OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tidbits: 5. kapitola

26.08.2020 (10:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1162×

V pátek ráno mě probrala textovka. Zkontrolovala jsem budík a zjistila, že bylo půl šesté. Mohli to být všehovšudy tři lidi z mého okolí, kteří neměli problém s brzkým vstáváním. Tom v případě, že se mu ještě nepodařilo porazit jet lag; moje sestra, která sice brzké vstávání nesnášela, ale bydlela v Austrálii, takže teď měla o dvanáct hodin méně, a taky moje máma. Ta už byla v důchodu, přičemž obvykle vstávala nejpozději v pět, aby stihla zkontrolovat veškerou zvěř na statku na řece Wharfe, který moji rodiče vlastnili.  

Chmátla jsem po vypínači lampičky na nočním stolku a zdvihla jsem se do sedu. Rukou jsem si protírala oči, to i poté, co jsem lapila telefon.

Máma: Dobré ráno, snad už jsi vzhůru. Kdyby náhodou ne, zavolej mi, až budeš. Je to DŮLEŽITÉ!

Zašklebila jsem se. Chudák telefon ale za nic nemohl. Tohle bylo dílem mojí matice. Zburcuje vás, všechno zdramatizuje, přežene a vám pak dojde, že veškerá její panika byla naprosto zbytečná.

Posunula jsem obraz na další zprávy, tentokrát z chatu…

5:32, Kamarád, co objevil Ameriku: U Luka mají novou nabídku a hádej co!

5:35, Ten, co má chuť na sladké: Dobře, odpovím si sám… MALINOVÁ PAVLOVA! Tu MUSÍM mít!

5:37, Ten, co je IGNOROVÁN: Alice, vstávej… teď, hned. Představ si to! Lehké těsto, jako u sněhových pusinek. Šlehačka, jahody...

5:42, OK, jdu sám: Nedáváš mi jinou možnost.

Zacukaly mi koutky. Tom měl pro dorty a zákusky slabost, což byste do něj nikdy neřekli, jelikož měl štíhlou, atletickou postavu. Nebyl žádný kulturista – jeho svaly byly tak akorát, abyste se v jeho přítomnosti cítili v bezpečí.

Předpokládala jsem, že mě ještě chvíli bude bombardovat textovkami, dokud ho neujistím, že si s ním po práci ráda na kávu a tu jeho magickou Pavlovu zajdu.

Jenže napřed jsem potřebovala vyřešit mámu. Klikla jsem na její jméno a stvrdila výběr zeleným tlačítkem. Nechtělo se mi, ale co jsem měla dělat, když to bylo, cituji: „DŮLEŽITÉ!“

„Mami, co je?“ vypálila jsem na ni hned potom, co mi to zvedla.

„Bolelo by tě, kdybys mi místo štěkání popřála hezké ráno?“ otázala se ironicky. No, aspoň už víte, po kom to mám.

„Fajn, tak dobré ráno, co se děje?“

„Spousta věcí!“ A bylo to tu zas, její melodramatický tón. „Předně, tátu odvezli do nemocnice v Yorku. Dnes v noci měl infarkt.“

Oblilo mě horko a já zalapala po dechu. „C-cože? Jak je na tom?!“  

Kristova noho. Srdce se mi rozbušilo nehoráznou rychlostí.

„Už je stabilizovaný,“ dostala ze sebe tiše. „Doktoři říkali, že bude v pořádku.“

„Chvála bohu,“ vydechla jsem úlevou a rukou si vjela do vlasů. Chvíli jsme obě byly zticha. Já vstřebávala snůšku nově nabytých informací, zatímco máma… no, asi teď měla dost starostí sama se sebou. „Jak se to, u všech svatých, stalo?!“

Chápejte, divila jsem se. Můj táta byl sice muž v letech (příští rok měl oslavit pětašedesát), ovšem kondičku měl lepší než kdejaký třicátník (no, rozhodně na tom byl lépe než já). Už léta byl veganem – začal ještě předtím, než to globálně přišlo do módy. Nebyl kardiak. Pravidelně běhal, plaval, hrál florbal. S mámou upřednostňovali aktivní dovolenou, což v praxi vypadalo tak, že vzali kola a jeli někam, kde bylo hodně hor.

Co čtvrt roku jezdil do Skotska, kde lezl na všech pět nejvyšších britských hor (jenom Ben Nevis zdolal od pětadvaceti čtyřicetkrát). Alkohol pil jenom příležitostně, nekouřil. Věřila jsem, že člověk s jeho životosprávou tu bude nejméně do stovky.

„Má prý vyšší hladinu cholesterolu, což je geneticky dané – nedá se s tím nic dělat. Každopádně, z dlouhodobého hlediska to způsobuje ukládání-“

„Vím, jak to funguje, mami, jsem doktorka,“ utnula jsem ji nerudně. „Já ale nechápu, jak je možný, že jste to nechali zajít tak daleko! Copak nechodil na pravidelné prohlídky? Proč mu jeho lékař cholesterol neohlídal?!“

Máma frustrovaně zachrčela. „Proto, že ten jeho nový doktor je absolutní amatér! Říkala jsem tátovi, aby přešel do Yorku jako já po tom, co se starý doktor Kirby odstěhoval. Ale znáš svého otce – nedal si říct! Zůstal u toho nového, mladého… Camden se jmenuje, tuším. A takhle to dopadlo!“

„Počkej, počkej,“ odtušila jsem instinktivně, „starý Kirby už neordinuje? Jako vůbec, nebo jenom dal vale Burnsall?“

„Vůbec. Skončil s praxí a odjel na Barbados,“ informovala mě. Obsah jejího sdělení mě nepřekvapil. Burnsall byla díra nad díry, proto z ní všichni prchali. Už i doktor Kirby tu – s osmdesáti lety na štítu – strávil víc času, než by patrně rád. „S tím vlastně souvisí další důležitá věc, kterou mám na srdci. Přijeď, Alice. Až se táta probudí, bude tě chtít vidět.“

Odmlčela jsem se. Za normálních okolností bych to okamžitě zamítla. Byl pátek ráno – měla jsem před sebou den s hromadou objednaných pacientů (a druhou hromadou neobjednaných). Shánět za sebe takhle narychlo zástup by psychicky potopilo i zralejší jedince.

„Dobře. Vyrazím hned, jak budu moct,“ pípla jsem nakonec. „Mimochodem, už o tom ví Amy? Volalas jí?“

Vzpomínáte na moji sestru? Už jsem vám o ní říkala. Jmenuje se Amanda, je o dva roky starší, bydlí v Austrálii a dělá logopedku. Je mi jasné, jak to zní – dělat logopedku v Austrálii je naprosto absurdní (je to, jako by házela na stěnu hrách). Přesto má úspěch, a dokonce s ní tak rok zpátky dělala rozhovor redaktorka z australské verze časopisu Marie Claire.

Och, a taky je šťastně vdaná s jedním dítkem – rozkošnou, dvouletou dcerunkou Julií. Často ji mám za to – ať už přímo nebo nepřímo – u rodičů na talíři.

„Ještě ne,“ odpověděla mi máma, „mám to v plánu, jakmile skončím s tebou.“

„Fajn, tak volej. Já jdu za sebe najít záskok,“ vysolila jsem poněkud suše. Taky že hledání záskoku byla činnost, na které nebylo nic šťavnatého. „Pa, mami. Drž se.“

„Ahoj… a jeď opatrně!“

Típla jsem to, neboť jsem měla na spěch. Ignorovala jsem veškeré Hiddlyho zprávy (nebylo jich tak moc, jak bych očekávala) a okamžitě jsem vytočila Ramiho. Už se určitě chystal do práce, poněvadž uplynulo bezmála čtvrt hodiny od doby, kdy odbyla šestá.

„Nechte mě hádat – na silnicích je před začátkem pracovní doby nečekaná zácpa, že?“ ozval se hned po prvním pípnutí. Znal mě jako svý boty, ale tentokrát mu to nevyšlo.

„Rameshi, zdržte se jízlivosti. Nejsem na ni zvědavá,“ varovala jsem ho. „Volám proto, že dneska nemůžu ordinovat. Buďte tak laskav a přeobjednejte co nejvíce pacientů na příští týden. Pokusím se za sebe najít záskok, ale nevím, jak to dopadne, takže radši počítejte s tím, že možná budete muset zavřít.“

„Oh,“ vydal zvuk ohlašující překvapení. To proto, že – od doby, co jsem si otevřela vlastní ordinaci – jsme ještě nikdy neměli zavřeno mimo státní svátky. Pracovali jsme celý rok, od nevidím do nevidím. „Co mám dělat s těmi, kteří jsou objednaní na ráno? Touhle dobou už určitě někdo z nich sedí v čekárně.“

„Hned jak přijdete, řekněte jim, jak se věci mají a domluvte se s nimi na jindy, popřípadě je odkažte na pohotovost ve fakultní nemocnici nebo v St Bartholomew’s.“

Nesouhlasně zafuněl. „Ale vy jste mi ještě neřekla, jak přesně se ty zmíněné věci mají.“  

Zaúpěla jsem. Mělo mi dojít, že mi to u něj tak jednoduše neprojde. „Máme rodinnou pohotovost, musím nutně odjet do Yorkshiru.“

„Hm… asi vám nebude vadit, když to hodím na technické důvody,“ odmlčel se a já tušila, že si dělá poznámky. Můj prozřetelný, šikovný Rami… co já bych bez něj dělala? „Chcete, abych zavolal do okolních ordinací, a zeptal se, zda by dnes nevzali ty nejvážnější z vašich případů?“

„Ne!“ zamítla jsem instinktivně. Pak se mi jeho nabídka pochopitelně rozležela v hlavě. „Teda… ještě nikam nevolejte. Vím o jednom kolegovi, který by teoreticky mohl mít čas… Ale jestli mě pošle do háje, máte volnou ruku.“

Zamručel na srozuměnou, než jsme se rozloučili. Během hovoru mi přišla další zpráva od Toma; ani tu jsem si však bohužel neměla čas pořádně přečíst. Rovnou jsem vytočila Bradovo číslo.

„Copak si přeješ, moje nejdra-“

Nenechala jsem ho tu rozespalou větu dokončit. Stejně nebylo o co stát. „Průšvih, Brade. Obrovskej. Na stupnici od jedné do desíti má tak patnáct. Můj táta je ve špitálu, po operaci myokardu. Nutně potřebuju, abys mě dneska zastoupil v ordinaci. Myslíš, že bys mohl? Určitě nebudeš ztrátný, já… dám ti, kolik budeš chtít.“

Na druhém konci linky se ozvalo hrdelní zavrčení. „Kriste pane. Jasně, Elis, to víš, že to za tebe vezmu. Nedělej si starosti. A o penězích nechci slyšet ani slovo,“ ujistil mě. Úlevou jsem semkla víčka a vydechla z plic všechen vzduch. Chvála bohu, aspoň tahle starost ubyla.

„Díky, zachránils mi krk,“ odtušila jsem. „Ordinuju od sedmi do čtyř, ale klidně zavři už ve dvě. Rami stejně obvolává objednané pacienty s tím, že nebudu. Několik z nich se určitě přeobjedná. Snad jich dneska nebude tak moc.“

„Dobře. Neboj, my to s Rameshem zvládneme. Trochu ti ho srovnám do latě,“ snažil se o odlehčení situace. Ocenila jsem to, ale naneštěstí jsem se nedokázala přinutit se zasmát.

„Moc si fandíš. Ramiho pošlou tryskem zpátky domů i z pekla, nejpozději čtyřiadvacet hodin po posledním soudu.“

Brad se zachechtal.

Pak bylo chvíli ticho. Odhrnula jsem ze sebe peřinu a odebrala se do koupelny. Už už jsem se nadechovala, že se s ním rozloučím, jenže on mě předběhnul: „Ať se táta dá co nejdřív dokupy. Pozdrav ho ode mě, ano?“

Pozdvihla jsem obočí. O nic takového mě ještě nikdy nepožádal, a to do Yorkshiru za našima jezdím poměrně často. Táta odjakživa věřil, že je Brad gay, jenom to ještě o sobě neví. Mého tátu sice nemůžete brát jako měřítko – už jenom proto, že za gaye má šest sedmin Hollywoodu a všechny mé mužské přátele (i ty ženaté, s manželkami a rodinou) – nicméně, já na jeho teorii poslední dobou začala spatřovat jisté faktory vedoucí k pravdivostní hodnotě jedna.  

„Oukej, máš to u mě,“ slíbila jsem mu a konečně se s ním rozloučila.

Ramimu jsem napsala stručnou zprávu s tím, že místo mě dnes bude ordinovat můj známý doktor Moran, ale že má přesto pokračovat v obvolávání pacientů.

Pak už jsem nasadila první kosmickou, za účelem připravit se k odjezdu.

Tomovu zprávu jsem si přečetla až při cestě k autu.

