OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The emptiness - I. kapitola

21.01.2013 (19:00) • Dixee • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 670×

Vidím zatemněný obývák s bílým gaučem, který svou barvou osvěcoval temnotu místnosti u mě doma. Bylo pozdě večer. Hledala jsem mámu, protože mě pohltily noční můry. Se slzami v očích a ze strachu z každého kusu nábytku jsem si to mířila ke gauči, kde moje máma usnula, když se dívala na televizi. Nebyla tam! Zmizela. Hledala jsem ji po celém temném bytě a zoufale volala. Představy o tom, co všechno se jí mohlo stát, mě svázaly. Kde jsi, mami?! Proč jsi mi nic neřekla, nenechala vzkaz? Začala prázdnota. Co mám jen dělat? Plny strachu mé oči zamířily směrem ke dveřím. Byly otevřené. Zámek byl vypáčený. Kam jít? Koho volat?

„Pozor! Paní Hangerová měla dceru. Je dost možné, že tam ještě je.“

Ženský hlas, který se ozýval z chodby, a jejíž kroky se pomalu blížily k bytu. Co mám dělat? Co když oni můžou za to, že máma zmizela? Ztuhla jsem, jen jsem bezmocně seděla na gauči. Slyšela jsem jen, jak mi buší srdce. Měla jsem strach. Viděla jsem svit baterky, který se pomalu blíží. Dveře se otevřely a baterka mi přímo svítila do očí.

„Ne! Prosím! Nechte mě! Nic jsem neprovedla,“ bylo to první, co jsem pustila z úst.

„Zbraně dolů!“ zakřičela ta žena, jejíž hlas mi byl už dobře znám. Byla to ta, která mluvila na chodbě.

Najednou se rozsvítilo světlo a viděla jsem ji. Nádherná vysoká bruneta, hnědozelené oči, a její nádherný úsměv mě donutil se alespoň trochu uklidnit. Přiblížila se ke mně a řekla:

„Neboj se. Nic se ti nestane.“

Vzala mě za ruku a znovu se jemně usmála.

„Jmenuji se Kate. Kate Kartnová. Nemusíš už mít strach. Všechno bude zase v pořádku.“

Mám jí důvěřovat? Vždyť mají zbraně a právě mi zmizela máma. Co mám dělat? Chvíli jsem se na ni vyděšeně dívala a ona to zopakovala:

„Neboj se. Vezmi si své věci a pojď se mnou. Pomůžu ti.“

Nešlo to. Nezbývalo mi nic jiného, než jí věřit. Získala si plně mou důvěru.

„Dobře,“ odpověděla jsem a společně s ní jsme šly do mého pokoje.

Kate rozsvítila světlo a pomohla mi s balením. Celou dobu jsme mlčely. Ona se zvědavě rozhlížela po mých hračkách a pokaždé se pousmála. Po chvíli jsem spolu s ní šla směrem ke dveřím. Vzala mě za ruku a šly k autu. Pořád jsme mlčely a já jsem vůbec nevěděla, kam mě Kate veze.

Za pár minut jsme zastavily před vysokou budovou, na které byla mramorová tabulka s nějakým textem. Bylo tam napsané: „Policie, odbor pohřešovaných.“

Vešly jsme do budovy a spolu vyjely výtahem až do posledního patra. Pořád jsem netušila, co se tady děje, a neustále se mi vracela ta vzpomínka, když jsem na gauči nenašla mámu. Výtah cinknul a byla jsem docela v úžasu. Spousta počítačů, a lidé v černých oblecích se pohybovali jako švábi. Jeden jde někam a ostatní běží zase úplně opačným směrem. U mě se našlo jen jedno slovo, aby popsalo celou situaci. Chaos.

„Pojď za mnou,“ řekla Kate.

Neřekla jsem nic. Jen jsem přikývla a šla za Kate. Přišly jsme k nějaké kanceláři, kde seděl nejspíše jejich kapitán.

„Tak, Talis. Počkej tady. Já si jen něco zařídím a potom… no, uvidíš,“ řekla s úsměvem Kate.

„Dobře,“ odpověděla jsem. Ale vždyť… odkud ví, jak se jmenuju?

Nechápala jsem. Každopádně Kate vešla do kanceláře a začala se s kapitánem o něčem bavit. Kate si sedla na židli a na stole podepsala nějaký papír. Potom vzala papír ze stolu a vložila ho do kopírky. Zkopírovaný papír z textem Kate podala kapitánovi, podali si ruce a Kate odešla z kanceláře. 

Autor: Dixee, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The emptiness - I. kapitola: