OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Killing Past (2. část)

10.10.2024 (10:00) • Ghostprincess • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 14×

Delilah

Bloudím ve vlastních myšlenkách a vzpomínkách, nepřítomně zírám kamsi do dáli a naprosto vypouštím a odsunuji myšlenky na reálný svět. Zpět do reality mě vrátí ječící dítě, válející se po podlaze kafeterie, jehož matka si právě objednává kávu a nechce dítěti koupit perníček s motivem dýně. Blížil se Halloween, což znamená, že se to všude hemží výzdobou a prodávají se tematické potraviny a předměty. Každý den před prací sem chodím doplnit dávku kofeinu. Dneska, po dlouhé době, mám ale problém s výběrem. Od rána se necítím ve své kůži a mám zvláštní, hlodající pocit napovídající, že dnešek nebude dobrým dnem. Rozhoduji se mezi čokoládovým moccacinem a pumpkin spice latté. Jak říkám, tematické. Chuť ve skutečnosti nemám ani na jedno z nich, ale bez kofeinu dnešní ranní pondělní poradu v práci nezvládnu. Za mnou stojí hlouček nervózních stepujících lidí, kteří koukají na nabídku stejně dlouho jako já. Četla jsem článek, že problémy s rozhodováním trpí až třicet pět procent populace. Utěšilo mě, že těmito problémy netrpím sama. Vedle mě si stoupne mladý muž, pokradmu po něm hodím očkem, ale snažím si ho nevšímat. Stojí až podezřele blízko a mně je to trochu nepříjemné.

„Problém s výběrem?“ Hodím po něm vyplašeným pohledem. Je pohledný, oblečený jako by byl z Texasu a přívětivě se na mě usmívá. Shlíží na mě dolů ze svých sto devadesáti centimetrů. Nejmíň. Už tak mám výškový komplex. Přijdu si malá pokaždé, když hovořím s lidmi, kteří mají víc jak sto sedmdesát. Teď si přijdu doslova titěrná, jako malá myška.

„Nemohu se rozhodnout. Omlouvám se, jestli vám překážím,“ vyhrknu. Nerada bych zdržovala, už tak se cítím nervózní s celým tím davem stepujících lidí za zády.

„To rozhodně nepřekážíte. Nad čím přemýšlíte?“

V ruce začnu žmoulat konec pásku od svého hnědého kabátu. „Rozhoduji se mezi moccacinem s čokoládou a pumpkin latté.“ Proč mu to vlastně říkám?

„Chodíte sem často? Mohla byste mi poradit, která káva je nejlepší.“ Hlavou kývne směrem k ceduli s nabídkou. Je tohle normální? Takhle se seznamují lidi v dnešní době?

„Chodím sem každý den před prací.“ Neprozrazuju až moc informací? „Všechno je tu dobré, ale vzhledem k tomu, že se sama dnes nedokážu rozhodnout, vám asi moc neporadím,“ dořekla jsem stroze.

Skvěle, Dee, pokárala jsem se. Dobrý tah. Tímhle jsi ho nejspíš úplně odradila. Problém je, že nevím, jestli jsem ho doopravdy odradit chtěla. Je vážně pohledný a zdá se být milý, a přesto mě to kapku děsí. Jayden je mrtvý víc jak dva roky, a teď mě prosím nepomlouvejte, ale když nepočítám můj vztah s Asherem, který sestává z občasného sexu, prakticky nejsem zadaná. Říkám, abyste mě nepomlouvali. Dalo se očekávat, že se nějakým způsobem dám dohromady zrovna s Jaydenovým nejlepším kamarádem. Nebo ne?

„Mám návrh, jeden z nás si vezme moccacino a druhý latté, můžeme se podělit. Zvu vás.“ Je to už hodně dlouho, kdy jsem se s někým takto seznamovala nebo byla na rande. Přesněji skoro deset let. Poprvé a naposledy to bylo s Jaydenem, seznámili jsme se na škole a pak mě seznámil s jeho nejlepším kamarádem, s Asherem. Nepamatuju si, jak takové věci probíhají, přijdu si zas jako mladá, naivní holka, která v životě nic nezažila a po poslední zkušenosti s Jayem mé obavy ještě narostly. Ale, kdo by se mi taky mohl divit, že? Pořád se nemůžu odhodlat k odpovědi, poznal na mně, že se zdráhám, natáhne ke mně svou ruku a představí se. „Ethan Bodhi, těší mě.“

Chvíli na jeho nataženou ruku zírám, načež ji přijmu. „Delilah Sorenová, také mě těší, Ethane.“ V očích mu probleskne jakési poznání či pochopení. Jeho stisk je pevný, dlaně mozolnaté od tvrdé práce.

„Jsem rád, že jsme se poznali. Mohu tě tedy pozvat?“ Nejistě se rozhodnu přikývnout. Není už na čase pohnout se dál a mít zas normální vztah? Ethan se otočí a odejde k pultu. Hned na to si všimnu, že se skrz dav lidí směrem ke mně snaží prodrat Asher. Ashera Jaydenův odchod zdrtil stejně jako mě, o to víc, když to byl on sám, kdo tenkrát měl ten případ na starost. V té době byl Ash seržantem, nyní je warwickým šerifem, což si vysloužil za vyřešení Jaydenova případu, i když se ve skutečnosti Jayden nakonec sám udal. Asherovi se v očích mihne úleva, když mě tu uvidí stát.

„Díky bohu jsi tady, Dee, musím s tebou mluvit.“ Zdá se mi nervózní a není ve své kůži. Můžu se jen domnívat, o co se může jednat.

„Ahoj, Ashi, je vše v pořádku?“ Očima těká všude kolem mě, snaží se na mě nedívat, ale nakonec na mě upře své hnědé oči. Po obličeji mu z mokrých vlasů stékají proužky vody. Od podzimu ve Warwicku neustále prší, vítr sem žene déšť od zálivu.

„Nevím, jak ti to říct, tak to prostě vyklopím.“ Sbírá odvahu, dojde mi, že se mi asi nebude líbit to, co se mi chystá říct. „Dneska ráno se na stanici stavil jeden otravný detektiv. Takový texaský blbeček. Nevím proč a z jakého důvodu, ale otevírá Jaydenův případ. Na vedení mi víc nechtěli říct.“

Šokovaně zalapám po dechu. Tohle je ta poslední věc, o které bych čekala, že s ní přijde. „Však ten případ je několik let uzavřený. Tomu nerozumím.“ Asherova slova, která mu uvíznou na rtech, jsou zaražena Ethanovým příchodem, s úsměvem na tváři mi podává moje pumpkin spice latté. Všimne si Ashera a jeho usměvavý výraz se vytratí, stejně tak ten Asherův po tom, co si uvědomí, kdo mi koupil kávu.

Asher na něj ukáže prstem a stočí svůj pohled zpět ke mně. „To je on.“ Zalapám po dechu podruhé.

„Šerif Garrett, jak vidím,“ ozve se sarkastickým tónem Ethan. Napřímí se a zaujme obranný postoj.

Pohledem těkám mezi těmi dvěma. „Může mi někdo říct, o co tu jde?“ Štěknu směrem k nim, Asher se chystá odpovědět, ale Ethan ho předběhne.

„Pravděpodobně bych měl s tou šarádou už skončit.“ Sáhne do kapsy, vytáhne odznak a ukáže mi svou placku. „Jsem detektiv Ethan Bodhi, paní Sorenová,“ veškerá předešla zdvořilostní konverzace rázem vyprchá, „a rád bych si s vámi promluvil o vašem zesnulém manželovi Jaydenu Sorenovi.“ Každá stará rána, která se postupem času pomalu hojila, se rázem zas otevře a začne krvácet. Ruce se mi třesou a hrozí, že upustím kelímek s kávou, a to jsem ji ještě nestihla ani ochutnat. Asher mě chytí za loket a zmírní tak třes mých horních končetin. Trochu.

Zamračím se na Ethana a vzplane ve mně vztek. „Nemám vám co říct, detektive. Ten případ je léta uzavřen a vyřešen,“ zavrčím. Jsem naštvaná, že se mě pokusil takhle obejít. Oklamal mě a to si líbit nenechám.

„Podívej, Delilaho-“

„Paní Sorenová, prosím,“ skočím mu do řeči.

Škubne sebou, ale pokračuje dál: „Buď si dospěle promluvíme nebo budu nucen tě nechat právně předvést. Rozhodnutí je na tobě.“ Chce se mi začít křičet. Chci do něj bušit pěstí. Takovou dobu mám klid a po dvou letech se staré rány zase otevírají.

„Dee, tohle nemusíš dělat,“ apeluje na mě Ash.

„Myslím, že podle slov pana Bodhiho mi nic jiného nezbývá, a netoužím po tom, aby mi u dveří mého bytu klepala policie nebo federálové s příkazem mě rovnou nechat odvést na stanici. Jak jsem řekla, nemám vám co říct, ale raději si to odbudu hned.“

„Bude to jen pár standardních otázek,“ ujišťuje mě Ethan. „Když dovolíš, odvezl bych tě na stanici.“

„Dejte si pohov, Bodhi, pojede se mnou.“ Ash mě táhne za ruku směrem ven ke svému autu, cestou do odpadkového koše u vchodových dveří vyhodím celý kelímek s kávou, protože mě na ni dávno přešla chuť. V puse cítím jen hořkost, která by se nedala zahnat ani tím nejlahodnějším nápojem na světě.

Autor: Ghostprincess, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Killing Past (2. část):