OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tisíciletá otázka - 6. kapitola

07.09.2012 (08:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 721×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

Zazvonila jsem na zdobený, malý zvonek. Srdce mi bušilo, jako o závod a v podbřišku mě vibrovalo vzrušení. Která dívka má možnost vyspat se s ďáblem? Mohla bych o tom napsat do Cosmopolitanu! Otevřely se dveře a v nich se objevil ten jeho dokonalý ksicht a srdcervoucí plamen v jeho očích. Nevzal si čočky a přesně věděl, proč.

„Ahoj,“ řekl a pokynul rukou dovnitř.

„Ahoj,“ řekla jsem a dávala si pozor, aby se mi nepodlomily kolena.

„Pojď dál.“ Byl zvláštní. Byl děsivý, ale zároveň tak neskutečně klidný a omamující. V životě bych nepomyslela, že se s ním za živa setkám a teď jsem tady, před jeho dveřmi a koukám do jeho očí. Odstoupil, tak jsem vešla dovnitř. Uvnitř byla tma, kterou občas prolomil plamínek svíčky plápolající v rohu na konferenčním stolku.

„Tak co, teď už můžeme?“ ozvalo se mi těsně u ucha a zaklaply se za mnou dveře.

„Jo, snad.“ Byla jsem rozviklaná.

Hrozně ti to sluší… ozvalo se mi v hlavě.

Ty taky nejsi marnej, pomyslela jsem.

Otoč se… To mluvení skrz mou mysl se mi líbilo.

Pomalu jsem se otočila a znovu zdřevěněla. Jeho oči zářily ve tmě a byly celé, celičké rudé. Ne tmavě hnědo černé, jako obvykle. Byly rudé, jak láva. Přejel mi mráz po zádech a zalapala jsem po dechu.

To mám, když mám hlad…

Hlad?

Hlad, ale ne hlad po jídle. Hlad po tobě.

Zasáhl mě závan větru a Lucifer zmizel. Bylo mi jasné hned, že nezmizel, ale pouze se přemístil. Nyní mi zase stál za zády a líbal mě krk. Vzduch se mi zadrhl v krku a tělem mi projela vlna vzrušení, klepaly se mi rty a konečky prstů, když mi jeho horké ruce zajely pod šaty. Nedokážu přesně popsat, co jsem v tu chvíli cítila, ale dokážu s jistotou říct, že jsem nechtěla, aby to skončilo, že jsem opravdu nechtěla, aby to skončilo a že se mi pomalu v hlavě točily vlákénka hořkých myšlenek. Myšlenek, které mi převrátily život, i když jsem si myslela, že už to víc nejde…

„Luciferkůůů!!! Doneseš mi prosím taky skleničku, ale s bílým?“ vykřikla jsem za Luciferem, který šel do kuchyně pro víno.

„No jo…“ Rozvalila jsem se na posteli a tiše oddechovala. Nejen, že byly peřiny neskutečně měkké a hebké, ale bylo mi hrozně fajn. Byla jsem v pekle, v Luciferově posteli a cítila jsem se jako v nebi… No jo, sex dokáže zázraky. Lucifer dokáže zázraky? Ovšem teď už jsem ho měla trochu namotaného.

Procházela jsem se novou částí pekla a dohlížela, jestli dělníci dělají, co mají. Vždy, když jsem kolem nějakého prošla, začal se třást nervozitou. Jsem pravá ruka mého manžela, pravá ruka Lucifera. Mého drahého, krásného, naivního manžela. Pekelným tichem se rozléhalo klapání podpatků o dlaždice a tikání počítadla. Každé tři hodiny jsem je chodila přepočítávat. Pěklo se mění, Lucifer se rozhodl(po pár hlasitých rozhovorech se mnou), že ho zmodernizuje. Už jsme odstranili ty blikající červené stromky a místo nich tam zasadili rudovrby, vyměnili chodníky a najmuli více čertů. Peklo přestávalo být děsivé, tak jsme museli udělat radikální změny, například jsme odstranili stěnu, která dělí průchozí a mučící oddělení.

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tisíciletá otázka - 6. kapitola: