OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tohle není sen! Prolog

04.08.2010 (17:00) • Prcek • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 866×

Prolog

„Hej, Kime! Za tebou,“ křikl na mě jeden z vojáků a já se s mohutným železným mečem v ruce otočil. Z mého těla vyzařovala pouze nenávist a chtíč zvítězit.

Pohledem jsem zavadil o dalšího vlkodlaka, jenž stál naproti mně, v ruce třímal velký železný cep a pokoušel se mne zabít. Další marná šance. Další mrtvý. Další krev.

„Ty si chceš hrát?“ zeptal jsem se s posměchem v hlase. Vycenil na mne svoje ostré zuby a jsem si jistý, že mi rozuměl, i když nebyl v lidském těle, nýbrž v podobě nebezpečného zvířete. Byl ode mne sotva metr.

„Tak si půjdem hrát,“ zašeptal jsem si sám pro sebe a udělal jsem bleskový výpad doleva. Nečekal to, tudíž přišel o svou vesnickou zbraň. Zbyl mu ještě štít, se kterým stejně nic nezmůže. Později mi stejně zemře pod rukama.

Nebezpečně se předklonil, na hrudi přitisknutý štít a zařval.

Jeho řevem jsem sice na nepatrnou chvíli ohluchl, jeho slinami lítající z huby jsem možná chvíli neviděl, ale rozhodně jsem neztrácel přehled o všem, co se kolem mě dělo.

Byl jsem vycvičený vidět, i kdybych oslepl. Naučili mě slyšet, i kdybych o sluch přišel. Musel jsem se bránit, i kdybych byl na do smrti ochrnutý. Šlo o přežití.

Najednou jsem ucítil tepající bolest na pravé paži. Podíval jsem se doprava, kde na mě cenil zuby další vlkodlak. Nebyl čas se dívat na své vlastní škody, když mi šlo o život. Nečekaje na nic jsem ho s taneční otočkou zabil a on s rozříznutým břicehm dopadl na bahnitý terén.

Už mě nebavilo čekat, než prvnímu dojde dech a hlasivky dokonají svou práci, a tak jsem mu jedním bezchybným a přesným tahem uťal hlavu. Jeho tělo spadlo nejdřív na kolena, poté se celé skácelo k zemi jako všichni tady. Díval jsem se stále na něj a jeho tělo získávalo lidské rysy.

Rozhlédnul jsem se kolem a hledal Taurena. Mého pokrevního bratra. Nezahlédl jsem ho. Viděl jsem pouze naši početní převahu nad nimi. Nad vlkodlaky a lidmi.

Rozeběhl jsem se tam, odkud vanul vítr. Na západ. Mezitím, když jsem probíhal, jsem mečem sekal do svých nepřátel. Sice jsem meč musel držet v obou rukou, neboť mě ta rána na paži oslabovala, ale to nepomohlo mít nepřátelům, kteří nyní už leželi mrtví v bahně.

„Kime!“ zaslechl jsem za sebou. Otočil jsem se a uviděl, jak na mého bratra utočí jeden vlkodlak a dva lidé. Rozeběhl jsem se k němu, postavil jsem se na zadní a jednoho člověka zadupal do země. Druhému jsem nenávistně vrazil meč do zad, až se v křeči prohnul a ani jeho brnění mu nepomohlo k přežití.

S vlkodlakem si můj bratr už poradil snadno s useknutím hlavy.

„Jsi v pořádku?“ optal jsem se ho pro kontrolu. Poté jsem si všiml ošklivě zaneřáděné tržné rány nacházející se na jeho levé zadní noze.

„Potřebuješ ošetřit,“ vyhrkl jsem okamžitě a vzal jsem ho kolem ramen, aby nespadl. Ta noha ho musela hrozně bolet.

„Díky,“ šeptnul a já jsem se musel opět ohnat mečem po další zrůdě.

„Budeš v pořádku,“ utěšoval jsem ho a snažil jsem se co nejrychleji dostat na druhou stranu ke stanu s doktory. Snad se k němu oni nedostali. Měl silnou obranu a postupně se obrana u něj doplňovala novými a především zdravými kentaury.

Konečně jsem se tam dostal. Ihned si ho vzali do péče a mě taky, i když jsem odporoval. Nějaká mladá sestřička mi to polila dezinfekcí, vysušila a ovázala. Spěšně jsem jí poděkoval a už mizel opět do bitvy uprostřed noci. Za úplňku.

Zrovna jsem zabíjel velmi odolného člověka, když kolem mě proletěl šíp. Naštval jsem se a probodl ho, pak jsem okamžitě zvedl hlavu a podíval se tím směrem, odkud šíp vyšel. Díval jsem se na minotaury, kteří stáli na nedaleké skále nad mýtinou, kde se souboj odehrával. Poděkoval jsem pokývnutím hlavy a pokračoval.

Bitva trvala ještě další dvě hodiny, než jsme zabili posledního vlkodlaka. S vítězným křikem jsem zvedl svůj meč nad hlavu a s dalšími vůdci mého národa a národa minotaurů jsem se vydal do stanu, kde jsme museli probrat ztráty na stavem vojska.

Přišli jsme o půlku tisíců bojovníků z tři tisíc. Jich však bylo pět tisíc a to my jsme vyhráli. Připravovali se oslavy a honosné hostiny.

„Budeme muset bojovat, dokud nesvrhneme jejich královnu, dokud nezničíme vládu lidí, jež ničí tuto planetu krásy svými mrakodrapy a stroji. Musíme je naučit žít s přírodou!“ vynesl ten nejhlavnější. Chester. Král našich kmenů.

„Souhlasím!“ vynesl náčelník jižního klanu kentaurů.

„Přidávám se,“ vyřkl jsem já. Náčelník severního klanu kentaurů a minotaurů…

Prcek

1. kapitola

Autor: Prcek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tohle není sen! Prolog: