Themba - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Takže, tato povídka je starší. Dala jsem jí sem kvůli kamarádce, které se moc líbí. Takže, tato povídka vypráví o dívce, která zjistí, že není obyčejná. Potká se s velice nadpřirozenými lidmi a zažije spoustu dobrodružství...
Pokud se vám bude první díl líbit, dejte mi vědět. Mám když tak předpřipravených dalších 6 kapitol. Tak pokud budete mít zájem. Pište. Moc děkuji a přeji krásné počtení.

29.12.2013 (22:00) • Tessi • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1086×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Kapky deště naráží do mého okna. Černou oblohu prozáří velký blesk, strašlivě zahřmí. Do pokoje začíná proudit chladný vzduch. Déšť i vítr zesílí. Je tak krásné poslouchat jak kapky bubnují do střešních tašek. Záclony se pohybují při poryvu větru, jako plamínky, co právě pálí dřevo na popel. Blesk a ihned hlasité hřmění. Bouřka je již hodně blízko.

Převaluji se na posteli a nedokáži usnout. Otevřu oči a dívám se před sebe na deku, která je přehozená přes klec mého papouška. Alespoň, že on může v klidu spát, schovaný pod přikrývkou, bez starostí a strachu. Další obří blesk a hřmění, jako by udeřil přesně před mými okny. Celým pokojem se rozlilo světlo. V rohu u zrcadla jsem spatřila jakousi postavu. Světlo potemnělo. Leknutím nahmatávám zapínač lampičky. Doufám, že to byl pouhý přelud! Rozsvítím. Nejprve mě světlo lampičky oslepí, ale po chvilce už vidím dobře. Podívám se do rohu. Nikdo tam není. Zhluboka vydechnu. Přiznávám, jsem strašpytel. Pomalu zhasínám lampičku a nespouštím zrak od rohu. Pokoj znovu pohltí tma a já se znovu ukládám ke spánku. Ještě než zcela upadnu do říše snů, připadá mi, že někdo stojí u mé postele. Už jen po této myšlence mi naskakuje husí kůže na šíji. Po pár vteřinách usínám a zase mě pronásleduje sen, co se mi zdá poslední dobou často. Stojím v něm v rozlehlé místnosti s fotografiemi, které zobrazují můj život, mou rodinu i přátele a také mé vzpomínky. Náhle všechny začnou hořet a proměňovat se na prach. Stačím zachránit jen jednu jedinou, která je i přes mou záchranu poničená. Nejde na ní nic vidět, je moc černá na to, abych rozeznala, co je na ní vyobrazeno. Jediné co vím je, že je pro mě velice důležitá.

Ráno v šest třicet mě jako obvykle probouzí budík, který mi oznamuje, že musím jít znovu do školy. Je úterý, což znamená škola až do pěti hodin. Po pár minutách jsem již upravená a připravená do školy. Seběhnu ze schodů dolů do obýváku, kde táta sedí na gauči a láduje do sebe poslední prášky na štítnou žlázu. Já jsem si odložila věci do školy na jednu z židlí u jídelního stolu. Kde jsem si začala připravovat snídani. Křupky s mlékem a jablečný džus. Vše jsem snědla za chvilku a oblékla si mikinu. Vyběhla jsem z baráku, kde táta už startoval auto. Zamkla jsem vchodové dveře a nastoupila do auta. Po patnácti minutách jízdy jsme byli před mou školou. Vyndala jsem si všechny věci z auta a pádila do školy.

Celý den mi překvapivě ubíhal rychle. Tři hodiny výtvarné přípravy nahradila dvouhodinovka písma. Po té hodinová přestávka na oběd a jako poslední hodiny marketing, dějiny umění a dvouhodinový tělocvik.
Jelikož máme zítra volno, rozhodli jsme se jít s holkami do města, mohla jsem však zůstat jen do devíti, jelikož mam jet zítra s rodiči na chatu.

Pomalu jsem šla na autobus. Ulice byli liduprázdné na to, že je teprve devět hodin. Nijak zvlášť jsem tomu nevěnovala pozornost a šla pořád dál a dál. Až po chvíli mě zastavilo divné šramocení za mnou v popelnicích. Naběhla mi husí kůže. Otočila jsem se, nikoho jsem neviděla, až po chvilce, když se v popelnici něco pohnulo. V ten okamžik jsem nedokázala normálně uvažovat. Nevěděla jsem, co mám dělat. Jestli se rozutéct k zastávce nebo se jít podívat. Můj mozek radil ústup, ale nohy zaveleli něco jiného. Pomalu jsem šla zpět k popelnicím. Srdce mi začínalo bít čím dál tím rychleji. Každým krokem blíže k popelnicím se mi hůře dýchalo. Odhodlala jsem se naklonit přes popelnici. V tmavém rohu se objevily oči. Jedno oko bylo rudé a druhé žluté. Vytřeštila jsem oči a začala couvat. Z popelnic začalo cosi vylézat. Po chvilce to začalo na mě vrčet jako vzteklí pes. Vlastně to i jako pes vypadalo, tedy až na velkou špičatou lepku a dlouhýma ušima tvarovanýma do špičky. Mělo to i velice vystouplou a shrbenou páteř, srst sporo žádná a nažloutlé ostré tesáky. Zády jsem narazila do zdi. Zvíře se proti mně rozběhlo. Neváhala jsem ani chvilku a rozběhla jsem se uličkou pryč. Utíkala jsem stále dál a dál a stěny se začali zužovat. Z velké ulice se stala malá nepatrná ulička a k tomu všemu slepá ulička.
„Sakra!“ křikla jsem udýchaně.
Za mnou se znovu ozvalo zavrčení. Prudce jsem se otočila a podívala se kolem, co bych mohla použít pro svou obranu. Jediné, co jsem našla, byla středně velká skoro zrezlá tyč. Neváhala jsem ani chvilku a popadla jí do rukou. Zvíře se mezi tím nebezpečně přiblížilo. Máchla jsem tedy tyči směrem nestvůry čumáku. Tentokrát se na mě štěstěna usmála a já zvíře zasáhla. To se však ještě víc naštvalo a vyrvalo mi tyč z ruky. Z nebe se začali snášet malé kapky deště. Nevěděla jsem, co dělat. Začala jsem couvat. Šlápla jsem na kus mokrého igelitu. V ten okamžik mi podklouzli nohy a já upadla na zem. Snažila jsem se vyšplhat na nohy, ale při našlápnutí na pravou nohu mi tělem projela bolest. Zhroutila jsem se tedy znova na zem. Vedle mě ležel kámen. Rychle jsem ho sebrala a zamířila s ním nestvůře na hlavu. Trefa! Normálního psa by tato rána omráčila, ale tahle nestvůra se jen oklepala a šla pořád blíž a blíž ke mně. Nevěděla jsem, co mám dělat. Zvíře stálo jen pár metrů ode mě. Utéct jsem již nemohla. Byla jsem zoufalá. Hlavou mi náhle probleskla otázka: „Je tohle snad můj konec?“ Rozhlídla jsem se znovu kolem, jestli nenajdu jinou zbraň, kterou bych se mohla bránit. Mimo roztrhaného igelitu tu již nebylo nic. V ten okamžik jsem ztratila veškerou naději. Zavřela jsem oči a čekala, kdy do mě zvíře zaboří své tesáky. Místo toho jsem uslyšela kňourání a křupnutí. Otevřela jsem oči. Přede mnou stála postava, podobná té, co jsem včera viděla ve svém pokoji. U nohou této postavy ležela mrtvá nestvůra.
„Za chvíli přiběhnou další. Zvedej se! Jdeme odtud!“ Řekla osoba v černém, podle hlasu to byl muž.
Podepřela jsem se rukami a s obtížemi se postavila na nohy. S hrdým úsměvem jsem udělala krok dopředu. Jakmile jsem došlápla na chodidlo pravé nohy, projela mnou silná bolest. Podlomilo se mi koleno a já padla na zem. Při dopadu jsem si narazila i koleno. „Skvělé!“ pomyslela jsem si a vykřikla bolestí.
„Nemůžu chodit, něco jsem si udělala s nohou“ řekla jsem rozklepaným hlasem.
Mezi tím začalo mírně poprchávat. Muž se na mě poprvé otočil, ale do obličeje mu vidět nebylo, jelikož měl kapuci a masku, která zakrývala část obličeje. Měl na sobě černou mikinu a šedé kalhoty. Přišel ke mně blíž a podíval se na mě. Ležela jsem v kaluži vody a vlasy jsem měla rozcuchané od běhu, určitě na mě musel být krásný pohled. Muž se ke mně skrčil a vzal do rukou mou nohu, začal mírně pohybovat kotníkem. Kousla jsem se do rtů bolestí.
„Myslím, že je to jen vykloubené, ale nebudeme nic riskovat, ponesu tě“ řekl nakonec.
Z ulice před námi se začalo ozývat vrčení a škrábání drápů po asfaltu. Muž se zhluboka nadechl a podíval se směrem do ulice.
„Mám jiný plán, utéct už nestihneme, až ti řeknu, zadržíš dech jasný!“ řekl po chvilce přemýšlení.
„Ano“ odpověděla jsem.
Muž mě vzal do náručí a postavil se na nohy.
„Teď!“ křikl.
Zhluboka jsem se nadechla a zadržela dech. V uličce už byli vidět další vzteklá zvířata. Po celém těle jsem ucítila mravenčení a chlad. Podívala jsem se na své tělo, pomalu se začalo rozplývat. Náhle, jako by do nás narazil blesk, jsme zmizeli. Kolem mě byla najednou tma. Po chvilce se zas vše kolem mě rozzářilo a stáli jsme v jakési jeskyni. Muž mě položil na zem a znova zmizel. No skvělí, řekla jsem si. Co tu teď budu dělat? Jeskyně byla velká a zem pokrytá písem. Až na tu zimu to tu bylo hezké. Narovnala jsem si pochroumanou nohu a usadila se do pohodlnější polohy. Začala jsem si dechem zahřívat promrzlé dlaně. Pole zvuku jsem si řekla, že ven začal velký slejvák. Po pár minutách se muž znovu objevil s náručí plnou dřeva a jednou mrtvou veverkou. Oddychla jsem si, že mě tu nenechal samotnou.
„Moc děkuju, že si mě zachránil. Bez tebe bych teď byla mrtvá“ řekla jsem vděčným tonem hlasu.
Muž jen mlčky skládal dříví na hromadu a připravoval je na zapálení.
„To bylo úžasné, jak si nás dokázal přenést sem. Jak si to dokázal?“ zeptala jsem se. Muž zase jen mlčel.
„Máš k tomu nějaký přístroj? Dá se sehnat v obchodě? Protože to by bylo super! Nemusela bych stávat tak brzo do školy“ řekla jsem s úsměvem na rtech.
Muž stále jen manipuloval s ohništěm a mě si vůbec nevšímal. Trošku mi to lezlo na nervy.
„Umíš ještě nějaké úžasné věci?“
„Boře, ty jsi ale otravná!“ řekl a zapálil ohniště.
Vážně je velice milí! Naštvaně jsem si odfoukla vlasy z obličeje a otočila hlavu, abych se na toho chlápka nemusela dále dívat. Až po chvilce jsem si všimla, že se muž přemístil k mé noze. Sundal mi botu a vyhrnul kalhoty. Na nohu mi namotal zvláštně páchnoucí obvaz. Vlastně to ani nesmrdělo, vonělo to po bylinkách.
„Když jsem tak otravná, proč mi pomáháš?“ zeptala jsem se. Žádná odpověď, to se dalo čekat. Až po chvilce se ozval „Sedni si blíž k ohni, ať se trochu zahřeješ.“
Mlčky jsem se přitáhla blíž k ohni a ohřívala si zkřehlé prsty. Sundala jsem si tašku z ramene a položila ji na zem, potom jsem jí využila jako polštář. Podívala jsem se směrem k muži.
„Děkuji“ řekla jsem a zavřela oči. Po chvilce jsem usnula.

Probudila jsem ráno, něco okolo osmé, deváté hodiny. Oheň už skoro dohořel a venku pořád lilo jako z konve. Naproti mně za ohništěm ležel ten podivný maskovaný muž. Posadila jsem se. Kotník jsem už skoro necítila. Určitě tomu pomohl obvaz, který mi na něj včera dal ten muž. V jeskyni začínala být pomalu větší a větší zima. Vedle ohniště byla hromada dřeva. Pomalu jsem se postavila na nohy a vydala jsem se k hromadě dřeva. Trochu jsem pokulhávala, sem tam mi v koleni bodlo, ale ta bolest se dala přežít. Začala jsem znovu rozdělávat oheň. Ani ne za minutu plápolal v ohništi plamen. Právě v tento okamžik se probudil i podivný muž. Podíval se na mě. Poprvé jsem spatřila jeho oči. Byly tmavě hnědé až černé, levé oko měl popálené a po pravém se mu táhly dvě jizvy. Jedna silnější a druhá slabší. Do obličeje mu spadali prameny hnědých vlasů. Podle toho, že neměl žádné šediny, odhadovala jsem mu věk tak do třiceti pěti. Jakmile postřehl, že si ho prohlížím, odvrátil zrak a kapuci si stáhnul více do obličeje.
„Co noha?“ zeptal se.
„Mnohem lepší. Jak “ začala jsem se vyptávat, ale rázem jsem přestala, jelikož jsem si vzpomněla na to, co mi včera řekl.
„Obklad byl namočený v bylinkovém roztoku, no a tyhle bylinky se vsáknou do kůže a pomáhají rychlejšímu uzdravování. Ještě nějaké otázky?“ zeptal se.
Páni! To je snad po prvé, co mi něco vysvětlil sám od sebe.
„Co jsi zač?“ zeptala jsem se po chvilce ticha. On si jen oddechnul a usadil se na zemi.
„Ty jsi Tenssi, že?“ zeptal se. Jak to, že zná mou přezdívku?
„Ano“ odpověděla jsem zmateně.
„Já se jmenuji Matyas neboli Matt a pracuji, tedy spíš byl jsem donucen spolupracovat s jednou organizací a jako úkol jsem dostal tě ochraňovat. Ta teleportace včera, na to nepotřebuji žádný přístroj. Je to schopnost, kterou jsem získal při výbuchu jedné elektrárny. Mimo teleportace umím i jiné věci. A ty nestvůry včera, to bylo něco jako mimozemšťané nebo mutanti, už nevím, když mi to říkaly, nedával jsem pozor, bylo to strašně nudné“ řekl.
„Ochraňovat? Mě? Proč?“ vykoktala jsem ze sebe.
„Nevím, nejspíš si nějaká chudinka, co se o sebe neumí postarat.“
Jakmile to dořekl, celým mým tělem projel vztek. Měla jsem stu chutí vstát a praštit ho tím dřívkem, co držím v ruce.
„Chudinka? Co se o sebe neumí postarat? Ty! Děkuji za všechno, co jsi pro mě udělal, ale teď už tvou ochranu doopravdy nepotřebuji! Umím se o sebe postarat sama!“ řekla jsem a zvedla se od ohně a odhodila prkýnko. Zamířila jsem rovnou k východu z jeskyně.
„Počkat! Kam chceš jít, odtamtud cesta“ začal povídat Matt, ale já ho včas přerušila, než to stačil doříct.
„Daleko od tebe, abych ti ukázala, že nejsem žádná chudinka!“ křikla jsem nabroušeným hlasem.
Po chvilce jsem vyšla z jeskyně. Oslepilo mě světlo. Cítila jsem, jak kapky deště pokrývají celé mé tělo. Po chvilce venku jsem byla celá promočená až na kost. Povolila jsem křečovité sevření očí. Za chvilku se mi vrátil zrak. Rozhlédla jsem se kolem a oddechla si, že jsem zůstala stát. Jen pár kroků a spadla bych se dolů ze skály.
„Pojď dovnitř, jsi celá mokrá!“ řekl mi Matt, který stál ve vchodu do jeskyně.
Prudce jsem se otočila a vešla do jeskyně. Stáhla jsem ze sebe mokrou mikinu a začala jí ždímat. Došla jsem až k ohništi, kde jsem rozložila svou mikinu, aby rychleji uschla.
„Vidíš, neumíš se o sebe pořádně postarat“ řekl a zasmál se.
Trhnutím hlavy jsem se na něj podívala a propichovala ho pohledem. Popadla jsem do ruky jedno z polínek a udělala dlouhou čáru uprostřed jeskyně. Matt se na mě jen nechápavě koukal.
„Jelikož tady odtud nemohu odejít, prostě tohle je moje strana a tohle tvoje. Dokážu se o sebe postarat sama!“ řekla jsem, posadila se na písek a zkřížila ruce na prsou. Matt se jen začal smát.
„Jsem zvědaví, jak si na té své půlce budeš shánět jídlo“ řekl.
„No. To ještě uvidíš!“ sekla jsem nenávistně, až po pár vteřinách mi to docvaklo.
Přitáhla jsem si k sobě blíž kabelku a začala jí prohledávat, jestli tam něco nenajdu. Vytáhla jsem jednu prázdnou flašku a balíček žvýkaček. Jednu žvýkačku jsem si rovnou dala do pusy. Matt mezi tím začal opékat veverku na ohni. Vzala jsem flašku a šla s ní k východu z jeskyně. Položila jsem jí venku na zem a čekala, dokud se nenaplní celá. Jakmile se flaška naplnila, rychle jsem se napila, abych uhasila žízeň. Pak jsem do ní nechala znovu napršet vodu a vrátila se znovu promoklá a zmrzlá do jeskyně. Posadila jsem se ke zdi jeskyně a opřela se. Všimla si, že Matt od rána nepil tak jsem mu poslala flašku s vodou. Nohy jsem si přitáhla k tělu a dlaně jsem si položila na ruce, abych se trochu zahřála. Matt se ke mně nepozorovaně přiblížil a položil mi n ramena jeho mikinu. Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj. Na jeho očích bylo poznat, že se usmívá. Konečně neměl kapuci. Měl tmavě hnědé kudrnaté vlasy, ani ne dlouhé, ani krátké.
„Pojď se najíst“ řekl. Podal mi ruku a pomohl mi na nohy. U ohniště rozpůlil veverku na půl a podal mi kus.
„Děkuji“ řekla jsem a ještě se zeptala „Kdy odtud odejdeme?“
„Až přestane pršet. Neumím se moc dobře přenášet, když prší a kdybych měl nést i tebe tak by to moc dobře nedopadlo. Jednou jsem takhle přenášel jednu koz, dlouhá historka, a přenesla se jen půlka“
„No tak to jo, to tu počkáme, dokud nebude svítit sluníčko! A jak si vlastně ty schopnosti získal? Při výbuchu elektrárny? Jak?“ začala jsem se vyptávat.
„Jo při výbuchu, asi tak před šedesáti lety“ řekl.
„Cože?“ vyjekla jsem a ještě a ještě dodala „Před šedesáti lety? Kolik ti vlastně je?“
„No tak osmdesát dva“
„Osmdesát dva? Jsi teda v dobré kondici! Ani nemáš žádné šediny a vrásky, jak to jen děláš? Používáš nějaké krémy od Vichy‘? Vypadáš tak na dvacet, třicet let“
„Mimo teleportace umím i jiné věci, jak už jsem říkal, no a k mým schopnostem také patří rychlá regenerace a nesmrtelnost. Takže já nikdy nezestárnu“
„Páni! Můžu tě o něco poprosit?“
„Jo, klidně“
„Sundáš si tu masku?“ řekla jsem a pousmála se.
„Hm, ne“ řekl a přihodil polínko do ohně.

Déšť stále zesiloval a jeskyně se stále víc ochlazovala. Prkýnka na topení docházela. Posadila jsem se vedle Matta a přehodila mu půlku mikiny přes jeho ramena. Položila jsem si hlavu na Mattovo rameno a přivřela oči. Pozorovala jsem plápolající oheň a poslouchala praskání uhlíků. Po chvilce jsem vytuhla.

Probudila jsem se večer. Ležela jsem na Mattově hrudi a přes sebe měla přehozenou jeho mikinu. Posadila jsem se a promnula si oči. Na ohništi už bylo jen pár žhnoucích uhlíků. Podívala sem se na Matta, ten stále spal. Náhle mě něco napadlo. Naklonila jsem se nad Matta a natáhla ruku k jeho masce. Chytila jsem konec masky nad nosem a trochu jí nadzvedla. Pomalu jsem jí začala stahovat. V tom okamžiku mě Matt chytil silou za zápěstí a já leknutím vyjekla.
„Nejsem žabák a ty nejsi princezna, tak mě nelíbej“ řekl a začali jsme se smát.
Po chvilce jsme oba ztichli a já si všimla, že mě Matt stále drží za zápěstí. Poté se naše pohledy střetly. Netrvalo to dlouho a já ucukla a vytáhla ruku z Mattova sevření.
„Už neprší“ řekl po chvilce ticha a postavil se na nohy.
„Vážně? Konečně půjdu domů. Stoprocentně o mě už mají strach!“ vykřiknu radostí.
„Počkat domů? Ne, musím tě vzít na velitelstvo, mám zakázáno tě brát zpět domů.“
„Cože? Proč?“
„Nevím, to mi neřekli.“
„Nikomu to nepovíme, jen si chci vzít nějaké čisté oblečení a teplou mikinu, abych mi nebyla zima.“
„Můžeš si nechat mou“
„Prosím, moc prosím“
„Dobrá, ale nikomu nesmíš říct, že jsme tam byli“
Radostí jsem povyskočila. Sebrala jsem ze země stále mokrou mikinu a kabelku.
„Můžeme vyrazit“ oznámila jsem. Matt ke mně přistoupil a chytil mě kolem ramen.
„Zadrž dech“ řekl.
Zhluboka jsem se nadechla a zadržela dech. Po celém těle se znovu rozlehlo mravenčení a zima. Zabořila jsem hlavu do Mattova náručí a mávnutím proutku jsme zmizeli. Objevily jsme se v mém pokoji. Můj papoušek leknutím spadl z bydla. Matt se začal smát. Neváhala jsem ani chvilku, vysypala jsem obsah kabelky na stůl a přebrala, co si musím vzít sebou, věci, které jsem vybrala, položila jsem je na gauč.
„Jak dlouho tam budeme?“ zeptala jsem se.
„Nevím, dlouho“ řekl a sebral se země můj kresební deník, co mi před chvilkou upadl, když jsem ho házela na gauč. „Co to je?“ zeptal se.
„Nic zajímavého“ odpověděla jsem a vytrhla mu ho z ruky.
Nastrkala jsem všechny věci do kabelky a šla ke skříni s oblečením. Otevřela jsem ji a vytáhla první triko a kalhoty, co mi padli pod ruce. Začala jsem se svlékat, až pak mi docvaklo, že Matt stále stojí v mém pokoji.
„Ehm, mohl by si jít na chvilku jinam?“ řekla jsem.
„Jo promiň“ řekl a odkráčel z mého pokoje, u dveří se však zase otočil.
„Jdi“ řekla jsem a hodila po něm polštář, co ležel na gauči.
Stáhla jsem ze sebe všechno špinavé oblečení a oblékla se do čistého. Rozčesala si vlasy a kartáč hodila společně s kosmetikou do kabelky. Natáhla jsem přes hlavu i jednu ze svých mikin. Sebrala jsem ze země všechno špinavé prádlo a odnesla ho do prádelního koše na chodbě. Matt stál v pokoji mích rodičů a ani se nehýbal.
„Co tam máš?“ řekla jsem s úsměvem.
Matt se na mě otočil, jeho oči mi prozrazovali, že není něco v pořádku.
„Nic!“ křikl, vyšel z ložnice a zabouchnul za sebou dveře.
Ztuhla jsem na místě, srdce mi začalo bít rychleji. Vyšla jsem přímo do ložnice. Matt mi zastoupil cestu. Vší silou jsem ho odstrčila na stranu. Otevřela jsem dveře do ložnice a vkročila do ní. Na posteli ležela tři bezvládná těla. Dvě ženská jedno mužské. Srdce se mi rázem zastavilo. Nemohla jsem se nadechnout. Stála jsem na místě, nemohla jsem se pohnout. Nevěřila jsem tomu, co vidím před sebou. Tři mrtvá těla, mají, podřízli hrdlo. Leží na rudém prostěradle. Ne bylo bílé. Krev stekla i do bílého koberce pod postelí. Nohy se mi začali chvět a po tváří mi stékali slzy proudem. Byli to mí rodiče a starší sestra. Chtěla jsem se k nim rozběhnout a probudit je z věčného spánku. Matt mě chytil. Začala jsem křičet a snažila se vyrvat s Mattova držení. Nešlo to. Otočil mě zády k mrtvé rodině. Začala jsem do něj bušit, aby mě pustil, ale on mě místo toho vzal do náručí a odnesl z pokoje pryč. Přestala jsem ho mlátit a ruce mi volně spadli podél těla. Položil mě na gauč. Z venku se ozvalo zahrabání kol od auta na naší příjezdové cestě. Matt se šel podívat z okna.
„Musíme odtud ihned zmizet!“ řekl.
Nedokázala jsem vnímat, co mi říká. Matt vzal mou kabelku a nandal mi jí na ramena. Pomohl mi na nohy.
„Můžeme?“ zeptal se.
„Ne, tvá mikina“ vykoktala jsem ze sebe.
Matt sebral svou mikinu ze země a strčil jí do mé kabelky, při tom mě stále podpíral. Po té mě objal a zmizeli jsme. Objevili jsme se před vchodem do nějaké budovy. Nad dveřmi byl velký nápis. Nestihla jsem ho přečíst. Podlomila se mi kolena a já padala na zem. Matt mě stačil zachytit.
„Nezadržela jsem dech“ šeptla jsem.
„Bude se ti chvíli motat hlava, teď mě ale dobře poslouchej! Nedej na sobě znát, že víš o smrti své rodiny, ano? Neměl jsem tě tam brát a teď vím i proč, pak ti vše vysvětlím“ řekl.
Nic jsem neříkala, jen jsem kývla hlavou, abych ukázala, že jsem ho poslouchala. Nedokážu teď na nic myslet. Někdo mi zabil rodiče! Proč je zabili? Celý svět se mi začíná hroutit pod prsty. Nemám už nikoho! Prarodiče již zemřeli, teď i mí rodiče a sestřička. Ještě teď vidím před očima jejich obličeje a jejich podřezaná hrdla. Při té vzpomínce se mi derou do očí další slzy, ale musím je potlačit, nikdo nesmí poznat, že o tom všem vím.
Matt vešel do budovy. Zastavil nás jeden strážník, který přiložil k Mattově oku zvláštní přístroj, který nejspíš oskenoval Mattovo duhovku. Přístroj zasvítil zeleně.
„Můžete jít“ řekl strážník a uhnul nám z cesty. Dál už jsem cestu nijak nevnímala, matně si vzpomínám, že jsme nastoupili do výtahu, ale to je vše.

Probrala jsem se až v nemocničním pokoji. Vedle mě na židli seděl Matt, spíš se pohupoval a držel před sebou nějakou knížku. Nedokázala jsem pořádně zaostřit, až po chvilce jsem si všimla, že ta knížka, kterou Matt drží v ruce je můj kresební deník. S obtížemi jsem natáhla ruku k deníku a vytrhla ho Mattovi z ruky.
„Počkej!“ vyjekl a potom ještě dodal „Jak se cítíš?“
Zaklapla jsem deník a podívala se na Matta.
„O něco lépe. Co se stalo, poslední, co si pamatuji, je ten strážník v té hale.“
„Utrpěla jsi šok, nezadržela si dech při přenosu, takže si byla vyčerpaná. Spala si celý den! Obával jsem se, že se z tebe stala Šípková Růženka“ řekl.
Pousmála jsem se a posadila na posteli.
„A kde to vlastně jsem?“ zeptala jsem se.
„Vítej v organizaci Themba. Která se zabývá nadpřirozenými bytostmi. Tvoří tu nejmocnější armádu a snaží se vyhladit zlo z našeho světa, a tak dále a tak dále, za chvíli to úžasné kázání taky zažiješ, těš se!“ řekl ironicky a začal se houpat na židli.
„Příště ti tedy své kázání opepřím Matyasi!“ Řekla jakási žena, která stála ve dveřích za Mattem. Mat leknutím spadl ze židle.
Žena byla středně vysoká a měla štíhlou postavu. Její pokožka byla snědá. Vlasy měla černé, spletené do drdolu a na čele menší ofinku. Oči byly hnědé, až rudé. Kolem očí měla namalované černé linky. Její rty byly namalované červenou rtěnkou a nad nimi měla pihu, kterou si určitě zvýraznila černou tužkou. Říká se jí totiž také i znamínko krásy. Byla oblečená v černém kostýmku, sako a sukně pod kolena. Jediné, co jí její oblečení zpestřilo, byly červené lesklé lodičky. Měli stejnou baru jako její rty. Soudit podle jejich drobných vrásek na obličeji a našedivělých kořínků u hlavy bych soudila, že jí je něco mezi čtyřiceti pěti až padesáti pěti.
„Dobrý předvečer Terezo. Jmenuji se Klarisa Bonazzi a jsem ředitelkou této organizace. Organizace jménem Themba. Což v překladu znamená naděje“ začala vykládat Klarisa, už chápu, proč Matt říkal, že je to kázání nudné.
Klarisa říkala něco o historii našeho světa, proč založili tuto organizaci, jak se náš svět po té dopracoval k lepšímu. Bože ta by mohla vymýšlet reklamy do televize! Po té mluvila o vědecké laboratoři, co v ní zkoumají a proč tu vlastně jsem. Proč tu jsem? Začala jsem dávat větší pozor a vnímala Kalarisina slova.
„Jak už jsem jednou říkala, v naší organizaci Themba se snažíme vynalézt nezničitelnou armádu, která by nám pomohla vyčistit svět od zločinu a nestvůr, které se k nám začínají stěhovat z jiných světů. A ty ji toho všeho součástí! Jak bych to řekla, jsi jeden z pokusů o vytvoření nezničitelné bytosti. Ty nejsi dílem přírod! Ty jsi dílem nás lidí, našich vědců. Tvé tělo je uměle vyrobeno. Vše v tvém těle vytvořili naši vědci. Ty si se zde narodila, tedy spíš byla jsi stvořena zde v této budově.“
„To je trošku omyl! Já jsem obyčejný člověk! Mám rodinu, tedy, no prostě já nejsem ta, kterou jste hledali!“ rychle jsem odvětila.
„Jsi to ty, v ruce máš menší čip, který jsme do tebe vložily, když si se poprvé nadechla na tomto světě. A tvá rodina? To byli jen vědci, kteří tě odcizili a čip, co máš v ruce, ti zablokovali, abychom nemohli najít tvou polohu, kde se nacházíš. Jenže naši vědci konečně dotvořili před pár dny přístroj, který dokáže najít jakýkoliv čip na této zemi, ať je nějak zablokovaný nebo ne.“
„To není možné, nemohu to být já! Já jsem obyčejná, nic nedokážu! Vážně to nemohu být já!“ vykřikla jsem na Klarisu.
„Že nic neumíš? Ty dokážeš vše, na co si jen vzpomeneš! Jsi dokonalá bytost!“ řekla Klarisa se šíleným úsměvem na rtech.
Bože! Co se to děje! Vše mám v hlavě pomotané! Organizace Themba, má rodina, Matt! Vše mám pomotané, nedokážu normálně uvažovat! Začíná mi bolet hlava. Sklopím zrak a zavřu oči.
„Uklidni se“ zazněl mi v hlavě Mattův hlas. Pozvedla jsem hlavu a chtěla jsem se na Matta podívat, ale v tom se mi v hlavě zase ozval „Neotáčej se na mě! Jen poslouchej, co ti teď říkám! Za chvíli ti Klarisa položí otázku, jestli se přidáš k organizaci Themba, nesmíš se k nim přidat, vymluv se na to, že je toho na tebe moc. Pokud mi rozumíš, dej si vlasy za ucho.“
Zvedla jsem ruku a dala si vlasy za ucho. „Výborně. Pak ti vše vysvětlím!“ ozval se znovu jeho hlas v mé hlavě on při tom nepohnul ani rty.
„Musím se tě teď na něco zeptat Terezo. Připojíš se k naší organizaci Themba?“ zeptala se po chvilce Klarisa.
„Promiňte, ale je toho teď na mě moc, nemohu vám odpovědět rovnou“ opověděla jsem a zadívala se Klarise do jejich krvavých očí.
„Dobrá“ sykla a ještě dodala „rozmysli si to, co nejdřív a pak mi dej vědět prosím.“
Klarisa se otočila na podpatku a odešla z pokoje. Podívala jsem se na Matta zoufalým pohledem. Bylo mi jasné, že nic nemusím říkat, aby věděl, jak se teď cítím. Posadil se na okraj postele a chytil mě za ruku.
„Vše bude zase dobré“ řekl po chvilce.

Jakmile mě propustily z nemocničního pokoje, přidělili mi můj vlastní v této budově. Byl celý bílý. Byla v něm jen velká postel, stůl se židlí koupelna se záchodem a skříň. Matt mě po té provedl po celém areálu, tedy jen po místech kam jsme směli vstoupit. Zastavili jsme se u tělocvičny. Zrovna tam bojovala rusovlasá dívka proti deseti chlapům. Dávala jim docela slušnou nakládačku. Byla menší než já, odhadově, měla krásnou štíhlou, vypracovanou postavu a světlejší pokožku. Měla roztomilí obličej, a jak už jsem říkala rudé krátké vlasy. Sem tam se objevoval drobný copánek s korálkem. Na sobě měla oranžové tílko, bílé kraťasy a černé botasky. Myslím, že nebyla o moc starší než já tak osmnáct až dvacet let.
„Kdo to je?“ zeptala jsem se s úžasem.
„Moje sestra“ řekl Matt.
Chvilku jsem jen stála a koukala, jak Mattova sestra doráží jednoho chlápka za druhým, až pak se mi rozsvítilo.
„Sestra? Takže jí je také přes šedesát a byla při výbuchu elektrárny?“ zeptala jsem se překvapeně.
„Ne, vytvořily jí zde v laboratoři, podobně jako tebe, na rozdíl od tebe ona není uměle vyrobená. Vložili do mé DNA, když byla ještě malý zárodek“ řekl a ještě dodal „Je o rok starší než ty, chceš se s ní seznámit?“
„Ano“ odpověděla jsem bez váhání. Matt otevřel skleněné dveře a já vešla dovnitř. V ten okamžik Mattova sestra kopla posledního stojícího chlapa do rozkroku a ten se zhroutil na zem.
„Má stejné schopnosti jako ty?“ zeptala jsem se.
„Podobné, ale já jsem lepší!“ řekl Matt a zasmál se.
„Sebechvála smrdí žabáku!“ řekla jsem a vydala se k jeho sestře.
„Ahoj ty jsi Tenssí, že?“ řekla ještě dřív, než jsem stačila otevřít pusu.
„Jo a ty jsi?“ zeptala jsem se.
„Jo promiň, já jsem Katherine ne zkratce Katana“ řekla a podala mi ruku.
„Ráda tě poznávám“ řekla jsem a mezi tím k nám přišel i Matt. Pak jsem se ještě zeptala „Ty máš také nějaké schopnosti jako Matt?“
„No, uvidíš, tady je ukazovat raději nebudu“ řekla, mrkla na mě a ještě dodala „a, co vlastně dokážeš ty?“
„Já, nevím“ vykoktala jsem nakonec za sebe.
„No jsi tu nová, to zjistíš“ řekla a mávla rukou. Pousmála jsem se na ní a sklopila zrak. V hlavě mi při tom naskakovala otázka „Co tu sakra dělám? Jim se já nikdy nevyrovnám!“
Katana mezitím přistoupila k Mattovi a šeptla „Řekla jsem něco špatně?“
„Ne vše je v pořádku“ řekla jsem a usmála se na ně.