Tiesis Ger - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Rána s kocovinou nejsou nikdy příjemná záležitost. O to méně, když člověk musí čelit následkům svých činů z minulé noci.

07.11.2017 (09:00) • Snowflake • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 567×

Chlad pozdního podzimního rána vytáhl Tiesis z jejích sladkých snů do méně růžové reality. Trochu nabručeně otevřela oči a sotva pohnula hlavou, ozvala se její kocovina. Kolik toho vůbec vypila?

Rozhlédla se po pokoji, na zemi se vedle pohárů válely tři prázdné láhve vína, ale dost možná byly další ještě někde jinde. Také tam leželo pár malých keramických sošek, s největší pravděpodobností bezcenných.

Na tváři se jí objevil malý úsměv při vzpomínce na ten příjemný večer s Redem, kdy si navzájem vyprávěli svoje bláznivé historky a vymýšleli si vlastní příběhy pro podivné postavičky, co Tiesis našla. Bylo to fajn, ale opravdu to stálo za tohle bolení hlavy?

A kde byl vůbec Red? Jeho postel byla prázdná a stejně tak zmizely i jeho věci. Že by ji podvedl? Smysl by to dávalo...

Nesouhlasně nad tou myšlenkou zakroutila hlavou. Přeci není tak paranoidní, aby někoho obvinila ze zrady, sotva se naskytne nějaký problém. Vždycky je tu ještě jedno vysvětlení. Třeba Red jen... šel připravit snídani? To je také možné! Nejspíš...

Ale i přes všechnu snahu nedokázala z hlavy dostat tu křičící myšlenku, že věřit mu tak brzo byla chyba. Nicméně teď bylo moc pozdě, informace byly vykecány a důvěra darována. Nezbývalo nic jiného než doufat, že to nakonec skončí dobře a tohle bude pouze dobrý začátek nového přátelství. Nebo alespoň ne nepřátelství.

S hlavou pořád roztřeštěnou a žaludkem na vodě pomalu vylezla z postele a začala sbírat po pokoji svoje věci. Několikrát byla i překvapená, co všechno našla a že to u sebe vůbec měla. Dokonce znovuobjevila i dvě malé sušenky od své matky, které měla ještě z domova. Byly sice už ztvrdlé a nejspíš ne tak dobré jako čerstvé, ale určitě stále chutnaly velice lahodně.

Trošku se jí začalo stýskat po domově a jejím minulém životě. Předtím se nikdy nemusela zabývat tím, jestli může někomu věřit nebo ne, všechny znala, a i kdyby se něco špatného stalo, vždy existoval někdo, kdo by jí pomohl. Teď byla ale sama za sebe a všechna rozhodnutí ležela na ní. Sice jí to dávalo volnost, po které tak moc toužila, ale bylo to vykoupeno opravdu spoustou problémů.

Pořád duchem nepřítomna si sbalila poslední zlatavou sošku a pomalu vyšla z pokoje. Možná by se tím neměla tak trápit, peněz zatím přeci měla dost a tohle byla určitě jen první příležitost z mnoha dalších. Mohla si dovolit chybovat.

S trochu lepší náladou seběhla dolů do výčepny a s klíčem v ruce zamávala na hostinského. Plešatící otylý muž jen zabručel, vzal si zpátky klíč a hned se od dívky otočil, aby se mohl věnovat svým nově příchozím zákazníkům.

Ale Tiesis se nehodlala nechat odbýt tak lehce, vytrvale klepala majiteli hostince na rameno, dokud se otočil a bez jakéhokoliv skrývání své podrážděnosti řekl: „Chceš ještě něco?"

„Neviděl jste tu někde Redytha?" zeptala se, ale potící se muž před ní evidentně neměl ponětí, o kom mluví. „Asi takhle vysoký, hnědé vlasy, hnědé oči, v kožené zbroji," začala ho popisovat, ale nevypadalo to, že by to nějak pomohlo.

„Jen tady je víc jak devět lidí, co sedí tomuhle popisu," nezaujatě poznamenal hostinský a měl chuť se vrátit ke svému prosperujícímu podnikání, nicméně dívka mu to ještě nedovolila.

„Včera si u vás pronajal poslední pokoj," pokusila se přiblížit jeho identitu, avšak opět neúspěšně.

„Hele, od té doby, co Keling, Iria a Samche porazili tu germidskou stvůru, mám tu celkem plno. Každý den do Mileru přijíždí další a další dobrodruzi, co potřebují postel, takže se mi už pochopitelně pletou," pokrčil rameny.

„Dobře," trošku zklamaně pokývla Tiesis a vykročila k východu.

„Hodně štěstí a rád tě tu zase uvidím," křikl po ní hostinský a vrátil se ke svým zákazníkům, už netrpělivě přešlapujících u baru.

Znovu se ozvala její bolest hlavy, když vyšla do přeplněné hlučné ulice, kde se v davech chtěl neznámo jak prodrat jeden drožka se svým vozem a více než bezohlednými koňmi. Chytila se za hlavu a s už tak špatnou náladou i ona vplula do přestrkujícího se davu, aby se dostala dál do města, i když žádný přesný plán neměla.

Nejspíš by si měla někde sehnat něco k snědku. Ještě nic nejedla a její žaludek nešťastně kručel. Ale už jen z té myšlenky na jídlo se jí dělalo špatně. Spíš by si měla najít nějaké klidné místo, kde by přečkala svou momentální mizerou existenci, než jí bude lépe. Nebo nebude mít místní prodejce lektvarů něco proti kocovině? Má vůbec Miler obchod s lektvary? A existuje vůbec kouzelný nápoj, který by jí teď mohl pomoci? Kdo ví.

Chvilku se potulovala městem, tedy spíš se jenom nechala unášet davem, ale trochu ji překvapilo, kam se dostala. Byla to bezpochyby ta stejná ulice, kterou včera utíkala z toho prokletého domu. Sice neměla v úmyslu se tam vrátit tak brzy, nicméně když už tu byla, proč se nepustit do práce hned? Stejně to nejspíš bylo to nejtišší místo v celém městě...

Přišla k domu a zatlačila na těžké tmavé dveře. S hlasitým zaskřípáním se otevřely a ona vešla dovnitř. Temná neuklizená chodba plná prachu a pavučin vypadala i za dne celkem strašidelně, a i když bylo v celém domě překvapivě teplo, Tiesis běhal mráz po zádech.

S každým jejím krokem stará dřevěná podlaha zavrzala a podivné vyřezávané masky po zdech se na ni šíleně šklebily. Nemluvě o osobách na obrazech, které možná předtím vypadaly elegantně, ale z popálených pláten jim někdo vytrhal hlavy. Naštěstí ji už ale nesledovaly svýma neživýma očima podivné sošky jako minulou noc, ty už si teď hověly v její tašce. Jako vlastně všechno, co se tu dalo sebrat.

Došla až na konec chodby a pomalu vyšlapala obrovité schody do prvního patra. Opět se jí sevřelo srdíčko, když uviděla tu tmavou a částečně ohořelou skvrnu na zdi. Jestli to byla krev po nějakém nebožákovi, který tu potkal svůj hrozivý osud, raději vědět nechtěla.

Jako první si vybrala velké dvoukřídlé dveře s myšlenkou, že by se za nimi přeci mohl skrývat ten největší úlovek. A ani se nemýlila. V obří jídelně se jen tak válely stříbrné příbory, bohatě zdobené drahé vázy a dokonce se na téměř každém místě u stolu leskl starý zlatý peníz.

Ty půjdeš se mnou, ty půjdeš se mnou, a kdo by zapomněl na tebe? I ty půjdeš se mnou! dětinsky se zasmála Tiesis a cpala si do tašky všechno, co jí přišlo pod ruku. Už ani nezkoumala, co by to mohlo být. Dokud se to třpytilo nebo vypadalo cenně, chtěla to mít.

Z jejího nadšení z nově nabytých pokladů ji ale vyrušilo hlasité zabušení na dveře. Nejdřív ji to vyděsilo, ale pak jí došlo, že to bude Red a už si v hlavě připravovala káravý proslov proti němu a jeho zradě. Nicméně se nic nedělo, nikdo nevešel dovnitř, a to začalo Tiesis zneklidňovat.

Rozvážným krokem došla až ke dveřím a pomalu je otevřela. Nikdo tam nebyl. Najednou se však ozvalo ještě hlasitější zabušení na vedlejší dveře do jídelny. To si s ní ten prohnaný mizera chce zahrávat?! To teda ne!

Nechala velké dvoukřídlé dveře otevřené dokořán a pak to samé udělala i s ostatními. Tak, teď už si tu hrát na ducha nemůže. Spokojeně se usmála nad svým chytrým řešením a znovu se dala do sbírání svých pokladů.

Po chvilce se za ní však ozval hlas tak vysoký, až to bolelo. Tiesis se okamžitě otočila, ale pořád byla sama.

„Kde jsi?! Tohle tě přijde draho!" zamračila se a rozhlížela se po celé místnosti, ale jako by tam nikdy nikdo nebyl. Tu ale zachytila v koutku oka ten nepřirozený hrůzyplný obličej - tedy spíš dvě temné skvrny jako oči a šílený zubatý úsměv - nicméně za chvilku byl zase pryč.

To si jenom nalhávám, zakroutila hlavou, nenechám si utéct všechno tohle zlato jenom proto, že je tenhle dům starý a tmavý!

Na chvilku bylo ticho, ale poté se ozvalo vyděšené zaječení, jako by mělo být poslední toho člověka. Bylo dost hlasité, aby si byla Tiesis jistá, že nemohlo být pouhým výplodem její vystrašené mysli.

Po spoustě stejně hrůzu nahánějících vrzání domu najednou uviděla z velkého okna v jídelně Reda vybíhajícího pryč z domu. Nejdřív vypadal rozklepaně a určitě se uvnitř bál víc než malá holka, nicméně se za pár minut rozdýchal, a sice nejistým, přesto však svižným krokem šel pryč. Škoda, že nedal Tiesis ani trošku radosti ze svého neštěstí.

Tohle mohla být její chvíle získat od něho vysvětlení. Sic nerada, vyběhla z jídelny za ním. Málem si ale na místě vykřičela duši, když uviděla, co bylo v chodbě za dveřmi.

Na místě podivné skvrny teď leželo tělo mladíka jen o trochu staršího než ona. Ve strašlivém smrtelném úšklebku upíral zrak na Tiesis a ta si nebyla jistá, jestli ji uškvařená půlka jeho obličeje víc děsila, nebo navozovala nevolnost.

V celém domě se začaly ozývat další výkřiky, tentokrát ale opravdu ty poslední, přesto však podivně tiché, jako by byly pouhé ozvěny ztracené v čase. Dívka nehodlala zjišťovat jejich původ. Se sevřeným srdcem a vyděšenou dušičkou utíkala po schodech dolů do haly, kde už byl naštěstí východ ven.

V temné chodbě plné obrazů však stálo asi pět vysokých mužů, od hlavy až k patě zahalených v pláštích, studujících obrazy na zdech. Zkusila kolem nich potichoučku projít, ale sotva udělala pár kroků, všechny podivné postavy na ni upřely svůj pohled.

Pokud tedy vůbec nějaký měly. Místo obličejů měly vytrhané tváře z obrazů a jejich nekonečně černé tělo na několika částech chybělo. Nevypadaly nijak agresivně, vlastně i Tiesis trošku uhnuly z cesty, ale jejich dlouhé tenké prsty stále škrábající po již už chybějících namalovaných tváří lidí by nejspíš nenechaly klidného nikoho.

Chvíli jen zírala na postavy před ní bez jakéhokoliv nápadu, co dělat, ale pak se velice pomalu rozešla. Bytosti za chvilku upnuly svůj pohled opět k drásání plátna a dál si dívky nevšímaly, za což byla vděčná. Ale vždycky, když nějakou minula, jako by ji sledovala i ze zadní části své holé tmavé hlavy.

Přála si, aby tu byla jakákoliv jiná možnost, jak se dostat ven, nicméně žádnou neviděla. V oknech vedlejších pokojů byly mříže, a i kdyby nebyly, Tiesis si nebyla jistá, jak dobrá by byla v rozbíjení skla. Bez ohledu na to, že za dveřmi v chodbě mohlo být ještě něco daleko horšího. Nakonec právě odtamtud se ozývaly ty smrtelné výkřiky. A možná by skřípot dveří temné postavy rozzlobil a ony by se obrátily proti ní. Raději neriskovat.

Těžké, vchodové dveře byly už jen kousek před ní. Vítězství je na dosah! Vzala za kliku. S hlasitým vrzáním se jedno křídlo otevřelo a pustilo dovnitř ostré denní světlo. Promnula si oči ještě přivyknuté tmě, ale její srdce se téměř zastavilo, když uviděla šmouhu podobnou postavě vyklouznout z domu ven.

Roztřeseně vyšla ven a ulicí pryč, co nejdál odtamtud. Možná je v tom prokletém domu zlatý poklad, ale ona za něj nehodlá položit život. Něco s sebou má, žít si špatně nebude. Teď jen najít nějaké klidné místo, aby se dala trochu dohromady... Ale ne opuštěné! Opuštěné už nikdy! Alespoň ne teď...

Zašátrala v tašce a stiskla v ruce jednu ze starých mincí. Kousla do ní a její měkkost jí dokázala, že je zlatá.

Super, dneska si budu moci sehnat dobrý pokoj, usmála se. Pak ale její mysl začala pracovat dál a její žaludek se také ozval. A za tebe si seženu královskou hostinu! vytáhla další minci a slabě se na ni usmála. Uvnitř byla stále vyděšená k smrti a jen kousek od zhroucení, ale vidina dobrého oběda jí dokázala dát důvod jít dál.

„Svět je bláznivé místo a jen ti nejlepší dokáží žít po tom, co uvidí všechny jeho tváře." V hlavě jí zněla slova jednoho ze slavných dobrodruhů, jehož příběhy jako malá milovala. Ale po dnešku už bude navždy tu větu vnímat jinak. Egh, musí na to zapomenout! Tohle ji od jejího nového způsobu života přeci neodradí! Všem dokáže, že na tohle má!

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Snowflake, v rubrice: Povídky » Na pokračování