OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The mysterious world 15

04.05.2012 (17:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1119×

Kapitola 15:    Kráska a zvíře

Sehnul se k již mrtvému plazovi, který ležel na polámaných zádech a zuby mu rozerval hrdlo. Tmavě zelená krev, skoro až černá, pomalu prýštila z rány. Chřípí se mu rozšířilo, ucítil čerstvou krev. Hluboce vrčel, když se přimkl rty k ráně a polykal hustou tekutinu. Splašené výkřiky za jeho zády nevnímal.

Polykal a vrčel. A když už v těle nezbyla žádná krev, přešel k dalšímu tělu. Toužil pít tak dlouho, dokud bude moci. Toužil se v jejich krvi koupat. Toužil smočit rty i v krvi pána. Toužil vlastnit všechnu krev světa. Pohltit je všechny, nejdřív jejich krev, pak jejich duše a nakonec těla. Jako že existoval Stvořitel, on by všechny zničil. Počínaje pánem a konče jím…

Tupá rána do týlu hlavy ho odtrhla od čerstvé krve démona. Přepadl nazad, v opojení se mu zamžilo před očima. Chvíli mrkal, vrčel. Jakmile se mu vrátil zrak, postavil se. Tělo naklonil do předklonu, ústa pootevřená, z koutku rtů mu odkapávala hustá krev. Prsty zahlé v pařáty křečovitě svíral. Svůj pohled upřel na rušitele.

Rty se mu hýbaly, jakoby něco říkal. Zvuk, slova ani rytmus řeči k němu nedoléhaly. Ten démon mu brání jít ke své kořisti! Další krev…

S hlasitým vrčením se rozeběhl. Stříbrné paprsky protkané černými nitěmi pulsovaly v pravidelných intervalech kolem jeho těla. Nebe již tak černé ztmavlo ještě víc. Sosny se lámaly. Děti vřískaly. Ženy brečely…

‚Stačí!‘ Ženský výkřik proťal a přehlušil. Vichřice se ztišila, obyvatelé tvrze zmlkli. Zirëck otočil hlavu po zvuku. To jediné slovo se k němu doneslo, přes bariéry, které kolem sebe měl.

Žena o půl hlavy menší než on sám, k němu kráčela. Suknice za ní vlály, i když vichřice ustala. A rozšířené safírově modré oči upírala do těch jeho. Špičáky vyčuhující jí z úst se prodloužily. Zasyčela.

‚Synu můj,‘ zašeptala a přesto to slyšel. Tu ženu znal. V mysli se mu promítaly obrázky času stráveného v její společnosti. Jeho mahmen! ‚Pojď ke mně. Pojď mě obejmout.‘

Rozevřená náruč ho vábila, toužil být znovu v jejím objetí a nechat smyslnou vůni prosáknout své smysly. Pomalu se rozešel, překonal vzdálenost, která je dělila a nechal se obejmout pažemi své mahmen. Čelem se opřel o rameno, prsty propletl na jejím kříži. A v zápětí pocítil ostrou bolest na krku. Tonul v temnotě.

¤¤¤

„Ahoj, vy ste ti nový, že jo?“ Dvojice procházející se po kamenných chodbách školy se otočila za hlasem. Přibližně šestnáctiletý chlapec stál na dva metry od nich, vyhublé paže zastrčené v roztrhaných džínech. Pomněnkově modré oči mu zakrývala clona černých vlasů, které co pár vteřin trhnutím hlavy odsunul z výhledu.

„Já sem Jemie, budeme spolu chodit do třídy. Tak jsem si říkal, že bychom se mohli nějak seznámit,“ nesměle se usmál.

„Jasně, rádi poznáme novou tvář.“ Regan natáhla ruku, kterou Jemie ihned uchopil a mírně potřásl. „No, tak já sem Regan.“

„A já Spike.“ Potřásli si rukou. „Ale to už asi víš.“

„No jo, každej tu o vás mluví. Sice jsem nebyl v jídelně, ale prý si měla ‚dobrý proslov‘,“ mírně se zasmál a naznačil uvozovky. „Samantha se zmínila, to je moje přítelkyně… Jestli chcete, můžu vás tu provést.“

„Nás už sice prováděl Zane, ale myslím, že jsme neviděli všechno.“

„A byli jste jen v západním křídle…?“

„No… Myslím, že jen tady. Tak, prošli jsme chodby a dostali se na věž, takže…“

„Tak to jo. Tak teda jestli chcete, prošmejdíme východní a pak se můžeme jít podívat na sule,“ jásal. Společně se rozešli po chodbě a přehlíželi pohledy ostatních.

„Co to je to sule?“

„To jsou prostě domy, kde bydlí studenti od pátýho ročníku, podle zaměření, který mají. Je to dobrovolný, ale většina si vybere bydlet tam s kámošema a starat se o sebe.“

„Jop, to musí bejt skvělý! A to tam sou úplně sami? Jako žádnej dozor a tak? Hej no kámo!“ vyšiloval Spike s úsměvem od ucha k uchu. Regan protočila oči a žďuchla ho loktem do žeber.

„Jauky!“

„Jemie! Hej, J!“ Chodbou k nim utíkala vysoká tmavovláska; dlouhá sukně za ní vlála jako druhý stín. Jemie se usmál a natáhl ruku dlaní vzhůru. Když k nim dívka přiběhla, chytla jej za ruku a dala mu nesmělou pusu na rty. Chlapcovy oči zářily štěstím, když pozoroval červeň, která se jí vlila do tváří.

„Tak lidi, tohle je moje přítelkyně Samantha,“ prohlásil pyšně a přitáhl si ji blíž. Samantha zčervenala ještě víc, ale pozvedla oči k Regan a Spikovi a mírně se usmála. Pozvedla ruku a mávla na pozdrav.

„Ahoj. Já sem Spike a tady to škvrně je Regan – Au! Za co zas?“

„Ále,“ odmávla to rukou a sladce se usmála. Pak se otočila na šťastný pár před sebou. „Tak půjdem ne?“

„No jasně,“ zasmál se Jemie nad táhlým skuhráním Spikea a s rukou kolem tmavovlásčina pasu se rozešel.

„Přestaň skuhrat. Neříkej, že tě to mohlo bolet!“ koulela očima Reg.

„Bolelo!“ Spike si třel temeno hlavy a a pak začal popotahovat, jako malé dítě, kterému seberete jeho oblíbenou hračku. Jemie se rozchechtal naplno a dokonce i plachá Samantha se rozesmála.

„No vy ste teda dvojka… Pojďte, ať toho projdeme co nejvíc než bude oběd.“

¤¤¤

Skrze zamřížované okno do kobky nepronikaly žádné sluneční paprsky. Asi byla noc, Zane ani Zirëck nevěděl. Nebyli jeden, jako jindy. Teď to byli dva odlišní tvorové v jednom těle.

Démon běsnil v cele ze speciálního kovu, který mu znemožňoval prorazit zdi, v cele chráněné několika ochrannými liniemi, které mu znemožňovaly teleportaci, v cele, před kterou hlídalo několik démonů jeho osobní stráže. Jenže teď neměli za úkol chránit jeho, ale chránit ostatní před ním.

Kde je Zane?

Černá energie už jen slabě protkaná stříbrnými nitkami vířila v sevřeném prostoru a Zirëck zuřil.

Lapené zvíře…

Sosny se ohýbaly pod silnými poryvy větru, který se vyžíval v tom, že je volný a už ne svázaný.

Svázaný…

Zatnul prsty s drápy v pěst, až mu z dlaní vytékaly malinké potůčky krve a s tichým dopadem se usídlily na kamenné dlažbě.

Zirëcku…

Zvrátil hlavu a zařval. Zvíře chycené do pasti. Není možnost úniku. Zahnané do kouta.

Slabý…

Tetování na jeho zádech jakoby žilo vlastním životem. Vlnilo se, ohýbalo, dýchalo, žilo…

Zirëcku…

Krev. Lačnil po krvi, to jediné si pamatoval. Krev! Spousty krve. A nepřátelé, chtěli ho odvést pryč. Krev! Odvést pryč od jeho rodiny. Z jeho tvrze… KREV!

Hořel, lačnil, toužil, zabíjel, chtěl… Regan… Krev, krev, krev… Regan… Krev, krev, krev…

Pěstí praštil do zdi. Chtěl! Chtěl krev! …Regan…

Zvenčí se ozval ryk. Truchlící křik, tlukot křídel, ticho lesa…

Vítr mlčí…

Sinckëriwie… Jeho krev… Plná síly… Chce víc… Špinavý plaz!?

Regan…?

Scvakl zuby, špičáky nepříjemně zaskřípaly. Hrdo měl vyprahlé, Zane trpěl.

Vetřelec…!

Na chodbě zazněly kroky, pak tlumený rozhovor. Zvýšení hlasu. Byl zadán rozkaz.
Kdo je to?

Mřížované dveře kobky se pomalu otvíraly, dovnitř pronikalo světlo. Další kroky a pak další postava. Ta druhá nesla pochodeň. Do pár sekund se zasyčením zhasla.

Mahmen…?

Žena. Ano, je to žena. A za ní jde chlapec. A on je zná. Zirëck je zná, stejně tak Zane.

‚Krev!‘ vykřikl.

‚Zane, musíš bojovat!‘ Žena pokročila vpřed.

„Příteli můj! Vrať se!“ Zirëck zpozorněl. Chlapec nemluvil řečí, kterou znal. Mluvil jinak, divně.

Bojuji!

‚Ta dívka! Regan! Vrať se. Bojuj za ni! Bojuj za vás za oba!‘

Regan… Regan…

Dech se mu zrychlil. Dva krátké nádechy, jeden dlouhý výdech. Rytmus valčíku…

Zatančíš si?

Tělo se prohnulo v křeči. Z hrdla vyšel němý skřek. Co je to? Chce krev!

Už nechci být sama…

Prsty křečovitě zahnuté se pomalu uvolňovaly, drápy se stáhly. Špičáky se zasunuly do dásní, přesto dál cenil zuby.

Má lásko!

Čerň očí ustupovala, bělma přibývalo. Za pět sekund bylo vidět zorničky. Dech se zpomalil, ustálil a Zane se zhroutil na kamennou dlažbu.

„Regan…“

¤¤¤

‚Už by se měl probrat. Je to dlouho, co upadl do bezvědomí.‘

‚Musíme být trpěliví, je přetížen…‘

‚Nestihne se vrátit včas!‘

‚Tak jim to půjdu oznámit…‘

‚Nevíš kam a ani komu.‘ Vycenila na Arkina mírně zuby, než znovu stočila pohled na muže ležícího na kavalci.

„Zane… Necháš mne?“ zašeptal mu k uchu. Dostalo se mu slabého přikývnutí, jakoby jen na chvíli procitl a pak znovu upadl do bezvědomí.

‚Nebudeš se mu hrabat v hlavě!‘

‚Dal mi svolení…‘

‚Blouzní, neví, co dělá!‘

‚Pššt…‘ Chlapec soustředěně zavřel oči a natáhnutou ruku přiložil k čelu muže. Prsty se dotkl zpocené kůže, vyslal slabý vánek sil. Tělem mu projel elektrický šok. V hlavě se mu promítlo vše z jeho života. Od těch krásných a šťastných okamžiků z dětství s jeho mahmen, přes ty děsivé kdy se nechával dobrovolně ovládnout svým démonem, aby mohl co nejpřesněji plnit pánovi rozkazy, po ty nejmladší. Po ty, kdy mu v hlavě kolovalo pořád jedno jediné slovo. Regan…

Stáhl ruku zpět, omámeně se zakymácel na místě, než znovu nalezl stabilitu. Jeden jediný pohled na muže a ženu po jeho boku, než se rozplynul ve změti žlutých skrvnek, které postupně vybledávaly, až se dočista rozplynuly.

¤¤¤

Kde to jsem? Arkin se zhmotnil na okrajích pozemků školy, to mu jaksi nevyšlo. Plánoval se přemístit do přítelova pokoje. A fakt, že nebi již vládl Seirin jej trochu uklidnil, i když mu trošku znepříjemňoval vidění. Ano, mohl popustit uzdu svému démonu, ale již několik řádek let se mu daří nevpustit ho na světlo světa. Určitě zuří, nenávist ke svému hostiteli v něm vře tak mocně, že by byl schopen si něco udělat, či se rovnou zabít a s ním tedy i Arkina, kdyby jej pustil.

Zaposlouchal se do nočního ticha, zavřel oči a koncentroval se. Cítil ohromné množství energie, po své levé ruce. Oči otevřel a rozešel se směrem, kde ta síla pramenila.

K ochranným liniím školy došel za pár minut, pak narazil do neprůhledné bariéry. Když se jí dotkl, tělem mu projel menší záchvěv a na chvíli byl zmatený. Potřásl hlavou, aby si ji vyčistil a zapátral v paměti, jak to jeho přítel vždy dělal, že mohl projít.

Uvolnil se, nechal Zanovi vzpomínky prolnout se svým tělem a za chvíli byl na druhé straně stěny.

‚To šlo dobře…‘ šeptnul si pro sebe a pak se odhmotnil do přítelova pokoje.

„No do hajzlu!“ uskočil Spike, když se před ním zjevil nádhernej kus chlapa. Barvu vlasů nedokázal přesně určit, ale tipoval to tak na světle blond. Smaragdové oči mu ve tmě zářily, ostře řezané rysy nesly vznešený původ. Linie nosu rovná, bez chybičky.

Pozoroval ho a v hlavě mu zněl splašený tlukot srdce, že by to mohlo vzbudit i Regan, která už pokojně spala u něho v posteli, pokud ji ovšem nevzbudil Spikův výkřik.

„Omlouvám se. Nechtěl jsem tě vystrašit.“ Spike oněměl. Co se to s ním děje? Proč slastně přivírá oči jen, co slyší jeho hlas? Křišťálově čistý, hluboký, že kdyby mu položil ruku na hruď, cítil by malinké vibrace.

„T-to je v pořádku.“ Byl stejně vysoký, možná jen o pár centimetrů vyšší než Spike. A měl na sobě oblečení podobné tomu, v čem Zane odcházel. Černá košile zastrčená v kožených kalhotách jasně kontrastovala s jeho jemnou pletí a světlými vlasy. Šňůrky košile měl u krku rozvázané, takže měl Spike velice dobrý výhled na kousek jeho hrudi a provazce svalů na jeho krku.

„Posílá tě Zane?“ zeptal se Spike a radši si utáhl ručník kolem pasu. Druhým si začal sušit vlasy.

„Ano. Stala se menší příhoda a Zane není ještě dosti v pořádku, aby se k vám mohl vrátit.“

„Příhoda? Něco se mu stalo?“ Jak to ten krásnej chlap sakra mluví?

„Jistě by si nepřál, aby ti to říkal. A ani Regan… Ty tedy musíš být Spike. Já jsem Arkin,“ usmál se a natáhl ruku. Spike mu omámeně ruku stiskl. Kristovy rány, ten úsměv…

„Moc mě těší. Ty jsi tedy z toho druhýho světa? Tak to teda… Páni!“ Jestli tam jsou takhle krásní všichni, tak se stěhuju!

„Ano jsem, Zane ti o tom něco vyprávěl? A omluv prosím mou angličtinu, neučím se ji dlouho…“

„Oh, to né. To je v pohodě… No, jo, něco říkal, ale nějak se mu do toho nechtělo.“

¤¤¤

„Regan!“ Lásko! Popoběhl si, aby mohl být u ní a sledoval, jak se pomalu otáčí. Měsíc dodával jejím vlasům jemný stříbrný nádech a oči se jí třpytily na míle daleko.

Kráska…

„Ahoj,“ zašeptala. Když ho objímala, musela si stoupnout na špičky, aby mu dosáhla kolem krku. Tvář zabořila do jeho krku a zhluboka se nadechla.

„Chyběla si mi…“

„Byl si pryč jen pár hodin,“ mírně se zasmála. „I když si nepamatuju, že bych vstávala, ale evidentně jsi zpět… Seš zpátky, že jo? Není tohle jen výplod mojí chorý mysli?“

„Tohle je sen. A já ho ovládám. Jsem pořád v druhém světě a vypadá to tak, že tu asi chvíli zůstanu. Vznikly totiž jisté… komplikace. Ale mám pocit, že by měl být Arkin už u vás a říkat vám o tom.“

„Tak asi když spím, mi nemůže nic říkat. To maximálně Spikovi,“ zamumlala mu do ramene.

„Jo, asi jo.“

„Když je tohle jen sen, budu si ho pamatovat?“

„Možná, pokud budeš chtít. Proč?“

„Kvůli tomuhle…“ Odtáhla hlavu a pomalu se přibližovala k té jeho. Podívala se do stříbrných studánek, které překypovaly citem, a pak zavřela oči. Jejich rty se setkaly. Svět se točil, anebo se možná dočista zastavil. Čas neexistoval. A uvnitř jejich těl se rozhořel požár, který nikdo neuměl a ani nechtěl zastavit.

Kráska a zvíře…

 Pozn. autora:

Kapitolky od teď budou nést svůj vlastní název a budu se snažit je psát delší, sama nemám ráda krátké kapitoly. A snad se Vám celý příběh tedy líbí. Eris

Kapitola 14. ¤ Shrnutí ¤ Kapitola 16.

Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The mysterious world 15: