OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tidbits: 3. kapitola

19.03.2020 (10:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1193×

Manžel

Tom Hiddleston: Jsi doma?
Alice Reeves: Jsem ve výtahu.

Věděla jsem, že mám nejdřív položit tašku s nákupem, než mu povím pravdu. V momentě, kdy se tak stalo, mi začal zvonit telefon a display ovládla Tomova whatsappová fotka.

„Ty se asi hodně nudíš, co?“ začala jsem sarkasmem místo pozdravu. A komu se nelíbí, ať mi… vy víte co.

„Hrozně moc!“ zaúpěl frustrovaně. „A můžeš za to ty, zakázalas mi běhání!“

Zachrčela jsem v nesouhlasu. „No tak to pr, mladý muži! Zakázal sis ho sám, když sis namohl sval!“

„Touché. Není to nádhera, když se my dva shodneme, drahá Brett?“ Citát, potutelně pronesený, pravděpodobně vystřižený z nějakého dramatu. Tom tyhle věci občas dělal – tu a tam podle kontextu ocitoval nějakého ze svých oblíbených dramatiků, básníků, nebo prozaiků. Obvykle to bylo dost sexy, abyste věděli.

V tomhle případě mi tím ovšem dal jasný signál, že to, jak na mě vyjel kvůli svému lýtku, vlastně nemyslel vážně.

„Haha… moc vtipné, Hiddlestone,“ stvořila jsem vyčítavý tón, což mi tentokrát ani nedalo moc práce. „A já už myslela, žes to osočování myslel vážně.“

Ozvaly se pochybné, hrdelní zvuky. „Promiň, tak to nemělo vyznít. Chtěl jsem jenom… ach jo, nudím se.“

„Tak se podívej na film,“ dala jsem mu možné řešení jeho problému.

„Alice, ty mě zkoušíš, že jo?“ oslovil mě vážně, celou podobou mého jména. Bylo jasné, že se mě snaží kárat, protože jsem mu navrhla něco, co by nikdy neudělal. Nesnášel, když se musel na nějaký film dívat sám. Vzhledem ke skutečnosti, že vždycky, když jsme se dívali spolu, měl k filmům fůru komentářů, je asi jenom nerad komentoval v monologu.  

„Jaký jsi měla den?“ optal se mě ve snaze změnit téma.

Zatajil se mi dech. Na tuhle otázku se mě už dlouho (a z upřímných důvodů, nejenom proto, že to situace vyžadovala) nikdo nezeptal. Naposledy můj poslední objev – ajťák z jižního Londýna Vincent. Beze srandy, vztah s ním byl tím nejdelším a nejstabilnějším, jaký jsem kdy měla (pokud teda nepočítám svůj vymazlený Ford Fiesta – ten vlastním už pátým rokem a miluju ho více než všechny muže světa dohromady). S Vincentem jsem dokonce byla jenom krůček od zamilování se. Jenže v září ho povýšili a poslali ho řídit pobočku firmy v Los Angeles.

Zatracené Spojené státy. V mém životě měly roli obrovské černé díry, která požírala všechny chlapy, o které jsem kdy stála. Nedivila bych se, kdyby jednoho dne vcucly i Fiestu.

„Chceš pravdu, nebo verzi pro nenáročnou konverzaci?“

„Pravdu,“ ujistil mě, v důsledku čehož jsem si povzdechla. Zabouchla jsem za sebou ledničku, do níž jsem dosud ládovala nákup, a chystala jsem se vrhnout na přípravu jídla pro kočku. 

„Ale tou tě asi unudím přinejmenším k spánku,“ varovala jsem ho, přičemž jsem si přendala telefon tak, že jsem ho ve výsledku svírala mezi ramenem a uchem. Ruce jsem teď měla volné, čehož jsem náležitě využila. Sehnula jsem se pro misky mající své fixní místo pod kuchyňským oknem, do nichž jsem postupně napustila vodu a nasypala žrádlo. Kocour byl v nedohlednu, jako obvykle. Pravděpodobně se někde válel a chrápal, přesto bylo více než jasné, že tahle svačinka mu později večer přijde vhod.  

„Přesně to potřebuju, mám šílený jet lag,“ opáčil Tom a já se tiše zasmála.

„Jak myslíš,“ broukla jsem a jala se skládat igelitky. „Tvý namožený lýtko bylo vrcholem dnešního dne. Pak už to stálo za houby.“

Tentokrát se zasmál on. „Ale ne, přece to nemohlo být tak zlý?“

„Věř mi, bylo to ještě horší,“ prohlásila jsem cynicky. „Pět lidí s chřipkou jenom do polední pauzy, po polední pauze další tři.“

„Ou… nevěděl jsem, že chřipková sezóna už je v plném proudu,“ odtušil napůl pobaveně, napůl zaujatě. „Není na ni ještě trochu brzo? Pokud si dobře pamatuju, apokalyptické novinky o počtu nakažených vždycky běží ve zprávách až tak v únoru.“

„Ani ne… ono záleží na počasí,“ odvážila jsem se odporovat, „a taky na tom, kolik z těch zabedněnců, co si říkají národ, si v zimě pod kabát vezme svetr a spolkne tabletku vitaminu C, než vyjde z domu.“  

Uchechtnul se. Byl vděčné publikum – chápal, kdy jsem sarkastická, a při mých (dost často i trapných) vtípcích se vždycky buďto chechtal, nebo se smál, nebo se aspoň culil. Zkrátka, nikdy nezůstaly bez odezvy. 

„Dobrý, to je chřipka. A co dál?“ otázal se mě tišším, dost možná i ospalejším hlasem. S úlevným výdechem jsem se sesunula na gauč. Nohy jsem zdvihla tak, že jsem na něm ve výsledku ležela napříč. Značka ideál… už to chtělo jenom dostat ten nadýchaný polštář zpod nohou pod hlavu.  

„Dál? No, dál oběd a ještě dál děda Clark s hemeroidy.“

Tom vyprsknul cokoli, co právě pil. Pak se ozvala snůška nadávek a zvuků ohlašujících, že se dusil.

„Ale o tom asi víc vědět nechceš, nebo jo?“ zeptala jsem se pro jistotu.

„Alice,“ už zase mě varoval. Asi toho mýho Alicovství na něj už bylo moc. „Ten vylitý koňak mě stál asi tři sta liber.“

Uculila jsem se, což nemohl vidět. „To je mi líto.“

„Ještě aby nebylo,“ zahučel naoko nerudně. Že to nehrotil, mi napověděla jeho doplňující otázka: „No, a to mi povězte, jak mi ho hodláte vykompenzovat, doktorko?“

„Hm… co bys řekl třeba na… eh, počkej chvíli, Hiddly,“ požádala jsem ho, jelikož se mi zdálo, že jsem zahlédla kocoura kdesi za gaučem. Proto jsem se taky narovnala, abych na něj lépe viděla, a od ucha jsem si odtáhla sluchátko, aby náhodou nenabyl dojmu, že se o moji pozornost musí dělit s člověkem na telefonu.

„Napoleone?“ zahučela jsem do éteru a čekala, co se bude dít.

„Ehm… to mluvíš se svojí kočkou?“ z telefonu se ozýval zmatený herec.

„Kocourem,“ opravila jsem ho instinktivně. „A nemluvím s ním, jenom mapuju, jestli náhodou není poblíž.“

„Stýská se ti po něm,“ vydedukoval nějakým způsobem to, co mě tížilo ze všeho nejvíc. Až na fakt, že to nebyl Napoleon, kdo mi chyběl.

Nestýská, jenom je dobrou náhražkou za tebe. 

Rozhodla jsem se jeho poznámku ponechat bez komentáře. Tak to totiž bylo bezpečnější.

Vysvobodil mě paradoxně můj kocour. Prošel se kolem gauče, než na něj vyskočil, u čehož si mňaučením říkal o pozornost. „Jé, ahoj, Napoleone! Jakpak ses dneska měl, lásko moje?“ Zabořila jsem prsty do jeho dlouhatánské srsti v oblasti hřbetu a podrbala ho tam, kde to měl nejradši. Vidíte? Se zvířecími chlapy jsem to uměla. Tak proč mi to nešlo s těmi lidskými?

Hiddly v telefonu si ostentativně odkašlal, aby na sebe upozornil.

„Uch, promiň,“ vyrazila jsem ze sebe, přitisknouc si telefon zpět k uchu. Napoleon se mi právě procházel po hrudníku, u toho mě fackoval ocasem. „Kde že jsme to skončili?“

„U tvého děsivě intimního vztahu s kočkou.“ Nejspíš se u toho zašklebil.

Já si odfrkla a protočila očima. „Ts, co ty o tom můžeš vědět?“

„Říkáš jí lásko moje,“ vypíchnul realisticky, „nic víc vědět nepotřebuju.“

„Pf, beztak jenom závidíš.“

„Ani náhodou. Mám přítelkyni, fialko,“ odpověděl mi lehkým tónem, v důsledku čehož jsem se zarazila. Těžko bych dokázala popsat, jak jsem se v tu chvíli cítila. Všechno kolem se ztratilo. Zvuky zmlkly, svět se přestal točit. Za to jsem zřetelně rozpoznávala každý svůj nádech a výdech. „Chtěl jsem ti to říct už posledně, ale nějak na to nebyl ten správný čas.“

Trvalo mi přesně tři výdechy a čtyři nádechy, než jsem znovu nabyla schopnosti dostat ze sebe souvislou myšlenku.

„P-páni, tomu říkám novinka… eh, gratuluju.“

„Díky,“ prohlásil upřímně, načež se odmlčel. Zřejmě čekal, jestli z mé strany přijde ještě nějaká další reakce, jenže nepřišla, a tak musel pokračovat, pokud chtěl zabránit trapnému tichu. „Potkali jsme se před půl rokem, na józe. Jmenuje se Cynthia. Je Kanaďanka, dělá trenérku pilates.“      

Naprázdno jsem polkla. To jako vážně? Opravdu se chce bavit o svojí holce? Šmarjá, stejně mu to zas nevydrží, a nakonec to budu já, kdo ho bude dostávat z deprese. Jako po té epizodě s Taylor Swift. Měsíc – celých dlouhých třicet jedna dnů se s ním nedalo mluvit. Uzavřel se do sebe, pracoval jako zběsilý a odmítal komunikovat s okolním světem. Až první den měsíce následujícího se mi ozval a následovala smršť. Pocitů, názorů a dojmů, upřímných a syrových. V té době jsem – snad poprvé od střední – uronila slzu z důvodu jiného než utonutí lomeno umrznutí Leonarda DiCapria v Titanicu. Hiddlestonova upřímnost mě naprosto rozsekala. 

„Hm, trenérka pilates říkáš?“ Zahučel v souhlasu. „Ta musí být hodně sexy.“

Tom se zasmál, ale znělo to spíš jako zavrčení. Nebo spíš smích, který přešel v to druhé.

„Mohla bys aspoň jednou ve svém životě brát vážně téma, o kterém se bavíme, Alice?“ otázal se mě unaveně. Slyšela jsem, že zívnul. 

Mohla, jenže kde by v tom byla sranda?

„Já myslím, že bohatě stačí, když Sáru bude brát vážně pouze jeden z nás dvou,“ opáčila jsem. Pochopil, že s tím tématem u mě nepochodí, a už na mě dále netlačil. Vlastně jsme náš hovor, brzo po informaci o Cynthii, ukončili. Tom byl unavený, a já taky. Zítra jsem v práci začínala v sedm, přičemž jsem rozhodně neměla v plánu ponocovat.

Rozloučili jsme se a já se chopila ovladače. Usnula jsem, předpokládám, někdy během druhé půlky zpráv.

Bohužel, nespala jsem dlouho. O půl desáté mě probudily vibrace telefonu, který (od rozhovoru s Tomem) ležel na plastovém konferenčním stolku před telkou. Zamračila jsem se, nahmatala ovladač, vypnula telku, vymrštila se do sedu a chmátla po telefonu.

A jé… Brad. To zas bude nějaká jobovka.

„Je půl desáté večer,“ zaúpěla jsem po stisknutí zeleného tlačítka a předtím, než jsem se vyhoupla na nohy. Doploužila jsem se k vypínači a zhasla. Pak už jsem vyrazila do ložnice. Napoleon poslušně ťapkal za mnou.

„A to mě má jako odradit? Do konce dne mám ještě dvouhodinovou rezervu,“ opáčil můj nejmilejší, londýnský manžel. Ano, slyšíte dobře… manžel. Byli jsme svoji, už od jednadvaceti. Nevěděl to nikdo, kromě mojí tety a Bradova strýce, kteří nám tehdy šli za svědky, ale teď už stejně byli po smrti. Jo, a taky o tom věděla moje starší sestra, ale ta měla dost svých problémů, takže se – tyhle moje experimenty – v určitém bodě rozhodla neřešit.

„Do osmi, Brade,“ zahučela jsem nerudně. „Dohodli jsme se, že si budeme volat do osmi hodin a za všechny hovory po tom tě můžu praštit.“

„Lásko moje, smířit se s údělem tvého boxovacího pytle je pro mě daleko jednodušší než to, co se brzo stane, to mi věř,“ odtušil zamyšleně.

Pomyslela jsem na to nejhorší.

„Ne,“ oznámila jsem mu ledovým tónem. „Řekni mi, že se neděje to, co si myslím. Řekni, že nepřijede tvoje-“

„Teta Sandy. Jo. V sobotu.“ Výjimečně jsem ocenila, že nechodil kolem horké kaše. Nicméně, to neměnilo nic na skutečnosti, že se mi z hrdla vydral neidentifikovatelný, hluboce negativistický zvuk.

Pecka… srovnatelná se skutečností, že si Hiddly našel přítelkyni.

Abyste rozuměli, to, že jsme byli s Bradem svoji, není samo sebou. Lásku v tom nehledejte, jen čirý materialismus. Brad byl můj spolužák z vysoké, irské národnosti, kterému ve druhém ročníku umřeli oba rodiče. Ti ho podporovali hromadami peněz na studium a bydlení, tudíž se Brad po jejich smrti ocitnul v setsakramentský rejži, vzhledem k tomu, že nikdy nehnul ani prstem. Jelikož ale měl životní štěstí jako kráva, z potřeby pracovat se vykroutil i potom, co umřeli, protože na jejich pohřbu se setkal se svojí zazobanou tetou Sandy z Dublinu. Byla to babka nad hrobem (ano, už zhruba deset let), která stála o to, aby se její rod šířil dál, a tak Bradovi slíbila cálování ubytování i školného, když jí naoplátku zase on slíbí, že se do roka ožení. No, a zhruba tady se do příběhu připojuje moje osoba. Brad mě prosil na kolenou, abych si ho vzala, neboť se možných povinností spojených s prací bál jako čert kříže. Říkal, že naše manželství bude otázkou nanejvýš dvou let, jelikož teta Sandy je nemocná a velmi brzy umře. Problém byl, že teta Sandy byla zdravá jako řípa a dlouhověká jako žralok malohlavý. K tomu mě neměla v lásce, přičemž já její pocity ráda a hojně kvitovala. 

„Ne,“ zopakovala jsem svůj odmítavý postoj. „Zapomeň na cokoli, na co právě myslíš! Já s tou babicí nikam nepůjdu!“

„Elis, prosím tě, buď rozumná!“ požádal mě naléhavě. Věděla jsem, že mu situace s tetou Sandy taky není příjemná, ale on si za to, na rozdíl ode mě, mohl sám. „Přijede jenom na dvě noci. Zajdeme na výstavu, pak na večeři do nějaké nóbl restaurace, přespíš u mě, a je to! Nic víc po tobě nechci.“

Nevesele jsem se uchechtla. „Aha, takže vlastně můžu být ráda, že s ní nedobrovolně strávím jenom dva dny, a ne třeba celý týden.“

„No tak…“ Změnil taktiku. Tentokrát hrál na city. „Víš, že se mnou nikdy nepřijdeš zkrátka. Když to uděláš, vezmu za tebe ordinaci, na jak dlouho budeš chtít.“

Dobře, to měnilo situaci. Nabízel mi volno… týdenní. A i kdyby ne, za volných sedm dní jsem byla ochotná se s ním třeba i porvat (porazila bych ho, byl bábovka).

„Tak fajn, ale tohle je naposledy, co pro tebe tuhle věc dělám, Brade,“ promluvila jsem smrtelně vážně, přičemž jsem si kecla na kraj postele. Byla jsem v rýpavé náladě. „Devět let mi slibuješ, že se rozvedeme, a skutek utek!“

„Díky bohu!“ Uslyšela jsem, že si úlevou oddechnul. „Jo, ale to jenom proto, že devět let čekám, až teta Sandy zkape!“ bránil se.

„Poslouchej, já fakt nechápu, o co ti ještě pořád jde,“ spustila jsem vyčítavě. „Ty přece její prachy dávno nepotřebuješ. Máš dobrý job, byt, auto, nedlužíš na studentských půjčkách… Tak co ti sakra brání v tom říct jí pravdu?“

„Já nevím,“ zafuněl a já si dokázala představit, že frustrovaně rozmáchnul rukama. „Nejdřív to bylo jenom o penězích, jenže… uvědomil jsem si, že nemůžeme vědět, jak dlouho tu ještě teta Sandy bude, Elis. Se starými lidmi nikdy nevíš dne ani hodiny. A ona se vždycky tváří tak šťastně, když nás spolu vidí… nepřežila by, kdyby zjistila, jak se věci mají ve skutečnosti.“

Pozdvihla jsem obočí. „To je sice hrozně krásný, že jsi v sobě dodatečně objevil svědomí, ale v tomhle případě nejde jenom o tebe. Já jsem v tom s tebou, jestli sis nevšimnul. A začíná mi docházet trpělivost.“

„Já vím, ženuško,“ oslovil mě další nenáviděnou přezdívkou. Achjo, kde na ně ti chlapi chodí? „Tak víš co? Já ti slibuju, že spolu o víkendu ten rozvod probereme, jo?“

„Ano, prosím! Konečně rozumné slovo!“ zvolala jsem nadšeně. „Už jsem myslela, že se ho od tebe nedočkám!“

„No a co jinak?“ otázal se mě lehkým tónem, změniv téma.

„Jde to, ale drhne to,“ odpověděla jsem mu po pravdě. „Co ty?“

„Abych použil tvoji terminologii, nejde to… vůbec. Universita mě uvrtala do docentury, takže celé dny ležím v knihách, popřípadě sedím u počítače,“ povzdechnul si mdle.

„Ou… to je zlé,“ zašklebila jsem se. Upřímně, absolutně jsem si nedokázala Brada představit v pozici knihomola. Ani na doktorském studiu nebyl žádný extra studijní typ; právě naopak. Byl vždycky pro každou špatnost – večírky, koncerty, chlastačky v letních kinech – to všechno jsem většinou absolvovala v jeho přítomnosti, protože to byl on, kdo tyhle akce organizoval. „Máš z toho aspoň nějaké peníze navíc, nebo se lopotíš zadarmo?“

„Ale jo, nějakou almužnu mi dávají, ale ta vůbec nestojí za tu námahu,“ prohlásil upřímně.

„Tak proč nedáš universitě vale?“ otázala jsem se ho na otázku, která vyvstala už na počátku téhle naší subkonverzace o jeho práci.

Zachrčel. „A vzdát se nelimitovaného počtu semestrálních románků s krásnými, štíhlými, čerstvě plnoletými studentkami? Děkuji, nechci!“

Protočila jsem očima. No samozřejmě, že mu šlo jenom o to jedno. Jako vždy a všem. Nakonec jsem ale v úvahách dospěla k tomu, že se od našich studentských let ani trochu nezměnil, což mě dovedlo k uchechtnutí.

„Chlape, tobě není pomoci,“ zhodnotila jsem věcně.  

Brzy jsme se rozloučili a dohodli se, že mě vyzvedne v sobotu odpoledne a vezme mě k sobě. Vždycky před návštěvou tety Sandy bylo nutné do jeho bytu nainstalovat fotky nás dvou a taky nějaké moje věci, aby náhodou nenabyla podezření, že třeba se svým manželem nebydlím. Obzvláště háklivá byla na moje pyžamo v Bradově posteli… když tam jednou jedinkrát nebylo, bála jsem se, že mi nakape do vody cyankáli.

K spánku jsem definitivně ulehla před jedenáctou, což na mé poměry nebylo zas tak strašné. 

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tidbits: 3. kapitola: