The emptiness II.kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Vždycky je něco poprvé. I prázdnota je pouze jen začátek...

27.01.2013 (22:00) • Dixee • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 528×

Uběhlo je pár hodin, co je moje máma nezvěstná. Nemám ponětí, co se tady děje. Prázdný gauč, policajti u mě doma a Kate právě odchází od kapitána, kde podepisovala nějaký papír. Kate hlasitě zavřela dveře od kanceláře a přichází ke mně. Ale nebyl to tentokrát úsměv na její tváři. Měla vážný pohled.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se ustaraně.

Kate neodpovídala. Měla jsem strach z toho nejhoršího. Viděla jsem to v jednom seriálu. Nejprve člověk zmizí a potom ho najdou zavražděného někde na dně kanálu. Při té představě se mi udělalo špatně. Sebrala jsem odvahu a zeptala se znova:

„Stalo se něco mámě? Našli jste ji?“

„Víš, Talis… ještě jsme ji nenašli,“ odpověděla Kate.

Připadalo mi, jako by mi něco tajila, ale neměla jsem odvahu se jí znovu zeptat. Ale… teď si uvědomuju. Když je máma pryč, tak ke komu půjdu. Tátu jsem nikdy neviděla, protože byl voják a padl v Iráku, a teta žije v Číně. Co teď se mnou bude? Nechci jít do děcáku. Nedalo mi to.

„Co teď se mnou bude? Kam půjdu?“

Na to Kate ihned zareagovala:

„Asi je to divné, ale určitě jsi viděla, jak jsem něco podepisovala u kapitána. Podepsala jsem to, že do té doby, než se máma zase objeví, tak budu mít za tebe zodpovědnost. Teda pokud s tím budeš souhlasit. “

„Takže to znamená, že si pro mě nemusí přijít… no…“

„Sociálka?“ dopověděla mou větu Kate. „Ne nikam nemusíš. Je jen na tobě, kam budeš chtít jít ty, ale asi chápeš, že teď momentálně domů nemůžeš.“

„Jo, to chápu. Co se mámě doopravdy stalo?“

„To ti teď asi neřeknu. Nevíme to, ale my ji najdeme.“„Pojď, něco ti ukážu.“

Zbystřila jsem a šla jsem za Kate. Zastavila se u bílé magnetické tabule. Ukázala mi fotky čtyř mužů a já jsem pochopila, o co jí jde.

„Někdo z nich ublížil mámě?“

„To nevíme. Vážně nikoho z nich nepoznáváš?“

„Myslím, že ne.“

Kate si vzdychla a spolu s ní jsme odešly k ní domů.

Před Kateiným domem...

„WOW! To je nádherný dům,“ vyhrklo ze mě nahlas s otevřenou pusou, když vidím dům od Kate. Dvoupatrový, bílý dům s červenou střechou a na parapetech nádherné červené květy.

„Děkuji Talis, teď už je to i tvůj domov. Tak tu nestůjme a pojďme se podívat dovnitř,“ vyzvala mě Kate.

Kate odemkla tmavě dřevěné dveře a vešly jsme spolu do předsíně.

„Tak tě vítám doma,“ řekla velmi mile Kate.

Po pravé straně je obývák s kuchyní a nahoře po schodech je koupelna a dva pokoje.

„Ten vpravo je tvůj,“ oznámila mi s úsměvem Kate.

Vešla jsem do pokoje. Krásný zeleně vymalovaný pokoj s dřevěným stolem a postelí. Nahoře na stropu je namalované noční nebe. Co mě, ale zaujalo více, bylo to obrovské okno. Podívala jsem se z okna a byl to asi ten nejlepší pohled na světě. Obrovská zelená louka a v pozadí vysoké hory. Když tu najednou… slyším dupot.

„Ty bláho,“ řekla jsem možná až moc nahlas. Byl to dupot koní a ta louka byla jejich pastvina. Už od mala jsem toužila něco takového vidět a jezdit na koni, ale nemohly jsme si to s mámou dovolit. Přišlo to… úzkost a bolest z toho, že už třeba mámu nikdy neuvidím. Poprvé v životě zažívam ten pocit beznaděje... prázdnotu.

Autor: Dixee, v rubrice: Povídky » Na pokračování