OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The day after 2

31.01.2015 (09:00) • tessie5 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 577×

The day after 2

Cesta autobusem domů byla nudná. Koukala jsem z okna, ale bylo šero a nic moc nebylo vidět. Přemýšlela jsem nad tím, co jsme dneska s Jessie viděly, a taky nad těma vojákama a nad mojí oblíbenou mikinou, kterou teď mají. Potom jsem se začala rozhlížet po autobuse. Byl skoro prázdnej, ale zjistila jsem, že na další zastávce nastoupil jeden chlap v džínový bundě, kterej seděl až vepředu, na opačný straně autobusu než já, a potom jsem ještě zahlídla paní Adlerovou, která s námi bydlí na předměstí. Z toho jsem vydedukovala, že v deset hodin večer už moc lidí autobusem nejezdí.

Když jsme přijeli k nám, na konečnou zastávku, vystoupila jsem, strčila jsem si ruce do kapes a snažila jsem se najít klíče. K nám domů to bylo asi ještě čtyři sta metrů, ale já už si radši připravila klíče předem. Prošla jsem uličkou mezi domy a přišla jsem až k tomu našemu. Strčila jsem klíče do zámku a zatlačila do dveří.

„Jsem doma!" řekla jsem opatrně a dveře jsem za sebou zase zavřela.

„No konečně," zaslechla jsem otrávený hlas mého bratra. Za chvíli se objevil na chodbě v prvním patře a pak sešel dolů ze schodů. „Kdes byla tak dlouho?" prošel kolem mě a zamířil do naší kuchyně spojené s obývákem. Já si mezitím sundala boty a došla jsem za ním. Televize byla puštěná, na stole bylo pivo a Mikey se zrovna hrabal v ledničce.

„No, s Jessicou," odpověděla jsem mu.

„Ptal jsem se, kdes byla, ne s kým jsi byla," vytáhnul si z lednice studený párky, ani si je neohřál a už je začal jíst.

„Nehraj si na mámu," odsekla jsem mu a z lednice si vyndala mléko, s kterým jsem si zalila cereálie. Mikey se mezi tím sesunul na pohovku a zesílil hlasitost televize, ve který zrovna dávali 'How I met your mother'. Vzala jsem si svou misku cereálií a sedla jsem si vedle něho.

„Hej, co to máš s rukou?" brácha si po chvilce všimnul mojí ruky roztržený od plotu hasičárny.

„Uhm, nic," hned jsem ji sevřela v pěst. Brácha se z lehu posadil a chytil mi ruku. Snažila jsem se mu vykroutit, ale byl silnější a ruku mi rozevřel.

„Od čeho to máš?" zajímal se.

„Od ničeho," vytrhla jsem se mu.

„Aha, jasně... Víš co? Vlastně to ani nechci vědět. Je mi ukradený, co jste tam s Jessicou dělaly," ušklíbnul se a lehnul si zpátky. Chvíli jsme se koukali na telku a m,ě to nedalo.

„Brácha?" začala jsem.

„Co?" zeptal se bez zájmu.

„A když ti to řeknu, slibuješ, že to nikomu neřekneš?" nadzvedla jsem obočí.

„Jo, slibuju," protočil oči.

„Vážně?"

„Jo, fakt," natáhl ke mně ruku se vztyčeným malíčkem, abych mu věřila.

„Tak dobře," nadechla jsem se a začala jsem Mikemu vyprávět, co se nám s Jessie přihodilo a co jsme viděly na nádraží, i přesto, že jsme si s Jess slíbily, že to nebudeme nikomu říkat, ale já se vsadím, že její ségra to určitě už taky ví. Když jsem bráchovi vylíčila dopodrobna celý příběh, jen tam tak nevěřícně seděl a koukal.

„To jako vážně?!" kroutil hlavou.

„Jo. Počkej, ukážu ti fotky!" sáhla jsem si do kapsy pro telefon a podala jsem mu ho.

„Nic tam není vidět," řekl trochu zklamaně.

„Bylo tam blbý světlo," povzdechla jsem si. „Ale něco vidět je," vzala jsem si mobil zase zpátky a začala zkoumat fotku zblízka. Nakonec jsem uznala, že z toho vážně není skoro nic poznat, a mobil jsem schovala.

Mikey měl na mě spoustu otázek ohledně toho, co se stalo. Jako například, jestli nás s Jessie opravdu neviděli, nebo jestli jsme se nespletly a do vlaku se nenakládalo náhodou něco jinýho, a tak dál, a tak dál... Bylo toho hrozně moc a my si z Mikeym povídali i o tom, jaký by to asi bylo, kdyby vypukla válka.

„Ale vážně to nikomu neříkej!" konečně jsem asi po půl hodině ukončila náš rozhovor.

„No jo, spolehni se," ujistil mě.

„Tak fajn," usmála jsem se na něj. Rodiče se ještě pořád nevrátili domů z večeře a mně se na ně už nechtělo čekat, protože jsem byla po dnešním dni dost unavená, tak jsem jen popřála bráchovi dobrou noc a šla si lehnout.

Druhý den ráno mě probudil hroznej randál zvenku, protože spím s otevřeným oknem, a když jsem se podívala na hodiny, myslela jsem, že mě trefí! Bylo teprve půl sedmý ráno a náš pošahanej soused už zase bláznil.

„Já mu ukážu, budit mě v půl sedmý ráno o prázdninách," zamumlala jsem si sama pro sebe a vyhrabala se z postele. Došla jsem k mému střešnímu oknu a kvůli svým 157 centimetrům jsem nejdřív musela vylézt na židli, než jsem se mohla vůbec vyklonit ven. Měla jsem pokoj přímo pod střechou, a když jsem koukala ven, viděla jsem přes naši zahradu až na příjezdovou cestu. Hamilton, náš přiblblej soused, se tam právě snažil přestěhovat celej svůj dům do auta. Nosil do jeho stříbrnýho bavoráka kufr za kufrem a dělal u toho hroznej rámus. Já se jen divila, jak se mu tam může vejít tolik věcí. Když už měl v autě asi čtyři kufry a několik tašek, z domu vyšla jeho manželka s kabelkou a jeho dvě malý uřvaný dcery i s tím jejich hnusným uštěkaným čoklem, kterýho jsem nesnášela ze všech nejvíc. Všichni nastoupili do už tak přecpanýho auta, pan Hamilton nastartoval a odjeli. A podle toho, kolik měli zavazadel, doufám, že nadobro. Byla jsem z toho tak zaskočená, že jsem na něj ani nestačila zařvat, ať jde do prdele, jak jsem původně plánovala.

Chvíli jsem ještě stála na židli a civěla z okna, než jsem si uvědomila, že už asi znova neusnu.

„Kretén," protočila jsem oči a zavřela okno. Vylezla jsem z pokoje, prošla jsem přes malou místnůstku, která spojovala můj pokoj s chodbou prvního patra našeho domu, a sešla jsem po schodech dolů do obýváku. Zavřela jsem za sebou dveře, abych nevzbudila rodinu, až si pustím telku. Sotva jsem je zavřela a otočila se, vybafnul na mě brácha.

„Sakra, Miku!" vypískla jsem a málem mu jednu vlepila, jak jsem se ho lekla. On se začal hrozně smát a já jen zakroutila hlavou.

„Tak to se mi fakt povedlo!" chechtal se. 

„Ty seš fakt na hlavu! Tohle mi dělat tak brzo ráno!" vyjela jsem na něj a on se pořád smál. Odstrčila jsem ho a šla si radši udělat snídani. „Co tu vůbec děláš takhle brzo ráno?" zamručela jsem, když jsem si mazala rohlík máslem.

„Mohl bych se tě zeptat na to samý," řekl brácha.

„Mě vzbudil Hamilton, když to chceš vědět," vzala jsem si rohlík a sedla si vedle něj na pohovku.

„Fakt? Mě taky. Je to debil... Vidělas to? Prostě se sbalil a odjel. V půl sedmý ráno. Podle mě už se naprosto zbláznil," zasmál se Mikey. Celou tu dobu co mluvil, se koukal do televize a na mě se ani nepodíval.

„Jo, taky si myslím," kejvla jsem. Pak jsme chvíli mlčeli a koukali na telku, když vtom mi začal zvonit mobil. „Jessica," přečetla jsem nahlas jméno na displeji a koukla se na bráchu.

„Fakt? Myslel jsem, že ji tam máš napsanou jako "zlatíčko" nebo tak něco," opět vyprsknul smíchy. 

„Ty seš blbej," zakroutila jsem hlavou a zvedla mobil. „Čau, co se dě-" ani jsem nestačila doříct větu a Jessie mě hned přerušila.

„Máš puštěnou televizi?" vyhrkla.

„No jo, mám, ale co se-"

„Super, tak přepni na ranní zprávy," zase mě nenechala domluvit.

„Co? A proč jako?" nechápala jsem.

„Tak to přepni a uvidíš!"

„Ale..."

„Dělej, nekecej a přepínej!" nakázala mi Jessie, a tak jsem vytrhla Mikemu ovladač a i přes jeho protesty jsem přepnula na sedmičku, kde byly zprávy.

„Co děláš?!" zamračil se Mike, ale to už ho přerušil hlas reportérky.

„... nikdo neví, co se vlastně děje. Jisté je jen to, že vojenské jednotky na jihu Alabamy budou potřebovat další posily. Postižená je hlavně Severní Amerika, část Jižní Ameriky, Velká Británie, Afrika i Rusko, Čína a Japonsko. Všude zavládly velké nepokoje, jsou hlášeny i případy použití chemických zbraní. Na severu Ameriky jsou již stovky mrtvých. Co se děje? To je otázka, kterou si v poslední době pokládá většina lidí v postižených oblastech. Máme se obávat třetí světové války? To bohužel zatím nikdo neví..." Koukala jsem na obrazovku a nevěřila jsem vlastním uším ani očím.

„Sky? Jsi tam?" ozval se hlas z telefonu.

„Jo, Jess. Jsem tu," vydechla jsem. „Hele, ještě zavolám," dala jsem si mobil od ucha.

„Co? Ne, ne, počkej!" stačila ještě říct Jessie, ale já už jsem zavěsila. Otočila jsem se na bráchu, kterej byl stejně tak překvapenej jako já.

„Sakryš," zamračil se Mikey a taky se na mě otočil.

„Brácha! Hamilton!" najednou mi to docvaklo.

„Co s ním?!" nechápal.

„Stoprocentně odjel kvůli tomuhle," ukázala jsem na televizi a bráchovi se už taky rozsvítilo. Hamiltonovi byli hrozně zazobaný. Jak už jsem říkala, měli bavoráka, alfa romeo, obrovskej dům a to hlavní - měli ještě jeden dům, a to v Evropě, ve Francii.

„To hnusný, nechutně bohatý prase si odjelo do Francie a nás tu nechá napospas tomuhle?!" rozhodil rukama Mikey a já jsem se musela zasmát jeho přirovnání Hamiltona k praseti. Pak mě ale smích přešel vzhledem k tomu, co jsme včera s Jessie viděly na nádraží.

„Brácha?" zeptala jsem se opatrně.

„Co?" přejel po mně pohledem.

„M-myslíš, že by mohla bejt třetí světová?" zaleskly se mi oči, protože jsem měla hroznej strach. Už jako malá jsem se hrozně bála války, i když jsme si na ni s bráchou furt hráli.

„Ne. Ne, neboj se," pousmál se. Já na něj chvilku koukala a pak jsem se mu vrhla do náruče.

„Ha hah, ale no ták," začal se smát. Vzal ovladač a radši televizi přepnul na jinej program, zatímco já mu brečela na rameni. „Co se to děje?!" vzlykala jsem.

„Hrozně se bojím. Bojím se války," mumlala jsem.

„Neboj, žádná válka nebude," snažil se mě uklidnit brácha, ale za těch patnáct let, co ho znám, už jsem se naučila rozpoznat, jestli mi kecá, nebo ne.

Nějakou dobu jsme si s Mikeym zase povídali o válce, dokud dolů nepřišli rodiče. Už o tom věděli. Věděli, co se děje ve světě, díky přátelům, se kterýma byli včera na večeři. Jediný, co ještě nevěděli, bylo to s Hamiltonem, tak jsme jim to s bráchou všechno u snídaně vylíčili, a oni s námi souhlasili, že odjel do jeho vily ve Francii.

Nálada u nás v domě byla chvíli dost ponurá, ale pak jsem si vzpomněla, jak brácha přirovnal našeho souseda k praseti, a začala jsem se hrozně smát. Pak už to bylo lepší a my aspoň na chvilku zapomněli na to, co se vlastně děje.

Autor: tessie5, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The day after 2: