The Killing Past (11. část) • OurStories.cz ~ naše povídky

Asher má obavy o Dee, protože nereaguje na jeho telefony. Rozhodne se na vlastní pěst vyřešit, kdo za tím vším stojí, stejně jako Dee. Co se stane na místě, kam je vrah oba láká?

Včera (10:00) • Ghostprincess • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 20×

Asher

Delilah mi nebere telefon. Snažím se jí dovolat, ale marně. Nejspíš se mnou nechce mluvit, po poslední návštěvě na stanici vypadala, že toho už má vážně plné zuby. To není jediná. Potřebuju ale nutně vědět, že je v pohodě. Zanechám jí další hlasovou zprávu s prosbou, aby se mi ozvala. Snad se ozve zpátky, až uslyší naléhavost mého hlasu v hlasové zprávě. Doufám. Cestou do opuštěné části města to vezmu kolem její ulice a alespoň se ujistím, že je doma v bezpečí. Okno má sice zatažené, ale svítí se uvnitř. Oddychnu si a vydám se dál.

Za pět minut bude deset večer. Za pět minut vejdu do baráku a doufám, že zjistím, kdo za tím vším stojí. Chtěl jsem tu být o něco dřív, abych se ujistil, zda třeba nezastihnu dotyčného. Každý nerv v těle mi napovídá, že tím, kdo za tím stojí, je Bodhi. Nebylo by to poprvé, kdy by byl podezřelým někdo z našich řad. A rozhodně ne naposledy. Otázkou zůstává, proč čekal tak dlouho a co měl společného s Dee, Jaydenem a mnou? Odpovědi na mnou položené otázky mi dokola víří v hlavě. Možná byl Jaydenovou obětí někdo, koho Bodhi znal, koho miloval, a teď se nám mstí. Mnoho zločinů je spácháno kvůli lásce. Ta odmlka by mohla být důkazem, že pro realizaci svého plánu potřeboval čas. Věřím, že odpovědi na své otázky získám v tom zchátralém baráku. Nadešel můj čas.

Dveře jsou zavřené, ale odemčené. Stisknu studenou kliku, dveře se otevřou a vítají mě do svého temného prostoru, místy protkaného měsíčním světlem a světlem pouliční lampy procházejícím skrze rozbité okenní sklo. Vstupní hala je rozměrná, ale prázdná. Naproti vchodovým dveřím vede chodba do zadní části domu a vedle se táhne schodiště do horního patra. Rozhodnu se nejprve zkontrolovat spodek. Napravo od vchodových dveří se nachází místnost se dvěma židlemi a malým kulatým stolkem schovaným za schodištěm. Našlapuji opatrně, místy mi dřevěná podlaha vrže pod nohama. Nalevo možná bývala pracovna, těžko se to dá odhadnout bez přítomnosti nábytku. Vydám se přes obývák a zadní chodba mě dovede do bývalé kuchyně, ve které zůstaly pouze zbytky kuchyňské linky s ulomenými dvířky a vyrabovanými šuplíky. Napojující se chodba vede zpět na začátek do hlavní haly a k ústí schodiště. To je ta chodba, co vede přímo k hlavním dveřím. Vydám se tedy zpět.

V půlce cesty chodbou uslyším zvuk vycházející zespoda domu. Dveře na právě straně stěny mě donutí nakouknout za ně, naskytne se mi pohled na schody sestupující do tmy. Sklep? Můj plán byl nechat ten prostor být, ale pod mýma nohama se znovu ozve zvuk, který mě napoprvé donutil otevřít dveře. Světlem z mobilu si posvítím dolů. Dole se nachází garáž, s regály plnými veteše. Divím se, že to tu vůbec zůstalo. Rozhodnu se k rychlé obhlídce. S pistolí v natažené ruce a baterkou z mobilu v té druhé pomalu sestupuju dolů. Mobilem přelétnu místnost, pokud tu nejsou tajné skrýše, není šance, aby se tu někdo schovával. V půlce obhlídky nad sebou uslyším vrzání podlahy. Kroky. Podle hodinek je deset hodin a osmnáct minut. Pere se ve mně rozporuplný pocit, zda v prohlídce pokračovat, nebo se vydat zpět nahoru. Druhá možnost není optimální a z hlediska prohlídky naprosto mimo to, co nás učili. Ale zajímá mě, kdo se nahoře nachází. Vydám se zpět ke schodům, hezky jednou nohou za druhou postupuju vzhůru. Raz. Dva. Tři. Čtyř… Tupá rána, bolest hlavy, černo před očima. Skácím se k zemi a do vteřiny nevím o světě.

Opět stojím na tom příšerném místě. Dlouho jsem tu nebyl, doufal jsem, že je to za mnou. Ale vrátila se. Nesnáším tu noční můru. Svírám Dee v náručí, zmítá se, ale nemíním ji pustit. Křičí a brečí, se slzami v očích sleduje hromadu suti, kusy bortících se zdí, kusy betonu, které ještě před chvílí bývaly domem. Plameny mi olizují obličej, jejich teplo dosahuje až k nám. Dee se zlomí v pase, sveze se k zemi a já s ní. Konejším ji, sám bych ale potřeboval oporu. Tvář mi chladí mé vlastní slzy. Okolo nás pobíhají členové policejních, záchranných i hasičských složek. Policisté sjednávají pořádek, hasiči se snaží uhasit neutichající plameny. Přiskočí k nám pár zdravotníků a snaží se uklidnit hysterickou Dee. Nechám ji v jejich rukou, postavím se a pozoruji zbytky uhasínajících plamenů. Je mi líto Jaye a zároveň jsem na něj naštvaný za to, co nám způsobil. Co způsobil Dee. Obraz zčerná a pohltí mě černočerná tma.

Mé vědomí přichází k sobě. Pomalu. Bolestivě. Na třetí pokus se mi podaří od sebe odlepit oční víčka, zrak mi kalí mlžný opar pomalu ustupujícího bezvědomí, obraz mám rozmazaný. Zaúpím bolestí. Nevzpomínám si, co se stalo. Poslední si vybavuju cestu po schodech z garáže zpět nahoru do domu. Snaha se posadit odměnila mé tělo pichlavou bolestí. Hlava se mi motá, bolí jako střep. Jako by mě někdo udeřil baseballovou pálkou.

Ruka mi vystřelí k temeni hlavy, a ucítím ji, lepkavou tekutinu. Krev. Spoustu krve. Snažím se zaostřit zrak, ale stále marně. Přízemním okénkem sem dopadá proužek světla, v němž si na studené, betonové podlaze všimnu tmavého, malého, rozmazaného objektu ležícího opodál. Natáhnu se pro něj, je to můj telefon. Podle hmatu poznám, že je displej rozbitý. Chvíli uvažuju, zda to mám udělat, nakonec zmáčknu zapínání a obličej mi ozáří tlumené světlo displeje, před kterým přimhouřím oči. Posvítím si okolo sebe. Zrak mi padne na kaluž krve na zemi. Mojí krve. Je jí hodně. Uvědomím si, proč vidím rozmazaně. Krev vytékající z rány na hlavě mi zakalila zrak.Tělesná teplota mi klesla téměř ke třiceti stupňům, pokud klesne pod třicet, nastane ztráta vědomí. Možná trvalá. Pokusím se zvednout, ale nevyjde mi to.

Ke schodům se raději dobelhám po čtyřech. Končetiny se mi třesou. Již dole se mých ušních bubínků dotknou tlumené zvuky ze shora. Nedokážu rozpoznat komu patří. Co možná nejtišeji se soukám po schodech nahoru. Rukou sáhnu do pouzdra pro pistoli. Srdce mi v hrudi poskočí zjištěním, že pistole není na svém místě. To mi situaci značně ztíží, nemám teď možnost se bránit. Co se dá dělat, pravděpodobně mi ji pachatel sebral. Pomaloučku postupuju dál. S každým dalším vynaloženým krokem mě píchá v hlavě. Divím se, že vůbec stojím na nohou. Neohrabaně, ale stojím. Zrak se mi postupně zaostřuje. Opírající se o stěnu si dopřávám chvíli oddych, nakukuju ven škvírou pootevřených dveří. Nikoho nevidím, ale hlasy jsou jasnější. Můj mozek je však natolik otřesený, že stále nerozeznávám, zda hovoří muž či žena a o kolik osob se ve skutečnosti jedná. Opatrně otevřu dveře, projdu do chodby a jdu zjistit, o co tu jde.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Ghostprincess, v rubrice: Povídky » Na pokračování