OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Killing Past (14. část)

Včera (10:00) • Ghostprincess • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 27×

Šerif

Tíživé ticho prostupující kanceláří narušuje kovový zvuk proudící vody v trubkách topení plazícího se podél zdí, ve snaze vyhřát tuto zimou prosáklou místnost a tikot starších hodin visících na zdi nad vchodovými dveřmi kanceláře, ukazujících dvacet tři minut po osmé hodině večer. Oči mi kmitají po listu papíru velikosti A4, položeném ve složce na mém stole, a zaznamenávají jednotlivá, tučně zvýrazněná slova zdobící stránku od shora dolů a podtrhující samotný text. Mrtvá těla. Krvavá lázeň. Střelba. Bodná rána. Masakr. Pročítám výpověď seržanta, jenž přijel jako povolaná posila na místo činu první, neboť informace toho, kdo jako první uzří místo činu, jsou ve většině případech zásadní. 

Zchátralý, starý, opuštěný a léta neobývaný dům s rozbitými okny, polorozpadlou střechou a zničeným plotem, nacházející se v opuštěné části města na konci ulice Parkside street, číslo popisné 824. Vchodové dveře, bez známek vloupání či jiného vnějšího poškození, byly zavřené, ale odemčené, nevydávaly žádný zvuk. V baráku panovala černočerná tma, místy prostupující světlem skrze rozbitá okna, a naprosté tíživé ticho narušující pouze slabým škrábáním z horního patra. Vzduchem se nesl pach smrti a kovové aroma krve, spousty krve. Dle slov seržanta Kendricka se místo činu nacházelo v přízemí, napravo v místnosti, která dříve, když byl barák ještě obyvatelný, sloužila jako obývací místnost.

Ozbrojený seržant vstoupil hlavními dveřmi do domu, pach krve ho zavedl ke čtyřem tělům ležícím v bývalém obývacím pokoji. Dva muži středního věku, jeden se zahojenou jizvou táhnoucí se přes obličej, druhý s tržnou ránou na přední části hlavy od tupého předmětu, a žena se zářivé červenými vlasy a náplastí na čele, leželi na zemi se střelnými či bodnými ranami v těle. Čtvrtý muž, taktéž středního věku, s nožem zabodnutým v těle seděl na židli, bez košile, s rukama svázanýma za zády, hlavou svěšenou směrem k zemi a tělem tak modrým, jako by jej vytáhli po několika dnech ze studené vody. Nikdo z přítomných nevykazoval sebemenší známky života. Na první pohled bylo očividné, že zranění pokrývající jejich těla byla neslučitelná se životem. Po obhlídce zbytku domu neshledána přítomnost jiné osoby ani jiná známka života. Koroner a záchranné složky dorazily necelých sedm minut po příjezdu seržanta Kendricka, následné šetření postupovalo podle policejních stanov.

Vložím seržantovu výpověď zpět do složky a zavřu desky. „To, co je zde psáno,“ poklepu rukou na zavřenou složku, „se shoduje s vašimi výpověďmi,“ prstem ukážu z jednoho přítomného na druhého. „Můžete ještě jednou odsouhlasit, do záznamu, že jsou vaše výpovědi pravdivé?“ Mezi jejich pohledy proběhne jakási tichá konverzace, na záznam byla odsouhlasena pravdivost jejich výroků stvrzených uvnitř složky. Často se nám tu nestává, aby se po takové době vyřešily dva případy spolu související, propojující se od samého začátku.

„Dobře, to bude z mé strany vše. Oběma přeji hladký průběh rekonvalescence.“ Neměl jsem v plánu je tu dlouho zdržovat. Je to sotva pár hodin, kdy je doktor propustil z nemocnice, měli by odpočívat a zotavovat se.

„Děkujeme šerife Delorene,“ odpověděla osoba s jizvou, která bude nadosmrti zdobit tento obličej. Pokaždé, když se na sebe podívá do zrcadla, vzpomene si na to, co se odehrálo té osudné noci a já si můžu zapsat vyřešení dalšího Halloweenského případu. Jako by jich už tak ten den nebylo málo. Po světě bohužel běhá spousta takových, kteří si berou příklad z filmů a zrovna v tento den se chystají spáchat zločin svého života. „Šerife, ještě mě zajímá ta moje rezi…“ Zvednu ruku vzhůru a zastavím tak další příval slov.

„Vaše rezignace je vyřízená, ostatně taky proto jsem zaujal vaše místo a jsem novým šerifem.“ Rozloučíme se, něco mi říká, že je tu hodně dlouho neuvidím. Bez dalších otázek opustí stanici. Vezmu složku, otočím se ke kartotéce za mými zády a uložím ji do přihrádky s uzavřenými a vyřešenými případy. Zhasnu lampičku, vezmu si kabát a odcházím domů za svou ženou a dětmi.

--------------------------------------------------------- 

Ze dveří policejní stanice udělám krok ven do pochmurného počasí a deštěm zmáčenou a popraskanou ulici. Světlo pouličních lamp se odráží od mokré země a vzduch, protkaný mlhou, nese vůni deště, tlejícího listí a výparů z nedaleké továrny. Na parkovišti mimo mé auto stojí ještě jedno a policejní dodávka. Zastavím se u svého červeného RAM a otočím se na kolegu. „Vypadá to, že jsme na konci.“

„Asi už to tak bude.“ Neurčitě si mě prohlíží, načež mi pokývá na rozloučenou a chystá se odejít.

„Mám chuť na pořádně silnou whiskey, ale rozhodně ji nemíním pít sám.“ Zastaví se, déšť mu bubnuje o klobouk nasazený na hlavě, z něhož se táhne pár potůčků vody, dopadající na parkoviště.

Uchechtne se a zakroutí hlavou. „To má být pozvání na rande?“ neodpustí si sarkastickou poznámku.

„Ne, jen na skleničku, blbečku,“ vrátím mu to.

„Uvědomuješ si, že to, co se tam stalo, z nás nedělá přátele?“ Nemám ho rád, ale já bych se v jeho situaci zachoval stejně. A co bylo, bylo. Dostali jsme šanci na nový den. Na pokraji smrti vás to donutí smýšlet o životě a lidech jinak.

„Já to vidím jinak, Bodhi. Jedeme tvým autem nebo mým?“

„Jsi fakt kretén, Garrette. Víš to?“

„Ty mi taky zrovna nevoníš, ale skleničku si zasloužíme. Tak pohni prdelí, už startuju auto.“ Zasunu klíčky do zapalování, otočím s nimi a motor naskočí. Ethan přijde až ke mně, sehne se do auta a motor zhasne. „Co je?“ ohradím se.

„Zapomeň na to, že budeš řídit. Máš schopnou jen jednu ruku.“ Poplácá mě po pravém rameni, zkřivím tvář bolestí a syknu. Jo, ten Jaydenův nůž zajel fakt hluboko.

„Dobře, jedeme tvým,“ vytáhnu klíčky z auta, zavřu dveře a zamknu. Vrátím se pro něj později.

„Tak hni kostrou, i kulhající jsem rychlejší jak ty.“ Zakroutím nad tím hlavou. Oba jsme si z toho večera odnesli svá zranění. Do konce života je budeme nosit na těle. Ethan s jizvou na tváři a po zásahu nožem, který mu poškodil nervy, se již asi nezbaví svého kulhání. Já si odnesl taky jizvu, na čele od úderu tupým předmětem, kterým mi rozsekli hlavu. A rameno? To se časem možná zahojí, ale jeho rozsah už nikdy nebude jako dřív.

Nasednu na sedadlo řidiče poněkud neohrabaně, stále mám ovázanou ruku, a zabouchnu za sebou dveře. „Můžeme?“

„Jasně, kámo, drž se. Tenhle večer bude jízda.“ Ethan šlápne na plyn, gumy zapískají na mokré silnici a vydáme se zakončit tento den notnou dávkou alkoholu.

-----------------------------------------------------

Milí čtenáři, dostali jsme se na konec dalšího příběhu. :)

Doufám, že námět i postavy se vám líbily. :) Těm, kteří odhalili zvrat dřív, než se k němu pročetli, gratuluji. Byli by z vás skvělí detektivové. :)

Děkuji za to, že jste tomu příběhu věnovali svůj čas a za jakoukoliv zpětnou vazbu. :)

A brzy opět naviděnou. :)

Ghostprincess :)

Autor: Ghostprincess, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Killing Past (14. část):