The Sound of Music - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jsem ráda, že se první kapitola líbila a můžu pokračovat. :) Susanne žárlí na svou kamarádku Pat, protože má všechno. Hlavně se bojí, aby kvůli ní nepřišla o roli Marii. Každopádně chce na konkurzu podat co nejlepší výkon...

03.11.2011 (13:00) • Stebluska17 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 727×

2. kapitola – Nervozita je šílená věc – a to to bude ještě horší!

Otevřela jsem dveře školního koncertního sálu. Už tam bylo pár lidí a všichni se po mně ohlídli.

„Ahoj,“ pozdravila jsem.

Rozhlídla jsem se. Na druhém konci jsem viděla sedět Olivii a rychle jsem k ní zamířila. Cestou jsem si pečlivě prohlížela každou tvář. V holkách jsem žádnou velkou konkurentku nenašla. Začala jsem si prohlížet kluky. No, nic moc.

No! Páni. Co tady dělá Eddie?

Eddie Pey nebyl žádný zpěvák. A hlavně to byl takový ten až přespříliš kamarádský kluk. Nikdy mi to moc nevadilo, ale zrovna teď jsem absolutně neměla náladu se s ním bavit. A když jsem si konečně sedla vedle Olivie, samozřejmě zamířil naším směrem.

„Ahojky, Sue.“

„Ahoj.“ Podráždění v hlase bylo trochu výraznější, když jsem dodala. „Co tady děláš?“

„Šel jsem si sem dělat domácí úkoly,“ ušklíbl se. „Ne, samozřejmě, že jsem tady na konkurzu.“

Předběhl mě a hned začal vysvětlovat: „Chci dělat technickou četu.“

Bylo fajn, že mě alespoň ušetřil urážlivé otázky.

„Aha.“

Raději jsem se konečně začala věnovat Olivii. „Tak co? Jsi připravená?“

„Ani trochu,“ odpověděla rozechvělým hlasem.

„To bude dobrý, nic strašného se stát nemůže,“ řekla jsem doopravdy přesvědčivých hlasem. Navenek jsem musela vypadat mnohem pevněji, než jsem se cítila uvnitř. Využila jsem toho. Upřímně jsem si vevnitř myslela, že jestli tohle nezvládnu tak… No, bylo by to nepředstavitelné. Dobře, asi by to bylo normální, ale já to vážně hodně chtěla.

Dveře se znovu otevřely a do dveří se vecpalo několik štěbetajících prvaček. Sedly si úplně dozadu. Evidentně chtěly jen poslouchat.

„Kde máš bráchu?“ zeptala jsem se. Byla jsem dost překvapená, když jsem zjistila, že u téhle věty se doopravdy musím hlídat, aby můj hlas nezněl nervózně.

„Nešel jsem. Řekl, že když v tom muzikálu nechce účinkovat, tak nemá důvod sem chodit.“

„Podpořit tě.“ A mě taky.

Jen pokrčila rameny.

Podívala jsem se na hodinky. Za pět minut je začátek.

A Pat nikde.

Nech těch planých nadějí, napomenula jsem se.

A zrovna v tu chvíli se ve dveřích objevila více jak polovina holek z našeho ročníku. Jako poslední vešla Pat, za kterou se vlekl její tradiční klučičí ocas.

Uviděla jsem Quin a radostně jsem jí zamávala, aby si sedla vedle mně. Chtěla jsem ji popřát hodně štěstí, ale přerušila mě hudba.

Okamžitě jsem ji poznala. Úvodní melodie muzikálu. Podívala jsem se na jeviště. Do kruhového světla reflektoru právě vtančila divná postava. Byla oblečená v hábitu jeptišky. Ani jsem se nezačala strachovat, že mám další konkurentku, protože ta osoba udělala neelegantní otočku a začala zpívat silným barytonem o oktávu níž.

„The hills are alive, with The Sound of Music!“

Hudba skončila a rozsvítila se světla. Všichni konečně najisto poznali našeho učitele, což jsem pochopila z hlasitého smíchu.

„Dobré odpoledne,“ pozdravil. „Tak doufám, že se vám můj úvod líbil.“

Z pár míst se ozvaly souhlasné pokřiky.

„Jinak kdyby to někdo nevěděl, jmenuji se Samuel King a budu režírovat letošní muzikál. Na pomoc si samozřejmě přiberu pár pomocníků. Dnes tu mám pouze pár učitelů, kteří mi pomohou s výběrem nejvhodnějších kandidátů.“

Nakoukla jsem do předních řad. Seděla tam učitelka hudebky, jeden tělocvikář, školní psycholog a učitelka dramaťáku v sousedním městě – paní Kingová. Nikdy jsem ji neměla ráda.

„Pak taková nepříjemná věc,“ pokračoval pan King. „V téhle místnosti mohou být jen ti, kdo se zapsali na konkurz. Žádní posluchači.“

Ozval se otrávený pazvuk. Několik lidí se začalo zvedat.

„A prosím, nenuťte mě, abych to musel kontrolovat.“

Konečně se zvedl i zbytek lidí, které jsem podezřívala. Nakonec zmizela více jak polovina. Dost mě to uklidnilo.

King se tvářil spokojeně. „Tak jsme tu zůstali sami. Ale bohužel pro vás mám špatnou zprávu. Počet míst se bohužel trochu zúžil.“

Můj žaludek udělal podivný kotrmelec.

„Ale nebojte, není to nic strašného,“ usmál se na naše najednou vyděšené obličeje. „Musíte uznat, že když se podíváte na The Sound Of Music, tak je vám jasné, že malé děti nemůžou hrát takoví dospěláci jako vy.“ Tahle věta by obvykle adolescenty dost povzbudila, ale mírně posměšný tón a samotná zpráva nepůsobila moc dobře.

„Takže jsem již před týdnem uspořádal menší konkurz. V dramatickém kroužku mé ženy jsem vybral tři děti, které budou hrát Kurta, Martu a Gretl. Přivítejte Parkera a sestry Padmu a Olgu.“

Tolik se mi ulevilo, že jsem si užila pohled na tři nervózní dětičky. Tedy dětičky pro nás. Parkerovi muselo být alespoň třináct. Okamžitě zamířil za panem Kingem. Byli si dost podobní. Tipovala jsem, že to je jeho syn, možná synovec.

Rodinný byznys, napadlo mě.

Padmě a Olze muselo být tak maximálně deset let. Takže všichni koukali, když King vybalil, že je Padma stejně stará jako Parker a Olga je jen o rok mladší.

„Tak to bychom měli!“ pochválil si King. „Jdeme na to!“

A začal si tahat jednoho po druhém podle věku. Naštěstí od nejmladšího po nejstarší.

Dotyčný vždy řekl (spíš vykoktal) koho by chtěl hrát. Potom zazpíval nějakou písničku, někdy dvě. King se většinou zeptal, jestli by náhodou nechtěli hrát jinou roli, na kterou by se mnohem víc hodili. Nakonec jim dal kousek textu na přečtení.

Ze začátku jsem se dost nudila. V prvním ročníku nebyl z holek nikdo nic moc, ale objevil se tam dost dobrý kluk.

Druhý ročník kupodivu taky za nic nestál. Až na Olivii. Nechápala jsem, proč je tak nervózní. Byla skvělá.

Olivia měla zatím největší potlesk. Když si sedala, byla celá červená.

„Byla jsi úžasná,“ zašeptala jsem jí do ucha. Nežárlila jsem. Nedokázala jsem to. Kéž bych nežárlila ani na Pat!

„Díky.“

A konečně tu byl třetí ročník. Srdce se mi zbláznilo. Dýchala jsem zhluboka.

Naštěstí jsem nebyla první. Odnesla si to Pamella. Z jejího výkonu mě zamrazilo. Nebyla skvělá, ale rozhodně lepší než jsem čekala. Po ní hned šel Gabriel Oldake. Postřehla jsem nadějný pohled, který po něm Pam hodila. Samozřejmě, ušklíbla jsem se. Ale Gabe jí ten pohled opětoval. Ovšem jeho výkon to moc nerozklepalo. Zdálo se, že možná máme kapitána Von Trappa. Ale když odcházel, hodil nenápadným pohledem po Pat, své bejvalce. Ach jo.

Následovala řada holek, které nebyly nic moc. Už to trvalo šíleně dlouho. My jsme zabrali zatím nejvíc času a to nás zbývala ještě půlka.

„Quin Edmondsová, připraví se Patricia Andersonová!“ ozval se monotónní hlas učitelky hudebky.

„Hodně štěstí,“ zašeptala jsem.

Na Quin všichni koukali s otevřenou pusou. Já jsem překvapená nebyla. Věděla jsem jak je dobrá, jen mě zamrzelo, že se jí vůbec nepovedlo přečíst ten text.

A Pat.

Ta byla samozřejmě úžasná. Rozhodně setřela všechny holky před sebou. Ale říkala jsem si, že já určitě budu lepší. Musím být!

Obrovský aplaus, který přehlušilo: „Susanne Harrisonová!“

Úplně jsem ztuhla. Jít na pódium po takovémhle výstupu. Nádech. Výdech.

Vstala jsem. Soustředila jsem se jen na to, jak moc to chci a jak moc mám ten muzikál ráda.

Usmála jsem se na pana Kinga. „Ráda bych dostala hlavní roli, ale nevadila by mi ani Liesl.“

Prohlédl si mě a přikývl. „Co takhle, kdybys zazpívala ´I Have Confidence´, to tu dneska ještě nebylo.“

Přikývla jsem a podívala se na klavíristu. Dostala jsem šok. Seděl tam Peter. O dva roky starší kluk, do kterého byla zabouchlá snad celá škola. Tedy alespoň holky a možná pár kluků. Já samozřejmě taky. Myslela jsem, že mě to už přešlo.

Tahle píseň mi šla skvěle. Ani se mi na posledním tónu nezachvěl hlas. Bylo to vážně parádní. Nemohla jsem si ztěžovat. Když jsem dozpívala, dostala jsem text, který jsem už znala. Byla to pasáž, kdy se Maria seznamuje s dětmi. Zvládla jsem to i přes to, že všechen ostatní text mluvil King a děti byly jen tři. A dala jsem to skoro bez papírů!

Zdálo se, že konec je až moc brzy. Šla jsem si sednout celá červená, ani jsem si nevšimla potlesku, který se téměř rovnal tomu předchozímu.

„Byla jsi úžasná,“ pochválila mě Pat, když jsem kolem ní šla.

Nadšenějším jsem málem praskla.

>>Následující kapitola

Autor: Stebluska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování