OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Killing Past (10. část)

17.12.2024 (10:00) • Ghostprincess • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 99×

Delilah

Cloumá se mnou vztek, někdo si tu s námi všemi zahrává a používá nás jako loutky ve své hře. Zapletl nás do něčeho, s čím nemáme nic společného. Asher si nezasloužil, abych na něj tak vyjela, ale vztek se ve mně hromadil už delší dobu. Prostě jsem bouchla jako bomba. Doma za sebou zamknu dveře na dva západy a pojistím je dveřním řetízkem. Z lednice si vytáhnu láhev bílého vína Dom Perignon a první sklenku do sebe vyklopím na ex. Jsem rozhodnutá, zítra večer jdu do toho domu. Ať mě tam potká cokoliv, chci zjistit, o co tu jde. Mám právo to vědět. Hodím do sebe druhou skleničku. Víno začíná účinkovat vcelku rychle. Nakonec vypiju celou lahev a usnu v posteli, ještě oblečená.

Srdce mi horlivě buší vzrušením. Připadám si jako Charlieho andílek. Cítím se vítězně, když po hodině přehrabování v šuplíku s oblečením opouštím šatnu se svým úlovkem černého prádla. Černé přiléhavé, elastické džíny, přes tílko tlustý, hřejivý rolák a kožená bunda navrch. Jen boty mi to trochu kazí, jediné tenisky, které vlastním, jsou bílé. Z vlasů schovaných pod čepicí mi na ramena spadají z každé strany copy. Chci co nejvíc splynout s temnotou. Do kapsy od kožené bundy vložím klíče od bytu a prošlý pepřový sprej, který se mi podařilo najít na dně šuplete. Stojím v koupelně. Ze zrcadla na mě kouká můj vlastní odraz. Shlížení sama na sebe mě přimělo uvažovat nad tou hloupou situací, do které se hodlám pustit. Pobíhá tu zabiják, který zohavuje těla a láká mě do opuštěného baráku v opuštěné části města. Pokud tam vyrazím, pravděpodobně se už nevrátím. Jakou mám jistotu na přežití? Ale potřeba zjistit, kdo mi to dělá, je silnější než potřeba zůstat na živu. Vtom mě něco napadne. Běžím do kuchyně. Prohrabu tři šuplíky s příbory a snažím se najít jakoukoliv ostrou věc, která by mi přišla vhod pro případnou obranu. Nůž nepřipadá v úvahu, nemám ho kam schovat a úkryt v rukávu se zdá být nebezpečný. S mým štěstím by se mi podařilo podřezat žíly. Pod ruku mi přijde kovová špejle na špízy. Bude muset stačit. Je lépe skladná a s větší silou ji člověk zarazí do masa jako jehlu do látky. Chci si ji schovat do rukávu, ale vyklouzne mi a s řinčením spadne na zem. Sehnu se pro ni, poněkud nemotorně, a čelem se praštím o roh vytaženého šuplíku. Syknu bolestí a ruka mi vystřelí vzhůru, naštvaně bouchnu do kuchyňské linky a ucedím pár nadávek. Zkusím to znovu, tentokrát jsem opatrnější, sehnu se pro špejli a jdu se zkontrolovat do zrcadla. Po čele mi stéká proužek krve, otřu ji vatovým tamponem a přelepím náplastí s motivem ledového království. Vážně se teď moc necítím jako dospělá žena. Až se rána zahojí, zbude po ní jizva.

Před odchodem beru mobil z nabíječky. Všimnu si, že mám čtyři nepřijaté hovory a jednu sms zprávu. Asher mi třikrát volal, ale nechci s ním mluvit. Určitě bych neudržela jazyk za zuby a vyžvanila mu, co se chystám udělat. Zanechal mi ale hlasovou zprávu, kterou si poslechnu, avšak se v ní dozvím jen to, že chce, abych se mu ozvala, zda jsem v pohodě. Poslední zmeškané číslo neznám, ale podle příchozí sms zprávy patří detektivu Bodhimu. Psal, že se mi nemohl dovolat a nutně se mnou potřebuje mluvit. Kdyby to bylo tak naléhavé, pomyslím si, stavil by se tu osobně. Zpráva přišla před patnácti minutami. Raději se odhodlám k rychlému odchodu, kdyby ho přeci jen napadlo se u mě stavit. Plně vybavená, tedy jak jen to je možné, se vydávám ven. Na kraj opuštěné části města se svezu autobusem, pořád nechápu, proč tu zastávku nezrušili, a odtud se vydám půl hodiny pěšky na adresu.

Znáte takový ten pocit, kdy na kůži cítíte pohled jiné osoby? Přiměje vás vzhlédnout nebo se otočit. Takový pocit mě už dobrých pět minut doprovází. Jako bych měla v zádech zapíchnutý pohled svého pronásledovatele. Potemnělá ulice však zeje prázdnotou pokaždé, když se otočím přes rameno. Svítí tu každá třetí lampa a schází mi tu přítomnost zaparkovaných aut. Tahle část je doslova koncem světa. Před adresou se zastavím, z pohledu na zchátralý dům a rozpadlý plot mi přejede mráz po těle. Branka sebou cloumá a vrzá v náporu větru. Vytáhnu mobil z kapsy a připravím si baterku. Neochotně se vydám ke vchodovým dveřím, rukou do nich opatrně strčím, ale neotevřou se. Zkusím tedy vzít za kliku, její kov mě zastudí v dlani a zmáčknu ji směrem dolů. Dveře se otevřou, k mému překvapení bez vrzání a skřípění. Vstoupím do útrob staré nemovitosti. Rozbitými okny sem doléhalo nepatrné světlo z pouliční lampy spolu s měsíčním svitem. Bude lepší, pokud je dotyčný uvnitř, na sebe neupozorňovat světlem z baterky. Jen stisknu čudlík zapínání a osvítí mě světlo dotykové obrazovky telefonu, stáhnu jas vypalující mé oči a použiji světlo telefonu místo baterky. Vydám se vpřed a podlaha pod mýma nohama zavrže. Zastavím se a zatajím dech. Poslouchám, zda neuslyším nebo nepostřehnu ve tmě cokoliv pohnout. Všude je ticho. Přiměju nohy k pohybu a vydám se na průzkum. Podle obálky jsem tu měla být v deset večer a bylo deset osmnáct. Průzkum spodní části baráku nenasvědčoval tomu, že by tu byla přítomnost jiné osoby. Žádné vybavení, kromě dvou židlí v bývalém obývacím pokoji a polorozpadlé kuchyňské linky. Vrátím se na začátek a chci se porozhlédnout v prvním patře. U schodů se zastavím a ohlédnu po vchodových dveřích. Uvědomím si, že mě překvapilo, když se dveře tichounce otevřely při mém příchodu, nevydaly jediný skřípavý zvuk.Jsem si ale stoprocentně jistá, že jsem je za sebou zavírala. Nyní zejou dokořán. Rozhlédnu se. V patře nikdo, jen tma. Nemůžu se rozhodnout, kam se vydat. Pohled mi padne k otevřeným dveřím, nutí mě to utéct. Chystám se akorát k odchodu, ale vytrhne mě šum za mými zády.

„Co tu kurva děláte?“ Leknutím nadskočím, výkřik se mi zadrhne v hrdle. Stojí tam a zírá na mě. Naštvaně.

„Já… Já…,“ slova nechtějí jít ven.

„Vy jste se úplně pomátla!“ zahřmí, potichu, Bodhi.

„Jak jste mě našel?“ chci vědět a jeho slova o svém pomatení naprosto ignoruji.

„Celou dobu vás sleduju, viděl jsem vás odcházet z bytu. Nebrala jste mi mobil.“ Aspoň vím, že netrpím halucinacemi. Opravdu mě někdo sledoval. „Co jste si sakra myslela?“

„Asi jsem nemyslela,“ hlesnu nervózně.

„Nee, vážně? Jasně, že jste nemyslela. Vypadněte odtud!“

„Asi mě budete muset zatknout, nikam se nechystám.“

„Víte co? Rozmyslel jsem si to, klidně tu zůstaňte, stejně mi od začátku lezete na nervy, ženská.“ Zmateně na něj koukám a mračím se z té změny názoru, ale svoje poznámky si nechávám pro sebe. Raději jdu mlčky za ním po schodech nahoru do prvního patra. Našlapuji opatrně po jeho stopách, schovávám se za jeho statnou postavou. Ethan v ruce drží zbraň a počíná si velmi profesionálně. Já svou kovovou špejli svírám v rukávu.

„Co tu vůbec děláte vy, Ethane?“

Ethan se zastaví na schodech a prudce se na mě otočí, jeho výraz je naštvaný. Prstem před rty mi naznačuje, že mám být potichu. Rukou sáhne do kapsy kabátu a vytáhne obálku. „Někdo mi to nechal v kanceláři.“ Ta samá obálka, kterou jsme obdrželi já a Asher. Ethan čeká na mou odpověď.

„Já to nebyla!“ zasyčím a procedím skrz zuby. Vylezeme nad schody, nahoře se nacházejí tři místnosti, dvě z nich mají zavřené dveře. Ta třetí je pro změnu nemá vůbec a tu zkontrolujeme jako první. Nic, žádný nábytek. Holé stěny.

„Vím, že vy ne. Byl to Garrett, našel jsem to tam po tom, co jsem ho viděl odcházet.“ Ethan pomalu a obezřetně otevírá dveře od jednoho ze dvou pokojů, udělá zběžnou obhlídku a nepustí mě nakouknout ani na škvírku. Neshledá nic podezřelého.

„Asher to určitě nebyl.“ Stojím si za svým. Než Ethan otevře druhé zavřené dveře, zarazí se. Zespodu slyšíme ránu, ruka mi vystřelí k ústům, pro případ, že bych se rozhodla křičet. Vytáhnu z rukávu špejli a Ethan mě sjede pohledem.

„To jako vážně?“ zašeptá. Pokrčím rameny. „Zůstaň. Tady.“ Apeluje na mě naštvaně a tvrdě mi svírá předloktí ruky, ve které držím špejli. Jsem tak vyděšená, že se ho rozhodnu poslechnout. Vydá se po schodech zpět dolu. Dlouho se jeho rozkazem neřídím, zpoza zavřených dveří pokoje, který jsme nezkontrolovali, uslyším slabé škrábání. Tady nezůstanu. Vydám se dolů za Ethanem, vím, že jsem mu v patách, ale nikde ho nevidím.

Autor: Ghostprincess, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Killing Past (10. část):