03.04.2013 (20:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 979×
Kapitola 19.: Nikreas, tělo světa
Temnota… Strach… Úzkost… Bezmoc… Zima…
Dešťové kapky se odrážely od kamenných zdí, velký prostor jim dával na mohutnosti a vracel je s ozvěnou. Čas jako by se zastavil, anebo utíkal veškerou rychlostí nemilosrdně vpřed.
Napůl lidské, napůl démonní srdce se mihotalo jak křídla kolibříka. Částečky prachu v prostoru vířily mohutné výdechy a vzdechy. Prsty prokřehlé, téměř bez citu. Oči zavřené, snad nevidomé? Ne, jen znavené. A stejnak i mysl, která byla prázdná. K čemu taky myšlenky? Jsou příliš hlasité na bolavou hlavu. A že bolela, nejen ta hlava.
Kosti v těle třeštily, svaly se napínaly v křečích. Ochablé tělo leželo v rohu cely, jindy plné života, teď na pokraji smrti.
Bledá pleť, průsvitná jak jemné hedvábí, se kroutí bolestí a žalem. Vlasy, dříve hebké a jemné na dotek, se v záři měsíce třpytily jako hvězdy. Vlasy barvy slunce, nyní černé jak křídla havrana, temnější než noc.
Však sluch čistý a jasný jako před tím, i dnes slyší na míle daleko. A v této samotě se nedá nic dělat, nedá se nijak zaměstnat mysl, která byla až podivuhodně prázdná.
Za dveřmi cely z kamene se ozvaly kroky.
Ochablé tělo se pokusilo vzpřímit, aby působilo alespoň trochu vznešeně, jak tomu bývalo v dobách dávno zapomenutých. Jenže zesláblé svaly nechtěly poslouchat, jako by již vypověděly vůči mysli.
Ocel zaskřípěla.
Dveře, jež se pomalu otevíraly, odhalily temnou postavu. Sic, že tvář byla schovaná v kápi a tělo zabaleno do těžkého sametového pláště, by obyčejný člověk z osoby neodhalil nic. Omámená mysl však donutila oči, aby se otevřely a vedly válku proti ostré záři loučí. Zrak si již nepamatoval, kdy naposledy spatřil něco jiného než tmu, ale nyní mu mysl přehrávala živé obrazy, kdy bylo ochablé tělo plno života a nastavovalo svou tvář hřejícím paprskům slunce. A ta tvář se smála.
Oči zamrkaly. Musí se soustředit na postavu. Přejely ji pohledem. Na první pohled je zřejmé, že je to muž, soudily tiše oči z trpící tváře. A dobře stavěný, pozorovaly dál. Pod temně černým pláštěm má halenu z hrubé látky, která skrývá dobře vypracovanou postavu. Otázkou však zůstává, jestli je to vážně muž.
Oči zamrkaly.
Postava se pohnula. Zvedla nohu a pokročila blíž k tělu na pelesti. Oči ji sledovaly. Není to člověk, šeptla mysl. Jeho pohyby byly ladné, takové, jako žádný člověk nemůže nikdy dokázat.
Došel až před tělo, které se nemohlo pohnout. Jen oči zvedly pohled.
„Zdravým tě, Nikreasi," zaskřehotal. Uši přijaly ten zvuk s ohlušující hlasitostí. Mysl zpracovávala ta slova. Nirkeas… to už někde slyšel. Vzpomínky se vrátily v návalu, myslet bolelo…
Tak jsem se jmenoval já, pomyslelo si tělo.
Chtěl odpovědět, ale nemohl promluvit. Všechno bylo tolik vysilující!
„Jak dlouho jsi zde? Počítám tak tři sta zim… I když čas je pro nás nepodstatný…" Oči ho sledovaly.
„Nemluvíš se mnou? Vždyť musíš vědět, že jsem to nebyl já, kdo tě zde uvěznil… Ach, ty nemáš sílu mluvit.. Pravda, divím se, že jsi stále naživu, po tolika letech…"
Přistoupil k tělu a dotkl se čela. A z prázdné schránky byl zase tvor tvořící část tohoto světa.
***
Slunce zapadalo za vrcholy stromů, kde nejistě házelo temné stíny. A les se tím zdál ještě více strašidelný. Pod botami křupaly větvičky různých velikostí a vytvářely pocit, že nejste sami. Že vás někdo sleduje.
V dálce houkala sova, připravená na lov, připravená vletět do tmy… za svou kořistí.
Ohnivý kotouč už nebyl vidět, ani jediný paprsek neprosvítal skrze husté koruny stromů. A s posledním paprskem odešlo i teplo. Listopadové počasí bylo zrádné…
Zrychlený dech a splašený tlukot srdce. Mrazivý pot na zádech. Od úst pára se vleče… A noc jako by nikdy nechtěla skončit.
Již několik hodin po setmění se Regan motala přes les, který nepoznávala. A byla strachy bez sebe. Něco ji sledovalo. Neměla nejmenší tušení, co by to mohlo být, ale bylo to blízko. Bohužel po tom, co je Zane přenesl z jídelny na volný prostor obklopený mohutnými stromy a širým nebem, se někam vypařil. Přísahala by, že byl nemocný. Jeho pokožka měla jasně nezdravou barvu, oči se mu podivně leskly a po čele mu stékal pot. Myslela, že blouzní – neustále opakoval několik slov, Regan se ale nepodařilo rozluštit, jak zněla. Byla by si myslela, že nejsou anglicky, ani jiným jazykem, který znala.
Zane se vyřítil do lesa, a i když za ním Regan utíkala, co jí síly stačily, nikde ho nemohla objevit. A tak se vydala na cestu tím směrem, co zmizel, v naději, že ho dříve či později objeví. Doufala, že dříve.
Někde v dáli se ozval řev, jehož ozvěna jí projela až do morku kostí. Zastavila v pohybu. Neodvažovala se nadechnout, natož pohnout.
V té samé pozici setrvala snad věčnost, než se odvážila konečně dývhat. Vypustila vzduch z plic, než se hluboce nadechla. Narovnala se a rozhlédla se kolem.
Zřetelně cítila, jako by ji něco sledovalo. Jako tehdy na tom parkovišti před motelem. To něco tam bylo. A bylo to tu i teď…
Chtěla zavolat do tmy mezi stromy prostou otázku. Vzpomněla si však, co se stalo těm lidem ve filmech, když se zeptali: „Je tam někdo?“ nebo „Kdo je tam?“.
Znovu se rozhlédla, hledajíc nějaký úkryt před neznámým nebezpečím. Pohled jí padl na stromy, sahající do neskutečné výše. Přesto, že u dolní části kmene neměly žádné větve, Regan se podařilo na něj vylézt. Celým tělem se tiskla k mohutnému kmeni a rychle a vytrvale šplhala stále výš.
Jak šplhala, vzpomněla si na svůj první pokus vylézt na strom. Pořád padala, než se jí konečně podařilo vyšplhat do větví vysoko nad zemí. Obdivovala okolí z jiné perspektivy, než jak ho vnímala normálně, a byla tím okouzlena. Problém pak ale byl, jak se dostat dolů.
První větev. Přehoupla se na ni a dál to již byla hračka. Šplhala hbitě a tiše, jako by se pro to zrodila. Teprve když se všimla, že se pod ní větve nebezpečně prohýbají, přitiskla se ke kmeni stromu, pomalu dýchala, aby zklidnila dech i srdce, a dívala se dolů, hledající jakékoliv nebezpečí.
***
„Co se tu za ty roky stalo, příteli?" Klapot kožených podrážek se s ozvěnou vznášel nad chuchvalci prachu a špíny, jež byla všude na mramorové podlaze. Strop i stěny popraskané, tiše sténající, aby si jich někdo konečně všiml a věnoval jim svou pozornost. Obrazy na zdech vybledlé, obrysy nejasné a jejich rámy zašlé a bez barev.
„Všeho se můžeš dočíst v kronikách, Jurk ti jistě rád najde vše, co budeš potřebovat. Nyní však, jistě ti došlo, že jsem tě z té kobky nevzal bez účelu," v úsměvu odhrnul horní ret a vycenil zuby. Dlaně promnul. „Potřeboval bych od tebe službu."
„Co mám dělat, můj pane?" chraplavý hlas Nikrease se vznášel chodbou. Tvor po jeho boku se znovu usmál.
„Ty se mi líbíš. Moc se mi líbíš… Žádné hloupé otázky, žádný odpor. Mít víc takových, jako jsi ty… Ach… Nicméně, zde se nehodí probírat naše plány. Pojď!" Vzal jej kolem ramen a ve více než přátelském gestu ho postrčil chodbou. V očích se mu blýskalo, když si prohlížel postavu před sebou. V jeho hlavě se tvořil ďábelský plán. Plán takový, že mu celý svět bude klečet u nohou.
„Odlož si, příteli, a slož tělo na kavalec. Nechám ti poslat něco k jídlu, co bys rád?"
„Myslím, pane, že bych raději zašel na lov. Pokud ovšem nemáte námitky," sklonil hlavu. Z ramen sejmul svůj plášť a odhodil jej na roh masivního stolu. Košile z hrubé látky jej nepříjemně trápila na kůži a bylo mu v ní vedro. Sejmul ji tedy z těla a odhodil ji k plášti.
„Žádné námitky, jen prosba, můj příteli. Vrať se co nejdříve, ať můžeme začít s výcvikem, aby jsi byl připraven na svůj úkol."
„Tvé přání mi je rozkazem."
S úklonou vyšel z pokoje.
***
V malátném spánku se na nebezpečně prohýbajících se větvích držla Regan. Inu, držela by nebyl ten správný výraz. Spíše se lehce opírala a větve za jejími zády a doufala, že se nezřítí dolů.
Nervy měla našponované. Oči ji pálily od neustálého mžourání do tmy a hledání jakéhokoliv nebezpečí. Po hodinách či minutách nechala oči zavřít na pět minut. Pak však sebou znovu trhla. Po její levé paži se v koruně stromů něco pohnulo. Neviděla, co to bylo, ale muselo to být dost těžké, aby to ohnulo větve stromu. Byl to člověk, nebo zvíře? Vzápětí ji však napadla jiná otázka. Je to vůbec živé?
V hlavě se jí přehrávaly momentky z filmů, kde nemrtví zabíjeli lidi, vysávali z nich duše, mordovali lidská těla, požírali části těl.
Zaryla nehty do kůry stromu, až jí do dlaní chytly křeče. Nevěděla, co má dělat, ale třeba si jí to nevšimne, když zůstane nehnutě sedět a nebude vydávat žádné zvuky.
Pohledem visela na místě, kde tu to spatřila. Byla k smrti vyděšená. Srdce jí v hrudi dělalo kotrmelce, žaludek byl jeden velký uzel nervů. Ze zatnutých nehtů v kůře stromu jí v malých pramíncích začala prýštit krev. Pustila se stromu a otřela ruce ko kalhot. Zajíkla se, když se nehty dotkla látky. Pohledem střelila k místu, kde spatřila to zvíře. Místo na větve ponořené v temnotě se dívala do páru černých očí.
Jako poslední si pamatovala chladný vzduch, jak padala z větve na zem, a brutální výkřik bolesti. Pak už jen tmu.
Omlouvám se všem, za dlouhé čekání na tuhle kapitolu, se kterou nejsem ani tak moc spokojená. No, hlavní omluva patří BJaneVolturi, tak doufám, že mi to odpustíte.
K další kapitole, nevím, kdy přibude, nevím ani, jak bude pokračovat, protože všechno, co jste zatím četli, se vymýšlelo za pochodu. Budu doufat, že mi ještě nějací čtenáři zbyli.
Eris
Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek The mysterious world 19:
Ten záhadný, tajemný svět. Svět, o kterém čteme. Svět plný mágů, kouzel a magie. Nebezpečí a záhad. Svět, do kterého nečekaně vpluje mladá dívka s obrovským, skrytým nadáním.
Regan, šestnáctiletá puberťačka, se kterou si její matka neví co by. Drzá, rozmanitá, ukecaná bláznivka, která má za přítele rudovlasého chlapce.
Spike nad ní drží ochranou ruku od doby, kdy se ti dva dali dohromady.
Pár měsíců druháku mají všichni studenti na Chicagské střední již za sebou. Co se však stane, když Regan i Spikeovi přijde dopis? A co ten záhadný svět plný magie? Je v něm místo pro lásku?
V minulé kapitole se Regan se Zanem odhmotnili pryč z jídelny. Dozvíme se kam?
Příjemné čtení přeje Eris ;)
Sdílet
ďakujem ^^ :)
Nikreas, zajimavý název. Ne špatný nebo tak, ale takový tajemný hodí se pro název těla světa. :) 