OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The sun of our lifes : 7. kapitola - Směj se

02.02.2012 (15:00) • JustV • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 705×

Byl začátek září a před jednou z mnoha základních škol v Praze stála jedna z mnoha skupinek kluků, kteří řešili, kdo jen může být onen muž, který se opírá o zbrusu nový vůz značky Audi.

Tato škola nebyla moc velká - měla dva stupně a dohromady sem chodilo asi dvě stě studentů. Všichni znali všechny rodiče, přítele, přítelkyně, svých spolužáků. Ale tohohle nikdo neznal.  Měl vytetovaný nápis na pravém předloktí. Tetování měl nejspíš i na zádech - zpod tílka mu vyčuhovalo na levém rameni cosi, co nikdo na dálku nedokázal rozeznat.

***

Scházela schody u školy. Zahlédla pro ni známé auto, o které se opíral Tomáš, jehož svaly právě hlasitě komentovaly takové ty rádoby velké holky ze sedmé třídy.

Doufala, že si nevšiml, že k němu její pohled zabloudil. Doufala, že se ztratí v davu. Jenže u nich před školou nikdy dav nebyl. Pozdravila své spolužáky a vydala se směrem na tramvajovou zastávku.

Ušla teprve pár kroků a už ji doháněla Tomášova audina se staženým okénkem, ze kterého vystrkoval hlavu sám Tomáš. Nezbylo jí nic jiného, než se s ním dát do řeči.

„Jé, ahoj. Co tu děláš?"

„Jedu ti vrátit tohle," vytáhl z kastlíku Nebe nezná vyvolených od Remarqua. „Zapomněla jsi to u táty."

„Děkuju. Všechno?" chňapla po knížce a zrychlila. Samozřejmě - auto bylo rychlejší.

„Nastup si, prosím."

„Dobře," nastoupila. „Kam chceš jet?"

„Nevím, neznám to tu. Měl jsem trable najít tvojí školu."

„Jak jsi zjistil, kam chodím?"

„Když a googlu zadáš tvoje jméno, vyjedou ti výsledky různých olympiád."

Zasmála se. Tolik toužil po tom, aby se smála. Byla neuvěřitelně krásná.

Zavedla ho do Prokopského údolí. Bylo tam krásně a nikde žádní lidé. Povídali si o všem - co její škola, jeho práce a v neposlední řadě taky o reakci jejího táty.

„Zkoušel mi volat, ale nezvedla jsem mu to. Neví o mně nic, jen to, že jsem jeho dcera. Nezajímá ho, že tančím. Nezajímá ho, na jakou chci školu. Nezajímá ho nic."

„Třeba se zklidní. O tom jsem s tebou nechtěl mluvit. Ne, nepřerušuj mě," umlčel ji, když už se nadechovala na protest. „To, co jsem ti minule řekl, tomu nebyla příčinou opilost. Jen chci, abys to věděla. A ta sázka byla hloupost. Nechtěl jsem tě využít. Jen jsme s Filipem tak blbli…“

„S tou sázkou ti nemůžu nic vyčítat. To už neřeším. Ty jsi hodný kluk a zasloužíš si lásku. Ale já ti ji nemůžu dát, pochop! Mám tě ráda, ale nemůžu tě milovat. Do mého života pasuješ možná jako svědek na svatbě, kterou budu mít s Danielem, chápeš? To jeho miluju tak, že mi přijde směšné, že se někdy rozejdeme. Vím, že nerozejdeme. Že spolu budeme mít děti, že spolu budeme do smrti a ještě dýl. Já tě můžu mít ráda. Můžu tě utěšovat, až ti to nevyjde s nějakou další holkou. Můžu pro tebe být skvělou a chápající sestrou, ale nemůžu ti být dobrou milenkou a družkou. Ne jen kvůli věku. Nemůžu tě učinit šťastným."

„Můžeš mě učinit šťastným. Jen se směj. Směj se a buď šťastná. Pak budu šťasten i já. Jen se směj…“

Autor: JustV (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The sun of our lifes : 7. kapitola - Směj se: