Three Wishes 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Takže... tohle je moje první povídka, co se netýká Twilight. Je o pátnácti leté Jonaně Jónsové, už podle jména jste poznali, že je češka. Jednou ale narazí na dámu s černou růží a prapodivnou nabídkou... Doufám, že napíšete commentík. :-)

18.12.2009 (16:00) • Elliri • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 966×

HUDBA

„Jolčo, sorry ale už musíš domů, jinak se otec zblázní, znáš ho, ne?“

„Jasně. Nechtěla bych, aby zase začal šílet, a dal ti zaracha.“

Obejmuli jsme se, a já vyšla ven. Eliška byla moje nejlepší kamarádka, ale její otec byl hrozně přísný, takže jsem vždycky před setměním musela domů. A jelikož byla zima, stmívalo se brzo. Nebála jsem se, protože jsem šla olidněnou cestou přímo k sobě domů. Když už jsem skoro byla doma, uviděla jsem kolem chodníku červeno- bílý pruh, a chodník byl celý rozkopaný. Budu to muset vzít oklikou. Vykročila jsem tedy zpět kolem paneláků. Problém byl, že k nám domů vedli jen dvě cesty. Buď tahle rozkopaná, nebo tmavá cesta parkem.

Když jsem přišla ke staré bráně parku, naskočila mi husí kůže. Nikdo tam už nechodil. Když jsem otevřela branku, strašidelně se rozvrzala. Plna obav jsem tedy vstoupila do parku. Chvilku byla cesta klidná, park byl zarostlý, a pořád vyluzoval tu strašidelnou atmosféru, ale nic se nedělo. Začínala jsem si myslet, že moje obavy byli zbytečné. Asi v půlce parku, kde se dělil na rozcestí jsem, ale něco uslyšela.

„Holčičko!“

Neodpovídala jsem.

„Holčičko, prosím pojď ke mně.“

Hlas co volal, zněl staře a ochraptěle. Se strachem jsem šla po hlase. Obávala jsem se ale zbytečně. Byla to jen nějaká paní. Nebyla ale stará, jak bych podle hlasu čekala. Odhadovala bych ji tak na třicet, čtyřicet maximálně.

„Omlouvám se, že tě otravuji, ale nějak jsem se tady ztratila. Nemohla bys mi prosím pomoct?“

Chápala jsem, ten park byl rozlehlý, a kdybych už odtud neviděla náš panelák, asi bych se ztratila taky.

„Dobře paní, já vás vyvedu.“

Chvilku jsme šly stejnou cestou, jako jsem přišla, až už jsme byly u té hrozné, vrzající branky. Hned jak jsem jí vyvedla za branku, začala se ta paní dívat podivně. Všimla jsem si, že má velkou kabelku, a že je celá promočená. Její dlouhé hnědé vlasy jí splývaly po zádech a odkapávala z nich voda.

„Jsi moc hodné děvče. Za to, že jsi mi pomohla, ti splním tři přání.“

Hned jak to dořekla, začala se hrabat ve své velké kožené zelené kabele. Divně jsem se na ní podívala.

„Ne, to je v pořádku. Já už musím domů.“ Chtěla jsem odejít, ale ucítila jsem, jak mě něco chytlo.

Její ledová, mokrá ruka mi svírala zápěstí. Chtěla jsem se jí vysmeknout, ale podívala jsem se jí do tváře. Měla propadlé tváře, a na rtech měla ještě zbytek rtěnky, která se deštěm co předtím probíhal, smyla. Ale co bylo nejpodivnější, byli její oči. Byli pronikavě zelené, takové oči, které vidí člověku až do duše. Jak jsme se tak na sebe dívaly, řekla:

„Jolano, taková příležitost je pouze jednou za život. Tak ji nepromeškej.“

Pak mě pustila. Mohla jsem klidně odejít, ale já se rozhodla to zkusit. Když znala moje jméno, proč by nemohla splnit přání? Pravděpodobnost že mluví pravdu byla menší, než že utekla z blázince, ale chtěla jsem to zkusit.

„Dobrá tedy. Chtěla bych, aby mi bylo dvacet pět, abych žila v Paříži v luxusním domě a byla bych proslulá módní návrhářka.“

Když jsem slovo od slova odrecitovala svůj sen, ta paní stále nic neříkala. Až po pár vteřinách pronesla:

„Jsi si tím jistá? Jolano Jónsová? Tohle rozhodnutí ovlivní celý tvůj život, opravdu to chceš podsoupit,“

To, že znala i moje příjmení mě docela vyděsilo, tak jsem jen přikývla. Ona znovu zašátrala v kabelce, a vytáhla z ní černou růži. Věděla jsem, že existují, ale také jsem věděla, že jsou moc vzácné, a že je neseženete běžně v květinářství.

Ať se splní přání její,

Moci osudu to tak chtějí.

Souhaitons va se réaliser,
Mai sort le souhaitent.

Z toho co řekla podruhé, jsem poznala jen pár slov. Francouzsky jsem se učila, a tak mi hned došlo, že zopakovala to, co předtím řekla. Připadalo mi, že se zbláznila, ale nechala jsem ji.

Tak vystup teď, magie bílá,

Co se do této květiny skryla!

Alors maintenant, la production, de la magie blanche,
En ce qui concerne les fleurs caché!

Bílá magie v černé růži? To je zvláštní…

Magie, co do nás moudrost seje!

Splň teď, co si tato dívka přeje!

Magie, comme en nous la sagesse des truies!
Outperform Maintenant, que cette fille veut!

Když tohle řekla, z růže vytryskly bílé jiskřičky, které když dopadli na zem, vytvořili kolem nás dvou stříbrný kruh. Nestačila jsem se divit.

„Vezmi si tuto květinu. Hned jak vystoupíš z kruhu, už není cesty zpět. Jsi si jistá?“

Beze slova jsem vzala růži z její ruky. Nadechla jsem se, zavřela oči, a překročila kruh. Chvilku jsem čekala, se zavřenýma očima, ale měla jsem pocit, že se nic neděje. Otevřela jsem je tedy. A měla jsem pravdu. Pořád jsem stála v tom parku a v ruce svírala růži, která teď už nebyla černá, ale bílá.

„Podvodnice!“ zanadávala jsem si pro sebe.

Co jsem taky měla čekat? Kouzla neexistují. Ty světla byli určitě jenom efekty. Určitě se teď směje někde za rohem, jak parádně mi to nandala. To mi připomnělo, abych se otočila. Žena tam nebyla. Naštvaně jsem zahodila růži a vydala se k domovu.

Když jsem přišla domů, byla jsem celá mokrá, protože se cestou rozpršelo. Jakoby to bylo schválně, byla jsem pořád ještě naštvaná kvůli té bláznivé bábě v parku. Dorazila jsem docela pozdě, protože mě pořádně zdržela. Chvilku jsem byla na počítači a chatovala s Elčou a napsala jsem jí o tý bábě v parku. Podle smajlíků se smála hodně. Ani se jí nedivím, asi bych se taky smála, kdyby se tohle stalo jí. Po hodině psaní jednak bylo půl desáté, a jednak jsem byla unavená, jsem se šla osprchovat. Nakonec to nebyla jen sprcha, zalezla jsem si do vany a četla svojí oblíbenou knížku Alchymista. Už jí mám přečtenou hodně krát, ale pořád mě baví. Najednou jsem ale uslyšela, jak na dveře koupelny někdo klepe. Tak jsem se lekla, že jsem pustila Alchymistu, a ten zahučel pod hladinu. Okamžitě jsem ho vyndala, ale nenadávala jsem, protože za dveřmi stála mamka a říkala, že už mám jít spát. Nenápadně jsem Alchymistu propašovala k sobě do pokoje a položila na topení. Mamka by mě zabila, kdyby to viděla. Podle jejího přání jsem šla hned spát.

Když jsem se ráno probudila, zdála se mi postel nějaká měkčí. I přes zavřená víčka jsem viděla, že už je světlo. To ne, zaspala jsem! Rychle jsem otevřela oči. Ale to, co jsem před sebou viděla, vůbec nebyl můj pokoj. Byla to nějaká krásná luxusní ložnice.

Přetočila jsem se na druhý bok, a viděla jsem ještě něco horšího. Vedle mě ležel nějaký chlap! Musím říct, že byl vážně hezký, ale stejně jsem si musela zacpat pusu, abych nekřičela. Už jsem tušila, co se stalo, ale nemohla jsem tomu uvěřit. Pomalu jsem vstala, abych nevzbudila toho vedle mě, a zamířila jsem k zrcadlu. Hned jak jsem viděla svůj odraz, málem jsem se zhroutila.