OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Black Rose 4. kapitola

18.07.2013 (14:00) • TerryBells • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 529×

4. kapitola - Pocit žízně

Pohled Dylena

Zakotvil jsem v jednom malém městě, kde si na chvíli pohraju. Jmenuje se Mountain Falls. Nechápu ten název, žádné hory tady nejsou. Usadil jsem se v jednom velkém domě, ve kterém za záhadných okolností zemřela majitelka. Nevím, kdo to mohl být! Fajn, přiznávám se, byl jsem to já. Nenávidím ženy, tedy, miluju je, ale jenom do postele. Nesnáším je z jednoho prostého důvodu, jedna z démonek mě přeměnila v upíra, ano, měl bych si toho vážit, že jsem nesmrtelný a tak, ale proč bych je nemohl nenávidět? Jak jsem řekl, dobré jsou leda tak v posteli. Na nic lepšího nejsou.

Prohlédl jsem si svůj nový dům, zamířil jsem do koupelny. Byla tu vana, sprchový kout… Prostě vše, co potřebuji. Bylo tam také zrcadlo. Uviděl jsem v něm sebe… Černé vlasy a taktéž oči, nikdy nikdo nerozpozná duhovku od panenky. Ano, na tady to balím většinu žen, jak jsou hloupé. Ale mé balící a flirtovací schopnosti jsou vážně úžasné. Za celý můj život mi ještě žádná žena neodolala, pravda, některé měly tvrdou skořápku, ale nakonec se ukázalo, že právě ty o mne stojí nejvíc. Dylen Sangue se chystá na lov. A dnes večer to bude opravdu veliké. Zítra mám narozeniny, takže si pořádně užiju. Ano, bude mi přesně tři sta let. Narodil jsem se v roce 1692 v krásném, tehdy smrdutém Londýně. Zamrzl jsem na dvaceti jedna letech.

Pamatuju si to jako včera, když jsem ji poprvé spatřil. Měla dlouhé blond vlasy, nohama se sotva dotýkala země a na všechny se usmívala, tedy především muže. Pro všechny byla nedosažitelným snem, tedy, alespoň si to všichni mysleli. Každopádně, byla to coura, co dala všem, ale ti, co s ní byli, už nevyšli z jejích komnat. Ještě teď mě její jméno pálí na jazyku, jako bych polykal jed, Victoria. Chtěl jsem ji, tak moc jsem ji chtěl, zaplatil jsem za to.

Hodil jsem na sebe svou obvyklou černou bundu, svůj už tak rozcuchaný účes jsem ještě víc rozcuchal a nasadil si sluneční brýle. A mohl jsem jít do jednoho baru, kterého jsem si všiml, že je nedaleko odtud. Za pár minut jsem už otvíral dveře od podniku. Bylo tu přímo narváno, kdo by řekl, že v tak malém městě bude tolik lidí, je na čase to tady trochu odlidnit – ani nevím, jestli to slovo existuje, pokud ne, nechám si ho patentovat.

Rozhlédl jsem se a zamířil k baru, kde seděla opuštěná dívka. Mohla mít maximálně osmnáct let. Blondýnka ve velice krátké sukni. Sedl jsem si vedle ní na barovou židli a trochu stáhl brýle, aby mi viděla do očí. Už jen to způsobilo na její tváři ruměnec.

„Zdravím, krásná dívko,“ promluvil jsem svým hlubokým hlasem. Hodil jsem po ní ještě jeden z úsměvů, které bravurně ovládám.

„Ehm…“ začala, ale nevěděla, jak dál, jako obvykle. Ženy jsou hodně předvídatelné.

„Dylen,“ představil jsem se a ještě víc se na ni usmál.

„Nora,“ špitla.

„Krásné jméno… nedáš si něco k pití?“ zajímal jsem se, ona jen přikývla. Tak tady je perfektní ukázka toho, jak jsou některé ženy snadno získatelné. Trvalo mi přesně třicet minut, než jsem ji dostal do postele.

Začal jsem jí laskat krk a postupoval níž, slyšel jsem z jejich úst občasné zasténání. Dál už to probíhalo naprosto stejně jako poslední staletí. Dovedl jsem ji na pokraj šílenství, zavedl ji do nejhlubší propasti a v tom nejlepším jsem ukázal svou pravou podstatu. Prudce jsem se jí zakousl do krční tepny. Její krev byla sladká jako jahody s nádechem skořice, tato kombinace byla většinou u mladých panen, ano, ty jsou nejlepší. Teď už v ní nebyla krev žádná, konec… Odpojil jsem své rty od jejího těla a svalil se vedle. Ještě chvíli jsem se díval do stropu a měl ze sebe určitým způsobem… radost? Asi to byl adrenalin.

Jejího těla jsem se zbavil ještě tu noc, zakopal jsem ho v lese kousek od domu, přece nebudu mít na pozemku mrtvoly. To bylo pravidlo číslo jedna, nikdy nesmíte zakopávat mrtvoly na svém vlastním pozemku, je to nechutné…

Skončil jsem s tím nad ránem, okamžitě jsem běžel do domu, kde jsem si dal horkou sprchu a šel se na chvíli pozdravit s panem spánkem, sice ho nepotřebuji tak moc, ale já spánek zbožňuju. Podíval jsem se na noční stolek, abych zjistil, kolik je vlastně hodin, ale místo nějakého budíku tam ležela váza, které jsem si předtím nevšimnul. Byla v ní černá růže. Pousmál jsem se a pořádně si ji prohlédl.

„Tak tuhle kytičku dám příští holce na hrob…“

***

No, moc nekomentujete... Prosím, kdyby jste napsali alespoň, jestli se vám to líbí nebo ne. Vážně nevím, jestli to mám nebo nemám přidávat. :)

Autor: TerryBells, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Black Rose 4. kapitola: