The Intricate Ties - 2. Škola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jasmine je propuštěna z nemocnice a vrací se do školy. Co všechno je pro ni nachystáno v kolektivu se dozvíte tady. Přeji příjemné počtení

25.01.2011 (16:00) • AshGreene • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1345×

2. Škola

Vzbudila jsem se s překrásným pocitem, že už konečně jdu z nemocnice pryč. Byla jsem tu čtrnáct dní a za tu dobu jsem začala litovat ty, kteří tu musí být mnohem déle.

„Tak slečno, ještě nám podepište tenhle dokument a můžete jít.“ Sestřička mi podávala tužku, málem jsem zapomněla, že existuje něco jako psaní, svůj rukopis jsem vůbec nepoznávala.

Maminka už na mě čekala na recepci, chtěla mi vzít tašku s těmi málo věcmi, co jsem tu měla, ale rázně jsem to odmítla.

Za tu dobu co jsem tu strávila, jsem si zvykla na přítomnost tatínka, neměla jsem pokaždé tak silné nutkání ucuknout, když jsem se ho měla dotknout. Druhá osoba, u které se mi to podařilo, byl Marc, ale nevěřila jsem mu natolik, že bych s ním zůstala sama v jedné místnosti, to mi bylo nepříjemné. Věděla jsem, že oni za nic nemůžou, a že jim ubližuju tím, jak se jich bojím, ale já si nemohla pomoci. Mé podvědomí mělo stále panický strach z mužů.

Nasedla jsem do auta a pomalu se vracela domů.

Čím více jsme se přibližovali, tím více jsem si uvědomovala, že to je to místo, kde se mi zhroutil celý život.

Jakmile jsem vystoupila a pohlédla na dům, začala se mě zmocňovat panika.

Rodiče vystoupili a čekali na mě, zhluboka jsem se nadechla.

Vzpamatuj se!

Vkročila jsem na první schod a stoupala ke dveřím.

Čím více jsem se blížila, tím více mi těžkly nohy. Nějak jsem se dovlekla ke dveřím pokoje. Maminka a tatínek byli pořád za mnou.

Zvedla jsem svou třesoucí se ruku a zmáčkla kliku. Dveře se s tichým cvaknutím otevřely.

Pokoj byl uklizený, nebylo tu ani stopy po tom, co se tu stalo.

Moje paměť ale ty okamžiky nevymazala, ačkoliv bych si to moc přála. Všechno na mě najednou dolehlo a já se zhroutila na zem, z očí mi tekly slzy beznaděje.

Maminka si ke mně soucitně přiklekla a objala mě.

„Zařídíme ti pokoj pro hosty, už nikdy sem nemusíš vkročit, neboj, vše bude v pořádku.“

Táta zavřel dveře a já se pomalu vzpamatovala.

Odebrala jsem se na druhý konec chodby a rodiče mi přinesli nějaké věci ze shora.

Zapřísáhla jsem se, že do toho pokoje už v životě nevkročím. Sešla jsem dolů a společně jsme se v tichosti naobědvali. Rodiče si začali zvykat, že už nejsem tak upovídaná jako dřív.

Po jídle jsem se zavřela do pokoje a poslouchala to, co nikdy předtím, skladby pro klavír.

Překvapeně jsem si uvědomila, že se při poslouchání uvolňuji, opadá ze mě stres a úzkost.

Okolo třetí jsem uslyšela domovní zvonek. Nevšímala jsem si toho, někdo tam dojde.

Za chvilku se ale ozvalo zaklepání na dveře.

„Dále.“

Ve dveřích se objevila Ashina hlava. „Můžeme dál?“ zeptala se s úsměvem.

„Jojo, pojďte dál,“ přepokládala jsem, že Marc je tu taky, samozřejmě jsem měla pravdu.

Sedli si na kraj mé postele a já ztišila hudbu. Ashley mě opatrně objala, Marc to radši nezkoušel.

„Tak co, jak se máš? Není to lepší bez té nemocniční depresivity?“ usmála se vesele Ashley.

„To víš, že jo, tohle je od teď můj pokoj. Já… nemůžu tam být.“ Jejich úsměvy se stávaly smutné. „Ale dost o mě. Co nového ve škole?“ Opravdu mě to zajímalo, byla jsem oddělená od okolního světa příliš dlouho.

„No, celkem nic, učení je pořád stejně nudný. Všichni si myslí, že jsi nemocná. Nikdo kromě nás dvou o tom neví,“ tentokrát se slova ujal Marc.

Odpoledne příjemně uteklo, povídali jsme si celkem o blbostech. V osm se zvedli, že už budou muset jít. Mamka je chtěla zdržet na večeři, ale oni nechtěli. Ashley si ještě odskočila na záchod. Byla jsem tedy s Marcem opět sama v pokoji, ale tentokrát mi to nebylo tolik nepříjemné. Marc zkoumal mé zásoby CD.

„Dala ses na klasiku?“ zeptal se pobaveně.

„Jo, zjistila jsem, že to příjemně uklidňuje,“ objasnila jsem mu to. Dřív jsem klasikou víceméně pohrdala.

Ash se vrátila ze záchodu a do ucha mi pošeptala: „Máš tampóny? Jaksi jsem na TO zapomněla.“

„Jasně,“ přikývla jsem a vyrazila jsem do koupelny, kde jsem dala své nejlepší kamarádce onu modrou krabičku.

Opět se zavřela a já přemýšlela, proč při vyslovení jejího přání ve mně hrklo. Zběsile jsem začala počítat.

Jen čtyři dny. Mám zpoždění jen čtyři dny. To je normální, nemusí to nic znamenat.

Marc a Ashley přišli ve stejný okamžik. Zasmála jsem se a oni se po sobě potěšeně podívali. Byli dokonale sehraní.

Nebylo to ode mě hezké, ale chtěla jsem, aby byli co nejdříve pryč. Doufala jsem, že si mé nervozity nevšimnou.

Když se za nimi zavřely dveře, oddechla jsem si. Ashley mě znala až moc dobře, brzo by poznala, že něco není v pořádku.

Rychle jsem se navečeřela a zapadla do koupelny, chtěla jsem co nejdříve usnout, zapomenout na všechno.

Rychle jsem provedla co nejdůkladnější hygienu, našla v lékárničce prášky na spaní a po chvilce klesla má hlava do polštářů a na několik krásných hodin zapomněla na realitu.

Dneska je to už více než týden co mám zpoždění. Začínalo mě to děsit, měla jsem zlé tušení. Měsíčky se mi v životě nezpozdily ani o den.

Vstala jsem a s očekáváním zamířila na onu místnost. Doufala jsem, že dneska už…

Mé podvědomí ale vědělo, že žádná změna nenastane, protože s mým tělem se neděly ty samé věci jako každý měsíc.

Zdrceně jsem se doploužila dolů. Táta už byl v práci, máma se mnou ještě zůstávala doma.

Sedla jsem si ke stolu a zabodla oči do jeho středu.

„Jas, děje se něco?“

„Um. Asi jo, mám už víc jak týden zpoždění. Bojím se, že…“ začala jsem se třást.

Mamka na chvilku ztuhla, ale pak si ke mně sedla. „Neboj, to bude dobré, příští týden jdeš stejně na kontrolu. Do té doby si nedělej starosti.“

Moc mě to neuklidnilo, ale nedala jsem to na sobě znát.

„Dobře,“ odpověděla jsem s povzdechem a nasadila bezstarostný výraz. Maminku jsem ale asi nepřesvědčila.

„Neboj, všechno bude v pořádku, jsme tu pro tebe“ konejšila mne a já jí na chvilku uvěřila.

„Mami, chtěla bych jít zítra do školy,“ změnila jsem téma a čekala, jak zareaguje.

„Jsi si jistá?“

„Ano, už mne to nebaví, potřebuju změnu.“

Po chvilce posuzování mi to bylo dovoleno s podmínkou, že se budu hned hlásit, pokud se bude něco dít.

Zbytek dne jsem strávila víceméně ve stavu ignorování skutečnosti.

Večer mě z toho stavu vytrhli mí přátelé. Nebyli tu moc dlouho, Ash mi při odchodu řekla, že jdou na večeři. Jen jsem se usmála. Přála jsem jí to, ale na tohle jsem myslet nemohla.

Umyla jsem se, naházela věci do tašky a s pomocí prášků opět usnula. Moje poslední myšlenka byla, že bych to s těmi prášky neměla přehánět.

Ráno jsem se kupodivu bez problémů přehodila do normálního režimu.

Překvapením bylo Marcovo auto před domem, s předstíranou dobrou náladou jsem si nastoupila a vyjeli jsme ke škole. Ash po mě celou dobu házela starostlivé pohledy.

Celý den jsem byla jako na trní. Myšlenkami jsem byla u mých plánů na odpoledne.

Musela jsem přetrpět většinu svých přátel, kteří si naštěstí mysleli, že jsem byla nemocná, utrpením pro mě bylo, když mne chtěli všichni objímat.

Petera jsem zahlédla jen jednou, naprosto nevinně šel do jídelny, proto jsem měla odpoledne hlad, nechtěla jsem s ním být v jedné místnosti. Psychicky bych to totiž neunesla.

Poslední dvě hodiny jsem nějak přežila a chtěla jsem už pryč. Být v přítomnosti tolika lidí mě vyčerpávalo

„Jedeš zase s námi?“ zeptala se Ash.

„Ne, díky, jedeme s mámou do města,“ zalhala jsem plynule.

„Tak dobře, uvidíme se zítra, zase tě vyzvedneme.“

Objaly jsme se na rozloučenou a já počkala, než odjedou, pak jsem se vydala domů, cestou jsem ale zastavila v lékárně a koupila si to, na co jsem myslela celý den – těhotenský test. Nemohla jsem čekat až do příštího týdne, ta nejistota byla hrozná.

Nevšímala jsem si zkoumavých pohledů postarší lékárnice, sbalila jsem krabičku a pospíchala domů.

Měla jsem štěstí, nikdo nebyl doma. Ihned jsem proto zapadla na záchod, test jsem poté nechala ležet v koupelně.

Těch pět minut bylo nesnesitelných. Seděla jsem na vaně a ruce se mi třásly.

Nedočkavě jsem se koukala na hodinky, připadalo mi, že se čas nesnesitelně vleče, jako by mě chtěl mučit.

Pět minut konečně uplynulo, ale já se najednou k té krabičce nechtěla přiblížit. Donutila jsem se svou třesoucí se ruku zvednout tu prokletou věc. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se na výsledek.

Dvě čárky, to nemůže být pravda. Nemůžu být těhotná, vždyť prášky beru pravidelně! Těhotenský test není stoprocentní, musí to být omyl.

Test jsem ukryla na dno odpadkového koše a zdrceně se přesunula do pokoje. Opět jsem si pustila klavír a přemýšlela, jak to bude dál.

Kdybych byla těhotná, měla bych jít na potrat. Nebylo by to dítě, které by mělo dva milující rodiče, nemohlo by být šťastné. Potrat by byl jediná správná volba. Na druhou stranu jsem toho malého tvorečka uvnitř mě nemohla zabít. Nech toho. Vždyť to není jisté, jeden test nic neříká. Okřikla jsem se.

Dnešní den byl vyčerpávající, ani jsem si to neuvědomila, ale okolo páté hodiny jsem natvrdo usnula. Bez prášků.

Ve tři hodiny ráno jsem se vzbudila hlady. Oběd jsem kvůli Peterovi vynechala a potom jsem toho taky moc nesnědla.

Rodiče mě asi nechtěli budit a já jim byla vděčná. Namazala jsem si chleba s Nutellou. Čokoláda mi vždy pomůže, jak na nervy, tak na prázdný žaludek. Zapila jsem to sklenicí vody a šla si zpět lehnout.

„Běžte napřed, potřebuju si dojít na záchod, uvidíme se na druhé hodině,“ rozloučila jsem se s tou zamilovanou dvojicí.

„Dobře, dávej na sebe pozor.“ Věděla jsem, co tím Ashley myslela.

Popadla jsem svoji tašku a vydala se opačným směrem, někdo mě však hrubě chytl za ruku a zatáhl do prázdné třídy. Zvedla jsem oči a tam stál Peter. Dostala jsem strach.

„Nekřič, ty děvko.“ Bylo to tu zpět, ten bezcitný Peter. Kam se poděl ten kluk, do kterého jsem se zamilovala?

„Doufám, že jsi to nikomu neřekla a ani neřekneš,“ vyhrožoval.

„Neřekla, ale brzo se to stejně všichni dozvědí,“ ujistila jsem ho.

Aniž by přemýšlel, uhodil mne tak silně, až jsem spadla na lavici a narazila si žebra.

„Ty mrcho, nikomu nic neřekneš!“ zařval a opět mě praštil, trefil mou ruku a břicho. Svezla jsem se na zem, kde jsem se stočila do klubíčka. S odporem se na mě podíval a pak rychle odešel.

Hned jak odešel, začala jsem se vzpamatovávat. Nemohla jsem uvěřit tomu, že to udělal znovu, znovu se mne dotknul. Jediná pozitivní věc na tom byla, že mě opět neznásilnil. Děkovala jsem bohu, že se to stalo tady, kdyby to bylo někde jinde, pravděpodobně by to dopadlo tak, jako na té narozeninové oslavě.

Po pěti minutách se mi podařilo se zvednout, posbírala jsem svoje věci a rychle utekla ze školy. Pospíchala jsem domů, chtěla jsem být od toho netvora co nejdál.

Jakmile se za mnou zabouchly domovní dveře, zamkla jsem na dva západy a to samé jsem provedla se zadním vchodem a dveřmi na zahradu. Připadala jsem si jako ve filmu Vřískot.

Jakmile bylo zamčené vše, co se dalo, přesunula jsem se do svého nového pokoje s kyblíkem zmrzliny Häagen Dazs, bylo mi jedno, že to není moc zdravé, ani to nepomáhá mé postavě. Potřebovala jsem se uklidnit.

Opět jsem zamkla dveře a stulila se na postel, kde jsem se rozbrečela. Po celém svém těle jsem cítila bolest, jak mě mlátil a jak jsem se praštila o nábytek. Poslala jsem SMS Ashley, že se mi udělalo špatně a šla jsem domů.

Měla jsem štěstí, že rodiče byli v práci, na nikoho jsem neměla náladu.

Odpoledne jsem se musela zvednout a jít na záchod, protože v mém podbřišku se objevila ona známá bolest, zaradovala jsem se, těhotenský test se pravděpodobně mýlil. S tím parchantem nebudu mít nic společného.

S lepší náladou jsem se vrátila zpět do svého nového útočiště. Během převlékání jsem se zděsila barvy svého těla. Všude byly modřiny a podlitiny, jednu takovou nepěkně vypadající jsem měla i na břiše.

To byl první důvod, proč mi lepší nálada nevydržela moc dlouho. Druhý důvod byl podobný. Tahle menstruace byla mnohem silnější než obvykle. A také mnohem bolestivější. Vzala jsem si Nurofen a zavrtala se pod přikrývku.

Okolo páté jsem slyšela bouchnout domovní dveře a asi o půl hodiny později bouchly znova. Rodiče jsou doma.

„Mami! Všechno je v pořádku!“ Sdělila jsem jí novinky, když připravovala večeři.

Chvilku na mě nechápavě koukala, ale pak se jí rozzářil obličej. „No vidíš, já ti to říkala. Co nového ve škole?“

„Vlastně ani nevím, Ráno jsem se viděla s Peterem, musela jsem domů.“

Podezřívavě mě rentgenovala pohledem. „Stalo se něco?“

Nehodlala jsem nikomu říct o naší hádce, ale její zrak objevil okraj vybarvující se modřiny, která mi vykukovala zpod mého oblíbeného svetru. „Od čeho máš ty modřiny?“

„Zakopla jsem a praštila se o lavici. Marc mě nestihl zachytit, nesl mi tašku.“

Viděla jsem na ní, že mi to moc nevěří, nakonec se ale její obličej vyjasnil a vesele mi oznámila „K večeři dělám tvé oblíbené kuře na kari.“

„Super! Díky mami!“ Moje nadšení bylo opravdové. Cítila jsem se skoro v pořádku. Skoro, kvůli mému psychickému stavu a proto, že mě každý pohyb bolel.

Po chvíli jsme seděli všichni u stolu a já se víceméně šťastně cpala tím úžasným papáním a bylo mi jedno, co na to řekne můj žaludek plný smetanové zmrzliny.

<= Shrnutí =>

Autor: AshGreene (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování