The Intricate Ties - 1. Ponížená • OurStories.cz ~ naše povídky

Povídka o dívce Jasmine, kterou na oslavě jejích 19. narozenin znásilní její dlouholetý přítel. Vzpamatovává se ze šoku a v nemocnici poznává mladého psychologa Jasona a později jeho bratra a přátele. Celý příběh je o vztazích mladých lidí, které jsou spletitě propleteny.

1. kapitola je podle mě silnější kafe, ale tohle není moc můj styl, tak doufám, že vás to neodradí. Těším se na komentáře!

(15+)

23.01.2011 (13:00) • AshGreene • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1347×

1. Ponížená

„Ahoj Jasmine!“ zaradovala se Amanda, která dorazila v doprovodu svého přítele Charlieho a několika bývalých spolužáků.

„Ahojky, jsem moc ráda, že jste přijeli, tak dlouho jsem vás neviděla. Pojďte dál, oslava je v plném proudu,“ uvítala jsem je.

Oslava mých 19. narozenin byla skvěle rozjetá, DJ měl talent a lidé zatím nedělali moc velký bordel. Rozhodla jsem se, že si dojdu pro něco k pití a vezmu si prášek na bolest hlavy, trochu mě začínala bolet z nevyspání, ale nenechám si přece zkazit vlastní party třeštěním hlavy. Pro jednou bude muset moje tělo vydržet větší přísun ibuprofenu.

Propletla jsem se davem až do kuchyně a ve skřínce jsem našla malou lahvičku. Natočila jsem si sklenici vody a rychle prášky zapila. Brr. Nesnáším to.

„Ááá, tady mám svoji princeznu,“ ozvalo se mi u ucha a kolem pasu se mi obtočila silná paže. Byl to Peter. Chodili jsme spolu přibližně dva roky, ale znali jsme se mnohem déle. Seznámili jsme se ještě v San Francisku a pak spolu odjeli studovat střední do Jacksonville. Poslední dobou to ale mezi námi skřípalo. Často jsme se hádali a několikrát mě Peter uhodil. Brzy se mi však omluvil, a tak jsem to nechala být. Teď jsem ale podle hlasu poznala, že je přiopilý.

„Petere, nech toho, jsi opilý,“ napomenula jsem ho a vymanila se z jeho sevření.

„Já nejsem opilý, nesnaž se mi zase říkat, co smím a nesmím dělat!“ zvýšil hlas a nebezpečně se zamračil. Připomínal mi jednu z našich hádek, kdy jsem chtěla, aby přestal kouřit. Když jsem ho poté odmítla políbit s tím, že mi to přijde nechutné, obdržela jsem silnou facku, která mě odhodila na zeď. Vzápětí jsem mu to ale odpustila, protože si uvědomil, co to udělal. Kouřit ale nepřestal.

„Jsi opilý, ale dělej si, co chceš, tobě na mně vlastně vůbec nezáleží,“ s tím jsem odešla z kuchyně. Myšlenky na to, jestli se s ním nemám rozejít, jsem prozatím chtěla pustit z hlavy, ale něco můj plán překazilo. Bolestivé sevření mé pravé ruky.

„Ano máš pravdu, vůbec mi na tobě nezáleží, jsi jen další z davu, za kterou musím utrácet peníze, proto jsem s tebou ztratil čtyři roky života a přestěhoval se na Floridu. Ještě pořád si myslíš, že mi na tobě nezáleží? Kdyby ne, tak proč jsem tu s tebou byl celé ty dva roky?“

Bolestivé sevření ještě více zesílilo. Přestože byl opilý, definitivně jsem se rozhodla.

„Rozejdeme se, my dva si už nemáme co říct,“ pronesla jsem chladně a snažila se vytrhnout svoji paži. Kupodivu mě pustil a nenávistně na mě zíral. Vyběhla jsem ven a zamíchala se do davu. Přesvědčovala jsem se, že to bylo správné rozhodnutí, když v tom se kolem mého pasu obmotaly mužské paže. Znovu.

„No tak, oslavenče, hoblu se nevyhneš,“ zasmál se Marc, přítel mé nejlepší kamarádky.

„Já myslím, že vyhnu,“ zaprotestovala jsem chabě.

„Ne, ne. O to se osobně postarám,“ prohlásil a zvedl mě do náruče. Vzpírala jsem se, ale nebylo to nic platné. Donesl mě na okraj bazénu, kde už byli nachystaní skoro všichni hosté, Petera jsem zahlédla někde vzadu.

Podtrhli mi nohy a chytili mě za ruce a za kotníky.

„Jedna, dva, tři… osmnáct, devatenáct,“ skandoval dav a já po devatenáctém hoblu letěla do bazénu.

Jakmile jsem se vynořila, naoko jsem hrála naštvanou.

„Ty zrádče! To se dělá dámě?“ nasměrovala jsem to na Marca, on byl strůjcem všeho.

„Já žádnou dámu nevidím,“ prohlásil a začal se rozhlížet kolem, ale pomohl mi z bazénu. Jakmile jsem byla venku, pevně jsem ho objala a do ucha mu zavrčela: „Odplata!“ Když jsem se od něj odtáhla, byl skoro stejně mokrý jako já.

„Sakra, ty jsi ale potvora,“ zasmál se. Měla jsem ho ráda, byl milý, hezký a vtipný. Nekouřil, moc nepil a drogy mu také nic neříkaly. Byl to můj nejlepší přítel a Ashley jsem ho přála. Skvěle se doplňovali.

„Nějak jste se namočili,“ objevila se vedle nás najednou Ash. Byla malá, měřila asi 165 cm a vedle skoro dvoumetrového Marca vypadala zvláštně. Jako vždy ve veselé náladě.

„No jo, už to tak bude, dojdu se převléct, zatím se tu bavte.“ Hodiny ukazovaly jednu ráno, ale než jsem se dostala do pokoje, trvalo mi to přes 90 minut, spousta lidí si se mnou chtěla popovídat. Těšila jsem se, až ze sebe svléknu to mokré oblečení. Nebylo to příjemné.

Ani jsem za sebou nezavřela dveře, všichni byli dole a na zahradě, a začala se svlékat, když jsem na sobě měla jen spodní prádlo, uslyšela jsem, jak někdo přibouchl dveře. Prudce jsem se otočila a v mém pokoji stál Peter.

„Co tady děláš?“ pronesla jsem ostře.

„Ty děvko, se mnou jsi spát nechtěla, ale táhlas to s Marcem, že se nestydíš! Vždyť je to kluk tvý nejlepší kmošky!“ Byl nehorázně opilý, cítila jsem to až tady.

„A na tohle jsi přišel jak?“

„Panebože jak jste na sobě viseli u bazénu, to by došlo i slepýmu! Ale já to tak nenechám! Nenechám se ponižovat!“ Než mému mozku docvaklo, co mi tu právě řekl, už byl u mě a sevřel má ramena v ocelovém sevření. Měl pořádnou sílu, protože i když praštil s basketem, pořád chodil do posilovny. Alkohol z něj příšerně táhl, myslela jsem, že se z toho pozvracím.

„Proboha Petere! Snad si nemyslíš, že jsem tě podváděla, to je absurdní. Vždyť Marc má Ashley, znáš je!“ Můj hlas nabíral hysterický tón. Peter byl očividně úplně mimo.

Neodpověděl mi, jen tiše zavrčel a hodil mě na postel. Došlo mi, co chce udělat, a začala jsem křičet.

„Máš to zbytečný, stejně tě nikdo neuslyší,“ pronesl samolibě, ale zacpal mi rukou ústa. Nemohla jsem moc dýchat, ale to ho očividně nezajímalo.

Kleknul si na mě a zvedl mi paže, položil je za mou hlavu a sevřel je ve své jedné ruce. Seděl mi na kolenou, takže jsem se nemohla vůbec hýbat, bránit se.

„Teď tě ponížím a už si tě nikdy nikdo nevšimne.“

Prosila bych ho, aby to nedělal, ale nemohla jsem, pořád jsem měla jeho ruku na ústech. Začala jsem sebou házet a kousla jsem ho do dlaně.

„Au, ty mrcho.“ Odtáhl ruku a já mohla křičet. Pořád jsem sebou házela, ale bez úspěchu. Uvolněnou rukou sáhl do kapsy a něco vytáhl.

Zděšeně jsem vykulila oči, když jsem to viděla. Byl to kapesní nůž.

„Buď budeš zticha, nebo…“ nechal větu nedokončenou.

Přestože mi vyhrožoval, nedokázala jsem přinutit svoje hlasivky, aby ztichly.

Když jsem se neuklidnila, nůž se rychle dostal k mému krku, utržila jsem řeznou ránu přes klíční kost až na vršek ňadra.

Nemohla jsem uvěřit tomu, že to udělal, možná proto, jsem přestala křičet.

Vnímala jsem jen ostrou bolest.

Nožem mi přeřízl krajkovou podprsenku a šňůrky od tang.

Jeho ruce mi začaly jezdit po hrudníku a mně se opět zvedal žaludek.

Zavřela jsem oči, věděla jsem, co se mi stane a nechtěla jsem to vidět, proto jsem nespatřila, jak si sundal kalhoty.

Najednou jsem ucítila jeho prsty v mém klíně. Zvedl se mi žaludek. Nemohla jsem se hýbat, a proto jsem jen natočila hlavu na stranu, abych se neudusila. Ležela jsem teď proto v bývalém obsahu svého žaludku, smíchaném s krví, která mi vytékala z řezné rány.

Z očí mi vytryskly slzy, ale Peter vypadal, že si ničeho nevšiml. Ucítila jsem ostrou bolest v podbřišku, jak mě hrubě zneuctil.

Znovu jsem ucítila ostrou hranu nože, tentokrát na mé paži. Rána se mi táhla od ramene k lokti a na světlé povlečení se opět začala vylévat má krev. Přála jsem si umřít, vykrvácet. Byla jsem pošpiněná.

Jen mlhavě jsem vnímala Petera, jak si s mým tělem dělá, co se mu chce. Z očí mi vytékaly slzy, nepočítala jsem, kolik řezných ran jsem utržila, ani kolikrát mě znásilnil. Moje vědomí pomalu upadalo do temnoty a já doufala, že už se z ní neprobudím.

Najednou jsem mohla znovu vnímat, doufala jsem, že to je posmrtný život, zpátky jsem se rozhodně vrátit nechtěla. Moje mysl byla podivně otupělá. Chtěla jsem konečně zjistit, kde to jsem, a tak jsem ztěžka otevřela oči. Byla jsem v nemocnici, v ruce jsem měla zavedenou kanilu, do které pomalu odkapávala voda. Tiché pípání mě jen utvrzovalo v tom, že jsem naživu, i když jsem si to vůbec nepřála, podle barvy oblohy jsem usoudila, že je brzo ráno, a proto jsem se znovu ponořila do sladkého bezvědomí.

Opatrně jsem rozlepila oční víčka, něco v pokoji se změnilo. Slunce už bylo vysoko na obloze, ale to nebylo hlavní. V pokoji jsem nebyla sama. U mé postele zrovna stála sestřička a kontrolovala přístroje.

„Dobré ráno slečno Stride, řeknu vašemu ošetřujícímu doktorovi, že už jste vzhůru.“ Soucitně se na mě usmála a potichu odešla pryč.

Asi za dvě minuty se ozvalo tiché zaklepání na dveře.

„Dále,“ řekla jsem potichu, byla jsem překvapená, že vůbec mohu mluvit, protože celé tělo jsem měla necitlivé, těžké.

Vešel doktor, mohlo mu být okolo třiceti osmi let, vypadal docela sympaticky, jenže já teď žádného muže nechtěla ani vidět.

„Dobrý den slečno, jsem doktor Waters, váš ošetřující lékař. Jsem rád, že jste se konečně probrala.“

„Dobrý den, jak moc špatně na tom jsem? A kdo mě vlastně našel?“

„Máte několik řezných ran, mnoho pohmožděnin a modřin. Budeme Vás ale muset ještě prohlédnout, doktorka Townsendová za Vámi přijde odpoledne,“ taktně se odmlčel a sledoval, jestli jsem to pochopila.

„Našli Vás vaši přátelé, mám je zavolat? Asi byste to chtěla slyšet od nich.“ Jen jsem na to přikývla a doktor odešel. Za okamžik už do pokoje vstupovala Ashley s Marcem, oba měli smutný pohled.

„Ahoj Jasmine, je nám to tak líto!“ řekla smutně Ash a opatrně mě objala, málem jsem ucukla, ale soustředila jsem se na to, že je to jen Ashley, má nejlepší kamarádka. Marc se pro jistotu držel dál, byla jsem mu vděčná.

„Ahoj… Já, chtěla bych se dozvědět, jak jste mě našli,“ viděla jsem, že budou protestovat. „Chci to mít co nejrychleji za sebou,“ dodala jsem pro jistotu.

Oba se na mě smutně podívali. „Tak dobře,“ povzdychla si nakonec Ashley. Oba se posadili do nemocničních křesel a Ashley začala smutně vyprávět.

„No, šla ses převléct z toho mokrého oblečení, ale než jsem tě viděla jít po schodech, trvalo to víc než hodinu. Pak jsem přestala dávat pozor, věděla jsem, že bude chvíli trvat, než se vrátíš a bavila jsem se s ostatníma. Když jsem si na tebe vzpomněla, bylo to asi o hodinu později, myslela jsem, že tě nemůžu najít proto, že jsi někde s hosty. Promiň mi to, měla jsem tě hledat pořádněji.“ Chtěla jsem protestovat, ale její pohled mě umlčel.

„Okolo půl šesté, když většina hostů odjela, nebo už odpadla, začali jsme tě důkladně hledat… Marc tě našel. Zavolali jsme záchranku a ta tě dovezla sem.“ Odmlčela se, nechala mi čas to zpracovat.

„Jasmine? Kdo… kdo ti to udělal?“ Marc poprvé za celou tu dobu promluvil.

Do očí mi vhrkly slzy. „Byl to… Peter.“

Oba se po sobě zděšeně podívali.

Potřebovala jsem to ze sebe dostat, a tak jsem pokračovala. „On byl opilý, poslední dobou to mezi námi skřípalo, ten den jsem se s ním rozešla, on nás viděl Marcu, u bazénu, jak byl opilý, tak si myslel, že spolu něco máme a pak…“ Znovu jsem se trhavě rozvzlykala.

„Jasmine, je mi to tak líto, kdybych to věděl, tak jsme to neudělali,“ Marc byl celý špatný z toho, že to bylo kvůli němu.

„Není to tvoje chyba, nemohl jsi to vědět.“

Povídali jsme si až do poledne, snažili se odvést mé myšlenky jinam, víceméně se jim to dařilo. V poledne mi sestřička přivezla oběd, snědla jsem jen minimum, neměla jsem na nic chuť.

Ve dvě hodiny někdo zaklepal na dveře.

„Dále.“

Vešla mladá, sympatická doktorka, tušila jsem, kdo to bude.

„Dobré odpoledne slečno Stride, jsem doktorka Townsendová, musím Vás prohlédnout.“

Všichni jsme pochopili, jak to myslela, a moji přátelé se začali zvedat k odchodu.

„Ash? Mohla bys tu prosím zůstat?“

Doktorka se na mě chápavě podívala a povzbudivě se usmála.

„Dobře, zůstanu tu s tebou,“ souhlasila moje nejlepší kamarádka.

Mohlo se to zdát dětinské, ale potřebovala jsem ji u sebe. Důvěřovala jsem jí, jestli se to tak dá nazvat.

„Počkám venku,“ zamumlal Marc a s povzbudivým úsměvem se vytratil.

Po celou dobu vyšetření jsem zírala do stropu a drtila Ashleyinu ruku. Vůbec mi nebylo příjemné, že se mě takhle někdo dotýká, bylo mi úplně jedno, že je to doktorka a že mi od ní nic nehrozí, ten pocit tu byl stále, věděla jsem, že kdybych zavřela oči, viděla bych znovu Petera a to bylo to poslední, po čem jsem toužila.

„Slečno Stride, kontrola vypadá dobře, s největší pravděpodobností nebudete mít žádné následky. Mám vám vyřídit, že vaši rodiče už jsou v letadle z New Yorku, dali jsme jim vědět a oni se hned vrací z dovolené. Pokud byste chtěla, můžete jim zavolat.“

„Ne, děkuji, radši bych to vyřešila osobně.“

„Chápu. Nechám vás o samotě, ale měla byste odpočívat, ztratila jste hodně krve, váš organismus se musí vzpamatovat.“

„Dobře, doktorko, a děkuju.“

Tiše se zvedla a odešla, konečně jsem mohla pustit kamarádčinu ruku. Marc se pomalu vrátil do pokoje.

„Marcu, Jas by měla odpočívat, myslím, že bychom měli jít, a žádné protesty. Zavírají se ti oči.“ Věděla jsem, že nemám žádnou šanci je zastavit.

„Odpočívej, zítra přijdeme,“ slíbil mi Marc. Oba mi ode dveří zamávali, a pak ruku v ruce odešli.

Přestože jsem s únavou bojovala, nakonec jsem usnula. Důvod, proč jsem nechtěla usnout, byl prostý, věděla jsem, že mé podvědomí se zblázní a bude mi to celé opakovat. Bude mi opakovat ty nejhorší okamžiky mého života.

Stalo se to, opět jsem viděla Petera, jak se ke mně přibližuje, znovu mě hodil na postel a já začala křičet a házet sebou. Něco ale bylo jinak. Jeden hlas sem nepatřil.

„Jasmine! Jasmine!“

S trhnutím jsem se probudila. V pokoji svítila lampička, už byl asi večer nebo noc a já opět nebyla sama.

Nade mnou se skláněla má maminka a snažila se mě vzbudit.

„Mami,“ promluvila jsem rozespale, můj hlas byl ochraptělý.

„Jasmine, zlatíčko, je mi to tak líto, neměli jsme odjíždět, je to naše chyba, nechat tě slavit narozeniny bez dozoru. Měli jsme o tebe takový strach.“ Máma byla strachy bez sebe.

„Mami, tati, je mi to tak líto,“ začala jsem vzlykat.

„Pššt, zlatíčko, už jsi v bezpečí, už ti nikdo neublíží,“ ihned mě objala, hladila po vlasech a kolébala se se mnou dopředu a dozadu. Její náruč byla jediná, která mi nevadila, moje instinkty byly takové, že matka nemůže ublížit svému dítěti, pokud není psychicky nemocná, a to moje maminka rozhodně nebyla.

Tatínek se na nás celou dobu jen smutně koukal, věděl, že by nebylo nejlepší se ke mně přibližovat, a proto zůstával sedět v nemocničním křesílku.

„Kolik je hodin?“ zeptala jsem se, když jsem se trochu uklidnila.

„Okolo půlnoci, nechtěli nás k tobě pustit, ale ukecali jsme to na to, že jsme rodiče.“

Ještě chvilku jsme si spolu povídali, ale pak přišla sestra a nekompromisně rodiče vyhodila, maminka mi slíbila, že budou spát v nemocnici, byla jsem ráda, přestože jsem věděla, jak to oba nesnášejí.

Když odešli, odchytla jsem sestru.

„Slečno, prosím Vás, nemohla byste mi dát něco na spaní, já… bojím se těch nočních můr.“

Chvilku na mě soucitně koukala, ale pak souhlasila. Za chvilku byla zpět i s práškem a sklenicí vody.

„Zapijte to, měla byste tvrdě spát minimálně osm hodin.“

„Děkuju moc.“

Zapila jsem prášky a těšila se na bezesný spánek, který se dostavil překvapivě rychle.

Shrnutí =>

Autor: AshGreene (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování