The Vampire Secret - 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Moc se omlouvám, že jsou kapitoly kratší a kratší, ale nemám moc času a proto sem radši dám kratší článek častěji, než vůbec žádný. * Katherine čeká obrovská rána. No, nebudu vás napínat, přečtěte si to sami. A za chyby se omlouvám samozřejmě, a jestli se vám tam něco nezdá nebo něco takového, tak dole: KOMENTÁŘE. :) Doufám, že se vám to bude líbit. :) A tato kapitola je pokračování rozhovoru Hanee a Katherine.

12.05.2012 (13:00) • ElleneWilliams • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 800×

Šestá kapitola nese název: "Odjíždíš za babičkou"

BĚHEM CHVILKY SE U MÝCH DVEŘÍ OBJEVIL HANS.

„Právě mi volali ze školy.“

Ucítila jsem bodnutí v hrudi. Je to tady. Hans ví o tom incidentu v jídelně, to je jasný, rozhodně mu nevolali, proto, že jsem si zapomněla svačinu.

„O čem to mluvíš, Hansi?“ Dělat blbou asi nebylo na místě, ale chtěla jsem si prodloužit chvíli svého už tak zkaženého života, ještě než mě Hans zabije.

„Přeskočíme ty kecy, kdy nevíš o tom, co se stalo v jídelně.“

„Já … No … Ono, nějak samo…“ Byla jsem z něho tak vyklepaná, že jsem se zmohla jenom na tyhle ubohé řeči.

„Aha. Takže samo. Kath, já vím, že je to těžké vypořádat se s tím, že jsi jaká jsi, ale vyřeš to radši jinde, než ve škole.“ To jsem nečekala. Slyšela jsem dobře? Řekl mi Kath? Byl na mě milý, i když jsem zapálila kousek jídelny.

„Což ale neznamená, že to nebudeme řešit.“ Aha. Tak teď to začne. Trest, zákaz a pořádná dávka hněvu.

„Přeskočme ty kecy o tom, kdy mi to budeš vyčítat.“

„Nějaká drzá, nemyslíš?“

„Možná.“ Měla jsem nahnáno, ale aspoň na chvilku jsem si připadala jako rovnocenný soupeř.

„Oba dva víme, proč se to zapálilo nebo se mýlím?“

„Ano. Oba dva to víme.“

„Nehci vědět, proč jsi to udělala, ale do školy musím poslat omluvu a vysvětlení té události. Takže tam napíšu, že to bylo sirkama nebo zapalovačem a omluvím se i za tebe. Ale teď ta nejdůležitější část. Pár lidí si všimlo toho, že ten oheň vzplanul u tvých rukou a začalo jim to být divné. Což znamená, že odjíždíš z Prahy.“

„Co?“ Divím se, že jsem vůbec ze sebe vydala nějakou hlásku. Tohle nemůže být pravda. Jak jako odjíždím? Do jiného města? Do jiné školy, mezi jiné kamarády, jiný režim?

„Za babičkou. Do Seattlu. Tam budeš chvilku. Pak se s ní odstěhuješ do Akademie Sv. Anny do Montany. Tam se budeš normálně učit a bydlet na koleji. Dnes je pondělí, tak ti zarezervuji letenky na pátek. Abys ses mohla rozloučit se všema a abys sis zabalila všechny věci."

„To mi nemůžeš udělat! To není pravda! Nemůžu jet do Ameriky!“ Mezitím jsem k Hansovi doběhla, začala jsem ho mlátit do hrudi, hystericky řvát a brečet. „To nemůže být pravda! Já tam nechci! Nechci tam jet! Prosím! Já tam nechci! Ne-e! Vždyť se tolik toho nestalo! Tati! Tati, já vím, že mě trestáš za to, že jsem přežila já a ne maminka, ale takhle mě nemůžeš potrestat. Tati! Prosím, já nechci odjet od Taťjany. Nechci pryč.“ Hans mi chytil moje ruce, které ho už nejmíň pětkrát udeřily do hrudi a dovedl mě k posteli. Tam mě přikryl peřinou a zavřel za sebou dveře. Nechal mě tam samotnou.

***

Ráno jsem se probudila asi v devět hodin. Sešla jsem schody dolů a ani si neuvědomila, že jsem měla být už škole. Dole nikdo nebyl. Udělala jsem si snídani a rozhodla se pro dnešek na školu vykašlat. Přišla jsem do naší kuchyně. Na celém domě se mi líbila asi nejvíce. Ba ne, koupelna je nejhezčí. Kuchyň je moderní, krémově bílá linka a tmavě šedé skříňky.

Udělala jsem si toust a nalila jsem si pomerančový džus, sedla jsem si do obýváku a najedla se. Napadlo mě, že bych si mohla udělat seznam, co bych chtěla navštívit a udělat do konce týdne v Čechách. Ani mě nenapadlo přemýšlet o tom, přemlouvat Hanse, aby si to rozmyslel, protože je to ztráta už tak krátkého času. Talíř od toustů a skleničku od džusu jsem strčila do myčky a běžela jsem do pokoje. Zapnula jsem notebook, prohlídla jsem si, co je nového na Facebooku a zapnula jsem si Word. Po krátkém přemýšlení jsem si to rozmyslela a radši si zapnula Excel. Přece jenom to v tabulce bude vypadat líp.

Pondělí - 2. 10. – Promeškáno

Úterý – 3. 10. – Do školy nejdu. Půjdu navštívit všechna místa, která jsou pro mě důležitá.

Středa – 4. 10. - Do školy zase nepůjdu, tentokrát půjdu navštívit BUDOVY, které jsou důležité.

Čtvrtek – 5. 10. – Škola: Rozloučit se s Petrem, Taťjanou, Benem, Radkem a Kristýnou. Pozn.: Na Kristýně si musím dát záležet. Pořádně jí urazit, ale pak se jí omluvit, aby se neřeklo, že jsem mrcha. A rozloučit se i s ostatníma.

Pátek – 6. 10. – Rozloučit se s celou školou. Možná bych to tam mohla vymalovat nebo prohodit židli oknem. Něco do té doby vymyslím. Prostě rozloučit se jako správná Silverstoneová.

***

Nechala jsem si přivést oběd. Pizza alá Silverstone, jak já říkám. Šunka, kuřecí maso, slanina, sýr a kukuřice. Mňam. Po obědě jsem se vydala na tu plánovanou procházku městem. Ani jsem nerozmýšlela, co by se stalo, kdybych potkala někoho ze školy nebo třeba nějakého učitele, protože se chystám jít na místa, kam už teď nikdo nechodí.

Autor: ElleneWilliams, v rubrice: Povídky » Na pokračování