OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tidbits: 1. kapitola

01.03.2020 (14:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1709×

Ramesh, 20/12

„Ordinace doktorky Reevesové, jak vám mohu pomoci?“ ozval jsem se do telefonu, možná až příliš znuděně. Ale bylo odpoledne, já měl těsně před koncem pracovní doby, Alice měla v ordinaci posledního pacienta, a tak jsem z očividných důvodů už vážně necítil nadšení při představě vykecávání se s dalším úpějícím člověkem.  

„Dobrý den, Rami, u telefonu Tom,“ představil se poměrně příjemným tónem hlasu muž na druhém konci linky. Samozřejmě použil pouze křestní jméno. Jako vždy. Všichni naši pacienti bůhvíproč jednomyslně věří, že když jsem Libanonec, jsem i jasnovidec. A to že použil moje křestní, namísto mého příjmení, nebo titulu? O tom ani nemluvím.

„A který? Budete se divit, ale nejste jediný toho jména v naší kartotéce,“ zpražil jsem ho na počkání. Onen Tom se neubránil emisi nesouhlasných zvuků, což bylo dalším společným rysem všech volajících.

Na veškeré protesty v souvislosti s mým jménem jsem rezignoval už před lety. Jenže jejich jména jsem opravdu znát potřeboval, když jsem je měl následně hledat v kartotéce. Volání bylo zkrátka nekončící kalvárií s mou osobou na místě mučedníka.

„Hiddleston,“ zahučel ten chlap na osvětlenou.

A do prdele. Tak to jsem vážně nečekal.

Zaskočilo mi kafe a já začal vydávat pochybné chrčivé zvuky. Zpanikařil jsem. Volal Tom slavný-a-sexy-herec Hiddleston! Měl jsem zkouknuté všechny filmy a divadelní hry, ve kterých hrál. Zbožňoval jsem ho a se mnou i půlka zemské populace. V bulváru o něm psali co chvíli – že se rozešel s tou a tamtou herečkou/modelkou/zpěvačkou (ne, Taylor Swift, vážně nechápu, jak ses s takovým cukroušem mohla rozejít, ale díky ti za to), a tak podobně. A i kdyby náhodou zrovna nebyl zadaný, já si moc dobře pamatoval, jak se před dvěma lety, když byl naposledy u nás v ordinaci, díval na Alici.

Věděl jsem, že je naším pacientem – Alice mě na to upozornila hned první den, co jsem u ní začal pracovat – ale nebyl tady už několik let. Jeho karta byla zapadlá někde vzadu v kartotéce, pod nánosy prachu (abych předešel jakýmkoli diskusím a nejasnostem, úklid takových prostor jsem neměl v pracovní smlouvě). Tuším, že všechny věci týkající se zdraví, řešil v soukromí, přímo s Alicí, když teda zrovna pobýval v Londýně. Škoda. Tohohle fešáka jsem jí – na rozdíl od ostatních jejích objevů, které přicházely v nepravidelných intervalech po něm – záviděl.

No nic, potřeboval jsem se vzpamatovat, a taky že jsem na tom začal pilně pracovat. Tom si ale nemohl odpustit popíchnutí: „Stačí ti to takhle, nebo má doktorka v kartotéce i několik mých jmenovců?“  

„Eh, uch,“ zafuněl jsem, než jsem se na delší dobu odmlčel. Potřeboval jsem uklidit ten svinčík kolem sebe, který jsem tu nadělal, když mi zaskočila káva. „Ne, omlouvám se, p-pane Hiddlestone!“ vyhrknul jsem nakonec, marně se pokoušeje nekoktat nebo aspoň kuckat mimo sluchátko.

„Jenom klid, nic se nestalo,“ pokoušel se mě uchlácholit. Hm, pozdě. Mně už nebylo pomoci. „Já bych-“

„Tome, potřebuju tě na place, nejpozději za tři minuty!“ ozvala se ve sluchátku tlumená ozvěna zaječení, patrně vylouděného režisérkou, nebo její asistentkou. Neviděl jsem na něj, ale představoval jsem si, že sedí na takové té dřevěně plátěné stoličce, čelem k černé díře jménem scéna.

„Dobře, už jdu!“  odpověděl jí Tom. Slyšel jsem ho i přesto, že se patrně pokoušel překrýt mikrofon rukou. „Rami, myslíš, že bys mi mohl udělat laskavost?“

„Pro vás cokoli, Tome!“ vypadlo ze mě dřív, než jsem se stihnul zastavit. Sakra. Nechtěl jsem, aby moje fascinace jeho osobou byla tak očividná. Od ní totiž už byl jen krok k zoufalosti, a tím já jsem rozhodně nebyl. „Totiž…“

„Děkuju ti, jsi můj zachránce.“ Tom měl ale dost taktu na to, aby tuhle trapnou situaci zahrál do outu. Pak se zhluboka nadechnul a spustil: „Víš, potřeboval bych se během zítřka dostat k Alici na konzultaci. Včera při běhání jsem si namohl lýtkový sval a rád bych byl do příštího týdne fit. Má tam na mě skulinku?“

„Vydržte moment,“ zahučel jsem a rozkliknul okýnko plánovače na ploše. Do toho jsem ve sluchátku zaslechnul šustění a výdech, z čehož jsem odvodil, že se Tom začal hýbat. Neřekl ale ani hlásku, jen několik minut trpělivě vyčkával.

„Tak jak to vypadá?“

„Dobře. Píšu si vás mezi Keiru Knightley a Colina Firtha,“ prohlásil jsem, v důsledku se na druhém konci linky ozvalo nervózní zasmání.

„Skvělé, děkuji. Na Keiru se těším, neviděli jsme se léta,“ odpověděl mi v podobném (snad jen) šprýmařském stylu.

„To ona na vás určitě taky,“ nechal jsem se slyšet. „Přijďte v sedm patnáct, ale ani o minutu později. Colin nerad čeká.“  

„Dobře, pokusím se přijít včas,“ vydechnul herec. „Kdybych se náhodou zpozdil, rád si to s Colinem vyříkám. Jako herec s hercem. Nachystejte nám podium.“ 

„Prosím ne, my jsme pacifistická ordinace.“ Na tenhle můj vtípek se uchechtnul. Nemusím zmiňovat, jak odvařený jsem byl už jen z holé skutečnosti, že jsem pobavil Toma Hiddlestona, a to hned dvakrát. Do dneška nechápu, jak je možné, že jsem si udržel dost chladnou hlavu na to, abych nám ho nejen zapsal do pořadníku, ale tvořil další vtípky..

„Tedy zítra, v sedm patnáct,“ zopakoval pro jistotu, počkaje dokud jsem mu tu verzi příběhu nepotvrdil. „Budu se těšit.“

„Na mě, nebo na Keiru?“

„Na vás, Keiru, Colina i Alici,“ ujistil mě Hiddleston, než se rozloučil a zavěsil.

Kriste pane, nemyslím, že mě kdy který hovor nabil emocemi tak jako tenhle.

***

Alice, 21/12

Na dveřích ordinace máme mátovou cedulku, která je už notnou chvíli značně na křivo. Konkrétně od doby, co poslední šroubek na dveřích definitivně upadnul a nenašla se žádná dobrá duše, která by ho opravila. Rami možná je skvělý zdravotní bratr, ale kladívko bohužel nepřipomíná injekční stříkačku a šroubek zas nemá moc společného s předloktím, tudíž je veškerá jejich spolupráce zapovězená.

„Musím to nechat opravit,“ povzdechla jsem si, když jsem – pět minut před sedmou ranní, tedy začátkem pracovní doby – seděla v křesle v předsíni své ordinace a hřála jsem si ruce na turecké kávě (v jejíž přípravě Rami vynikal – padlá Osmanská říše holt měla blíže k Ramiho předkům nežli k těm mým). Nu, nadvláda Osmanů nad Libanonem, z něhož Rami pocházel, se přeci jen ukázala být k něčemu dobrá.

Zdravotník vzhlédnul od jedné z karet a zašklebil se na mě. „To říkáte už půl roku.“

„Ano! To proto, že nemám dostatečnou motivaci to opravdu udělat,“ reagovala jsem okamžitě.

„Ale ne. Vám je jenom trapné požádat údržbáře, aby vám tu jmenovku přibil. To je celé,“ zhodnotil realisticky Ramesh. Přimhouřila jsem na něj oči, protože se mi ani v nejmenším nelíbilo, jak dobře mě měl přečtenou, drzoun jeden.

„Vždyť je to naprosto banální úkon!“ bránila jsem se. „Vysměje se mi, jestli s tím za ním půjdu.“

„Možná, ale je velmi nepravděpodobné, že vás odmítne, takže nakonec budete mít cedulku rovně.“

„A co kdybyste to udělal vy?“ nadhodila jsem ve snaze o pomstu. „Jste přece silný muž, který se nebojí žádné výzvy. Nebo si nedokážete poradit s jedním starým hřebíkem?“

Mladík přezíravě protočil očima a mně zacukalo v koutcích.

To mi už ale zazvonil mobil v tónu ohlašujícím příchozí zprávu.

„Rád bych, ale nedokážu zaručit, že přitom nezničím kladívko, nebo hřebík, nebo dveře, nebo své prsty, nebo všechno z výše zmíněného.“

„Něco tu smrdí, cítíte to taky?“ hraně jsem se zamyslela ještě předtím, než jsem koukla do telefonu. „Je to alibismus! Styďte se, Rameshi…“  

Netrpělivý pacient: Nech mě hádat. Jsi v ordinaci a dáváš si kafe s Keirou Knightley.

Doktorka před ordinační dobou: Těsně vedle! Kávu sice mám, jen místo Keiry je tu Rami.

Doktorka před ordinační dobou: Ale určitá podoba by se našla, tj fakt.

Netrpělivý pacient: Ach jo, zase nic. Já věděl, že kecá.

Zmatená doktorka před ordinační dobou: Asi se nechytám…?

Zklamaný pacient: Buď ráda.

Zklamaný pacient: Jak se dneska máš?

Doktorka před ordinační dobou: Myslíš, jak mi dupou králíci.

Překvapený pacient: Králíci? Našla sis za mě náhradu?

Králice: Si piš, mám to ve jméně.

Pacient, který prozřel: Budu předstírat, že jsem si toho nikdy předtím nevšimnul…

Králice: A já budu předstírat, že jsem si nevšimla, jak okatě mi podsouváš, že dneska dorazíš.

Tom: Ale no tak, nehraj to na mě. Oba víme, že jsi štěstím bez sebe.

Culila jsem se jako blbec. Pochopitelně, že jsem se těšila. Byli jsme nejlepšími kamarády už od základky.

Vzhlédla jsem od displeje, abych se setkala s Ramiho potutelným úsměvem. Nechtělo se mi čelit dalším jeho potměšilým výrazům, proto jsem se vyhoupla na nohy a odkráčela směrem do ordinace.

„Pošlete mi prvního, Rami. Děkuji!“ houkla jsem přes rameno, aniž bych se na něj podívala. Tušila jsem totiž, jak se bude tvářit a co mi tím výrazem bude chtít sdělit.

To, že jsem měla pro Hiddlestona slabost, byl všeobecně známý fakt, už od střední. Dokonce bylo očividné, že ji i on má pro mě, protože jinak by se za mnou nevracel přes půlku zeměkoule, a už vůbec by se mnou netrávil mnohdy i dva dny v kuse. Já se ale přesto nemohla zbavit víry, že tak slavný, bohatý a talentovaný člověk by se s někým tak nepodstatným a všedním, jako jsem byla já, zahazoval.

Konečně jsem se rozhoupala řádně se podívat na telefon, abych zjistila, že ona zpráva nebyla od nikoho jiného než od vlka…

Pacient: Co vám tak trvá, doktorko?

Doktorka v ordinační době: Nemůžu se vykecávat, musím pracovat.

Pacient: Opouštíš předsíň?

Doktorka: Jsi telepat?

Pacient: Zastav se, otoč se, jdi ke dveřím a otevři je.

Zvědavá doktorka: Bičík a latex už jsi zkoušel?

Master(Chef): Nekecej a pádluj.

Zvědavá a hladová doktorka: Jestli je to nějaký kanadský žertík, Hiddly…

Nakonec jsem se přeci jen otočila na podpatku a učinila, jak mi řekl. Otevřela jsem dveře a…

… v nich stál vysoký, zrzavý herec v černém kabátu, s telefonem v ruce a slunečními brýlemi na očích. Venku bylo poslední dobou až nezvykle hezky na to, že byl prosinec. Kdybych věřila na znamení, musela bych uznat, že sluníčko tři dny před Vánoci mohlo ohlásit příjezd mého nejlepšího přítele. Ten se na mě aktuálně usmíval jako měsíček na hnoji, zatímco rusé lokny se mu vlnily do všech stran. Měl je sice nezvykle dlouhé, ale to vůbec nevadilo, ba naopak. Paradoxně teď vypadal dospěleji a mužněji.

„No to mě podrž!“ Skočila jsem mu kolem krku. Hned. A bylo mi jedno, kolik pacientů v čekárně nás sleduje. Chyběl mi… moc. Poslední dva měsíce vlastně stály za houby proto, že byl pryč (o dvou randech, které jsem za tu dobu stihla, ani nemluvě).

Ucítila jsem, že zabořil nos do mých vlasů, a slyšela, že zhluboka vdechnul jejich vůni. Nezlobila jsem se na něj, dělal to vždycky. Nejspíš i ze stejného důvodu, proč já sama právě bořila nos do jeho límce. Chtěla jsem si vrýt do hlavy jeho vůni, abych měla na co vzpomínat, až se neuvidíme.

„Ahoj, králice,“ hlesnul téměř šeptem.

„Ahoj, netrpělivý, zklamaný, překvapený, dominantní paciente, který prozřel,“ zopakovala jsem podobně dojatě tolik jeho přezdívek z chatu, kolik mi v tu chvíli naskočilo, a dokázala jsem si představit, že se uculil. „Jakou jsi měl cestu?“

„Dlouhou a náročnou, ale stála za to,“ odpověděl upřímně, přičemž se ode mě odtáhnul.

Začervenala jsem se, obzvlášť při láskyplném pohledu, jímž mě obdařil, přesto se ne a ne zbavit úsměvu, který byl vlastně hlavně jeho dílem.

Drazí čtenáři, 

vítejte u další z mých povídek, tentokrát s tématikou: slavný herec, neslavná hrdinka. Na své si u ní přijdou hlavně příznivci Toma Hiddlestonea, a.k.a. Lokiho z Avengerů, Coriolana ze stejnojmenné divadelní hry, Roberta z hry Betrayal, kap. Jamese Conrada z Ostrova lebek, atd. Fanouškům romancí zaplesá srdce a místy to (snad) i bude vtipné.  

Jedná se o oddechovou povídku, fikci a odreagování po náročném, temném, a do jisté míry i komplikovaném Sinnermanovi. Holt, i spisovatelé někdy potřebují odpočívat! Snad se nebudete zlobit, že pro relax volím tuto cestu... 

Opět (jako už asi po milionté) na všechny čtenáře apeluji, aby se mi (alespoň tu a tam) ozvali s komentáři. Věřte mi, že mě Váš názor zajímá, ať už chválíte, nebo kritizujete. Ráda si přečtu cokoli. Pak taky, Vaše odezva nás, spisovatele, žene dál! Asi mluvím za všechny, když napíšu, že romantická představa, že si nadšeně píšeme jenom tak do šuplíku, je prostě kec. Všem nám jde hlavně o čtenáře, respektive o jejich názory, postřehy, připomínky, otázky. Cokoli, jenom se, prosím, vyjadřujte. ;)

A co nás čeká příště? Alice odkryje, jak to s Tomem vlastně má. Pochopitelně se o ní dozvíme víc a narazíme i na zmínky o jejich společné minulosti. 

No, a to je ode mě asi tak všechno. 

Pac a pusu, 

Vaše Tinker :)

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tidbits: 1. kapitola: