OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Killing Past (13. část)

06.01.2025 (10:00) • Ghostprincess • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 34×

Asher

Tělo se snažím protáhnout škvírou pootevřených dveří od sklepa tak, abych se jich nedotkl a nezpůsobil žádný zvuk poutající pozornost, a ta změť hlasů, jež moje mysl nebyla stále schopná rozeznat, si neuvědomila, že nejsem tak úplně ze hry, jak se původně domnívali. Vstoupím do chodby. Bolest hlavy ustoupila a nahradil ji adrenalin kolující v mých žilách, krev z rány na hlavě mi ale stále prýští ve velkém množství ven. Třesoucíma se nohama opatrně našlapuju po dřevěné podlaze, a nesu tak tíhu mého těžkého těla, na zádech mě zastudí pocit zimy prostupující stěnami dlouho neobyvatelného domu. Chlad jde cítit i přes dvojitou vrstvu oblečení, přes svetr a koženou hnědou bundu.

Hlasy ustaly, přiměje mě to na chvíli zastavit, jinak by moje kroky byly na podlaze slyšet. Štěbetání hlasů o vteřinu na to znovu ožije, a já se přiměju pokračovat. Mlha zatemňující můj mozek po úderu do hlavy pomalu ustupuje a schopnost rozeznat hlasy se přihlásila o slovo. Patřily dvěma mužům a ženě, mlha však neustoupila natolik, aby mozek rozpoznal, zda hlasy znám a vím, o koho se jedná. Jedna noha pomaloučku předchází tu druhou, svou pozornost zaměřím na chůzi. Na rohu zdi, kde chodba ústí do prostoru hlavní haly, mě nutkání poznat hlasy přiměje vykouknout zpoza rohu. Očima skrz zábradlí schodiště uzřím Delilahu. Co tu kurva dělá? Vedle ní stojí zády ke mně vysoký, neznámý muž. Před ní se nachází ten druhý, podle hlasu pravděpodobně Bodhi. O co tu sakra jde? Musím to obejít, abych viděl obraz obýváku z druhé strany. Budu se tak v chodbě nacházet za zády Dee a uvidím do tváře neznámému muži. Zjistím, co se tu skutečně děje.

Nejlepší bude postupovat stejně jako sem. Podél zdi, hezky jedna noha za druhou skrz prostor kuchyně a chodbou, s přilepeným tělem na pravé stěně zdi, až k ústí obýváku na druhé straně, kde se mi naskytne náhled na přítomné z jiného úhlu. Delilah teď stojí zády ke mně, za ní sedí Bodhi, bez trika, s rukama svázanýma za opěradlem židle a hlavou svěšenou na hrudi. Kurva! Kurva! Nenápadně a pomaloučku vykukuju hlavou zpoza rohu, dokud mi zrak nepadne na neznámého muže, který se během mého přesunu ocitl na židli před Ethanem. Skutečnost toho, kdo je onen neznámý, mě udeří tvrdě a nečekaně do obličeje. Hlavu stáhnu zpátky za roh a srdce mi v hrudi buší divoce a hlasitě, až mě přepadly obavy, že ho ostatní uslyší. Jak je tohle možné? To nemůže být pravda!

„Naprostá hračka. Asher je jako pejsek, který pro páníčka udělá všechno, když na konci dostane odměnu.“ To byla Dee. Mluvila o mně jako o psovi? Mozek mi pracuje stále pomalu, ale asi mi dochází, o co tu jde.

„Přirovnáváte svého kamaráda k čoklovi?“ Teď mluví Ethan. Spíš, než mluví, sípe. Jako by měl přeraženou nosní přepážku.

„Kamaráda? Chtěl mi opíchat ženu od doby, co jsem je seznámil. A po mojí smrti,“ Jayden se odmlčí a zkouší krotit svůj hněv, „konečně dosáhl svého. Smočil si v mé ženě. Opakovaně.“ Hněv teď ovládl mě. Ten sráč! Já to přeci takhle nechtěl. Ovládl mě vztek, musím se kousnout do jazyka, abych tam nevběhl a nesejmul ho. Kdyby tak znal pravdu. Ano, přiznávám, že můj zájem o ni trval prakticky od samého začátku naší společné známosti, ale vědomí, že není připravená tak brzy po jeho smrti, mě nutilo ji zprvu odmítat. Jenže mi tvrdila, že i když to stále bolí a chybí jí, přenesla se přes to. Přes něj. Uvěřil jsem jí a nechal se zlákat. Mé tělo i duše po ní prahly. Jenže to všechno byly sračky. Teď to vidím, ale pochopitelně mě to neomlouvá. Vina leží i na mých ramenou.

„To je ta odměna pro pejska? Sex,“ utrousil Ethan, evidentně s tím nesouhlasil.

„Nedělejte se, detektive. Každá žena má moc, protože má kundu,“ utrousí Jayden. Do očí se mi draly slzy. Delilah v tom celou dobu jede s Jayem. Od samého začátku. Fakt, že tu Jayden dnes stojí, jen potvrzuje to, že v té budově neuhořel. A Delilah lhala, křivě vypovídala a já s ní, kvůli víře v ni. Jayden měl pravdu, Dee se mi líbila, mé srdce k ní chovalo sympatie. Ale nikdy bych nic neudělal za zády mému nejlepšímu kamarádovi. Nikdy. A teď? To pochopení, že mým kamarádem nikdy nebyl. Zabolelo mě to. A Delilah, ta děvka mě vodila za nos. Nehty se mi zarývaly do dlaně v náporu sevření v pěsti.

„Asher mi sezobal z ruky vše, co jsem mu řekla. Tvrdila jsem, jak jsem Jaydena viděla v okně hořící budovy, mezitím, co on byl dávno pryč.“ Je na čase začít jednat. Rukou vytáhnu mobil z kapsy kožené bundy, pootočím se tak, aby světlo z mobilu nezasvítilo do chodby, chvíli hledám kontakt, který potřebuju a následně na klávesnici vyťukám vzkaz. Zpráva odeslána. Posily jsou snad na cestě.

„Kde jste se celou dobu ukrýval?“ Zpoza rohu znovu vykouknu, očima těkám po místnosti, dokud mi zrak nepadne na stoleček schovaný pod schody. Byla tam, položená na prasklé desce, sama a nikdo jí nevěnoval pozornost. Moje zbraň.

„Všude. A nikde. Vždycky jsem byl nablízku.“

„Jak vysvětlíte tu vaši DNA na posledním místě činu?“ dožaduje se Ethan odpovědi. Tady se na chvíli zarazím, to mě také zajímá.

„Ethane, Ethane… šukala jsem s ním, byla jsem několikrát u něj v bytě a on v tom mém. Přístup k jeho DNA pro mě byl velice snadný. Jayden ji tam nastražil spolu s mou, abych byla z obliga.“

„Oba jste šílení magoři. Vraždící kretén a šílená čubka.“ Musím zasáhnout dřív, než se něco posere. Bojím se, že si Ethan tímhle nadáváním svůj osud již zpečetil.

„Co teď s ním, Jayi?“

„Měl bych nápad. Beztak toho ví až moc.“

„To pro detektiva Bodhiho nevypadá dobře. Jak jsem řekla, měl jste to nechat být. Zvědavost je někdy svině.“ Rychlostí světla, kterou by mi záviděl i Ethan Hunt z Mission Impossible, vystoupím ze stínu chodby. Oba dva se soustředí na svázaného Ethana, což hraje v můj prospěch. Ani na vteřinu nezaváhám a využiju příležitosti, popadnu svou zbraň ze stolečku a namířím na Jaydena. Kohoutek cvakne, když zbraň nabiju. Delilah se otočí směrem ke mně, výraz ohromení vystřídá výraz vzteku.

Jayden stočí pohled jejím směrem, vstane ze židle tak prudce, až se tím úkonem převrátí, a ukáže na mě prstem. „Ty máš být kurva mrtvej!“ Mrkáním se snažím rozehnat krev v očích.

„Máš mít lepší ránu a měl ses ujistit, že mrtvý jsem. Ale tu chybu jsme udělali oba, jak tak koukám.“

„Ty sráči!“ zakřičí na mě Jayden. Jeho tvář zdobí již časem zahojená jizva táhnoucí se přes oko až na tvář. Všechny jsem je přelétl pohledem. Přišlo mi to až komické, že všichni čtyři tu teď stojíme, až na Ethana, a obličeje nám zdobí velmi podobné rány.

„Proč?“ zeptám se jen a kmitám pohledem z Jaydena na Delilahu. „Proč jsi to všechno dělal, Jayi? A ty, Dee?“

„Proč? Protože jsem mohl. Protože si to zasloužili. Copak nechápeš, že jsem světu prospěl?“

„Nepopírám, že ne. Zasloužili si to, ale přál bych si, aby to byl udělal někdo jiný. Kurva, Jayi, měl jsem tě rád. Vás oba. A Bodhi? Ten do toho všeho spadá jak?“

„Ten prostě strkal nos tam, kam neměl. Vedlejší ztráty, jako ve válce.“ Měří si mě pohledem, já si měřím jeho. Oba dva jsou napjatí a připravení kdykoliv zaútočit. Když přijde na nejhorší, jak se rozhodnu? „Přemýšlíš, že to do mě napereš?“

Neodpovídám, těkám pohledem mezi nimi. Zamrkám, abych vyhnal krev, která mi stále teče z rány na hlavě a štípe mě v očích. Bolest hlavy se začíná vracet, není divu, musel jsem ztratit tak skoro dva litry, to už je životu ohrožující.

„No tak, Ashi, udělej to. Nebo to udělám já.“ Zaváhám, ale jen na chvíli. Jayden si toho všimne a využije situace, vyřítí se naproti mně. V tu chvíli se situace seběhne hrozně rychle, v rameni ucítím ostrou bolest a z pistole v mé ruce vyjde výstřel. A pak další. Za zády cítím zeď, šokem z bolesti se svezu k zemi a pomalu ztrácím vědomí. Zase. Možná už napořád.

Autor: Ghostprincess, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Killing Past (13. část):