OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The day after 1

30.01.2015 (09:00) • tessie5 • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 392×

The day after 1

Ležela jsem s Jessicou uprostřed louky a skoro jsem ani nedejchala, když se k nám blížil voják se zbraní za opaskem. Říkala jsem si, že by tu zbraň stejně nepoužil, ale bylo mi divný, že vykolejil vlak a všude kolem byli lidi z armády. Když už jsem slyšela kroky kousek od nás, zavřela jsem oči a proklínala jsem Jessie. Najednou se kroky zastavily a já zpozorněla. Pak jsem slyšela, jak někdo rozepíná zip, a následoval zvuk padající vody - ehm, ne, počkat, to nebyla voda. Ve vteřině jsem si uvědomila, že ten chlap kousek od nás čůrá! Ježiši Kriste! Na jednu stranu jsem děkovala, že nás neviděl, ale na druhou jsem doufala, že je ještě pořádnej kus od nás.

„Ty vole, to si dělá prdel," najednou jsem slyšela Jessicu. Začala se chechtat a já do ní šťouchala.

„Drž hubu!" procedila jsem mezi zuby. To snad není možný, už jsme tak blízko a ona to zkazí. Modlila jsem se, aby to ten chlap neslyšel, ale bohužel, tentokrát štěstí nestálo na naší straně.

„Hej! Kdo je tam?!" ten chlap se po nás otočil. „Sakra! Co tu děláte?!" snažil se rychle zapnout poklopec, když nás zpozoroval. Jessie se okamžitě zvedla a začala zdrhat.

„Dělej, poběž!" zařvala na mě. Já jsem se taky zvedla a rozběhla jsem se za ní. Měly jsme trošku náskok, protože tomu vojákovi se nejspíš zasekl zip. Zavolal si druhýho chlapa na pomoc a třetí tam zůstal hlídat.

„Jessico, já tě zabiju!!" křičela jsem na ni za běhu.

„Nemel a zdrhej!" okřikla mě. Všechno bylo tak rychlý, že jsem ani nestačila vnímat a jen jsem běžela, a kdyby tohle viděla naše tělocvikářka, tak vám říkám, že by mi z běhu zaručeně dala jedničku s hvězdičkou! Když jsem se otočila, oba dva chlapi byli za námi a křičeli na nás: „Stůjte!"

Kousek před námi už byla hasičárna a já jsem se snažila rychle si vzpomenout, kudy jsme tam s bráchou lezli, když jsme byli mladší, protože jestli nás načapají i hasiči, tak je definitivně po nás.

Byla jsem o trochu rychlejší než Jessie, takže jsem doběhla k hasičárně dřív a začala jsem hledat starou díru v plotě. Pořád jsem se otáčela a měla jsem asi deset vteřin, než ke mně doběhne Jessica, a asi patnáct vteřin, než k nám doběhnou dva vojáci.

„Dělej, sakra!" volala na mě Jessie, když jsem se snažila najít nastříhlej plot. Jezdila jsem po něm rukama a najednou se mi do ruky zaryl kus drátu.

„Au! Do prdele! Mam to!" křikla jsem na ni, zrovna když ke mně doběhla. Chytila jsem kus plotu a odtáhla ho, aby se Jessie mohla protáhnout do areálu hasičárny. Hned jak tam vlezla, podržela mi plot z druhý strany, a já vlezla za ní, jenže se mi tam zachytila mikina. „Kurňa!" zaklela jsem, ale ti chlapi už byli u plotu, takže jsem tam svojí mikinu musela nechat a protáhla jsem se dovnitř.

„Vraťte se!" slyšela jsem za sebou.

„Dělej, protáhni se za nima!" říkal ten jeden tomu druhýmu.

„A jak asi?! Nejsem malá holka!" opáčil ten druhej. 

„Vem tu mikinu a jdeme oznámit vniknutí do hasičský stanice," ozvalo se.

„A jsme v prdeli!" řekla jsem za běhu. Utíkaly jsme s Jess podél plotu až dozadu k budově. Když jsme doběhly k zadní zdi, začala jsem hledat žebřík.

„Támhle!" ukázala Jess nahoru. Žebřík byl asi dva metry nad zemí a byl uzamčený. Ale to nebyl problém, protože ve spodní části poklopu byly veliký mezery mezi mřížema, kterýma jsme se s Jessicou v pohodě protáhly.

„Jdeš první?" zašeptala Jessie. Já jsem jen kejvla a vydrápala jsem se na hydrant pod žebříkem. Pak jsem se opatrně natáhla, abych nespadla, a chytila jsem se spodních špryclí žebříku. Jednu nohu jsem si opřela o zeď a druhou jsem odrazila. Přitáhla jsem se k žebříku a přechytla jsem se rukou na druhou stupačku tak, abych si mohla o poklop opřít nohu a vyhoupnout se nahoru. Potom jsem se jen protáhla mřížema a vylezla jsem po žebříku až nahoru na střechu hasičárny. Jessica to zopakovala po mně a za chvíli už stála vedle mě na střeše. Koukaly jsme dolů na hlavní vchod hasičské stanice, kde už se velitel bavil se dvěma udýchanými vojáky. Jeden z nich držel moji černou mikinu a druhej vysvětloval, co se stalo.

Sedla jsem si na zadek a snažila jsem se popadnout dech.

„Jseš v pohodě?" zeptala se mě Jessie udýchaně při pohledu na moji ruku, rozedřednou do krve od toho, jak jsem hledala díru v plotě.

„Takovejhle výkon, jako já teď, nepodal ani Usain Bolt na olympiádě!" začala jsem se smát a Jess se mnou.

„Myslela jsem, jestli tě nebolí ta ruka," sedla si vedle mě.

„Ále, to nic není," sevřela jsem ruku v pěst a spustila ji podél těla. Měla jsem v krvi tolik adrenalinu, že kdyby mi někdo teď řekl, ať doběhnu domů a zpátky, klidně bych to udělala. (Mimochodem, k nám domů to byly asi čtyři kilometry.)

„To bylo teda něco," okomentovala to Jess.

„Jo, měla bych tě teď zabít," zavrčela jsem.

„Ale no tak, zvládly jsme to, ne?!" ušklíbla se a nastavila mi ruku, abych si s ní plácla. Zakroutila jsem hlavou a plácla jsem si s ní svou zdravou rukou. „Budeme se muset pohnout, už nás určitě hledají," rychle jsem se zase zvedla a pomohla jsem Jessie taky vstát.

„Jdem se kouknout na to, kvůli čemu jsme sem přišly," zazubila jsem se a přešla jsem na druhou stranu střechy. Jess šla vedle mě.

Ze střechy jsme měly přímý pohled dolů na nádraží, přesně tak, jak jsme to chtěly. Sice už bylo šero, ale na nádraží svítilo tolik světel, jak z aut, tak z baterek, kterými svítili vojáci a policisté, že jsme s Jess viděly naprosto vše, co se tam odehrávalo. Navíc samo nádraží mělo zapnutá všechna světla, co tam byla.

„Proboha," vydechla Jessie. Čekala jsem, až něco řekne, protože já jsem naprosto oněměla. To, co jsme tam dole viděly, rozhodně nebyl obyčejný vlak a stoprocentně nevykolejil. Stály jsme tam jak dvě blbky a mě pak napadlo, že to vyfotím. Vytáhla jsem mobil a udělala pár snímků. Pohled, který se nám právě naskytl, moc lidí v životě nevidělo.

Koukaly jsme totiž na speciálně upravený vlak, který byl ale maskovaný, aby vypadal jako normální. Kolem něho se hemžila stovka vojáků a nakládala do něj chemické zbraně, jaderné bomby a různé jiné věci, které jsem v životě neviděla. Kolem hlídala další spousta vojáků a nakládání nebezpečných zbraní maskovali tak, že lidem říkali báchorku o tom, jak tady vykolejil vlak. 

V okolí vlaku bylo hodně vojenských aut a nákladních vozů. Všude byli zbraně a chlapi ve vojenským, v kanadách a v kuklách.

„Jessie, co myslíš, že má tohle znamenat?" zeptala jsem se jí trochu vystrašeně vzhledem k tomu, že v posledních dvou měsících se ve zprávách nemluvilo skoro o ničem jiným, než o nepokojích v různých státech Ameriky, ale i Evropy.

„Nevím," polkla Jess.

„Myslíš, že bude válka?" zeptala jsem se zas.

„Nepřeháněj... Určitě ne," řekla, ale bylo vidět, že ani ona sama svým slovům moc nevěří, natož abych jim měla věřit já.

Chvíli jsme ještě s Jessie stály na střeše. Vůbec jsme nemluvily, jen jsme pozorovaly nádraží a občas se prudce nadechly. Najednou jsem ale uslyšela, jak někdo dole něco odemyká, a hned mi došlo, že je to poklop od žebříku na střechu.

„Sakra!" šťouchla jsem do Jessie. „Jdou sem," sykla jsem.

„Kdo?" zeptala se mě otupěle. Já jen ukázala směrem k žebříku a ztichla jsem, aby slyšela, jak se otevírá poklop a někdo vysunuje žebřík.

„Do prčic!" Jess si dala ruku před pusu.

„Co budeme dělat?" zašeptala.

„Pojď za mnou!" chytila jsem ji za ruku a táhla jsem ji k větrací šachtě. Když jsme k ní doběhly, klekla jsem si a začala jsem z ní páčit plechový dírovaný kryt. Jessie si ke mně klekla a začala s krytem lomcovat taky, když viděla, že se mi ho nedaří odendat. Po chvíli snažení se nám povedlo kryt vyndat, zrovna když už jsem slyšela, jak někdo, nejspíš velitel hasičské stanice, stoupá po žebříku nahoru na střechu.

„Dělej, vlez tam!" pobídla jsem šeptem Jessie a ukázala jsem na vstup do větrací šachty. Ona jen kývla a zalezla dovnitř. Posunula se, já jsem si vlezla vedle ní a zandala jsem za námi poklop.

Seděly jsme tam ve větrací šachtě, celý zkroucený, a ani jsme nedejchaly, jen jsme poslouchaly kroky. Velitel hasičů už vylezl až na střechu a teď po ní obcházel. Obešel ji asi třikrát a pokaždý šel těsně kolem šachty, ve který jsme seděly. Srdce mi bušilo tak moc, že jsem se dokonce bála, aby to neslyšel.

Zůstaly jsme s Jessie sedět, i když už jsme jasně slyšely, jak klapl žebřík a velitel zamknul poklop.

„Na střeše taky nejsou," zaslechla jsem ještě.

„To bylo těsný," vydechla Jess.

„Jo, už zase," dodala jsem. Potom jsem se posunula blíž k dírovanýmu poklopu, trochu jsem se o něj opřela nohama a vykopla ho, takže jsme mohly vylézt ze šachty ven. Když jsme se vydrápaly zpátky na střechu, přidělaly jsme poklop a uznaly, že už je pravý čas jít domů.

„Dáme si vědět?" zeptala se mě Jess.

„Jasný. Kdyby něco, tak volej," usmála jsem se na ni. Měla jsem trochu strach, protože Jessie bydlela pod městem, kousek od nádraží.

„Tak fajn," přikývla. Pak jsme obešly celou střechu a koukaly jsme dolů. Velitel a dva vojáci zrovna byli na opačný straně, než byl žebřík, takže jsme mohly v klidu slézt, prodrat se dírou v plotě a přeběhnout rychle louku.

Za deset minut jsme došly k autobusový zastávce a já jsem zjistila, že za šest minut jede poslední autobus.

„Hele, radši o tom nikomu neříkej," pípla Jessie.

„Dobře, asi to tak bude lepší," souhlasila jsem a při tom jsem na to pořád myslela.

„Tak čau, pozdravuj bráchu," nastavila ruku a já jsem si s ní plácla.

„Hm, měj se," usmála jsem se a pak jsem Jessie ještě zamávala, když se na mě po pár metrech naposledy otočila.

Autor: tessie5, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The day after 1: