OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The day after 0

28.01.2015 (10:00) • tessie5 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 725×

The day after 0

Prolog

Můj příběh začíná v malém, poklidném městečku na kraji východní Montany. Žila jsem s rodiči, bratrem a s našimi dvěma kocoury v rodinném domku u jezera. Hned za domem jsme měli silnici, která vedla z předměstí do města. Vedle nás byla spousta jiných domů a s jejich obyvateli jsme se moc dobře znali. Všechno vypadalo perfektně. Jasně, mělo to nějaký ty svoje mouchy, třeba naše dluhy nebo bratrův vandalismus, který páchal pomocí sprejů na zdi a mě do toho taky párkrát zatáhl, ale bez toho by to nebylo ono, ne? No, každopádně jsme žili celkem normální život, dokud... Dokud nenastal ten den...

„… ne, mami, vyřiď Mikemu, že jsem ve městě!" Zrovna jsem se chystala zajít do drogerie, když vtom mi volala máma. Prý že jsem bratrovi slíbila, že mu pomůžu opravit střechu, no jo, jenže já na to samozřejmě zapomněla.

„Ve městě? Ale Skyler, Mike na tebe čeká, slíbila jsi mu to!" začala zas máma.

„Ježiš, Sky, kašli na to, prostě zavěs a jdeme!" Z druhý strany na mě mluvila moje kamarádka Jessica a mě už z toho šla hlava kolem.

„Skyler? Kdo to tam s tebou je?" ozvala se máma.

„To je Jessie mami. Šly jsme do města spolu. Hele, už budu muset, řekni Mikemu, že přijedu tak za hodinu, ať na mě klidně počká," řekla jsem mámě. „Tak čau!" dodala jsem rychle a zavěsila jsem.

„Sakra, starší bráchové jsou fakt otravný..." zasmála se Jessie a já jen kejvla.

„No jo, ale je fakt, že jsem mu to slíbila..." povzdechla jsem si.

„Hmmh, už to neřeš... Jdeme?" ukázala na drogérku.

„Fajn," usmála jsem se a zašly jsme dovnitř. 

„Hej, Sky! Koukej na to!" zavolala na mě Jessie, zrovna když byla u oddělení s laky na nehty. Pomalu jsem se k ní došourala a byla zvědavá, co zase našla. „Koukej, to je úplně přesně ten odstín modrý, kterej jsem chtěla!" ukazovala mi nadšeně lak na nehty od značky Maybelline.

„Yay, ten je vážně pěknej!" vzala jsem ho do ruky. Měl takovou hodně tmavě modrou barvu, skoro až do černa. Potom jsem ho otočila a podívala jsem se na cenu. „Hm, a taky je pěkně drahej," zasmála jsem se a vrátila ho zpátky Jessie.

„No jo, no, ale je to přesně ta barva, kterou hledám už jak dlouho," pokrčila rameny a hodila ho do nákupního košíku. Jessie totiž pocházela z dost bohatý rodiny. Její tatík vlastnil snad tři kasína, ale všichni si mysleli, že jel ještě v něčem jiným. A její máma dělala doktorku. I když Jess nebyla rozmazlená a ani se nechovala jako nafoukaná mrcha, věděla moc dobře, že když udělá na tatínka smutný oči, koupí jí, na co si ukáže.

Ve městě jsme se couraly už asi hodinu a já čekala, že mi každou chvíli zavolá brácha. A taky zavolal, zrovna když jsme byly s Jessie na zmrzlině.

„Ježiš, to je určitě Mikey," podala jsem svoji zmrzlinu Jess, abych si z kapsy mohla vytáhnout telefon.

„Vážně ho máš v telefonu uloženýho jako "Mikey"?!" zašklebila se Jessica, když jsem vytáhla mobil z kapsy a přes celou obrazovku se mi objevila bráchy fotka a pod tím nápis "Mikey".

„A proč ne?" pokrčila jsem rameny.

„Hm, hodilo by se to, kdyby mu bylo sedm," uchechtla se. „Jenže je mu šestnáct," začala se smát. Já jsem jen pobaveně protočila oči a zvedla jsem telefon.

„Jo, brácho, už jedu," řekla jsem na pozdrav.

„Ne, ne, Sky, počkej, ty to nechápeš! Musíš stihnout poslední autobus z města," ozvalo se z telefonu. Čekala jsem, že do mě začne hučet, jak jsem mu slíbila pomoc s opravou střechy a teď se flákam po městě s Jessicou, ale ono ne. Bylo to něco jinýho, takže jsem zpozorněla a šťouchla jsem do Jessie.

„Co je?" zakroutila jsem hlavou.

„Poslouchej, máma s tátou šli na večeři a vzali si auto, takže tě nemá kdo přivést," nadechl se a já jsem nechápala.

„Co blbneš, pojedu snad vlakem, ne?" zakroutila jsem hlavou.

„No, to právě, že nepojedeš. Teď jsem koukal na zprávy a na nádraží v našem městě právě vykolejil nějakej vlak a vezl, no, to tam neříkali, ale ta ženská-"

„Myslíš moderátorka..."

„Jo, moderátorka, tak ta říkala, že vezl nějakej těžkej náklad, takže nádraží bude asi dva dny mimo provoz. Proto musíš stihnout ten autobus," vysvětlil.

„Aha, ale to je nějaká blbost, tady je všechno v klidu," zasmála jsem se. „Žádný policajti, sanitka nebo tak něco tu nejelo, ani jsme nic neslyšely." Vzala jsem si od Jessie zpátky svoji zmrzlinu.

„Ale… Kde jste?" 

„Jsme nahoře ve městě, právě jsme si daly zmrzku," usmála jsem se na Jessie.

„No, a nádraží je až dole! Klidně mohli přijet zezdola..."

„No jasně, to jsou zas nějaký ty tvoje triky, jak mě dostat domů?" uchechtla jsem se.

„Ty seš blbá, vážně to dávali ve zprávách."

„Prosím tě, buď v klidu, už je nám snad čtrnáct, ne? Domů se nějak zvládnu dopravit," začala jsem se smát a Jessica se mnou.

„Skyler! Sakra! Jestli to nestihneš, tak máma seřve i mě!"

„Uklidni se, nějak to zvládnu a mámě to když tak vysvětlím," řekla jsem a zavěsila.

„Co to mělo znamenat?" zeptala se Jessie.

„Nevím, brácha se asi zhulil," vyprskla jsem smíchy.

Když jsme dojedly zmrzku, pomalu jsme se s Jess loučily. „Tak já půjdu, ať brácha nemá kecy," řekla jsem jí.

„Jo, jasný," usmála se na mě. „Hele, nechceš se ještě kouknout k tomu nádraží?" zeptala se mě najednou.

„No, ani ne, už je celkem pozdě a poslední autobus mi jede za chvilku," polkla jsem.

„Neblbni, jede ti až za hodinu!" zazubila se Jess.

„No jo, ale znáš bráchu," odfrkla jsem si, ale pravdou bylo, že se mi tam moc nechtělo, protože už se začínalo stmívat a na nádraží se večer scházejí dost divný lidi, se kterýma já nechci mít nic společnýho.

„Ale prosím tě, to v pohodě stíháš. A navíc, jedna autobusová zastávka je kousek od nádraží." Jessie mě chytila za ruku a táhla směrem dolů do města.

„Počkej, co když se tam opravdu stalo něco vážnýho?" zaprotestovala jsem.

„No, a proto to musíme jít prozkoumat!" rozhodla.

Cesta dolů nám trvala asi deset minut, a když už jsme byly asi půl kilometru od nádraží, zahlídla jsem policejní pásky.

„Ty jo, asi se tam vážně něco stalo!" šťouchla do mě Jessie a přidala do kroku. Došly jsme až k páskám, kde nás zastavila policie. Všude kolem byly policejní, hasičský i vojenský auta a měly rozsvícený houkačky. Byla tam spousta lidí z armády a velkej chaos. Bylo mi to hrozně divný, protože ve městě byl naprostej klid a nic jsme s Jessie neviděly ani neslyšely.

„Zdravím, děvčata, potřebujete něco?" oslovil nás jeden z policajtů. Já jen zakroutila hlavou, ale Jess se hned pustila do řeči.

„Ano, neviděli jsme sem přijíždět žádný auta a tady Skyin brácha nám volal, že prý se tu stala nějaká nehoda?" vyzvídala Jessica. Já jsem jen protočila oči a nervózně jsem pozorovala okolí.

„Je mi líto, slečny, ale nesmíme poskytovat žádné informace. Už takhle nám dalo dost práce odsud vyhnat novináře a televizi. Bude pro vás bezpečnější, když se budete držet dál," oznámil nám a já jsem pochopila, že tímhle ukončil náš rozhovor.

„Tak pojď, Jessie," pobídla jsem ji. Chtěla ještě něco říct, ale já už jsem ji radši odtáhla pryč.

Hned, jak jsme došly za roh, Jessie nadšeně vypískla. „Ježiš to je boží!" zaradovala se.

„Co jako?" nechápala jsem.

„To bude dobrodružství! Přejdeme louku, vylezeme na tu hasičárnu nad nádražím a zjistíme, co se tam děje!" mnula si ruce.

„Co?! Ne, neblbni, vždyť by nás mohli chytit. A navíc, já už fakt musim domů," podívala jsem se na mobil, kterej ukazoval, že už je 21:08.

„Posero," zašklebila se Jess.

„Nemam strach," zamračila jsem se.

„Jo, fakt? V tom případě se mnou půjdeš," usmála se. Chvíli jsem přemýšlela a koukala do blba.

„No tak jo, ale hned se zase vrátíme," řekla jsem nakonec.

„Jupí, jseš skvělá!" vykřikla nadšeně a já ji hned utišila.

„No jo, ale buď ticho, nebo nás prozradíš!" napomenula jsem ji.

Velkým obloukem jsme obešly celý nádraží a dívaly jsme se kolem. Všude byly zátarasy, pásky, blikající auta a spousta lidí. Muselo to bejt něco velkýho, protože kdyby 'jen' vykolejil vlak, nedělal by se kolem toho takovej povyk. Tohle nebyl jen tak nějakej vlak, musel převážet něco dost důležitýho.

Po vyšlapaný cestě jsme došly až k louce za nádražím. „Teď se asi budeme muset skrčit," usoudila Jessie při pohledu na tři chlapy ve vojenským, kteří chodili po louce a hlídali, aby tam nikdo nevlezl.

„Tohle nám neprojde!" zašeptala jsem.

„Ale jo!" zazubila se Jessie a sesunula se na čtyři. Já jsem jí v duchu nadávala, protože i když tady bylo léto, stejně nebylo moc teplo a tráva byla mokrá.

Plížily jsme se s Jessicou loukou po čtyřech a musely jsme vypadat jako ti největší dementi ve státě Montana. Když už jsme byly v půlce, jeden chlap ve vojenským zamířil přímo směrem k nám.

„Sakra! Lehni si na zem!" zašeptala Jessie, která byla přede mnou. Okamžitě jsme obě dvě zalehly a já skoro nedejchala.

„Jestli nás chytěj, tak tě zastřelim!" sykla jsem.

„Pššt!" napomenula mě. Chvíli jsem přemejšlela, že se prostě zvednu a poběžím zpátky, nasednu na autobus, odjedu domů a jako všichni ostatní, normální obyvatelé našeho města budu sledovat zprávy, jíst u toho zmrzlinu a říkat, jak je to hrozný, že se u nás zase stala nějaká nehoda. Ale to bych nesměla kamarádit s Jessicou, se kterou jsem teď ležela uprostřed louky s vysokou trávou a blížil se k nám voják se zbraní za opaskem...

Autor: tessie5, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The day after 0: