OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Killing Past (Prolog)

Včera (10:00) • Ghostprincess • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 36×

Delilah

Stojím před ohromnými železnými vraty, s kříži na vrcholcích jednotlivých mříží, posazenými mezi dva cihlové sloupy porostlými břečťanem, který se od sloupů táhne po celé délce zdí až na konec tam, kam mé oko dohlédne. Brána, v noci zavřená na klíč a obehnaná řetězem, se zlatými iniciály „W“ na jedné straně vrat a „C“ na těch druhých, nyní vítá své „návštěvníky“ otevřenými mřížovými dveřmi a štěrkovou cestou zasypanou barevnými listy z ořešáků a kaštanů lemujících jednotlivé napojující se prašné uličky.

Přešlapuju na místě z jedné nohy na druhou, od země se zvedne vítr a vznese do vzduchu několik kusů barevného, tlejícího listí. Rozcuchá mi pramínky zářivě červených vlasů vykukujících zpod čepice a rozhrne plátěný kabát dosahující ke kolenům. Pustí se do mě mrazivý chlad, zareaguju na to přitáhnutím kabátu těsněji k tělu ve snaze udržet si tělesnou teplotu. Celých deset minut postávám před branou a odhodlávám se ke vstupu do objektu, tak jako každý druhý pátek večer už posledního dva a půl roku. Natáhnu levou ruku vpřed a vyhrnu si tak rukáv kabátu, shlédnu k zápěstí na hodinky. Za patnáct minut bude šest a vrátný mi zavře bránu, musím se do té doby stihnout vrátit.

Přiměju se k pohybu a levou nohou vykročím kupředu. Doprovází mě zvuk klapajících podpatků mých kozaček, které místy mezi spadaným listím nacházejí kousky štěrku, jenž pod nimi zaskřípe. Se skloněnou hlavou k zemi postupuji ke svému cíli, jehož cestu znám za ta léta nazpaměť. Zvládla bych ji i poslepu. Nerada se zde rozhlížím po okolí, scenérie celého místa tu na mě působí příliš depresivním dojmem za jakéhokoliv počasí i v jakémkoliv ročním období. I bez chladného počasí mi při vstupu sem vždy běhá mráz po zádech a ježí se mi chloupky vzadu na krku i na rukou. Mé temné, depresivní pocity ohledně tohoto pochmurného, smrtí protkaného místa nepřekoná ani ten skvostný výhled, od cihlové zídky táhnoucí se kolem celého objektu, dolů do údolí na řeku, který v létě opravdu stojí za to vidět.

Těsně u cíle ze štěrkové cesty vstoupím na krátko posekanou, blátem zahalenou a rozšlapanou podzimní trávu. Na kozačky se mi okamžitě začne lepit rozbředlé hutné bláto. K sekci, kterou potřebuju, se odtud dostanu jen po trávě s vyšlapanou cestičkou od tisíců ostatních návštěvníků, kteří toto místo denně navštěvují. Nyní, v tuto večerní hodinu, jsem tu však posledním hostem. Otevírací doba všedních dní je od osmi do osmi večer, jenže na podzim, kdy se brzy stmívá je otevírací doba zkrácená pouze do šesti, což z práce z druhého konce města stíhám na poslední chvíli. Warwick je od New Portu na druhé straně Rhode Islandu, přes celý Narragansettský záliv. Cesta autem trvá téměř tři čtvrtě hodiny. Z New Portu, přes Conanicut Island, zpět na pevninu až do Warwick, a to nepočítám moje desetiminutové stepování před branou, než se odhodlám ke vstupu.

Sekce je lemována vysokými tújemi, z nichž na mě padají zbytky studených, dešťových kapek z nedávno přešlého deště, který po sobě zanechal na obloze šedivá mračna spojená s večerní oblohou, mezi nimiž pomalu vykukují hvězdy. Hustou tmu proříznou světla pouličních lamp, situovaných u každé sekce na rohu cesty, které se v šest probouzejí k životu.

Zastavím se před cílem, shlížím dolů a po tvářích mi stékají slzy. I po dvou a půl letech to pořád bolí a bolet to nikdy nepřestane. Časem se s tou bolestí naučím žít, ale ani po takové době ještě nenadešel ten čas. Černá, temná díra v mé hrudi stále zeje prázdnotou, bolestí a steskem. V rukou se mi třese kytice, z níž zimou a třesem odpadávají lístky kvítí. Sehnu se a sednu si do podřepu, rukou odhrnu plazící se rostlinu ze zlatého nápisu zdobící kámen. Vyměním staré, seschlé květiny za ty nové, z kabelky vytáhnu zapalovač a dvě svíce. Chvíli zápolím s větrem, který mi neustále sfoukává plamen zapalovače a dvakrát si popálím palec, když nápor chladného větru přiměje plamen změnit směr, ale nakonec se mi podaří obě svíce zapálit a situovat je do dvou lucerniček, zdobících každou stranu náhrobku. Hřbetem ruky si setřu slzy z tváří. Očistím hrob od spadaného listí, zafouká vítr a opět přiměje listy plazící se rostliny zahalit zlatý nápis. Natáhnu se a rostlinu vyškubnu i s kořenem. Zmrzlými prsty přejedu po zlatém nápise vpalujícím se do mé oční sítnice a odrážejícím dva a půl roku starou skutečnost. Na náhrobku stojí:

Jayden Soren

Milovaný syn, přítel a manžel.

20.4.1982 – 15.9.2017

Navždy v našich srdcích.

„Ahoj, lásko. Tak mě tu zas máš.“ Z brady mi na mokrou zem padají slané kapky slz. „Dnes nemám moc času, tak ti jako každých čtrnáct dní shrnu v rychlosti novinky.“ Popotáhnu a skousnu si ret. Kde začít? „Vlastně ani žádné novinky nemám.“

Za mými zády v houští tújí něco zašumí. Nesnáším hřbitovy za dne, natož v noci. Na krku cítím chlad jako by se mě dotkla sama smrtka a zježí se mi chlupy. Dnes to budu muset vzít hopem, začínám být celá nesvá. Mám pocit, že mě někdo sleduje a jeho pohled mi propaluje hlavu. Ošiju se.

„Za čtrnáct dní je Halloween, tak ti sem přinesu vyřezanou dýni. Vím, jak jsi ten svátek zbožňoval.“ V dáli praskne větev, srdce se mi rozbuší a snaží se dostat z hrudi ven. Už tu nemůžu déle setrvat, je čas nechat mrtvé zase spát. „Moc mi chybíš, Jaydene. Brzy se zas uvidíme. Miluju tě.“ Vstanu, rozhlédnu se kolem a snažím se ve stínech stromů a tújí zahlédnout příčinu těch hrozivých zvuků nesoucích se temnou tmou. Během té chvíle strávené na hřbitově se o slovo přihlásila pomalu houstnoucí mlha. To mi tu ještě scházelo. „Promiň, musím jít,“ rozloučím se v rychlosti a upaluju vyšlapanou cestou skrz trávu zpět na prašnou cestu. Po cestě mi noha sjede po blátě a kotník se mi v kozačkách ohne do nepřirozené polohy. „Au,“ vyjeknu. Kulhavým krokem se přibližuji k bráně, u níž stojí vrátný připravený bránu na noc uzamknout. Zpomalím do volného kroku, nechci, aby mu došlo, že strachy utíkám. I když to tak je. U brány se s ním rozloučím a opět přidám do kroku směrem k parkovišti, kde stojí poslední dvě auta. Můj modrý Mini Cooper a černý Volkswagen Taigo, pravděpodobně vrátného.

Z kapsy kabátu vytáhnu klíčky, namířím rukou k autu a zmáčknu tlačítko pro odemknutí. Ozve se pískavý zvuk a přední i zadní světla zablikají. Zavřu za sebou dveře na straně řidiče a snažím se zastrčit klíče do zapalování, ruce se mi třesou a klíče mi spadnou na podlahu.

„To si ze mě děláš srandu,“ zakleju. Sehnu se a rukou ve tmě šátrám, dokud je nenahmatám. Zvednu se a pohlédnu skrz přední okno ven, na tmou zahalený hřbitov. Tělem mi projede strašlivý šok a srdce se mi na vteřinu zastaví. Myslím, že dokonce i vykřiknu.

Na kapotě auta sedí havran, myslela jsem, že ptáci touhle dobou už dávno spí ve svých hnízdech. Zobákem zakloval do skla ve stejnou chvíli, co jsem se zvedla s klíčky v ruce, které mi šokem znovu spadly na podlahu. Oběma rukama svírám volant v pevném sevření a popadám svůj zrychlený dech. Nesnáším to tady. Warwický hřbitov mi vždy, už jako malé holce, přišel nejstrašidelnější. Seberu veškerou svou odvahu a opět se, i když neochotně, sehnu pro klíče, tentokrát se v sedadle znovu narovnám s obezřetností.

Zastrčím je do zapalování a otočím s nimi, motor se probere k životu. Na řadící páce zařadím jedničku a sešlápnu plyn až na podlahu. Cítím se jako závodník, když se auto se skřípěním gum odlepí od vozovky, vydám se směrem domů a temný, strašidelný hřbitov i s jeho obyvateli nechávám za sebou.

Autor: Ghostprincess, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Killing Past (Prolog):