The Betrayal's Price - Prolog • OurStories.cz ~ naše povídky

Camilla je obyčejná dívka. Je z bohaté rodiny, po níž s bratrem zdědili jmění, avšak obchodu, který vedl jejich otec, se věnuje jen její bratr Matteo. Camilla má vlastní práci, vlastní byt a vlastní život. Život, který se jí ve vteřině změní a nebude se odvíjet podle jejího plánu.

22.02.2025 (10:00) • Ghostprincess • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 127×

Camilla

Až do této chvíle byl můj život nudný a stereotypní. Pořád jen z domu do práce a z práce domů, bez pořádného vztahu, který mi občas nevynahradí ani mí kamarádi, byť se hodně snaží. Jediným mým únikem od reality a celkem samotářského života jsou knížky, ke kterým utíkám. S nimi žiju úplně jiný život. Vlastně životy. S každou novou knížkou prožívám jiné dobrodružství. Občas jsem magickou bytostí v začarované zemi nebo se bezhlavě zamiluji do bytostí temnot. Jindy zas se svým parťákem detektivem řeším nevysvětlitelné případy a brutální vraždy. Často se však objevuji v náručí dominantního samce se zálibou v drsnějším sexu, syna mafiánského bosse či šéfa velké nadnárodní společnosti, kteří mi velmi rádi a s láskou ukazují, jak se správně o ženu v posteli starat. Trávíme spolu dlouhé chvíle, berou si mě všemi možnými způsoby a používají různé sexuální hračky. V tomhle světě trávím svůj volný čas nejraději. Ale bohužel je to jen fikce. V reálném životě se takové milostné příběhy nestávají. Nezamiluje se do vás váš sexy pohledný šéf, se kterým si to po pracovní době rozdáváte na jeho kancelářském stole. Žádný nadržený upír nebo vlkodlak k vám v noci nevstoupí oknem a nemiluje se s vámi po celou noc, protože upíři ani vlkodlaci neexistují. A už vůbec se nemůže stát, že by se do vás zamiloval mafián, odvezl si vás daleko od všeho a od všech a do posledního kousku vaší duše byste byli jen jeho. To jsou knížky, jsou to filmy a jsou to sny. Ale ne reálný život.

Nebo se mýlím?

Můj život se od základu změnil. Nabral otáčky o tři sta šedesát stupňů. Jak lehce se může zvrhnout nevinná cesta metrem z práce domů? Snadno. Rychle. Nečekaně.

V pátek večer je metro narvané lidmi k prasknutí. Místa na sezení jsou zabraná a místa na stání tu také moc není. Držíc se za kovovou tyč se musím tisknout mezi vysoký pár, kterému osobní prostor nic neříká. Zvuky jejich žádostivého líbání útočí na mé ušní bubínky a sliny, odkapávající jim z úst, mi jedna po druhé přistávají na čistě bílé stránky mé nové knihy. Ano, je to možné, nevymyslela jsem si to. Vidím to mokré na suchém. Cestuji až na konečnou, a ta představa, že tu mezi nimi musím trčet zaklíněná a dobrovolně si nechávat tohle líbit celou cestu, se mi hnusí. Vím, co si asi říkáte: Je to přeci tvá volba, můžeš vystoupit a zaplout do vedlejšího vagónu. To bych mohla, ale těch lidí je tu opravdu mraky.

Metro zastaví na přestupní stanici, velká halda lidí se hrne otevřenými dveřmi ven, div se navzájem nepošlapají, ale ta stejně velká halda – možná větší – se zase nahrne zpátky. V tomhle zatuchlém, potem nasáklém prostoru se nedá stát, natož číst. Díky bohu vystoupil i ten oslintávající se pár. Hlavu mám téměř zabořenou ve stránkách knihy, slova se mi nepatrně mlží před očima. Do nosu mě udeří vůně mužské, smyslné kolínské. Zhluboka se nadechnu a nasaju tu vůni, nechám, ať mi zevnitř poleptá nosní sliznici. Z toho blaha se vzrušeně ošiju a tělem mi projedou jiskřičky. Uvědomím si, že zatínám prsty na nohou. Tak omamné, tak sladké. Pokusím se rozhlédnout, ale původce té božské vůně nenacházím. Mezi těmi lidmi nemám moc prostoru k manévrování. Dveře se zavřou a metro se dál žene podzemními tunely do své cílové stanice.

Mou pozornost znovu upoutá knížka, právě čtu to nejlepší. Mí dva hrdinové si poprvé začnou, cítím to. Hladově očima míjím slovo po slově, řádek po řádku, až se postupně dostávám k bodu zlomu. Vedle mě se posune vysoký muž, poznám to podle kabátu a bot, ale víc pozornosti mu nevěnuji. Okolní svět vypouštím a soustředím se jen na ten fiktivní, v němž se právě Oliver chystá políbit Ellu. Prsty jí chytne bradu mezi palec a ukazovák, otočí si její hlavu tak, aby mu viděla do obličeje, do očí. Skloní se a spojí své rty s těmi jejími, jazykem je rozevře a vstoupí do jejích úst. Cítím, že i z toho mála tisknu k sobě vlastní nohy. A pak? Než stihnu dočíst, jak je to s nimi dál, se stane něco nečekaného. Něco, co mě připraví o dech i o řeč.

Pohled stále upírám do knihy, nad níž se vznese potetovaná ruka s obřím prstenem s iniciály „W“ a „C“ sídlícím na prsteníčku a s náramkem kolem zápěstí. Než mi to dojde, už drží mou bradu mezi svými prsty. S očima stále upřenýma na stránky knihy mi dotyčný pootočí hlavu výš a v ten moment se koukám do obsidiánově černých tůní, v nichž se ihned začnu topit. Nedýchám. Víc z jeho obličeje nestihnu zaregistrovat. Přiblíží se tak rychle, mé oči nestačí ani zaostřit. Líbá mě. Mozek mi vypoví službu. Jazykem otevře má ústa a ochutná mě.

Metro se škubnutím zastaví, neznámý se ode mě odtrhne, mrkne na mě svým obsidiánovým okem a odebere se směrem ven s ostatními vystupujícími. Omámená pozoruji jeho vzdalující se záda a jeho dlouhý kabát vlající přívalem nahromaděného větru od přijíždějící soupravy druhého metra na opačné straně peronu. Upoutá mě hlas rozléhající se vagónem, hlásající prosbu o ukončení nástupů a výstupů. Dveře mě málem uvězní uvnitř, když se na poslední chvíli rozhodnu za ním vyběhnout. Tohle se vám nestává každý den. Musím využít své šance na seznámení s oním záhadným cizincem.

Vyklopýtám nemotorně ven. Proklouznu mezi dveřmi, jejichž pravá zavírající se část mě udeří do ramene, bolest nevnímám, snažím se ho dohonit a natahuji se po něm rukou. Otočí se, má úsměv ve tváři a čeká, jak zareaguju. A já jen bez řeči stojím, přemýšlím, co mám dělat.

„Já… já…“ koktám, což se mi ještě nikdy nestalo, ale při pohledu na něj ztrácím řeč. Jeho energie mě doslova odzbrojí. Metro za mými zády s hlasitým řinčením odjíždí.

„Hodláš se vymáčknout, belezza? Nebo tam budeš jen stát?“ Ital, a oslovil mě krásko? Ta slova mě spíš mnohem víc znervózní, než aby mi dodala odvahu se vymáčknout. Přitom je to tak jednoduché. Prostě to řekni, Camillo, okřiknu se, vymáčkni se. Je ti do hajzlu sedmadvacet a pořád se neumíš vyžvejknout, když se ti líbí nějaký muž? Kárám samu sebe v duchu. Jenže on vypadá tak sexy. Tak božsky. Svaly pod kabátem se mu napínají, čelisti tiskne k sobě. Propaluje mě obsidiánovým pohledem. Na krku mu z pod roláku vykukují tetování, jistě ta samá, která se mu po pažích táhnou až k prsům na rukách. Bože, hořím. Ten italský akcent je k sežrání.

„Chtěla jsem se jen zeptat,“ začnu nejistě a zcela nevím, jak pokračovat dál, „jestli opravdu myslíš vážně, že mě takhle políbíš a pak si odkráčíš? Snad mě pozveš aspoň na večeři.“ Nejsem moc troufalá? Co když se mu vůbec nelíbím! Proč by mě ale líbal? Byl to žert? Okamžitě začnu negativně uvažovat. Nevypadla jsem z přední strany časopisu, jsem tuctová.

„Je to hra, kterou pořád hrajeme. Věděl jsem, že tě tím donutím za mnou vyběhnout.“ Nemohl přeci předvídat, co udělám? Mohla jsem tam pořád zaraženě stát a upalovat temnými tunely pod městem. Jenže na rozdíl ode mě jemu sebevědomí evidentně nechybí. Mohl by ho rozdávat. Nebo je to egoismus? V mužích se nevyznám.

„Nemohl jsi to vědět,“ snažím se popřít jeho tvrzení.

„Něco ti prozradím, maličká. Za tu krátkou dobu toho vím o tobě dost. Jak zamyšleně krčíš nos při čtení a koušeš se do spodního rtu, mimochodem je to moc sexy, a taky vím, že ti stačilo to málo na té jedné stránce, aby ses skoro udělala. Urputně jsi tiskla nohy k sobě. Tak tohle vím, stejně tak jako to, že když udělám přesně to, co jsi právě četla, vydáš se za mnou. Čtení lidí je, dá se říct, můj koníček.“ Zírám na něj s otevřenou pusou někdy od slov – krčíš nos. Srdce mi divoce bije v hrudi a zhluboka oddechuju, zatímco on se na mě zářivě usmívá. Nejsem schopná jediného slova. S úsměvem na tváři pohodí hlavou a odchází, v tom šoku nevím, co to gesto znamená. Stojím stále na místě. Otočí se, asi neslyší za sebou mé kroky, nakloní hlavu na stranu.

„Tak jdeš?“ řekne svůdně a zvedne pravý koutek úst.

„Kam?“

„Přeci na večeři, maličká. Však proto jsi za mnou vyběhla, ne?“

*Belleza – italsky krásko.

Autor: Ghostprincess, v rubrice: Povídky » Na pokračování