.“ Ten zářící úsměv v jeho tváři mě vytáčí.
Zamračím se na něj a pěstí ho tluču do hrudi plné svalů. Soudě dle jeho výrazu mu neubližuji tak, jak jsem myslela. Za to mě bolí ruka. „Pusť mě na zem!“ zakřičím znovu. Jeho výraz ztvrdne a skousne čelisti.
„Jak si přeješ.“ Uvolní úchop a mé tělo sklouzne na studenou podlahu. Bolestí vyjeknu, když se snažím zmírnit pád dlaní. V zápěstí mě píchne. Wentworth mě jen překročí a šeptem mluví s jedním ze svých bodyguardů. „Chiudetela nella camera da letto al piano superiore e sorvegliate la porta.“ Italštině nerozumím jediné slovo, zamračeně je pozoruji, načež se ke mně Wentworth otočí, obličej bez jediného projevu jakékoliv emoce a zmizí za dřevěnými, posuvnými dveřmi na pravé straně. Co to mělo znamenat?
„Prosím, následujte mě, slečno Ranieri,“ ozve se gorila, se kterou mluvil. Sedím na zemi, mnu si zápěstí a propaluji ho pohledem, když se ale otočí a vydá se po schodech vstříc prvnímu patru, zvednu se a následuji ho. Zavede mě do jednoho z pokojů. Ohromná ložnice je dvakrát taková, než moje v našem rodinném sídle. „Na posteli máte oblečení na převlečení a nějaké hygienické potřeby.“
Chystá se zavřít dveře, ale zastavím ho. „Jak se jmenujete? Nebo vám mám říkat ochranko? Gorilo?“ Byl to nepatrný úsměv, co jsem viděla na jeho tváři?
„Říkejte mi Echo.“ Zadívám se na něj nevěřícným výrazem.
„A vaše pravé jméno?“
Přimhouří oči a pak se rozhlédne na chodbě. Když se otočí zpět na mě, skloní se ke mně blíž a zašeptá. „Giulio.“
„Můžu vám tak říkat?“ Nad tou otázkou jen pokrčí rameny.
„Měla byste se vyspat, slečno. Zítra odjíždíme. Buona notte.“ S těmi slovy zavře dveře ložnice. Osamocena stojím v tom velkém pokoji. Přechodný domov. To se s ním teď jako budu stěhovat z místa na místo?
Dopřeji si chvíli pro slídění, i když tu není moc v čem slídit. Ložnice je minimalisticky zařízená. Dominuje jí manželská postel s dřevěnou pelestí a nadýchanými peřinami. Vedle ní je jeden malý noční stolek a na druhé straně u zdi dřevěná komoda s prázdnými šuplíky. Dlouhé a těžké závěsy černé barvy jsou roztažené a oknem sem proniká světlo zapadajícího slunce. Povzdechnu si. Přistoupím k posteli a nohou zakopnu o koberec. Rovnováhu naštěstí udržím. Na posteli leží fialová noční košile, bílé šaty, ručník s mýdlem a kartáček na zuby s pastou. S rukama v bok stojím u postele a shlížím na složené oblečení. V tom mám jako spát? Kde je spodní prádlo? Vezmu do ruky noční košili a prohlédnu si ji, k mému neštěstí z ní vypadnou kalhotky. Tanga, abych byla přesnější. I když já si tanga představuji jinak, tohle jsou doslova tři šňůrky s malým trojúhelníkem látky na zakrytí mého rozkroku. Zhluboka dýchám, snažím se zahnat vztek. Chci svoje vlastní oblečení.
S ručníkem a mýdlem zamířím pootevřenými dveřmi do koupelny, vypínač najdu na levé straně, rozsvítím. Velikost místnosti mě ohromí, vešla se sem vana i sprchový kout naráz. Napustím si vanu horkou vodou a položím se do ní. Deset minut jen ležím a přemýšlím. Ráno se zdálo, že dnešek bude jen dalším obyčejným dnem. Co Matteo mohl provést, že to já tu trpím jako vězeň? Po tváři mi steče jedna jediná slza. Kam až tohle zajde?
Když voda začne chladnout, namydlím se a vše řádně spláchnu. Vylezu, omotám ručník kolem svého těla a vracím se zpět do ložnice. Odmítám spát v tom, co mi tu připravili. Raději si na sobě nechám tričko, ve kterém mě sem dovlekli. Zalezu do čistých peřin a usínám téměř okamžitě.
---------------------------------------------------
*Chiudetela nella camera da letto al piano superiore e sorvegliate la porta – Zavřete ji v horní ložnici a hlídejte dveře.
*Buona notte – dobrou noc.
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: Ghostprincess, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Diskuse pro článek The Betrayal's Price - 1:
Přidat komentář:
- The Betrayal's Price - Prolog
- Budu tam
- English Gentleman - 1. kapitola
- Smrťák 3 (1. část)
- Setkání v lese
- The Killing Past (Prolog)
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
- Smrťák 1/2
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!