Zklamaný Kolumbus: OK, soudím, že nemáš chuť na sladké. Ale s večeří mi košem nedáš, ne?

Zamračila jsem se jeho myšlenkovým pochodům, odemykajíc svůj milovaný Ford Fiesta. Jakmile jsem dosedla, hodila jsem telefon do hands-free a na displeji na palubní desce se objevila kromě seznamu kontaktů taky možnost začít hovor. Sjela jsem až k Hiddlestonovu jménu a stiskla zelený čudlík.

Než mi to zvednul, stihla jsem vyjet z parkovacího místa před domem, zastavit na křižovatce, přečkat dobu mezi červenou a zelenou a znovu se rozjet směrem k dálnici na severovýchod.

„Ahoj,“ vydechla jsem se sevřeným hrdlem. Už jenom z pozdravu mohl vydedukovat, že něco nebylo v pořádku.

„Ahoj,“ oplatil mi stejnou mincí. „Co je s tebou? Neodpovědělas mi ani na jednu textovku. Přijel jsem teprve dva dny zpátky a už jsem tě omrzel… tristní, Alice.“

„Neblbni,“ doporučila jsem mu bezdyšně, třebaže mi bylo jasné, že mluvil v žertu. „Já…“ zlomil se mi hlas, tak moc na prášky jsem z toho všeho byla, „jsem na cestě do Yorku, táta tam leží v nemocnici. Dneska měl infarkt.“

Uslyšela jsem, že zalapal po dechu. Jeho tón, který následoval, byl vyděšený: „Proboha, to je hrůza! Jak to s ním vypadá?“

„Prý je stabilizovaný, jenom se ještě neprobudil. To je ale otázka nanejvýš několika hodin, dokud nepřestanou působit anestetika.“ Byla jsem stručná. Nějak se mi nechtělo mluvit.

„Díky bohu,“ špitnul něžně, než se odmlčel. Chtělo se mi brečet… zavřít oči a pustit uzdu emocím. Věděla jsem, že nemám důvod, protože je táta z nejhoršího venku, ale ta úzkost, jež mi mačkala a hnětla srdce, ne a ne odejít.

Potřebovala jsem objetí… široké, teplé objetí někoho vyššího a silnějšího, nejlépe chlapa. Takové, v němž bych se ztratila, kdybych si nedala pozor. Ať si kdo chce říká, co chce, chlapské paže nenahradí nic na světě – ani lahev vína, ani Panství Downton na Netflixu, ani kilová sklenice té pravé Nutelly. Nejblíž k mužským pažím mají snad jen ťapky mazlíčka, kterého si vlastnoručně vypipláte od miminka a který na vás dennodenně čeká při brance, začne vrtět ocasem, kdykoli se vrátíte domů a vítá vás s nefalšovanou radostí v očích.

A pak je tu Napoleon… pomyslela jsem si a musela jsem se té ironii uchechtnout.

„Víš, že to bude dobrý, Elis, že jo?“ ozval se z telefonu Tomův hlas, a já si až teď uvědomila, že jsem ho ještě pořád měla na drátě. „James je zatraceně vytrvalý bojovník. Dostane se z toho co by dup.“ Mlčela jsem, a tak pokračoval: „Co Meryl? Jak to zvládá?“

„Dobrý… máma to vzala překvapivě klidně,“ oznámila jsem mu zakřáple, „nebo spíš… jestli se hroutí, nedává to na sobě znát.“

„To je skvělý,“ vydechnul s úlevou, než nastalo kratší ticho. Hodila jsem blinkr a šlápla na plyn, abych předjela zmrzlíka ve Fiatu Punto před sebou. Z rádia tiše vyhrávalo Legendovo All of me a já přesně věděla, na jakou další otázku se mě Hiddly chce zeptat.

„A jak jsi na tom ty?“

Zhluboka jsem se nadechla. Tuhle otázku jsem čekala, ale přesto jsem nakonec netušila, co mu mám na to říct.

„Líp než táta,“ zvolila jsem cynismus.

„Elis,“ nechal se slyšet lehce napomínajícím tónem, neboť mě prokouknul. „Můžu pro tebe něco udělat? Mohl bych za tebou přijet do Yorku, hned jak-“

„Ne, to nebude nutný,“ utnula jsem ho rozhodně. Ještě to by mi scházelo – on přijede do Yorku a na mě už toho bude moc a v momentě, kdy ho uvidím, dostanu hysterický záchvat (jak usedavému pláči říkala moje máma). Ne, to nepřipadalo v úvahu.

„Dobře, tak mi aspoň popravdě řekni, jak ti je?“

„Je mi fajn, Tome,“ zalhala jsem tak jistě, jak to jenom šlo. „Poslyš, mohli bychom se, prosím, bavit o něčem jiným? Já teď nutně potřebuju přijít na jiný myšlenky.“

Dokázala jsem si představit, že se zamračil.

„No dobře,“ vypadlo z něj, ale v jeho hlase jsem, bůhvíproč, uslyšela známky dotčení. Naštěstí nebyly tak patrné, protože se je snažil vystrnadit neutralitou.

„Omlouvám se, sasanko. Ráno jsem ti poslal hromadu hloupých zpráv… nečti je,“ pokračoval (už o dost lehčím tónem), čemuž jsem se zasmála. Poprvé za dnešní den. Mohla jsem vědět, že rozesmát mě se povede až Tomovi.

„Pozdě. Pobavily mě,“ přiznala jsem barvu.

„Takový byl plán.“ Dokázala jsem si představit, že se usmál docela drobným, nesmělým úsměvem.

„Ani nevíš, jak ráda bych šla k Lukovi na Pavlovu,“ povzdechla jsem si v reakci na jednu z jeho zpráv. „Jenomže já teď ani nedokážu říct, jestli budu do neděle zpátky.“

„No, no, toho tragického tónu není třeba. Pavlova ani Luke nám nikam neutečou,“ uklidňoval mě, „zajdeme tam příště – třeba i s Jamesem, Meryl a našima – a vykoupíme všechno sladké z nabídky.“

„Jasně… tím příště myslíš ‚možná za dva měsíce, ale není to jistý, Elis, protože debilní Amíci milujou divadlo‘, viď?“ odvodila jsem posmutněle.

„J-já… promiň,“ dostal ze sebe překvapeně, přičemž se mi omluvil, i když nemusel.

Stvořila jsem bezradné zaúpění. „Ne, ty mi promiň. Já vím, že má ta tvoje nová hra na Brodwayi obrovský úspěch. Jsi skvělý herec a lidi to moc dobře ví. Gratuluju, zasloužíš si plný sály diváků. Prostě jenom… ach jo, závidím Amíkům, že tě maj tak blízko. To je celý.“

„Alice,“ zavrčel frustrovaně. Moje jméno, pronesené v tomhle kontextu a taky tónem, který zvolil, tentokrát zcela určitě znamenalo něco jiného než napomenutí. Já to ovšem nebyla schopná identifikovat. Než jsem se stihla zamyslet, co přesně by to mohlo znamenat, z telefonu se začalo ozývat šustění a funění. „Víš přece, že můžeš přijet. Kdykoli. Stačí říct nebo napsat. U mě máš dveře vždycky otevřené.“ 

„Jasně, už vidím, jak ze mě Sára skáče radostí,“ nemohla jsem nepodoktnout.

„To teda jo, až do stropu.“

„Tome,“ tím jediným slovem jsem ho prosila, abychom opustili to hrůzostrašné téma.

„Ugh, s tebou je to někdy šíleně těžký, Elis. Nevyznám se v tobě! Jsi hrozně paličatá a…“ postesknul si, ponechaje mě v očekávání konce věty, již ovšem nedokončil. „Kdybys změnila názor, moje číslo máš,“ prohlásil nakonec s povzdechem.

Jo, to jsem měla, a taky jsem věděla, kde ho hledat… až moc dobře. Naštěstí byl Atlantik dost širokou, nepřekonatelnou hranicí na to, aby se mezi námi dvěma dokázal udržet. Protože kdyby ne, nejspíš bych mu už dávno vysolila, co k němu všechny ty roky cítím, on by mi zlomil srdce tím, že to necítí stejně, a to by byl můj definitivní konec.

Bavil mě zhruba ještě půl hodiny, než jsme to odpískali s tím, že Tom šel na sváču a já před sebou měla ještě alespoň tři hodiny cesty.

Když zavěsil, natáhla jsem se po zesilovači zvuku a otočením vpravo jsem zesílila dosud neurčitě kvákající One Republic a jejich Counting Stars. Nepřiměla jsem se sice ke svému obvyklému, falešnému zpěvu na celé kolo, ale prsty jsem alespoň do rytmu bubnovala o volant.

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tidbits: 5. kapitola: