OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Black Rose 6. kapitola

21.07.2013 (12:00) • TerryBells • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 868×

6. kapitola - Všechno není tak snadné, jak se zdá...

Pohled Kate

„Rozhodla jsem se, že ještě než navštívíme náš nový domov… prostě a jednoduše, chci ti ukázat, co všechno k tvému novému životu teď patří. A proto,“ spiklenecky se na mě usmála má nová kamarádka Victorie, „teď navštívíme jeden menší podnik, který je na půli naší cesty, měl by tam na tebe čekat jeden kluk. Jmenuje se Peter…“

„Počkat,“ zarazila jsem ji. „Jak, čeká? Jak jsi to mohla zařídit?“ nechápala jsem.

„Pamatuješ si na ten hlásek v tvé hlavě… neumím promlouvat jenom k ostatním Lilith, můžu se nabourat i ostatním lidem do hlavy, a ty to budeš umět taky,“ vysvětlila mi. „Teď tam na tebe čeká… Víš, co máš dělat?“ mrkla na mne. Jen jsem přikývla. Vystoupila jsem z auta a hned zamířila do malého baru, museli před chvílí otevřít. Otevřela jsem těžké dveře a rozhlédla se po místnosti. Na to, že teprve otevřeli, tady byl celkem nával. Každopádně, já jsem hledat toho Petera nemusela, jelikož si mě našel sám.

„Ahoj,“ oslovil mne. Měl světlé vlasy a hnědé oči. Byl velice pěkný. Takže tady toho mám, podle Victorie, zabít? Ne, já nechci. Nemůžu…

„Ale můžeš!“ Jestli mi bude lézt do hlavy, tak ji vlastnoručně uškrtím. „Neboj, už tě nebudu rušit… Mám taky hlad, sejdeme se za dvě hodiny před barem.“

„Já jsem Peter,“ představil se mi. Oh, vážně? To jsem nevěděla.

„Kate,“ mile jsem se usmála.

„Moc pěkné jméno,“ zalichotil mi. „Dáš si něco?“ zeptal se mne.

„Hm, jo, proč ne…“ zakoktala jsem se. „Dám si vodku s džusem,“ upřesnila jsem a následovala ho ke stolu, který před chvílí obsadil. Bylo mi jasné, že byl naprogramován podle Victorie, takže jsem se nedivila, když mi málem připomněl, že je čas, abych s ním šla domů.

Svalil mne na postel a líbal na krku, chtěl postupovat níž, ale… ale já nechtěla. Nechtěla jsem se s ním vyspat. Ano, krev si od něj vezmu, ale vyspat se s ním zatím nechci. Ani… prostě nejsem ještě připravena, bože, před jedním dnem mě znásilnili, a já si to už mám rozdat s dalším? Ne, děkuji pěkně. Ale uhrála jsem to. Přetočila jsem si ho pod sebe tak, aby nic nepoznal. Líbala jsem ho na krku.

„Promiň…“ šeptla jsem a po tváři mi stekla jedna slza bolesti, ale nebylo zbytí. Zabořila jsem své obnažené tesáky do jeho krční tepny a nasávala tu blahodárnou tekutinu, co činila, že jsem navždy mladá. A toto byla moje druhá vražda. Odpojila jsem své rty od jeho hrdla. Dýchala jsem ztěžka, otřela si pusu od jeho krve a začala brečet. Ne, já… já už nemůžu. Přece to, že mě zabil jeden hajzl, neznamená, že jsou všichni stejní. Ne, já… nemůžu.

Už jsem chtěla slézt z postele, když jsem najednou uslyšela prudký nádech. Otočila jsem se. Peter seděl na posteli narovnaný jako pravítko.

„Panebože,“ zalapala jsem po dechu. Otočil se na mne a upřel na mne svůj teď už dravý pohled, ale jak vidím, nic nechápal.

„Co se stalo?“ zeptal se mne. Naprázdno jsem polkla. Super, takže to bychom měli – Victoriina pomocná ruka, už teď jsem to zmrvila. Sakra!

„Já, já…“ začala jsem, ale neměla jsem to nejmenší tušení, jak pokračovat.

„Co jsi mi to udělala?“ vyštěkl po mně a neuvěřitelnou rychlostí se ke mně přiřítil. Popadl mne za ramena a třásl se mnou. „Co jsi to udělala?“ řval po mně.

„Omlouvám se…“ šeptla jsem. Neváhal ani minutu a přirazil mě ke zdi.

„Co jsi to udělala?“ zopakoval. Praštil mě do hlavy, to mi připomnělo to, co se mi stalo, co mi udělal ten hajzl, jak má hlava narazila na kámen a já cítila krev. Můj obličej se změnil, byl to takový můj spouštěč.

„Pusť mě!“ zahřměla jsem a chtěla ho znovu kousnout. Už nikdy nikdo mi nerozbije hlavu, a ani nic podobného. Victorie měla pravdu, všichni chlapi jsou stejní. Měla jsem větší sílu než on, jelikož jsem se zrovna krmila – on se ještě nekrmil. Odhodila jsem ho od sebe, odletěl pár metrů. Neváhala jsem ani chvíli a vypadla z jeho bytu. Utíkala jsem lesem, abych se co nejdříve dostala na sjednané místo. Byla jsem tam za pár minut, Victorie seděla za volantem a nanášela si lesk na rty, při tom se kontrolovala v zrcátku.

„Tak jak to šlo?“ zeptala se mne, když jsem nasedla do auta, byla jsem naprosto mimo, koukala jsem před sebe a ztěžka dýchala. „Ne…“ vydechla ze sebe. „To, to se nastalo, prosím, řekni, že ne,“ chytla se za kořen nosu a zavřela oči.

„Moc, moc se omlouvám, myslela jsem si, že je mrtvý, nechtěla jsem… nechtěla…“

„Nechtěla jsi ho zabít. Nebyla jsi naprosto přesvědčená. U tam toho, co tě zabil, jsi ho chtěla zabít, ale u Petera ne, to proto se přeměnil. Když chceš, aby dotyčný přežil – přemění se. Neřekla jsem ti to předtím, jelikož bys měla pochybnosti. Nevěděla bys, co si myslet… Kate, nevadí to. Teď už víš, že musíš všechny zabít, že?“ pohlédla na mne s vážnou tváří. Otočila jsem se na ni. A lehce jsem přikývla.

„Byl tak… viděla jsem v jeho očích, že mě chce zabít. Další, další mě chtěl zabít, chápeš? Já, já je tam moc nenávidím!“ křičela jsem.

„Kate, bude to v pohodě. Odjíždíme, jeho snad už nikdy neuvidíme,“ mrkla na mne potěšeně, já se snažila přikývnout. Auto se dalo do pohybu, slyšela jsem, jak auto najelo na kameny a dělalo smyky. Bylo mi to tak moc líto, měl zůstat… To je jedno, teď vím, že musím všechny zabít. Všechny…

Autor: TerryBells, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Black Rose 6. kapitola: