OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Black Rose 7. kapitola

22.07.2013 (12:00) • TerryBells • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1257×

7. kapitola - Velice rád Tě poznávám.

Pohled Dylena:

Jako každý jiný večer jsem si to namířil do mého oblíbeného podniku, kde jsem už měl tu čest zabít hned tři krásné dámy, bohužel, u žádné z nich jsem nesouhlasil s tím dát jim černou růži na hrob. Hledám někoho… Někoho, koho si zapamatuju. Možná se mi dneska poštěstí. Dámy, černá růže na vás čeká, pomyslel jsem si.

Sedl jsem si za bar a objednal si whisky. Obsloužila mne krásná barmanka s blond vlasy, už jsem myslel, že se jí zeptám, kdy dneska končí, ale do očí mi padl někdo jiný. Seděla sama u stolu a něco popíjela. Sundal jsem si své sluneční brýle a prohlížel si ji. Měla hnědé kudrnaté vlasy, červené rty a nádherný úsměv. Ano, dnes jsi to u mě vyhrála, krásko. Zrovna mi vedle ruky přistála sklenička, vzal jsem si ji, brýle zaháknul o černé tričko a mířil si to k ní. Neptal jsem se jí, jestli si můžu sednout, Dylen Sangue je vždy vítaný. Usmál jsem se na ni. Ona – jak jinak - mi úsměv opětovala, ale bylo na ní něco zvláštního…

„Jsem Dylen,“ představil jsem se a mrkl na ni.

„Kate…“ šeptla a opřela si hlavu o loket, tím zapříčinila, že mi ukázala svůj holý krk, který do teď byl zastíněn vlasy. Všiml jsem si, co měla na krku. To stejné, co Victorie… Musela být jedna z nich, určitě ano.

„Krásný přívěsek,“ zahájil jsem nějakou řeč. Ona si ho vzala do ruky a pousmála se.

„Děkuji, byl to dárek…“ Takže, myslím, že tato dívka si zaslouží černou růži na hrob, který jí večer vykopu, ale přece neuškodí, když si s ní trochu pohraju, ne?

„Ty jsi tady nová, že? Ještě jsem tě tady neviděl,“ trochu jsem se zamračil. Něco mi stejně připadalo zvláštní, její vůně. Něco… něco mi uniká.

„Ach, ano… Přijela jsem dnes večer, budu tady bydlet. Snad tady najdu nový život,“ pousmála se. Spíš hodně životů, které můžeš zmařit, pomyslel jsem si. Hlavně nesmím zapomenout užít si – vytrhnout srdce, toť plán dnešního večera. Škoda, že nepřijela o pár dní dřív, na mé narozeniny.

„Co piješ?“ optal jsem se a podíval se do jejich krásně zelených očí. Říká se, že zelené oči většinou vlastní mrchy, v tomto případě to platí. Její kočičí oči přímo zářily.

„Ani nevím, vlastně jsem sem spíš šla, abych našla nějakou společnost,“ mrkla na mne.

„Myslím, že se podařilo, ne?“ uchechtnul jsem se a napil se ze své sklenice. Tak tady to bude přímo epické. Jako bych viděl, jak se tato Lilith svíjí pod mými polibky, jak touží po mé krvi, ale nakonec zjistí, že jí vytrhnu srdce. Chvíli jsme si povídali, zdálo se mi to jako tehdy. Mají snad nějakou příručku Sbalte si chlapa?

„Kde vlastně bydlíš?“ zajímal jsem se.

„No, momentálně moje spolubydlící zařizuje náš dům, takže, jak jsem řekla, doufala jsem, že někoho sbalím,“ zachichotala se.

„Tak co kdybych ti ukázal, kde bydlím já?“ mrkl jsem na ni. Ona jen přikývla. Jak jsou tyhle démonky důvěřivé, jako by se nepoučily ze svých chyb.

Zavedl jsem jí do svého pokoje a poprvé ji políbil. Ona se samozřejmě vůbec nebránila a ještě víc se na mne přilepila. Až teď mi došlo, co mi tady nehraje… Povalil jsem ji na postel a svými rty jsem obkreslil její čelist, ale potom jsem přestal a zadíval se do jejich očí.

„Nemám tušení, jak jsi to dokázala, Kate,“ zasmál jsem se. Trochu se na mne zamračila. „Nechápu, jak je možné, že jsi panna, když jsi Lilith.“ Uviděl jsem v jejich očích hrůzu. Chtěla se vytáhnout na lokty, ale já ji zatlačil zpátky na postel. „Ne, ne, ne…“ uchechtl jsem se. Byl jsem velice blízko jejím rtům, a ona se se zájmem pozorovala a potom promluvila.

„Jak víš, že jsem Lilith?“ šeptla.

„Myslel jsem, že se zeptáš, jak vím, že jsi panna… Mě by to vážně zajímalo, jak se ti to povedlo. Víš, říká se o nich, že to jsou běhny. Vlastní zkušenost,“ mrkl jsem na ni.

Pohled Kate:

„Nemám tušení, jak jsi to dokázala, Kate,“ zasmál se a díval se na mne svýma černýma očima, měla jsem problém, nedokázala jsem poznat, kde začíná duhovka a kde panenka. A už vůbec nechápu, co jsem měla dokázat, a proto jsem se zamračila. „Nechápu, jak je možné, že jsi panna, když jsi Lilith,“ oznámil mi s poklidem. Cože? Jak je možné, že to ví? Jeho černé oči se na mne smály, chtěla jsem ho ze sebe setřást, posadit se, ale on mne svou silnou paží zatlačil do matrace, uvědomila jsem si, že je až moc silný. „Ne, ne, ne…“ zašeptal do mých rtů a stále se přibližoval, jako by mne chtěl políbit, nelíbilo se mi to, i když pravda, jeho rty byly úžasné, takové, které máte chuť políbit, zaobírat se jimi.

„Jak víš, že jsem Lilith?“ nechápala jsem a stále ho chtěla ze sebe shodit, on to však vůbec nepocítil.

„Myslel jsem, že se zeptáš, jak vím, že jsi panna… Mě by to vážně zajímalo, jak se ti to povedlo. Víš, říká se o nich, že to jsou běhny. Vlastní zkušenost,“ mrkl na mne. Nadechla jsem se, abych to nějak dobře argumentovala. „Co kdybych tě toho břemene zbavil?“ šeptl mi do ucha, myslela jsem, že vyskočím z vlastního těla. „Víš, byla by to pro mne pocta, ani nevíš… kolikrát už jsem normálním dívkám takto posloužil, ale Lilith? Ani jednou, chci tě…“ zašeptal tentokrát do mých rtů.

„Jak víš, kdo jsem, kdo jsi…“ Samozřejmě jsem to tušila, ale doufala jsem, že se pletu. Tak moc jsem v to doufala!

„Ale ty to víš,“ přimhouřil oči a pousmál se, hrál si s mými vlasy.

„Doufám, že se pletu,“ zašeptala jsem. On se hrdelně zasmál, využila jsem toho a zatlačila jsem na jeho hruď. No tak! Prosím, hni se. Musí být velice starý, je jako kámen. 

„Ty se chceš prát?“ pohlédl na mne s úšklebkem.

„Chci, abys mě pustil,“ upřesnila jsem.

„Ale proč? Nechtěla jsi moji krev? Zabít mě… Musím tě zklamat, někdo tě už předběhl. Možná tvoje kámoška,“ hrdelně se zasmál. Vybavila jsem si Victorii a její příběh, ale určitě to nebyl on, po světě běhá tolik upírů. Byla by to vážně hloupá náhoda.

„Proč mě chceš zabít?“ nechápala jsem. „Nic jsem ti neudělala, ty zabíjíš ženy, chápu, já muže… dej mi pokoj!“ křikla jsem po něm.

„Pochop, že se mi nechce. Jsi krásná, démonka a jistě máš dobrou krev, vyspím se s tebou, potom ti vyrvu srdce, zakopu pod zem a hodím ti na hrob černou růži,“ osvětlil mi svůj plán.

„Jsi gentleman, vážně,“ zamračila jsem se na něj. „No tak… přece mě necháš jít. Nedělej drahoty,“ vyzkoušela jsem jiný přístup. On se hrdelně zasmál.

„Jistě, a pak spolu vykouříme dýmku míru,“ odfrkl si a ještě víc se na mne nalepil.

„Dobrá, chceš zažít tu nejvášnivější noc tvého života?“ zeptala jsem se ho a mrkla na něj, jako bych byla děvka.

„Mého?“ povytáhl obočí. „Spíše tvého… a posledního,“ stále vypadal velice natěšeně, ale já měla plán. Jelikož byl velice blízko mých rtů, bylo naprosto jednoduché se k nim dostat. Zajela jsem druhou rukou do jeho vlasů a tiskla ho na sebe. Odtrhla jsem se od něj a zadívala se do jeho očí. Trochu jsem se pousmála a hlavou jsem narazila do jeho čela velice velkou silou. Mě to alespoň pěkně bolelo. Každopádně momentálně ztratil soustředění, takže jsem se z jeho objetí vymanila a co nejrychleji se chtěla dostat ke dveřím, ale to už stál přede mnou. Zřejmě jsem nebyla dostatečně rychlá. Díval se na mne s tím stálým úsměvem, ale teď v jeho očích hrály ohníčky. Srdce mi začalo uhánět a já chtěla křičet, jako bych viděla nějakého ducha. Zabouchl dveře, které byly otevřené, a jeho rty se roztáhly ještě do většího úsměvu.

„Jdeme si hrát,“ zasmál se.

Autor: TerryBells, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Black Rose 7. kapitola: