OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Vampire Secret - 2. kapitola

29.02.2012 (14:00) • ElleneWilliams • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 527×

S Táňou jsme se nebavily už týden, připadalo mi to jako věčnost. Snažila jsem se ji mnohdy pozdravit, ale bez úspěchu. Třídnímu učiteli řekla, že špatně vidí na tabuli a on ji nechal přesadit. Daleko ode mě. A co bylo ze všeho nejhorší, začala se bavit s Benovo “kamarády“ a to znamenalo nebezpečí. Stávala se čím dál tím víc populárnější. Holky i kluci projevovali veliký zájem. Každý chtěl být v její blízkosti. Občas jsem si připadala, jako bych přišla zase do první třídy. Jako bych byla zase sama. I v jídelně si ke mně nikdo nepřisednul, ani žádný kluk, který by škemral, že chce jít se mnou na rande. Všichni lezli jen za ní.

„Je to divný, viď?“ Trochu jsem s sebou cukla, když mě nějaký kluk, kterého jsem neznala, vyrušil z přemýšlení.

„Kdo jsi?“ Na tom klukovi bylo něco zvláštního, něco, přitažlivého. Koukl se na mě s údivem, jako že bych si ho měla odněkud pamatovat.

„Jsem…“

„Co od ní chceš? Proč si přijel?“ Byla to Táňa, která ho vyrušila z dramatické situace, kdy mi měl říct, kdo je.

„V klidu sestřenko. Nic se neděje.“

„Sestřenka?! Taťano, co to má znamenat?“ Táňa najednou vypadala, jakoby litovala, že něco vůbec říkala, asi jí nebylo příjemné být v jedné místnosti se svým příbuzným a ještě o něm mluvit.

„Jo. Je to můj bratránek.“ Ten kluk jen pokrčil rameny a díval se na mě.

„A to mě ani nepředstavíš? To je ta tvoje kámoška? Máš výborný vkus Taťjo.“ Přešel k Taťjě a objal ji kolem ramene.

„Sklapni. Co si o sobě myslíš? Ale no, dobrá. Kate, tohle je Adrian. Adriane, moje kamarádka, Katherine Silverstoneová.“ Adrian se nepřestával usmívat.

„Mám i příjmení! A vím kdo to je! Je pravá Silverstoneová? Už si jí to řekla?“ Co se to tu děje? Můj mozek pracoval na plné obrátky. Co to má znamenat? Kdo je Adrian a co bych měla vědět?

„Tohle je Adrian Ivan Buryshkin, můj bratránek.“

„Taťjano?“ Fajn, vyšla jsem ze cviku, vážně bych si měla osvěžit svojí slovní zásobu.

„Taťjana Anna Nataša Buryshkinovová právě odchází a nechává nás spolu osamotě. Že je to tak, Nastěnko?“ Sakra, myslela jsem si, že ji znám dobře, ale ani nevím, jak se jmenuje. Jana, Anna nebo jak to bylo? Nastěnko? Mám pocit, že mi něco uniká.

„Neříkej mi tak. Víš moc dobře, že to nesnáším. A nikam nejdu. Zůstanu tu s vámi a chci vědět, proč si sem přijel a co tu děláš?!“ Myslela jsem, že při naší hádce byla Táňa k nepoznání, ale teď. Byla naštvaná. Hodně.

„Okamžitě si sbalíš věci a odejdeš z téhle jídelny.“ Sakra, co to je? Znělo to jako příkaz a zasáhlo to i mě. Bolela mě z toho hlava.

„Víš, že takhle to nefunguje! A teď už mi řekni, co tu děláš!“ Taťjana si založila ruce v bok, snad doufala, že to působí dost naštvaně.

„Halo?! Víte, že jsem tu pořád? Vnímáte mě?“ Už jsem se do toho musela vložit, protože ten Adrian chtěl se mnou mluvit, tvářil se, jako by mě znal a Taťjana byla čím dál tím víc naštvanější.

„Musím jít, malá čarodějko. Doufám, že se někdy zase uvidíme. A s tebou si to vyřídím doma, sestřenko.“ S těmito slovy odešel. Nechal nás tam stát obě naštvané a ohromené.

„Malá čarodějko? Sestřenko? Nastěnko? Táňo, nechceš mi něco říct?“ Byla jsem z toho všeho zmatená, protože mi to nedávalo smysl.

„Nikdy jsi neviděla Adriana Ivana Buryshkina. Až ho někdy potkáš, drž se od něj daleko. Zapomeň na tenhle rozhovor.“  Nevím, o co se pokoušela, ale bylo to divné. Moc divné. Moje bolest hlavy nebezpečně stoupala. Měla jsem pocit, jako bych na něco zapomínala, ale přesto jsem si všechno pamatovala.

„Co? Seš normální? Zapomeň na tenhle rozhovor? Co to do prdele všechno znamená? Ty si zase hraješ na nějakou posranou magii nebo co? Kdo je Adrian? Kdo?“ Byla jsem z toho všeho hrozně zmatená. Nerozuměla jsem tomu.

Táňa na mě vyvalila oči, otočila se a utíkala ven z jídelny. Nic nechápu. Co se to stalo?

Byla jsem tak naštvaná, až se sebou rozhodila rukama. A v tom se to stalo. Něco, co nedokážu přesně popsat, ale kolem mých rukou se vytvořily plameny. Nepálilo mě to, ale najednou jsem se cítila líp. Mávla jsem rukama na stranu a plameny se rozlítly na polici s jídlem.

„A do prdele.“ Jídelna začala hořet, nečekala bych, že lidi kolem mě budou tak pohotoví. Já jsem tam jenom tak stála a nevěřícně koukala. Co se to děje Katherine? Po chvilce jsem se vzpamatovala a začala utíkat ven a volat o pomoc. V jídelně už nic nehořelo, ale potřebovala jsem se vykřičet, a tohle byla jediná možnost.

Během odpoledního vyučování jsem byla mimo. Doslova. Snažila jsem se vzpomínat jenom na ten pocit, na tu energii, kterou jsem vnímala při tom, kdy moje ruce „vzplály“. Z mého snění o energii ohně mě vyrušil pocit nejistoty. Ohlédla jsem se po třídě. Táňa nepřišla. Chtěla jsem jí napsat sms-ku, ale telefon jsem si vypnula, a kdybych ho chtěla zapnout, učitel by nebyl rád, kdyby ho v hodině dějepisu rušil můj vyzváněcí tón na zprávu. Nechala jsem teda myšlenky s Táňou někde vzadu v hlavě a snažila jsem se zapojit do výuky.

„Au.“ Něco mě praštilo do hlavy. Byla to papírová kulička. Psaníčko? Výborně, to jsem potřebovala. Byla to ironie samozřejmě.

„Slečno Silverstoneová, už od začátku hodiny nedáváte pozor a teď ještě na sebe upozorňujete svými výlevy? Nepřeháníte to už trošičku?“

„Omlouvám se. Jen jsem se podívala z okna a zaslepilo mě slunce.“ Jo, byla to špatná výmluva, obzvlášť když venku je zataženo a prší.

„Ano, to jistě. Slunce je nebezpečné. A nejvíc v období dešťů.“ Slyšela jsem ostatní, jak se uchychtávají, ale to mi bylo jedno, byla jsem ráda, že mi nedal nějaký postih.

Rozbalila jsem si psaníčko a podle navoněného růžového papíru jsem poznala, kdo mi ten papírek poslal. Kristýna.

„Co seš Nána nebo co? Zapálit jídelnu? Seš hodně ubohá, ale nemyslela jsem si, že až tak moc.“

Hledala jsem ve třídě místo, kde sedí, a uviděla jsem ji v poslední řadě u okna. Mile jsem se na ni usmála a zamávala jí. Profesor Novotný už to nevydržel a poslal mě za dveře. Jako obvykle. Silverstoneová tráví většinu hodin na chodbě, tak proč né i teď?

Po náročné odpoledce jsem se vrátila domů. Nikdy jsem s otcem dobrý vztah neměla a taky proto jsem mu mockrát neříkala tati. On byl pro mě Hans a já pro něco Katherine. Měla jsem pocit, jako by mi neustále dával na vinu, že tehdá při té nehodě zachránil mě a né moji maminku.

„Hansi? Jsi doma?“ Měli jsme docela prostorný dům na to, že jsme sami dva. Bydleli jsme na okraji Prahy. Ze školy mi trvalo asi dvě a půl hodiny, než jsem se dostala domů.

„Jo. Kde bych asi měl být?“ Zase nepříjemný, jako vždy. Jeho hlas jsem slyšela z ložnice v prvním patře. Při sundávání bot jsem si všimla červených lodiček. Krásné boty, pomyslela jsem si. A moment, někoho si pozval. Že by nová macecha? Neříkal náhodou, že už nikdy žádnou milovat nebude? Ještě pořád jsem stála u těch bot, když dolů ze schodů scházela nádherná žena, vysoké postavy, s hnědými dlouhými vlasy. Měla na sobě červené šaty, stejného odstínu jako její lodičky. Na krku měla černý šátek, který se skvěle hodil k jejímu kabátu, který měla v ruce. V obličeji byla divná. –Spíš- měla divnej výraz.

Obula si boty a bez jediného slova odešla.

„Hansi? Co to je? Proč tady byla ta žena? A proč měla ten divnej, prázdnej výraz v obličeji?“ Tvářil se až přílíš spokojeně na to, že nějaká ženská právě odcházela z baráku, která vypadala jak po znásilnění. Spíš by se měl stydět.

„Nic ti do toho není. Ty nemáš úkoly, nebo tak něco?“ Už sešel taky dolů ze schodů a stál v opačném rohu místnosti.

„Je mi do toho hodně! Jestli jsi, si toho ještě nevšiml, bydlím tu taky a není mi jedno, že právě odešla nějaká levná ženská z našeho domu!“ Byla jsem rozčílená, ale on se naštval víc, během vteřinky byl u mě a přitlačil mě ke zdi.

„Ona není levná ženská! Neříkej jí tak. Jmenuje se Natalie.“ Super. Aspoň znám její jméno.

„Máma by nebyla ráda. Hm, fajn. Tak už mě pusť. Škrtíš mě!“ Měla jsem už docela strach, protože mi tlačil rukama ke krku. Ještě nikdy jsem ho neviděla tak naštvaného. Možná bych dokázala udělat to, co jsem udělala v jídelně. Snažila jsem se nemyslet na to, že mi právě drtí krk a rozmáchla jsem se rukama. Oheň. Podařilo se mi. Jan se ode mě blesku rychle vzdálil.

„Katherine. Ty už jsi to zjistila?“ Ohromil mě jeho klid a zároveň překvapení. Adrian taky říkal něco o tom, jestli už něco vím. Co to má znamenat? Tuhle otázku jsem během dnešního dne řekla nejmíň třicetkrát. Zřejmě to není naposled.

„Zjistila co?“ Teď jsem byla zase ohromená já. Jednak z jeho náhlé změny nálady, a jednak z toho zjištění.

„Nic. Zapomeň na to. Běž si udělat úkoly a já mezitím uvařím večeři.“ Odešel do kuchyně a nechal mě tam samotnou. Nebyla jsem schopná se pohnout. Nevěděla jsem, co mám dělat. Nevěděla jsem, kdo jsem. Z té nejhorší nálady mi vždycky pomohla má babička, nenapadlo mě nic jiného než zasednout k počítači a zavolat jí na SKYPU. Bydlela v Seattlu, ve stejném městě, jako jsem bydlela já. Konečně si zase procvičím angličtinu.

Po náročném a „ozdravujícím“ rozhovoru s babičkou jsem sešla dolů do kuchyně. Hans uvařil špagety. Jako skoro každý večer nejedl.

„Ty nemáš chuť?“ Neměla jsem se ho ptát, protože nevypadal nadšeně, že s ním mluvím, ale chtěla jsem nějak ukončit to trapné ticho v místnosti.

„Né. Večer už nejím. Nemám hlad.“ To bylo všechno. Žádná omluva. Žádný: Promiň mi, že jsem tě málem udusil. Jak jinak. Je to přece on. Můj otec. Co bych vlastně od něj chtěla? Byl můj pravý opak. Ale jenom vzhledově, povahově jsme si docela podobní. Docela. Spíš moc né. Nebo - nevím. Otec byl vysoký, nakrátko ostříhaný. Měl černé vlasy a hrozně bílý obličej. Až nezdravě bílý. Skoro jak Taťjanin. Když jsem ty dva viděla, připadalo mi, jako by ona byla jeho dcera. Otec mi jednou říkal, že jsem mamince hrozně podobná, asi – určitě - to je pravda, protože já mám normální nahnědlou barvu kůže a nevypadám jako smrtka. Během toho přemýšlení o své podobnosti mě napadla další myšlenka. Zeptala jsem se Hanse, jestli máme nějaké svíčky, a když jsem je našla pod stolem v obýváku, zamířila jsem ho svého pokoje. Vyzkouším, co dokážu. Moje sny, můj oheň na rukou, moje posedlost chránit Taťju před nebezpečím,...

To není jen tak.

„Tak zatím malá čarodějko.“ Ty slova mi neustále zněly v hlavě. Adrianův hlas. Ten jeho krásný a zároveň smrtící hlas. Jsem čarodějnice? To je blbost, jsou to jen náhody. Něco jako čarodějnice, démoni, upíři a ty další podivní tvorové přece neexistují. Zaměřila jsem se tedy na ty svíčky. Postavila jsem je před sebe a soustředila se. Schválně jsem je nezapálila, chtěla jsem zkusit udělat sama. Soustředila jsem se. Meditovala jsem. V pokoji byl klid. Ticho. A začal foukat menší vítr. Nechápala jsem, proč foukal vítr, když jsem chtěla, aby svíčky vzplály.

Vyrušil mě Hans.

„Jseš normální? Proč to děláš? Víš, jak je to nebezpečný?“ Měl pravdu, mohla jsem to tu celý zapálit. Začala jsem toho litoval, ale chtěla jsem vědět, proč se mi dějou takový divný věci.

„Promiň. Tati.“ Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem ho oslovila: Tati. Moji omluvu asi ani neslyšel, ale vzal si židli, která byla u stolu a přisedl si ke mně.

„Ty jsi čarodějka.“ Hans nikdy nebyl příliš přátelský, ale tohle mi vyrazilo dech.

„Co?“

Nic mi neodpověděl a odešel z pokoje. Chtěla jsem běžet za ním, chtěla jsem, aby mi to vysvětlit - ale nešlo to. Byla jsem jako by mě přikovali ke zdi.

Autor: ElleneWilliams, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Vampire Secret - 2. kapitola: