OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Sound of Music - 8. kapitola

24.11.2011 (17:00) • Stebluska17 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 876×

8. kapitola – Konečně se mi přihodilo něco dobrého

Trvalo neuvěřitelně dlouho, než mi to došlo.

„Vážně?“ vypadlo ze mě nakonec.

„Samozřejmě. Jsi nejlepší.“ Poplácal mě po zádech. Zdál se trochu pobavený mou reakcí.

„Já… děkuji.“

„Jen tak dál. A prosím, zatím to nikomu neříkej. Oznámíme to oficiálně až zítra. Na viděnou.“

Když odešel, vydala jsem zvláštní zvuk. Byla to směsice úlevy, překvapení a neuvěřitelné radosti. Asi jsem musela vypadat jako cvok, ale vážně jsem byla neskutečně šťastná. Začala jsem se smát na celé kolo. Když mě přešel záchvat smíchu, začala jsem poskakovat po malé místnosti.

Ale jak to tak bývá, jsem tomu stále nemohla uvěřit. Vážně je to pravda? Není to jen sen? Zkusila jsem známou fintu, štípla jsem se.

Au. Uf, jsem v realitě.

Tohle bylo poprvé, co mi něco vyšlo. Nikdy jsem neměla štěstí. Měla jsem jedinou opravdovou kamarádkou. Nikdy jsem nechodila s žádným klukem. Naše rodinné vztahy stály za houby. Nebyla jsem Pat.

Bylo téměř nemožné uvěřit, že tentokrát jsem to dokázala. Jak to, že se mi přihodilo něco tak dobrého?

Začala jsem se smát ještě víc. V tom muzikálu je asi nějaké kouzlo. Vždy narazím na píseň, která přesně vystihuje moje pocity.

Perhaps I had a wicked childhood
Perhaps I had a miserable youth 
But somewhere in my wicked, miserable past 
There must have been a moment of truth

Možná jsem měla zlé dětství

Možná jsem měla mizerné dospívání

Ale někde v mé zlé, mizerné minulosti

Tam musí být okamžik pravdy

Nothing comes from nothing
Nothing ever could 
So somewhere in my youth or childhood 
I must have done something good 

Nic nepřijde z ničeho

Nikdy nic

Takže někde v mládí a dětství

Musela jsem udělat něco dobrého

Vyděsila jsem se, když jsem uslyšela další hlas. Will. Úplně jsem na něj zapomněla.

For here you are, standing there, loving me
Whether or not you should

Rychle jsem šla za ním do sálu a pokračovala ve společné pasáži. Překvapilo mě, že k tomu Will zvládal i hrát na piano.

Nothing comes from nothing
Nothing ever could 
So somewhere in my youth 
Or childhood 
I must have done something . . . 

Something good

„Rozhodl správně,“ prohlásil Will. Poznala jsem, že to myslí upřímně, ale vycítila jsem, že by stejně raději zpíval s Pat. Už dávno jsem uhodla, že se mu moc líbí.

„Děkuji. Tak zítra.“

Nadšeně jsem odtančila ze sálu. Utíkala jsem k autu, u kterého na mě čekala Olivia.

„Jé, promiň, já na tebe úplně zapomněla,“ omluvila jsem se.

„To je dobrý.“

Mezitím, co jsem se rozmýšlela, jsem nastartovala auto a vyjela z parkoviště. King sice říkal, abych to nikomu neříkala, ale Will už to stejně věděl.

„Olivie, já jsem to dokázala! Jsem Maria!“ pochlubila jsem se nadšeně.

„Gratuluju.“

Konečně jsem prokoukla tu svou bublinu slávy a triumfu a pořádně se podívala na Olivii.

Vypadala sklesle. Její opuchlé oči ke mně neradostně vzhlížely a její hlas snad už víc sarkasmu unést nemohl a právě to mě zarazilo.

„Děje se něco?“

„Ne,“ zašeptala.

„Ale no tak. Rande s Eddiem nevyšlo?“ zeptala jsem se a tušila, že mám určitě pravdu.

Málem jsem sjela ze silnice, protože Olivia začala křičet. „Přestaň předstírat, že tě to zajímá! Poslední dobou na mě úplně kašleš, vůbec mě nevnímáš! Nezajímá tě vůbec nic. Vlastně tě zajímá ten blbej muzikál! Pořád jsi jenom chtěla zkoušet, nikdy jsi mi nezavolala. Upřímně, chováš se jak kráva posedlá rolí Marii. Ale co… Máš ji! Nevíš, co je to ztráta! Podívej se na sebe, máš všechno! Pořád nadáváš na Pat, ale přitom jsi stejná jako ona. Ne, jsi horší!“

Prudce jsem zabrzdila. Olivia se nikdy takhle nechovala. Hlavně jsem nevěděla, že si myslí tohle. Evidentně to v sobě dusila už dlouho. Nevěděla jsem, co jí na to říct. Jen jsem na ni koukala.

„Vystup,“ vypadlo ze mě nakonec.

Odepla si pásy. „Tak jo, ale přemýšlej o tom, co jsem řekla, prosím.“ Už trochu vychladla, takže mluvila svým normálním hlasem.

Beze slova jsem odjela. Nechápala jsem ji. Říkala jsem si, že jí to určitě nevyšlo s Eddiem, tak si zlost vylila na mně. Ach jo, kéž by se viděla.

Doma mě čekalo obrovské překvapení. Poprvé po dlouhé době jsem domů nepřijela jako první.

Dveře byly odemčené, to byl první varovný signál. Opatrně jsem otevřela a vešla dovnitř.

„Ahoj,“ zavolala jsem nahlas.

Neslyšela jsem žádnou odpověď.  Znervózněla jsem. Hlavou mi začalo probíhat všechno možné, od zlodějů až po duchy.

Pomalu jsem vešla do obýváku a rozhlížela se.

Najednou mě někdo chytil za ruce.

„Baf!“

Začala jsem křičet.

„Klid, ségra.“

Otočila jsem se. Za mnou stál můj o deset let starší bratr Leonard. Z domu vypadl, už když mu bylo osmnáct. Nesnášel to tady stejně jako já. Možná i víc.

„Děláš si srandu, Leo?!“ zařvala jsem na něj.

„Jasně, že jo.“

„Ahoj.“

Objala jsem ho. I když jsme od sebe měli takový věkový odstup, dost jsem si ho oblíbila. Samozřejmě až na některé jeho vylomeniny…

Rychle jsem si odnesla tašku do pokoje a šla si s ním popovídat. Připravila jsem něco k jídlu a sedla si k němu do obýváku.

Pečlivě jsem si ho prohlížela. Moc se nezměnil, co jsem ho viděla naposledy, což bylo tak před šesti měsíci. Opět se rozplácl přes celý gauč a nohy dal na stůl. Jídlo, které jsem přinesla, bylo hned pryč.

„Proč jsi tady?“ zeptala jsem se, i když jsem znala odpověď. Můj brácha se objevil, jen když neměl peníze.

„Přišel jsem se podívat na svou senzační malou sestřičku.“

„No jasně.“

„Já nekecám,“ trval na svém.

„Nedělej si ze mě srandu. Potřebuješ prachy, co?“

Ignoroval to. „A co, jak si tady žijete?“

Povzdechla jsem si a odpověděla na jeho otázku. „Znáš to, rodiče furt pryč…“

„A co ty?“

„S rodiči mi to moc nejde. Ale ve škole celkem fajn. Známky dobrý. A dneska jsem dostala hlavní roli v muzikálu The Sound of Music!“ pochlubila jsem se.

„Jo, to je taková ta blbost, na kterou jsme spolu jednou koukali, a já usnul hned v prvních deseti minutách?“ řekl napůl žertem.

„Ano, ta blbost,“ urazila jsem se.

„Ale prosím tě, já vím, jak jsi ten film vždycky zbožňovala.“

Nedokázala jsem se na něj zlobit.

„Ty jsi prostě můj brácha.“

„A co je na tom špatného?“

Ozvalo se otevírání domovních dveří.

„Třeba, že tě teď určitě budu muset obhajovat před rodiči,“ povzdechla jsem si.

Nebylo to tak strašné. Mamka byla šťastná a taťka nevyváděl. Já bych se na jejich místě chovala úplně jinak. Rodiče neplnili svou úlohu rodičovství dokonale, čehož byl sám Leo důkazem, ale nelíbilo se mi, že on v nich vidí jen kasičku, ze které může vysávat peníze. A rodiče mu nikdy kohoutek nepřiškrtili.

Od večeře jsem utekla brzy. Raději jsem svou rodinu vypustila z hlavy a užívala si ten pocit, že se mi splnil můj sen.

Jsem Maria.

>> Následující kapitola

Autor: Stebluska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Sound of Music - 8. kapitola: